Strážce tajemství

15.KAPITOLA

1

20. den doby žárů, čtvrtletí ohňů, rok šesté hlavy, 321 let od skonu Saně, nedaleko loveckého srubu barona Rallia dvě hodiny odpoledne.

          Slunce stálo vysoko na obloze a období sucha a vedra v kraji vrcholilo. Zažloutlá tráva bodala do bosých chodidel a čerstvě dvacetiletá Filipa se navzdory bolesti usmívala.

          „Tak pojďte, vy opozdilci!“ zvolala vesele.

          Mihail za ní pospíchal, co mu nohy stačily, sandály svázané a přehozené přes ramena. Závodili.

          Grigoris uzavíral podivnou trojici, jíž tvořili, pouze rychlou chůzí s knihou ve svém podpaží. Už to byly čtyři roky, kdy mu sestřenka Mihiho představila a od té doby to spolu tak trochu táhli ve třech. Chránili ho, učili. V těch vzácných okamžicích, kdy se vídali, se společně bavili, trénovali, učili se… Hráli si, jak by dodala Filipa, kdyby mohla. Ale teď se možná v tomto složení viděli naposledy.

          Grig potřásl hlavou. Nechtěl nechat chmurné myšlenky, aby působily na jeho mysl. Raději se soustředil na popichování těch dvou. To mu pomáhalo. Zvlášť ve chvílích, kdy se magické tetování na vnitřní straně třísel zase ozývalo.

 

          „Vyhrála jsem!“ Zvolala Filipa vítězně, když dorazili k řece vlnící se po stráni, jejíž půlku museli překonat od okraje lesa, kde stál lovecký srub Filipina otce.

          Mihail se předklonil, musel se vydýchat. Byl mladší než zrzka, ale už ji o něco málo převyšoval a Griga, kterému bylo jen o rok více, téměř dorostl.

          Grigoris, největší čahoun z těch tří, odmítl přiznat únavu z rychlé chůze a pečlivě kontroloval vlastní dech, aby na něm nic nepoznali.

          I když byli odění jen do dlouhých tunik a Filipa do splývavých plátěných šatů na ramenech sepnutými bronzovými sponami, k vodě dorazili zpocení.

          „Tak jdete?“ pohodila baronova nejstarší dcera hlavou a vklouzla do příjemně chladivého proudu. Že má na sobě šaty jí vůbec nevadilo. Počítala, že se namočí. Koneckonců to byl přesně ten důvod, proč kluky vyhecovala, aby s ní k řece závodili.

          Mihail se na Grigorie šibalsky usmál a do vody se vrhl skokem. Voda vycákla tak, že Fí zmáčela dosud nenamočenou horní polovinu těla. K jejich šestnáctiletému společníkovi však nedosáhla.

          Grig odložil knihu a i když se necítil být přímo zlákán jejich nakažlivým smíchem, usmál se a rozhodl, že loučení, může přeci jen ještě chvíli počkat.

 

          Z vody vylezli, až když měly rty celé fialové a bříška prstů na rukou i nohou bachratá a zkrabatělá. Leželi vedle sebe a užívali si dozvuků prožité zábavy. Už se navzájem nedráždili. Vlastně nemluvili vůbec a všem to tak vyhovovalo. Všichni věděli, že tahle doba žárů je jejich poslední společná. Mihail brzy odcestuje do Ditromie v Emaronu. Udělali všechno proto, aby tam mohl odcestovat a brzy měla jejich snaha dojít naplnění.

          Co však ani Filipa a Mihail netušili, bylo, že ani Grigoris už nebude mít tolik možností, být jejich přítelem. Tak trochu neplánovaně se totiž přidal k tajnému spolku Paladijců a stal se tak jedním ze Strážců tajemství. A strážit tajemství znamenalo, být spolku oddanější než přátelům. Na druhé straně, i oni měli svá tajemství. A Grig je tedy bude strážit též…

2

18. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, usedlost Ralkemos, večer po ohňostroji.

          Grigoris už nebyl tím šestnáctiletým klukem jako tenkrát. Ve svých dvaceti letech si z dřívější mladické naivity uchovával jen zlomky. Byl cynickým, nepochopeným třetím dítětem knížete Triantafyllou a měl pověst toho, jenž zkazí každou zábavu. Ačkoliv on se vždy pouze bavil po svém.

          Zatímco shon na venkovské šlechtické usedlosti pomalu utichal, on stál v chodbě s pokoji pro služebnictvo. Filipin pohled při blahopřání snoubencům byl všeříkající. Musela naléhavě pryč a vrátila se až za delší čas. Že by tedy „nezvaný“ host dorazil?

          Grigoris uvažoval takto: „Kdybych byl Fí, kam bych jej uklidil?“ Ralkemos byla malá usedlost. Nyní naplněná téměř k prasknutí. Všechny pokoje pro hosty byly obsazené a stěží si může svobodná mladá dáma vzít cizího muže do svého pokoje. Stačily by jediné zvědavé oči a nevyhnula by se vysvětlování. Nehledě na skvrnu na její pověsti. Má povinnost nejen k tomu mladíkovi, ale také k otci a sobě samé. Proto jediné, kam jej mohla ukrýt, byla ubytovací část pro sloužící. Jako jediná totiž nebyla přeplněná lidmi.

          A když došel sem, bylo snadné zjistit, kdo není místní. Komt Triantafyllou ovládal kouzlo, jímž směl nahlížet přes nemagické překážky. Rozpoznat Emaronský znak na plášti mladíka, kterého zde ještě neviděl, přes dveře jednoho z pokojů tedy nebylo nijak těžké.

          Přistoupil a zaklepal.

          Tiberius s sebou trhl. Jediný kdo věděl o jeho přítomnosti zde, byla rusovlasá Filipa. Vrátila se? Takto pozdě? Co mu chce?

          Přistoupil ke dveřím a krátce zaváhal. Kladla mu na srdce, aby pokud možno nevystrkoval nos. Ale kdo jiný z místních by za ním mohl v tak pozdní hodinu jít? Zvedl petlici a otevřel.

          Za dveřmi stál muž, kterému nemohlo být o moc více než jemu. Byl vyšší, štíhlý, s pronikavým pohledem jantarově zbarvených očí.

          To ne…!, byla jediná myšlenka, která dokázala proniknout pláštěm okamžité paniky.

          „Jsem Grigoris Triantafyllou, Mihail se o mě jistě zmínil.“ Jeho tichý hlas Berimu připadal více než nebezpečný. Ucouvl před ním a tím ho nechal vejít. Zůstal s ním zavřený v místnosti.

          „Tiberius Marcius Pustula Dalmaticus,“ procedil komt Triantafyllou mládencovo jméno. „V jakém příbuzenském vztahu jsi s Luciem Cominiem Fabianem Dalmaticem, prvním mužem emaronské mágské rady?“ zaútočil přímo.

          Beri uhnul pohledem, stud se mu kradl do tváří, ale zatvrdil se a přestal ustupovat. Samozřejmě, že mu Mihail vyprávěl o svém příteli z dětství. O jeho zvláštní trpké povaze. „Nebere si servítky. Jde rovnou k věci…“, polkl.

          „Je to můj otec,“ odpověděl nuceně.

          Jak jsem si myslel. Díl skládačky světa zapadl na své místo.

          „Co se stalo v Ditromii, že musel syn jednoho z nejobávanějších emaronských představitelů utéct právě sem?“

          Beri si povzdychl. Opravdu nebyl připravený nikomu nic vysvětlovat. A už vůbec ne teď.

          „To je pouze mezi Mihailem a mnou,“ odvětil namísto odpovědi. I když se snažil tvářit pevně a odhodlaně hleděl šlechtici do očí, necítil ani za mák tolik odvahy, kolik dával na odiv.

          Grig zvažoval své možnosti. Mohl by dál naléhat. Něco v něm mu říkalo, že by měl. Tenhle kluk ohrozil návrat jejich přítele. Navíc z Mihailova dopisu vyplývalo něco ještě důležitějšího. Něco, co ohrožovalo Filipiny city. A to nemluvil o možném politickém dopadu takového skrývání…

          Ale na druhé straně, kluk, který mu tu vzdoroval, měl za sebou dlouhou cestu. Nakonec bude možná lépe, když mu dá čas a nechá to na Filipě. Obeznámí ji jen s tím nejdůležitějším a zůstanou v kontaktu.

          „Jistě, ale považ, nakolik to ovlivní nejen vaše nejbližší okolí.“ S těmi slovy se Grigoris otočil na podpatku a vyšel z pokoje. „Dobrou noc,“ popřál ještě nevítanému hostu a zanechal Tiberia o samotě.

3

19. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, usedlost Ralkemos, poledne.

          Zásnubní hosté z oslavy 17 narozenin baronovy nejmladší dcery se již od snídaně loučili a pomalu opouštěli venkovské sídlo.

          Nejprve odjela rodina Vrettos z Kiata. Kněžna Konstantina se rozloučila s baronkou Annou objetím a polibky na tváře a kníže Karolos si s baronem Pavlem potřásl rukou na důkaz budoucího spojení jejich rodin. Ioannis naznačil políbení hřbetu ručky své snoubenky a Kyriaki mu odpověděla pousmáním a darováním kapesníčku se svým monogramem. Ioannidovo dvojče, komtesa Ioanna, popřála snoubencům šťastné Období čistoty a Kyriakiným rodičům klidné dny plné pokoje. Nastoupili do připraveného kočáru a opustili pozemky Rakelma i se svým střídmým doprovodem osmi strážců.

          Jako druhý odjížděl svobodný skoro čtyřicátník, plukovník Angelos Stephanidis, nejmladší bratr hostitelky. Jeho loučení bylo střídmé a krátké. Předpokládal, že jeho neteř Irida odjede s ním, ale ta mu sdělila, že využije volno, které z pevnosti obdržela ještě k jiné návštěvě.

          Irida odjížděla až po svém strýci. S páskou přes oko se vyhoupla na hřbet svého hřebce a se srdce rvoucím loučením se ani neobtěžovala.

          Nejpozději a nejdéle se loučila rodina Triantafyllou. Kníže Platon se sice držel pouze náležitostí nařízených etiketou. A kněžna Ailiki si se svou sestrou též vyměnila pouze zdvořilosti. Ale s některými jejich dětmi to bylo o něco složitější. Gavriil s Georgií pojali rozloučení uctivě. Zato najít Evangela s Giannim dalo sloužícím práci a ještě déle pak trvalo, než se ti dva rozloučili. Grigoris loučení v rámci slušnosti víceméně odbil. Pouze Filipu si ještě odvedl stranou, neboť měl ještě něco na srdci.

          „Co se děje?“ otázala se, když byli dostatečně stranou. Grigoris se tvářil vážně a tak k tomu také přistoupila.

          „Mihail nám sem neposlal jen tak někoho. Tiberiův otec je v Emaronu 1. mág. Nenaléhej, ale zjisti, co se tam stalo. A já si také něco ověřím. Pokud je ale mé tušení správné, sama jeho přítomnost je nebezpečná a to pro celé císařství.“

          Filipě ta slova rozhodně klidu na duši nepřidala. Přesto svému příteli důležitě a souhlasně přikývla.

          „Zjistím, co se dá.“

          I když ještě vůbec nevím jak…, pomyslela si, když se kočár s liviadským erbem počal vzdalovat.