Loukas Stephanidis

1. KAPITOLA

1

15. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, 6 hodin odpoledne.

        Loukas Stephanidis stál na balkóně, pravou dlaň nedbale opřenou o kamennou balustrádu, s pohledem zdánlivě upřeným do zahrad za sídlem a v levé třímal sklenku vína. Ve skutečnosti ho však slábnoucí zeleň, kterou postupně začínaly střídat barvy počínajícího podzimu, upravené keře, odkvétající květiny ani udržované cestičky, lavičky či altánek, vůbec nezajímaly. Loukas ani koutkem oka nepostřehl osmnáctiletou služku Xenu Pichosovou, jejíž zdivočelé černé kadeře unikaly zpod čepce jako neposední hadi toužící po svobodě, flirtující s jedním ze zahradníkových tovaryšů – Katsarem nebo Megalem? Popravdě, i kdyby ji snad uviděl, nevzpomněl by si, který z urostlých snědých mladíků je právě středem její pozornosti. Jejího manžela, Aimilia, by to sice nepochybně zajímalo, ale ten se právě tou dobou dřel v hraběcích stájích a přemítal, jestli ten mládenec, co před pár hodinami dorazil, je vskutku pánovým ztraceným nevlastním bratrem. Aniž by to věděl, k Theodorovi se ubíral i směr Loukových myšlenek.

        Ten sice ani na vteřinu nepochyboval o bratrově totožnosti, zato měl jiné otázky ohledně jeho nenadálého příchodu. V první chvíli ho pochopitelně zaplavila radost, ale už když si spolu dávaly sklenku vína v květinovém salónku, který tolik milovala jejich matka, se nedokázal zbavit pocitu, že Theodoros nepřišel jen tak. Ty jeho pohledy stranou, modré oči nepřítomně zahleděné kamsi do nedohledna, vážná bledá tvář… V těch vzácných chvílích, kdy se pousmál, to vypadalo, jako by jeho obličejové svaly dostávaly křeč. Nebylo o tom pochyb. Má starosti!

        Loukas mohl začít s výslechem hned na místě, pamatoval si však z minulých let, že Theodoros se jen velmi nerad s něčím svěřuje. Zvlášť je-li pod tlakem. Rozhodl se proto nekazit okamžik jejich opětovného shledání a dopřát mu čas. Řekl mu, ať se tu zabydlí, vymluvil se na práci a domluvil jim schůzku na večer. To už snad bude připravený mluvit, říkal si. Koneckonců toho nevyřčeného mezi nimi bylo více než dost.

        Pamatoval si den, kdy Theodoros opouštěl brány jejich sídla naposledy. Barvy té vzpomínky sice vybledly, ale bolest z ní pramenící zapomenuta nebyla. Sám tehdy nedostal příliš času, aby se vypořádal s nastalou situací. Což byl v konečném důsledku nejspíš i důvod proč tehdy Theodora nezastavil…

2

19. den doby hlíny, čtvrtletí země, rok šesté hlavy, 321 let od skonu Saně, kolem 12 hodiny dopoledne.

        Loukas se vracel z ranní projížďky. Po předešlé noci si potřeboval provětrat hlavu a s návratem dvakrát nespěchal. I proto už táhlo na poledne, když podkovami obutá kopyta jeho cválajícího ryzáka klapala po dlážděných ulicích Thermosu. Miloval pocit svobody, který mu koňský hřbet poskytoval. Cítil vítr ve vlasech a lidé mu šli z cesty. Co víc si mohl přát?

        Ale pak projel branou sídla a uviděl bratra na vrcholu schodiště. Srdce se mu znenadání rozbušilo. Myšlenky se rozprchly do všech koutů vědomí.

        Theodoros stál před dubovou branou. Vlasy barvy špinavé blond, tolik netypické a vzácné pro zdejší lid, měl rozpuštěné, pouze kolem čela mu je poutala černá hedvábná stuha se stříbrným lemem. Pohrával si s nimi stejný jižní větřík, jako se záhyby jeho černé smuteční róby.

        Smuteční róby?

        Bratrova tvář vypadala jako vytesaná ze vzácného mramoru tou nejumělečtější rukou, která kdy svírala dláto. V modrých očích se mu zrcadlil smutek vypovídající o hlubokém bolu.

        Loukovo srdce vynechalo úder. Jakoby nevědělo, zda přestat na místě bít nebo dál běžet o závod! Všechny beztvaré myšlenky se náhle sjednotily do jediné otázky: „Co se stalo?!“

        Koně nechal stát. Schody bral po dvou. S Theem se setkal v jejich půli. Naléhavě mu položil ruce na útlá ramena a zadíval se mu přímo do očí.

        „Otec se je mrtvý,“ hlesl Theodoros sotva slyšitelně. Konečnost těch slov, jakoby mladšímu z bratrů stále ještě nedocházela, jak dutě zněl jeho hlas.

        „Co se stalo?!“ Loukas to potřeboval vědět. Theodoros uhnul pohledem. Když neodpovídal, Loukas s ním zatřásl. Chtěl ho donutit odpovědět, ale pak jeho pohled upoutala postava majordoma Zinona Stavra za Theodorovým ramenem. Vážný sluha, který se do černé odíval pravidelně, jakoby chtěl být na podobné smutné události vždy připraven, se se svými předčasně prošedivělými vlasy vyjímal v jarním slunci jako bizarní svíce. Loukas pustil nejspíš žalem přemoženého bratra a spěchal za sloužícím, který snad bude sdílnější.

        „Co se stalo?“ položil znovu tu dotěrnou otázku pálící na mysli jako rozžhavený pohrabáč.

        „Váš otec, hrabě Antonios II. Stephanidis, dnes v dopoledních hodinách skonal“ oznámil mu obřadně, „pane hrabě,“ uklonil se.

        Loukas musel bojovat o udržení kontroly nad svým tělem. K šoku, který ho zachvátil, se přidal vztek. Vůbec mu to nedávalo smysl!

        „Kdo? Jak?“ vypravil ze sebe.

        „Doktor konstatoval smrt ve – “

        „Kde je?“

        „V ložnici pána Antonia.“

        Dál už se Loukas vyzvídat nesnažil. Rázným krokem vstupní halu spíš přeběhl, než přešel. Mířil po schodech do druhého patra, kde se ve východním křídle doslova vevalil do otcova pokoje, jako voda která protrhla hráz. Dvoukřídlé dveře rozrazil tak silně až udeřily o zeď. Lékař u lůžka leknutím nadskočil.

        „Tak mluvte!“ vyzval ho přísně. Nijak se nesnažil dát Daniilu Ioannidiovi, rodinnému lékaři, čas na rozmyšlenou nebo uklidnění se.

        „Srdce,“ vypravil ze sebe doktor na slovo vzatý. Antonios Stephanidis by nikdy nesvěřil zdraví své a své rodiny jen tak nějakému felčarovi. „Zastavilo se mu srdce. Je mi líto, mladý pane, nedalo se nic dělat.“ Ta slova Loukovi chtěla zmrazit krev v žilách. „Nenašel jsem žádné známky otravy. Ještě udělám nějaké testy, ale vypadá to, že šlo o přirozenou smrt…“

        V Loukově tváři se nepohnul jediný mimický sval. Kývnul panu Ioannidiovi, že rozumí a stroze se zeptal, kdy bude moci nařídit pohřeb. Byl otřesený, ale v hlavě už mu to šrotovalo na plné obrátky. Otec je mrtvý. To znamená, že je všechno na mě. Vyřízení smutečních záležitostí, správa panství, účast na Velké královské radě, všechna ta společenská setkání… Budu se muset vidět se všemi rodinnými příslušníky, jimž se jeho otec již léta vyhýbal, seč mohl… Předně se však musím postarat o to, aby se sídlo nepřevrátilo vzhůru nohama „jenom“ proto, že místní pán splynul s magií!

        Zarazil se. „… pane hrabě,“ oslovil ho majordomus. Loukovi došlo to nejdůležitější. Nyní byl pánem hrabství on.

        Jenže převzetí všeho do svých rukou a vyřízení důležitých věcí si vyžádalo všechen jeho následující čas i zdravý rozum. Vyšetřování neukázalo žádné cizí zavinění. Otec evidentně prováděl nějaký magický obřad. To věděl, protože zemřel ve sklepní pracovně. Žádné stopy po tom, čeho se jeho snažení týkalo, ale nenašel. Až zpětně mu došlo, že je musel odklidit Theodoros.

        Smuteční oznámení obletělo císařství jako vichřice. Příbuzní se začali sjíždět jako hyeny toužící si urvat právě ten svůj kus žvance. Služebnictvo pracovalo na přípravách sídla pro smuteční hostinu. Loukas sám musel jet do hlavního města Itea oficiálně převzít úřad a skládat slib císaři. Snadno se stalo, že se s bratrem v těch dnech vídal pouze minimálně. Theodoros trávil většinu času ve svém pokoji. Loukas ho jen tu a tam pověřil dozorem nad nějakými nicotnými věcmi. Nechtěl ho rušit v truchlení. Předpokládal, že bude-li bratr něco potřebovat, přijde za ním sám. Neměl zrovna sílu čelit ještě jemu. Ne, potom všem…

        Najednou spolu stáli nad otcovou rakví v kapli chrámu Henuiah a shlíželi na netečnou tvář bývalého hraběte. Pamatoval si, že po všem tom balzamování vypadal jako z vosku. Už si ale nevybavil, jak dlouho tam mlčky čekali, než se v jednu chvíli Theodors otočil na patě a se sklopenou hlavou kráčel pryč. Louka se při pohledu na bratrova záda zmocnil zvláštní pocit. Snad to bylo v těch vysokých jezdeckých botách, které měl na nohou, nebo za to mohly ty nejprostší šaty z jeho šatníku, které nosil, jen když šel nazapřenou do města. Každopádně měl Loukas pocit, že Theo odchází z jeho života.

        „Odcházíš?“

        Theodoros se zastavil na prahu.

        „Už bylo na čase, nemyslíš?“ hlesl, aniž by se na něho otočil.

        „Nemusíš odcházet, jsme přeci…,“ zaváhal. Loukas nemohl vidět slzy lesknoucí se v Theodorových očích.

        „Bratři?“ dokončil za něj Theo přidušeně. „Jenže my nejsme, to přece víš.“

        Loukas si odfrkl.

        „Nepatřím sem.“

        „Nesmysl!“

        „Nech mě jít, Luku,“ žádal ho bratr. V jeho hlase poprvé zazněl vzdor. Vzpomínka na události večer před otcovou smrtí mladého hraběte zasáhla nepřipraveného.

        „Dobře…“ Zhluboka se nadechl. „Smíš odejít.“

        „Děkuji, můj pane.“

        „Máš zde dveře vždy otevřené!“ zavolal za ním ještě. Theodoros „z Thermosu“ však už stihl opustit prostor kaple.

3

        Ze vzpomínek ho vytrhlo zaklepání. Loukas pohlédl na hodiny vedle dveří jeho pokoje.

        Pozdě, přesně jak jsem čekal, prolétlo mu hlavou.

        „Dále.“

        Theodoros na nic nečekal a vešel. Loukas opustil terasu a vrátil se do pokoje.

        „Obávám se, že víno ti již zteplalo,“ pokynul rukou ke stolku, kde na hosta čekala plná číše.

        Na Theových tvářích vykvetl květ studu.

        „Omlouvám se.“

        Loukas bez známek čehokoliv usedl do jednoho z připravených křesel a svou číši odložil.

        „Posaď se,“ vyzval bratra. Po prvotním nadšení ze shledání dnešního odpoledne nezbylo v jeho tváři a chování ani stopy. Nyní byl pouze hrabětem, přijímajícím soukromou návštěvu.

        Theodor si tiše povzdechl. V jeho modrých očích se mihl stín, když usedal naproti Loukovi.

        „Tedy,“ vyzval hrabě příchozího, „čemu vděčím za to, že se ztracený bratr uráčil vrátit domů?“ V jeho hlase nebyla žádná zášť, přesto se Theodoros zastyděl.

        „Omlouvám se,“ vypravil ze sebe blonďák.

        Černovlasý věděl, že nesmí polevit, pokud se chce něco dozvědět.

        „A zač?“ Nepřestával bratra propalovat pohledem.

        „Nevím… nevím jak začít.“

        „Od začátku? Nejlépe?“ navrhl mu.

        „To se ti řekne…“

        „Nezamlouvej to. Kvůli něčemu jsi přišel. Stalo se něco, co tě donutilo vrátit se domů. Oba víme, že kdyby se nic nestalo, tak by ses jaktěživ neuráčil přijít.“

        Theodoros se na Louka poprvé od svého příchodu přímo zadíval. Upřímnost a strohost jeho konstatování ho zaskočila. Už skoro zapomněl, jak Loukas vždycky dokázal uhodit hřebíček na hlavičku.

        „To je pravda,“ musel chtě-nechtě přiznat, „nechtěl jsem se vracet,“ povzdechl si.

        „Tedy?“ Vyzval ho Loukas znovu. Pramen havraních vlasů mu unikl z volného culíku a svezl se mu po rameni.

        „Víš, když jsem v patnácti odešel, bylo mi jasné, že se musím postavit na vlastní nohy. Vím, že by asi bylo moudřejší odejít třeba do nějakého chrámu, ale já bych nebyl dobrý kněz, to víš. Já a magie… nejsme zrovna kamarádi… Odešel jsem proto do Sáralandë, abych si našel řemeslo. Přesněji, uvažoval jsem o škole, ale neměl tolik peněz. Mohl bych třeba pracovat při studiích, ale jak jsem procházel městem, všiml jsem si alchymistické dílny. Ty to asi nepochopíš, ale od okamžiku, kdy jsem vešel, jsem věděl, že tohle je ONO! A víš co? Mistr Floros mě do učení přijal!“ odmlčel se krátce, aby nabral dech a dal Loukovi čas, bay jeho slova strávil.

        „Naučil jsem se spoustu věcí. Nejde jen o ohňostroje, jak jsem si myslel!“

        Loukas mimoděk zbystřil a propaloval bratra pohledem svých oříškových očí. Ten však jakoby nic nepostřehl.

        „Získal jsem základy snad úplně ode všeho. Fyzika, chemie, astrologie, lékařství, filosofie…“ Když mluvil, modré oči mu svítily nadšením.

        A Loukas si mohl oddechnout.

        „Ale…pak se najednou všechno změnilo.“ Theodoros si vzal svou číši a zvětralé či nezvětralé, pořádně si rudého vína přihnul.

        „Co se změnilo?“ Loukovi neunikl pohřební výraz v bratrově tváři.

        „Mistr Zacharias Floros je… mrtvý,“ vyslovil konečně nahlas.

        Loukas se zarazil. Dobrá jeho učitel a chlebodárce je mrtvý, budiž. Ale vážně jen to stačilo, aby se rozhodl vrátit? Nepřipadalo mu.

        „To není všechno,“ přiznal mladší z „bratří“. Sáhl do kapsy své vesty a vytáhl z ní složený papír. „Já… Totiž věděl jsem, že má mistr nějaké dluhy. Sám mi to řekl. Prý z mladších a divočejších let… Nikdy by mě ale nenapadlo, jak moc jich opravdu má!“

        Loukas si převzal list, který mu Theodoros podával. Původně se domníval, že se jedná o dopis, ale ukázalo se, že je to poslední vůle. Úředně potvrzená poslední vůle člověka, který odkázal všechen svůj majetek svému jedinému nemanželskému synovi Theodoru Florosovi čímž jej veřejně uznává za svého.

        Oříškově hnědé oči se setkaly s kalnou modří těch Theových.

        „Netušil jsem to!“ zoufal si. „Ale doktor potvrdil pravost mého mateřského znaménka. Našel… Našel jsem svého otce, chápeš?  Ale místo toho, aby mi to řekl, radši umřel a nechal mi na krku všechny své dluhy. Nevím, co mám dělat…“ Sevřel svou sklenku tak pevně, že ji div v ruce nerozmáčkl. „Tohle mi předali jeho věřitelé,“ kývl hlavou k testamentu v Loukových rukou. „Musel jsem prodat dílnu i všechno v ní a stejně to nestačilo.“ Ruce se mu roztřásly a tak raději sklenku odložil.

        „Omlouvám se, že tě obtěžuji, ale… nevěděl jsem, za kým bych měl jít.“ Spustil ruce do klína, jakoby byly bez života. Řekl mu to. Všechno Loukovi vypověděl. Svěřil svůj osud do bratrových rukou. Sklopil pohled. Styděl se mu dál hledět do tváře.

        To Loukas si bratra stále tiše prohlížel. Zakroužil obsahem sklenky po dně číše, jakoby v rudé tekutině mohl spatřit víc, než jen barvu vinné révy. Theodoros odešel, když zemřel jejich otec, a vrátil se, když zemřel jeho skutečný otec. Výhodou je, že víc otců už asi nikdy mít nebude, takže teoreticky už by zde mohl zůstat, ale…

        „Tvá matka byla kněžna,“ rozhodl se mu odhalit i druhou část jeho původu. „Za svobodna se jmenovala Timothea Konstantopoulos. Otec mi vyprávěl o noci, kdy tě nechala na našem prahu. Později se provdala za Nicolaa Ioannida, hraběte z Argosu.“

        Theo k bratrovi nechápavě vzhlédl.

        „Proč mi to říkáš?“

        Loukas zamyšleně pokrčil rameny. Sám tak úplně nevěděl, čeho přesně se teď snaží dosáhnout.

        „Zaplatím tvé dluhy,“ obeznámil ho. „Mám jen jednu podmínku.“

        „A to?“

        „Zůstaneš zde jako můj host, dokud se nerozhodnu co s tebou.“

        Theodoros stísněně polkl.

        „Jak si vaše hraběcí milost přeje.“ Vstal a uklonil se.

        Loukas mávl rukou ke dveřím a bratra tím ledabylým gestem propustil. Jen testament a nedopité zvětralé víno v Theově sklence dokazovaly, že k večerní návštěvě opravdu došlo. To a Loukovy neposedné myšlenky, které už si zase běžely svůj vlastní maraton.