Panství rodu Rallios

9. KAPITOLA

1

17. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, pět hodin odpoledne.

          Už by tu měli být…, postěžoval si v duchu hnědovlasý mládenec za oknem. Seděl na parapetu v mezipatře se skrčenýma nohama, paže položené na kolenou, a svýma hnědo-modrýma očima pátravě přejížděl po pozemcích kolem sídla ve snaze zahlédnout přijíždějící kočár. Korouhev knížete Triantafyllou se však zpoza kopce na východě stále ne a ne vynořit.

          Evangelos vyhlížel příjezd rodiny matčiny sestry již od snídaně. Nyní se však s knihou v klíně pokoušel sám sebe přesvědčit, že to vůbec není hlavní náplní jeho dnešního dne. Nebylo přeci možné, aby byl až tak nedočkavý!

          Jenže poslední skoro dva cykly se celá usedlost nesla ve znamení příprav narozeninové oslavy jeho o dva roky starší sestry Kyriaki a bylo téměř nemožné najít si klidný kout, kde by se mohl věnovat jakýmkoliv svým zájmům.

          Matka pobíhala po domě a dohlížela na přípravy. Neustále musela řešit nějaké komplikace. Jako třeba když hudebníci ze Sáralandské konzervatoře odřekli účast kvůli zranění své první houslistky, na což baronka Anna reagovala vysláním posla do Jálienu v Patrasu, aby požádala o náhradní sbor. Protože se přeci na oslavě sedmnáctých narozenin své dcery nespokojí s nějakou místní kapelou…!

          Otec, baron Pavlos, raději objížděl usedlosti po celém panství a kontroloval stav probíhajících žní, než aby v tom zmatku pobýval doma.

          Nejstarší sestra Filipa, z otcova prvního manželství, jej chtěla doprovázet, ale když jí to nebylo dovoleno, držela se své macechy jako klíště a neustále jí připomínala stav rodinného rozpočtu a nutila řešit věci jako, „když pořídíme a zaplatíme tohle, budeme muset ušetřit někde jinde…“ Takže se ty dvě téměř v jednom kuse hádaly.

          Služebnictvo nevědělo kam dřív skočit, aby vyplnilo přání paní domu a zároveň vyšlo vstříc všem vrtochům zítřejší oslavenkyně.

          Evangelos by řekl, že se s Kyriaki nedá vycházet ani normálně. Ovšem v tyto dny to s ní bylo doopravdy k nevydržení. A možná by to nebylo až tak zlé, kdyby jen neměla ten svůj silný ječivý hlas, že kdykoliv se rozčilila, tak se i sebesilnější kamenná zeď třásla strachy před jejím hněvem, díky čemuž před Kyri v domě neexistovalo žádné dost bezpečné útočiště.

          Po celých posledních 17 dní se proto Evangelos držel své strategie: „předstírám, že neexistuji“ a vlastně mu to docela i vycházelo. S rodinou se vídal jen při obědě, který obvykle celý promlčel a předstíral četbu, aby se nemusel vyjadřovat k žádnému sporu, který zrovna ženské osazenstvo stolu řešilo, pro případ, že by je snad zajímal jeho názor. Snídaně a večeře si nechal nosit do pokoje a nevypadalo to, že by to komukoliv vadilo. Usoudil tedy, že „taky dobře“ a náplní jeho dní se stalo motto: „Hlavně nepřekážet.“

          Jenže dnešek byl výjimečný. Začali se totiž sjíždět očekávání hosté! Strýc Angelos Stephanidis, matčin bratr, dorazil ještě před obědem. Kníže Vrettos s chotí a dětmi, přijeli zhruba před hodinou. A z toho, co zaslechl, věděl, že účast přislíbila i Irida, Evanova poslední sestra, a kníže Triantafyllou s tetou Ailiki, matčinou sestrou, kteří by měli dorazit rovněž i se všemi svými dětmi.

          Den se však pomalu chýlil k večeru a nikdo další nepřijížděl…

          O Iridu si Evangelos starost nedělal. Sloužila v hraniční pevnosti Acha u Achaiské úžiny. Možná jí velitel nedovolí, aby na Kyriakinu oslavu přijela, ale nic horšího se jí nejspíš nestane. I když je sousední říše Tratteneros na východě ve válce s jihovýchodním Samacharem, pokud věděl, boje se odehrávaly daleko od hraničních přechodů do Aeginy. Navíc si císař vzal za ženu Trattenerskou princeznu a jeho strýc byl králem Samacharu. Ke sporu svých sousedů tedy zaujímala Aegina výhradně neutrální stanovisko a tak nepředpokládal, že by se na tom mělo v blízké době něco změnit.

          Větší starosti si dělal s možným příjezdem svého bratrance a nejlepšího přítele. Zvlášť, když kníže Vrettos s rodinou se již dostavili. Evangelos samozřejmě věděl, že je rozdíl v délce cesty z Liviady a z Kiata, ale toto vědomí jeho nervozitu, nedokázalo nijak utišit. Pomyšlení, že by třeba účast na poslední chvíli odřekli, nebo že by Gianni z nějakého důvodu nemohl přijet, ho uvnitř silně deprimovalo. I když si to nechtěl připouštět, byl Gí tím jediným světlem, kvůli kterému stálo za to, poslední dva cykly přetrpět.

          Gí se svou veselou povahou. Gí, který chvíli neposedí. Gí…

          „Jak je možné, že tu ještě nejsou?!“ vyrušil ho z myšlenek sestřin rozhořčený hlas. Trhl s sebou a k o dva roky starší hnědovlásce s přizrzlými vlasy spletenými do složitého květu z copánků na temeni tázavě vzhlédl.

          Kyriaki právě scházela ze schodů krokem pečlivě odměřeným šířkou sukně jejích dlouhých temně modrých sametových šatů, ze kterých mohl Evan usoudit, že ještě není oblečena k večeři.

          Probodla ho pohledem.

          „Tak už jedou?!“ vypálila na bratra. Přišla až k němu a vyhlédla z okna.

          Když jsi tak zvědavá, podívej se sama!, prolétlo mu bezděčně hlavou. Netoužil však po žádné hádce, proto ta slova spolkl a namísto toho odpověděl otázkou: „Myslíš sestru, nebo tetu se strýcem?“

          Kyri se na bratra podrážděně ohlédla, rty pootevřené k nějaké poznámce. Měla tvář posetou pihami, které jí dělaly rozhodně roztomilejší, než doopravdy byla.

          „Gavriila, samozřejmě.“ Povýšeně nakrčila svůj drobný nosík a narovnala se.

          Evan tázavě pozvedl obočí.

          „Nemysli si, že nevím, proč tu jsi,“ protáhla sebevědomě a vrátila se pohledem k oknu. „Vyhlížíš je celý den!“ konstatovala. „Sedíš zde, předstíráš četbu a přitom jsi nedočkavý jako malé dítě!“ pronesla, jakoby právě odhalila nějaké jeho pečlivě střežené tajemství a vítězně se uchechtla.

          Evangelos nad ní v duchu zakroutil hlavou.

          „A v čem přesně se tvá nedočkavost liší od té mojí?“ splynulo mu ze rtů.

          Kyriaki na něho překvapeně pohlédla a teprve o vteřinu později jí došlo, že by se vlastně měla urazit!

          Evangelos jí přestal věnovat pozornost a znovu se zadíval z okna.

          „Já mám alespoň šanci, že Gavri přijede!“ konstatovala popuzeně. „Ovšem ty tu jen ztrácíš čas! Strýc s tetou zajisté nechají Gianniho doma. Vždycky dělá jen samé potíže, určitě si nepřejí, aby mi zkazil narozeniny, nemluvě o zásnubní hostině!“

          Evangelos ucítil na hrudi nepříjemné bodnutí a svraštil obočí. Mohla by mít Kyri pravdu? Přeci jen, to že se chystají její zásnuby, dospělí nejspíš věděli mnohem déle než oni. A vzhledem k tomu, kdo je její budoucí snoubenec… Opravdu by mohl strýc Platon uvažovat, že nechá nejmladšího syna doma v Kiatu?

          „Když ‚nemluvě‘, tak proč se o ní zmiňuješ?“

          Evangela pohrdlivý hlas nejstarší sestry Filipy zastihl zcela nepřipraveného. I proto se odmítl otočit na další příchozí.

          „O čem to mluvíš?“ vyjela na ni Kyriaki.

          „Dovol, sestro, abych ti připomněla, že večeře je již za hodinu,“ protáhla Filipa namísto odpovědi. „Uvědomuješ si doufám, že tvé zásnubní šaty stály našeho otce skoro tolik, co Trattenerský chovný hřebec?“ důkladně si ji přeměřila pohledem od hlavy až k patě. „Pokud si je zničíš, můžeš na oslavu rovnou zapomenout, což jistě uznáš, že by byl pořádný skandál, vzhledem k tomu, že hostíme i císařovu sestru.“

          Kyri chvíli přejížděla nasupeným pohledem ze sestry na bratra. Nakonec si odfrkla, hrdě vztyčila hlavu, otočila se na podpatku, vykasala si sukni a odcupitala po schodech vzhůru.

          Evan se na Filipu vděčně otočil a zapýřil se.

          Fili došla k bratrovi a pocuchala mu vlasy.

          „To víš, bratříčku, jak se musí na drůbež, ne?“ uculila se. „Kšá! Kšá!“ špitla mu do ucha a tiše se zasmála.

          Evangelovy rty jí úsměv samovolně oplatily zrovna ve chvíli, kdy se nad východním kopcem konečně vztyčila korouhev Kiatského knížete.

2

          „Slyšel jsem, že by se sestřenčina svatba mohla konat v Liviadě. Kněžna Konstantina nedávno nechala u rybníčku v zahradě vysadit cesmínový keř. Pro večerní posezení v záři Kruhů je to prý ideální místo,“ pronesl zčista jasna šestadvacetiletý Gavriil k mladší sestře zcela ignoruje fakt, že v kočáře nejsou sami.

          Nezdálo se však, že by otec jeho slova jakkoliv reflektoval. S nosem zabořeným do účetních knih byl myšlenkami na hony vzdálený všemu, co se dělo kolem něj.

          Gavriila to nepřekvapovalo. Věděl, jaké obchody má jeho otec v plánu s baronem Pavlem na této návštěvě řešit. I proto se nemusel bát Georgii trochu popíchnout. Navíc byl přesvědčený, že narážku na cesmínový keř, pod nímž se na oslavách Skonu saně v císařských zahradách líbala s jistým mužem, pochopí jen ona.

          Sestru tím však z míry nevyvedl. S úsměvem a důstojností sobě vlastní na jeho narážku odpověděla svou: „Doufám, že se budou podávat i nadívaná holoubata.“ V jejích šedozelených očích se vyzývavě zalesklo. Tak jako on znal její tajemství, stala se i ona na oslavách svědkem, jak právě touto pochutinou krmil její bratr svého vyvoleného.

          „Nevěděl jsem, sestro, že také zbožňuješ ty malé ptáčky,“ nadhodil a uculil se na ni.

          Ona jej na oplátku šťouchla špičkou boty do holeně.

          „Au,“ zašeptal Gavriil a zinscenoval bolestný výraz.

          V té chvíli Georgia zaregistrovala, jak matka sedící mezi ní a otcem zdvihla hlavu od snad již stokrát čteného románu.

          „Ne všechna holoubata jsou tak malá, bratře,“ rozvíjela dál Georgia jejich debatu o „jídle“.

          „Pravda, ale nádivka obvykle stojí za to vždy,“ přisadil si on.

          Na to Georgia vyhlédla z okénka, aby skryla uzardění ve tváři. Gavriil se uculil a odmlčel se. Kněžna přelétla své nejstarší děti pohledem a následně opět sklonila hlavu, aby pokračovala ve čtení. Její manžel se vedle ní zamyšleně podrbal na své pokročilé pleši.

          Grigoris, který nedávno oslavil své dvacáté narozeniny, nad děním v kočáře zakroutil hlavou. Raději ani nechtěl vědět, o čem se jeho starší sourozenci přesně bavili. Pro tu chvíli mu stačilo, že přestali rušit tok jeho myšlenek, kterými se vrátil zpět k dopisu, jež před pár dny obdržel od Filipy.

          Aniž by to věděl, ke stejnému dopisu se stáčely myšlenky i nejmladšího člena rodiny Triantaffylou, patnáctiletého Gianniho. Ten seděl naproti jejich otci a v duchu tápal nad tím, jak by rozluštil šifru, kterou byl dopis psán. Za předpokladu, že by se k němu dostal, samozřejmě. Přiznejme si, že už jen vplížit se do bratrova pokoje a překonat všechny jeho magické ochrany by pro něho bylo velmi vyčerpávající. Natožpak rozluštit šifru!

          Gianni onehdy vstoupil v Grigoriově přítomnosti a náhodou zahlédl část textu. Asi by nepovažoval za příliš zajímavé, že mu v tomto čase píše právě nevlastní sestřenka, kdyby ovšem bratr dopis v okamžení neuschoval.

          Gianni si později vyvolal obraz vzpomínek a zaměřil se díky němu detailně na slova na papíře. Nezdálo se však, že by se v něm psalo něco důležitého. Kdyby tomu tak ale bylo, proč by bratr skrýval takový list? Ne! Byl přesvědčený, že Grigoris s Filipou mají tajemství a neexistovalo nic, co by zlomilo jeho odhodlání jej za každou cenu odhalit.

          Evan určitě bude vědět, jak na to!