Byl podzim.

Barevné listí mi šustilo pod nohama a já ho zamyšleně odkopával. Měl jsem tohle období rád, i když všichni říkali, že je tak depresivní a smutné. Mě uklidňovalo. Měl jsem rád déšť. Když je vlhko, nic nehoří. Ano, asi na tomhle názoru má svůj podíl moje práce, neprotestuji.

Nespěchal jsem, neměl jsem ani kam, práci jsem dnes neměl a doma nikdo nečekal. Procházel jsem se víceméně bezcílně, toulal se odlehlou částí parku, kam nedoléhaly hlasy ani smích a kde jsem mohl být sám se svými myšlenkami. Ne, že by byly nějak závratně hluboké, vlastně to nebylo ani nic konkrétního, nad čím jsem přemýšlel, byl jsem moc velký pragmatik, abych je řešil. Tak to prostě bylo. Lezavá zima mě nutila zastrčit ruce do černé bundy, ale nevadilo mi to.

Býval bych ještě chvíli procházel mezi opadávajícími stromy a pak šel domů přečíst si u čaje nějakou knížku, když se z křoví opodál vyřítila černá chlupatá koule a rovnou ke mně. Pozvedl jsem obočí, ne, že by mě ten ňafající smetáček znervózňoval, doběhl až ke mně, chvilku se mi ometal o nohy, očichával mě a nakonec nadšeně zavrtěl ocáskem a začal mi skákat po nohavicích. Výraz na mé tváři poněkud změkl a já se s povzdechem sklonil, abych toho chlupáče podrbal, když jsem zpozoroval malé třpytící se kolečko na obojku s puntíky. Vyražený nápis "Happy" mě donutil rozšířit oči. Zaraženě jsem ho vzal do ruky a znovu se na něj podíval, ale to už se ozvalo šustění listí a za psí slečnou se objevil chlapec v džínové bundě s foťákem kolem krku. Zvedl jsem k němu oči, naprosto neschopen slova. Tohle nebylo možné,.. vážně by to mohl být..

Vážně jsi to ty?

"Happy, no tak, nech toho pána na pokoji! Moc se omlouvám, takhle přátelská obvykle.. nebývá.." to už ale stál naproti mně, teď už doslova šokovaný, div neupustil foťák z rukou. Zvedl jsem se od psa a zůstal stát před ním. Bez jediného slova jsem si ho prohlížel. Měl delší vlasy, jeho obličej se zdál jen trošičku starší, ale jinak.. bože, vážně jsi to ty..

"Jáchyme?" hlas mu přeskočil, nespouštěl ze mě oči. Ani já nedokázal odtrhnout oči od toho sladkého obličeje, toho pořád stejného, sice překvapeného, ale stále přátelského obličeje, který jsem ani za ty roky nedokázal zapomenout, který mě dodnes strašil ve snech. Místo odpovědi jsem sotva patrně kývnul hlavou a jeho tvář se konečně rozjasnila, když se široce usmál. "Vážně jsi to ty.. rád tě zase vidím!"

Vychrlil na mě celou salvu otázek a odpovědí, ale já se ani nesnažil mu odpovědět, nedokázal jsem odtrhnout pohled. Tolik emocí, servíroval mi je všechny jako na stříbrném podnose, to jsem na něm vždy měl rád, tu upřímnost a otevřenost, to že si na nic nehrál. Následoval jsem ho k lavičce, na kterou se posadil a na pár minut nastalo ticho, jak jeho obličej zjihl, objevila se v něm jakási nepopsatelná otázka, nostalgie, s jakou se pousmál.

"Jak už je to dlouho? Máš kratší vlasy." Natáhl se ke mně a lehce si nechal mezi prsty projet pár pramínků mých vlasů a já neuhnul. Nikdy jsem nikomu nedovolil narušit mou osobní zónu, a přesto tu zase byl on, který jako by měl nějakou neviditelnou propustku, a tak jako tehdy poprvé se mě dotýkal naprosto spontánně.

"Tři roky." Ačkoliv jsem zněl klidně a tvářil se naprosto nezaujatě, v mé hlavě se odehrával neskutečný chaos. Staré, zdánlivě zahojené rány se znovu otevíraly při pohledu na jeho usměvavou tvář, znovu tu byly vzpomínky, které jsem si přál zapomenout, vytěsnit je a dělat, že se nikdy nestaly. A přesto se mě při nich zmocňoval pocit štěstí, klidu a spokojenosti.

Tři roky.

Nikdy jsem nezapomněl na to, jak jsem tě poprvé potkal.

Tehdy byla zima. Těsně před Vánoci. Kolegové si stěžovali, že musí do práce a chtěli by být s rodinami, jen já mlčky četl Klímu a nezapojoval se do obecné nespokojenosti. Já si vzal na Vánoce službu dobrovolně. Když se rozdrnčela siréna, nezmocnil se mě vlastně žádný pocit. Slyšel jsem ji už tisíckrát. Odložil jsem knihu a během minuty už sjížděl po tyči do suterénu, okamžitě byl oblečený a už v autě si zapínal vršek a nasazoval si helmu.

Požár v sídlišti, nic neobvyklého. Kvůli vánočním stromkům hořelo tak třikrát za den, jen jsem doufal, že to nebude nic vážného, úmrtí jsem viděl nerad a zvlášť před svátky oznamovat rodinám, že někdo blízký zemřel, to nebyla věc, kterou bych měl v oblibě.

Když jsme přijeli na místo, všude kolem už běhali vyděšení obyvatelé domu.

"Jáchyme, vezmi si zadní vchod a jdi do horních pater, Petře, ty vezmi spodek a vy pánové rovnou hasíme!" jen jsem veliteli zásahu kývnul na souhlas, na nic se neptal a rozeběhl se do hořícího domu. Vždy, když jsem se dostal do podobné situace, jako by můj mozek vypnul, nepřemýšlel jsem nad riziky, nepřipouštěl jsem si strach, byla tu jen jediná povinnost - najít všechny obyvatele a bezpečně je odvést do bezpečí. A tak jsem běhal z patra do patra, vynášel vyděšenou stařenku z devátého, dvě děti a matku z pátého, mladou dívku nadýchanou kouřem, o kterou jsem div nezakopl na chodbě,.. lidé se na mě vždy dívali s takovou nadějí, že jsem prostě kašlal na vlastní bezpečí a byl schopný nemožného, abych jim pomohl.

A pak jsem stál před dveřmi do sedmého patra, slyšel, jak uvnitř někdo kašle a volá o pomoc. Zapřel jsem se, ale dveře se ani nehnuly. Zatlačil jsem znovu, větší silou, ale jen jsem je lehce pootevřel, okamžitě se proti mně vyvalila clona černého kouře a stoupající žár jsem cítil i přes ochranný oblek, ale na tom nezáleželo. Křik se stupňoval, a proto jsem poodstoupil a dveře jednoduše vykopnul, snad právě proto jsem se dřev v posilovně, protože vracet se dolů pro nějaké nářadí, to byly minuty, které vás dělily od života nebo smrti a já to moc dobře věděl.

Zaclonil jsem si rukou výhled, přes kouř jsem skoro nic neviděl. Prošel jsem bytem, až jsem ho uviděl. Hnědovlasého kluka s tvářemi umazanými od sazí v ušpiněném oblečení jak klečí před hromadou sutin a snaží se je odházet. Obrátil ke mně pohled a v jeho očích bylo čiré zděšení. V těžké výstroji jsem došel až k němu a podepřel ho, abych ho zvedl. Vykřikl bolestí, měl docela ošklivě popálenou nohu a taky ruce, jak odhazoval rozpálené sutiny. Podepřel jsem ho a přehodil si jeho ruku přes rameno. První, co mě v tu chvíli napadlo, jak hrozně je lehký. Důvěrně se o mě opřel a rozkašlal se, musel jsem ho dostat ven co nejdřív, pravděpodobně se kouřem už přiotrávil, navíc se oheň nebezpečně rozrůstal. Otočil jsem se a vydal se s ním co nejrychleji ke dveřím, ale on se zastavil a chtěl se vrátit, nechápal jsem to.

"Ne, ona je tam.. je tam.." nebyl schopný dokončit větu, nedostával se mu dostatek kyslíku, plíce ho zrazovaly a on nemohl popadnout dech. Chytil jsem ho kolem pasu, a i přes jeho protesty ho vytáhnul z bytu ven a po schodech dolů, kryl ho před ohněm a sám se stavěl proti plamenům, protože na rozdíl od něj já měl vhodné oblečení a byl zvyklý. Během několika minut jsem ho dostal před budovu.

"Kristiáne!" okamžitě, jak jsme vyšli ze dveří, se k nám nahrnula půlka sídliště, zatímco hnědovlásek v mém objetí lapal po dechu. Předal jsem ho záchranářům a šel za velitelem zásahu pro další instrukce, když se mladík vytrhl doktorovi a doběhl ke mně. Spálené prsty obmotal kolem mé ruky a otočil mě k sobě.

"Je tam, zůstala tam!" jeho oči jiskřící nadějí se upíraly ke mně plné očekávání. Sundal jsem si helmu a otřel si zpocený obličej, byl jsem nejspíš stejně špinavý jako on, ale to teď nehrálo roli.

"Kdo? Vaše přítelkyně? Matka?" sevřel prsty kolem mého zápěstí ještě silněji a zavrtěl hlavou.

"Ne, moje štěně. Happy. Zůstalo v bytě, je zaklíněná v koupelně! Prosím, musíte jí pomoct!" velitel zásahu se na něj tvrdě podíval.

"Nevidíte, že ten dům je v plamenech? Máme důležitější věci na práci než vašeho psa!" bylo vidět, že je nervózní, nedivil jsem se, oheň se rozšiřoval a rostl a hrozilo nebezpečí, že přeskočí i na sousední budovu, ale já přesto nedokázal odtrhnout pohled od té tváře. Zoufalé, vystrašené, a přesto.. zarazilo mě to, ten kluk se vůbec nebál o sebe. Celou dobu zůstal v hořícím bytě jen kvůli štěněti..

"Koupelna je ta místnost, kde jsi seděl?" jeho tváří se mihl úsměv, oči se mu třpytily a já věděl, že jsem se rozhodl správně.

"Ano, úplně vzadu." Usmál se a já si nemohl pomoct, špinavý a rozcuchaný, jeho tvář byla prostě krásná.

"Jáchyme, nechceš doufám.." velitel nevěřícně ukázal na dům v plamenech, ale já si jen nasadil helmu.

"Budu hned zpátky." Ale to už jsem se rozeběhl zpět k paneláku, nedbal na volání velitele, že je to moc nebezpečné. Neuměl jsem to, nedokázal jsem to ignorovat. Skrze hlavní dveře, pak po schodech do sedmého patra. Žár byl pořád větší a větší, přes kouř jsem neviděl dál jak metr před sebe, ale bylo mi to jedno. Pokud tu ta šance byla, nehodlal jsem se vzdát. Vykopnuté dveře, v chodbě už hořelo. Musel jsem odsunout plápolající trám, který se zřítil z narušeného stropu. Rychle jsem vyhodnotil, jestli se nezřítí, ale jinou možnost jsem stejně neměl. Odkopl jsem hořící stůl v kuchyni a protáhl se kolem dalšího již neidentifikovatelného zčernalého nábytku až k zasypaným dveřím. Mně v rukavicí to šlo mnohem rychleji odházet než Kristiánovi. Kdo ví, jestli by vůbec zvládl některé věci zvednout, zvláště s tou nohou - i mně to dělalo problém, ale nakonec jsem dveře uvolnil a dostal se do místnosti.

Malé černé štěně se krčilo pod umyvadlem a teskně skučelo. Neváhal jsem, vzal ho do náruče, zběžně zkontroloval, ale zdálo se, že kromě zděšení je v pořádku. Zabalil jsem ho do své nehořlavé kombinézy a vydal se skrze oheň zase zpátky. Sotva jsem opustil byt, propadl se strop s ohlušující ranou, vylétla sprcha jisker a já poděkoval všem svatým, že nejsem uvnitř. Seběhnout zase do přízemí už tak nebezpečné nebylo, nepočítám-li všudy přítomný oheň a kouř. Když jsem se objevil ve dveřích, teprve jsem si všiml, že celá polovina bytovky je zhroucená sama do sebe. Měl jsem asi fakt štěstí.

Když jsem třesoucí se štěně předával do hnědovláskových rukou, znovu se smál. A já věděl, že za tohle to stojí. Znovu mě chytil za ruku, něco na mě křičel, ale já jen krátce zavrtěl hlavou. Měl jsem práci.

"Jáchyme, prý je ještě někdo v přízemí!" hlas velitele byl naléhavý, věděl, že ve sboru jsem nejzkušenější a že se nebudu zdráhat vrátit se do toho ohnivého pekla. Tak to prostě bylo. Byla to přece jenom práce, kterou jsem si dobrovolně vybral. Ještě jednou jsem se otočil na hnědovláska. Nemám tušení proč, ale nějak si mě tím gestem získal, tím jak stál ještě pořád neošetřený a tisknul k sobě tu kouli chlupů. Stiskl jsem jeho ruku a krátce se pousmál, snad jsem ho chtěl uklidnit, ale pak jsem si jen znovu nasadil helmu, a aniž bych mu řekl jediné slovo, otočil jsem se a vyběhl zpět k hořícímu domu.