Nic jsem nechápal, jen jsem věděl, že na tebe nemůžu zapomenout. Stále jen sám sebe snažil přesvědčit, že na tohle nemám nárok, že je ode mě sobecké a kruté prostě po tom všem doufat, ale nemohl jsem si pomoct. Od té doby, co jsem na něj cíleně čekal u práce jsem to sice nezopakoval, ale potkal jsem ho náhodou ještě nejméně desetkrát.

Náhodou.. náhody neexistují, tomu nevěřím. Možná ne úmyslně, ale proč jsem měl tendenci pohybovat se tam, kam jsem s tebou chodil? Každé ráno kolem té kavárny, od které jsi podle mě měl už platinovou kartu. Procházky parkem, vždy zabočit na úzkou postranní cestičku a vynořit se u skryté lavičky, kam nikdo nechodil. Vracet se domů kolem toho maličkého krámku s knihami, kde ve výloze trůnil starý fotoaparát, o němž jsi tvrdil, že bys ho moc chtěl k Vánocům. Měl jsi to taky tak? Cítil to? Proč jsme se potkávali právě na těchto místech, vždy jen na pár minut hleděli jeden na druhého, mlčky, někdy s lehkým úsměvem, s bušícím srdcem jsem se pak ohlížel, jak odcházíš, abych alespoň trochu protáhl tu chvíli.  

Týdny ubíhaly, přecházely jeden v druhý a můj život se ubíral dál a dál, aniž by se něco měnilo, a přece.. bylo až směšné, jak jednoduše se minulost opakovala. Jak se ve mně rozhoříval ten pocit, to očekávání, ta nervozita, jestli dneska bude ten den, kdy budeš stát na rohu ulice v čepici a s dlouhou pruhovanou šálou, jestli tě letmo zahlédnu, jak spěcháš do práce a málem se necháš přejet autem, u tebe vážně klasika,.. těšil jsem se na to jako malej kluk, že tě uvidím třeba jen z dálky.

Vídal jsem tě často i s ním. Pozoroval tvou tvář, snažil se sám sobě namluvit, že tohle je pro tebe to nejlepší, že nemám důvod žárlit, protože jsem to byl já, kdo tohle ukončil.. ale při pohledu na něj, jak ti rozkazuje nebo bezcitně sklápí foťák, když jsi ho zvedl proti jeho obličeji.. Nevím. Chtěl jsem věřit, že jsi šťastný, ale tvoje tvář, leč přesvědčivá a veselá, podle mě lhala..

Seděl jsem v pološeru v obýváku, v tom křesle, které jsi tak miloval a ve kterém jsi seděl pokaždé, když jsi se bez valného zájmu z mé strany pozval do mého bytu a jen se na mě díval, jak jsem si, byť značně nervózně, četl. Nemáš tušení, jak moc bych si teď přál, aby ses objevil nečekaně ve dveřích s širokým úsměvem a na otázku, co tu děláš, odvětil, že jsi šel prostě okolo a chtěl jsi mě vidět. Byl jsem hlupák, když jsem to nedokázal ocenit, já vím. Tak jsem tu seděl, sám, všude bylo tíživé ticho a já v prstech svíral tu fotku, kterou jsi snad neúmyslně nechal v parku. Tvoje tvář, rozzářená, tak otevřená a upřímná.. proč jsem předtím neviděl, jak se na mě díváš? Vážně jsi se na mě celou tu dobu díval takhle? Bylo jen pramálo fotek, na kterých jsi byl ty. Vždycky jsi byl ten na druhé straně objektivu, ale byla to vážně škoda. Něžně jsem prsty narovnal ohnutý roh, jak jsem ji neustále uklízel ze svého dohledu a pak ji zase uprostřed bezesné noci rozpačitě vyndával, jen pro ten pocit,..

Nakonec jsem vstal a nejistě došel do chodby, kde ve velké skříni úplně vzadu ležela černá krabice. Sfoukl jsem z ní prach a vrátil se s ní do obýváku. Chvíli trvalo, než jsem našel odvahu odklopit víko a podívat se na obsah uvnitř. Byly tam hlavně fotky, těch pár momentek, na kterých jsi byl ty. Na jedné zamyšleně přerovnáváš hromádku právě vyvolaných fotek, na té další blbneš s Happy a koťaty. Tu, na které naprosto klidně spíš v mojí posteli, tu mám hodně rád. Ale kromě fotek tu bylo ještě něco. Starý samovyvolávací foťák. Opatrně jsem ho vyndal a palcem přejel po tlačítcích, kterým se už pomalu odlupovala barva. Byl to ten samý, kterým jsi udělal tisíce fotek mě, který nám vždy dělal společnost, odpočíval vedle tebe na nočním stolku a jehož zvuk mě probouzel, když jsi v mém tričku ležel vedle mě a fotil, jak spím. Pousmál jsem se. Byl jsem fakt sobec, já vím.. ale když jsme se rozešli a já ho pár týdnů na to našel v šatní skříni, kde jsi ho nejspíš omylem ztratil, nedokázal jsem ti ho vrátit. Tehdy jsem jen seděl, svíral ho v rozklepaných prstech a litoval každého svého rozhodnutí, že jsem tě potkal, že jsem ti dovolil se ke mně dostat a že jsem ti dovolil odejít. Věřil bys tomu, že pro mě byl tenhle stařičký foťák stejně důležitý jako pro tebe?

S povzdechem jsem ho položil na stůl. Byl čas ti ho vrátit. A přestat snít. Takhle už to dál nešlo, musel jsem se někam pohnout. Musel jsem ti přestat motat hlavu a sám sobě dávat naděje. Protože jediné, na čem záleželo, bylo, abys byl šťastný..

Někdo se lehce prsty dotýkal mé tváře, čela, rtů a já zatřepotal víčky a skoro nevrle je otevřel. Šibalsky se na mě usmíval, zase to dělal. Nechápal jsem, co ho tak hrozně baví na tom pozorovat mě, když spím, ale dělal to často, zatímco mě to přišlo trapné. Kdo z vás chce mít svědky na to, jak si slintá na polštář? Jenže on nějak vždycky věděl, jak na mě. A při pohledu na ten jeho rozkošný obličej jsem prostě nemohl nic říct, to nešlo.

„Dobré ráno.“ Zazubil se a já jako pokaždé maličko překvapeně vzhlédl. Vážně se mi to nezdálo. Ležel v mé posteli, v mém bytě, v mém objetí. Byl to možná on, kdo mě tak okatě chtěl, ale to já překonal tu hranici, kterou jsem si sám vytyčil a teď, aniž bych mu to dokázal jakkoliv říct, jsem se ho nedokázal nabažit.

„Dobré..“ brouknul jsem odměřeně jako vždycky ne proto, že bych na něj chtěl být zlý, ale protože já prostě nedával najevo své pocity. Jeho prsty se vkradly pod moji peřinu a rozeběhly se po mém nahém těle, po linii svalů nahoru a přes ramena na záda. Jako častokrát, i dnes znepokojeně přejel bříšky prstů po jedné z hlubokých jizev těsně pod lopatkou a upřel na mě ty svoje velké, dětské oči.

„Od čeho máš ty jizvy?“ povzdechl jsem si, neměl jsem rád, když se mě ptal na věci, které jsem mu nechtěl zodpovídat.

„Spadl na mě hořící trám.“ Odvětil jsem nevrle, což ale Kristiánovi vůbec nevadilo, on byl v tohle fakt gumovej a nic si nebral osobně.

„Kde?“ sondoval dál, ale to už jsem se tvářil fakt nespokojeně.

„V práci a už se neptej!“ zavrčel jsem, ale když ode mě ruce bázlivě odtahoval s pohledem někoho, kdo vůbec nechápe vývoj situace, chytil jsem mu je a nechal je skryté ve svých velkých dlaních. A to stačilo.

Nic si z toho nedělal a jako každé ráno mi nastavil tvář. S protočením panenek jsem se natáhl a chtěl ho na ni políbit, ale ten malej zmetek hlavu zase stočil zpět, a tak se mé rty dotkly těch jeho. Rošťácky a vítězoslavně se zazubil, odhodil deku a chtěl vylézt, ale byla to moje ruka, co ho stáhla zase zpátky do postele a já ho nedočkavě políbil. Přesně tohle se mnou dělal, to že jsem se vůbec nezvládal ovládat.

Po snídani, při které stihl rozbít vajíčko, a ještě po něm uklouznout, takže mi přistál rovnou na klíně, jsem zavelel k úklidu. Byla sobota, nebyl jsem v práci a on nebyl ve škole, takže jsme si plánovali výlet, ale ještě předtím jsem hodlal byt pěkně poklidit, protože jsem prostě nesnášel ten pocit odejít z něj bez toho, aby bylo vyluxováno a všechno srovnáno. Kristián nakrčil nespokojeně nos, jemu úklid nic neříkal, ale když jsem mu vrazil do ruky prachovku, odkráčel do obýváku poslušně otírat prach, zatímco já se pustil do toho luxování. Hodiny odbíjely desátou, když jsem procházel skrze obývák do ložnice a všiml si, že můj nový samozvaný spolubydlící nepracuje. Stál u police s knihami a v ruce držel nějaké noviny.

„Jestli nezačneš něco okamžitě dělat, budeš za trest čistit kočičí záchod!“ varoval jsem ho s kamennou tváří, ale on se nezasmál jako vždycky, jen ke mně otočil vážné oči.

„Proč si to schováváš..?“ obrátil ke mně noviny s velikou fotkou usmívající se blondýnky na titulní straně. Hlasitě jsem polkl. „Kdo je to?“ zase ty vážné, zúčastněné oči, které si přály porozumět, ale ve mně to namísto citu probudilo jen vztek. Přešel jsem k němu a vytrhl mu noviny z ruky.

„To není tvoje věc.“ Oznámil jsem chladně, a když jsem je zavřel do svého nočního stolku, vrátil jsem se do předsíně, kde jsem na sebe hodil bundu.

„Jáchyme, promiň, bylo to zapadlé za knihami, jen jsem chtěl.. počkej, kam jdeš?“ ani jsem se na něj neotočil, prostě jen vystřelil z bytu, beze slova vysvětlení, bez důvodu, protože jsem prostě potřeboval být chvíli sám.

Stál jsem před tím starým známým bytem a cítil se stejně nervózní, jako když jsem před oprýskanými dveřmi stál poprvé. Stejný nejistý třes, stejné smíšené pocity. Nádech, výdech a pak jsem zaťukal. Štěkot uvnitř mě ujistil, že je někdo doma. Ozvaly se sotva patrné kroky a pak se objevila tvoje tvář, nejprve s širokým úsměvem, ale jakmile jsi mě viděl, změnil se ten úsměv do překvapení. Nečekal jsi mě, já vím.

„Jáchyme?“ vážně jsi neuměl nic předstíral, doslova jsem z tvého hlasu slyšel, jak ti v hlavě koluje jediná otázka – co tu děláš?

„Ahoj, já..“ sklonil jsem oči k balíčku ve své ruce. „Něco jsem ti přinesl.“

„Aha.. no tak pojď dál.“ Otevřel dveře a proti mně se okamžitě vyřítila Happy a skákala kolem mě jako splašená. Prošel jsem do bytu a zarazil se hned v předsíni, protože byt nevypadal vůbec tak, jak jsem si ho pamatoval. Všude tam, kde dříve visely tvoje fotografie, které jsi s takovou láskou dlouho do noci vyvolával a s něhou vybíral ty nejlepší, visely na zdech v rámečcích novinové články z různých mistrovství a závodů, kde stál vysoký, svalnatý plavec. Měkké barevné lampionky teď nahradily ostře svítící žárovky, police s tisíci knihami se zcvrkly a místo nich ležely v regálech akční DVD, krabičky s vitamíny a posilovací stroje. Zaraženě jsem se díval, jak se tvůj umělecký byt s něžnou duší změnil na něco docela obyčejného, co se k tobě vůbec nehodilo. Ty fotky, které jsi miloval a dotýkal se jich skoro tak něžně jako mě, ležely smutně v mnoha krabicích vzadu za gaučem. Nepoznával jsem to.

„Takže?“ byl značně nervózní, poznal jsem to podle toho, jak si tahal rukáv příliš velké mikiny. Zavrtěl jsem hlavou a beze slov mu podal krabičku. Dlouhými prsty něžně rozbalil hnědý papír a jeho oči se rozšířily úžasem. „To je..“

„Tvůj foťák.“ Potvrdil jsem tiše a jen sledoval, jak ukazováčkem přejel po hraně foťáku, jako by to byla ta nejcennější věc.

„Kde jsi ho vzal?“ nedíval se na mě, v jeho hlase byla melancholie. Odkašlal jsem si.

„Měl jsem ho celou tu dobu. Nemohl jsem ti ho vrátit, já.. prostě jsem nemohl.“ Zamumlal jsem, ale tys jen zavrtěl hlavou a dál se na něj díval. Zdál ses mi tak smutný v tomhle bytě, který nebyl tvůj.

„Jsi šťastný?“ otázka, na kterou už jsem se jednou zeptal a která mě pořád tak bolestně tížila. Potřeboval jsem slyšet pravdu. Krátce se kousl do rtu a zvedl ke mně usměvavou tvář.

„Jasně, proč bych nebyl šťastný? Mám fajn práci a hezkej byt a Happy a..“ pomalu jsem vrtěl hlavou, možná ses dokázal usmívat, ale tvoje oči lhaly. Ty oči plné nejistoty. Přistoupil jsem o krok blíž.

„Já myslím skutečně šťastný!“ naléhavost v mém hlase překvapila i mě. Podíval se mi ustrašeně do očí, ale najednou se v nich něco změnilo. Už nebyly nejisté nebo vyděšené, byly bolavé. Položil foťák na stůl a jeho pohled se do mě tvrdě zabodl.

„Nemáš právo se na mě takhle dívat, ani se mě na tohle ptát, to ty jsi to ukončil, aniž bys mi to vysvětlil, to ty jsi mi ublížil, to ty jsi-“ nedokončil svou myšlenku, která byla bezesporu pravdivá, protože jsem ho chytil za ruku, kterou přede mnou divoce šermoval a přitáhl ho k sobě. Pokoušel se mi vytrhnout, ale svíral jsem ho pevně, možná až moc. Ta naléhavost situace na mě dolehla, nemohl jsem si poručit, nemohl jsem to zkrotit a ovládnout. Sklonil jsem se a moje rty se dotkly těch jeho. Vyděšeně se na mě podíval, když jsem se odtáhl, ale já už nemohl couvnout a odejít, prostě nemohl. Druhou rukou jsem ho objal, přitiskl ke svému tělu, cítil horkost a jeho vůni a s tím pocitem, že konečně všechny dílky skládačky zase zapadly na svoje místo, jsem ho znovu políbil, hladově a nedočkavě. Nebyla v tom něha, nebyla v tom lítost, byl to chtíč a touha, tři roky si ho marně představovat, probouzet se ze spaní s pocitem, že mi zase uniká, zase jsem chtěl cítit jeho tělo, jak se mi poddává, jak se prohýbá, ochutnat jeho kůži..

Krátce jsem ho kousl do rtu a on mi poddajně vyšel vstříc, otevřel ústa a já dovnitř vklouzl jazykem. Okamžitě se ke mně přidal. Nemohl jsem se toho nabažit, jako když dáte žíznivému vodu. Moje mysl se uvolňovala, černala, už jsem nevnímal ten křičící hlas v sobě, že tohle je špatné, špatné, špatné!

Prudce se odtrhl a odstrčil mě od sebe, v jeho očích bylo zděšení, ale ne ze mě.. děsil se toho, že to byl on, kdo se ke mně přidal, kdo mi vycházel vstříc.

„Jáchyme, nemůžeme, tohle nejde, to je-“ ale já jsem nechtěl slyšet, že to nejde, když jsem věděl, že to chceš. Nikdy bych ti neublížil, ne víc, co už jsem udělal, neudělal bych nic, co nechceš, ale znal jsem tě, dokázal jsem ve tvé tváři číst. Znovu jsem ho chytil za ruce, ale donutil jsem ho couvat, až narazil zády na stěnu a teprve potom mu ruce ukoval vedle hlavy a znovu si bral ty nenasytné polibky. Vzdychal mi do rtů, třásl se po celém těle a jeho srdce bilo jako splašené, cítil jsem to, vždyť jsem u něj byl tak blízko, jak jen to bylo možné. Pustil jsem mu ruce, vjel mu prsty do vlasů a zatáhl, se špatně tlumeným vzdechem zaklonil hlavu a já okamžitě polibky zasypal jeho hrdlo, nejen polibky, potahoval jsem citlivou kůži mezi zuby, jazykem poraněná místečka zase rychle opečovával a jen vnímal, jak se jeho mělký dech odráží těsně vedle mého ucha. Jeho volné ruce přejely po mých zádech a pak dopředu, vnikly pod bílé tričko a nedočkavě, mazlivě se dotýkaly mého břicha, dlaněmi přejížděl po mém citlivém těle, kopíroval linie svalů, jako by se mě tak dotýkal poprvé.

Pustil jsem ze sevření jeho vlasy a naprosto cílevědomě zamířil k lemu jeho trička a přetáhl mu ho přes hlavu. Horkými polibky jsem klesl na jeho hrudník, vlhkou cestičkou klesal dolů, vzal mezi zuby levou bradavku, zatímco tu druhou jsem promnul mezi prsty. Hlasitě zalapal po dechu, ale já nepřestal. Špičkou jazyka objel prohlubeň na jeho břiše, potáhl za kůži těsně nad okrajem kalhot, až si zaclonil rukou ústa. Opět jsem se napřímil, ruku od jeho pusy odtáhl a znovu ho políbil, naléhavě, lačně. Vycházel mi vstříc, jeho jazyk prozkoumával má ústa, jeho zuby mě trestaly a rty milosrdně opečovávaly. Aniž bych přestal, rozepl jsem knoflík na jeho kalhotech, ale on mě chytil za ruku.

„Prosím, Jáchyme, ne-“ vzhlédl jsem k němu, nic nedělal, jen se na něj díval, do jeho tváře, ve které se zračila červeň, hrudník se mu divoce zvedal a jeho oči se třpytily. Pustil jsem ho, nemohl jsem jít proti němu, chtěl jsem ho, ale pokud on nechtěl, pak já.. nemohl. Díval jsem se mu do očí a mezi námi bylo tolik nevyřčených otázek, tolik bolestných odpovědí. Olízl jsem si suché rty a v tu chvíli to byl on, kdo mě k sobě přitáhl, kdo vyhledal má ústa a naprosto bez rozmyslu mě líbal, neodolatelně a vášnivě a v tu chvíli jsem zapomněl na svět kolem nás, všechno utichlo a byl tu jen on. Nedočkavé prsty mě vysvlékly z trička a on mě k sobě tiskl, nahou hrudí jsem se dotýkal jeho horké kůže a znovu a znovu si dobýval jeho rty. Mé vzrušení rostlo, stoupalo mi do hlavy a když mi pak sjel rukou do rozkroku, přestal jsem cítit výčitky.

Vyzvedl jsem ho s lehkostí do svého náručí a on mi okamžitě obmotal nohy kolem pasu, objal mě kolem ramen, zatímco já ho odnesl do ložnice. Vyhoupl se do sedu, strhával ze mě zbylé oblečení, stejně jako já jeho zbavoval kalhot a boxerek, dokud pode mnou neležel úplně nahý a mé rty se ho nedotýkaly všude, úplně všude, až vzdychal mé jméno stále dokola. Neměl jsem trpělivost, byly to tři roky! Chytil jsem jeho ruce, jejichž nehty zarýval do mých zad a v železném stisku je držel u jeho hlavy, když jsem si ho tvrdě a bez přípravy vzal. Prohnul se v zádech a hlasitě vydechl, miloval jsem jeho tělo, ten výraz, který měl v obličeji, tolik nepodobný jakémukoliv výrazu, který se na jeho tváři tak často objevoval. Byl to on, kdo se pohnul proti mně, kdo se kousal do spodního rtu a doslova mě tím připravoval o rozum a já se neptal, bral jsem si ho, rychle a nenasytně, přesně tak, jak jsem se cítil, jak jsem to potřeboval a jeho sténání mě jen pohánělo dál. Pustil jsem ho jen velmi neochotně, rukou klesl k jeho mužství a okamžitě ho začal zpracovávat, volné prsty zarýval do starých jizev a tvořil nové, hluboké škrábance a nebyla v tom žádná něha, ale bylo to přesně to, jak jsem to musel cítit. Tak hmatatelně jasně cítit, jak moc jsem mu chyběl. Protože on mně přímo bolestně. 

Byl jsem to já, kdo vydechl to prokleté jméno do jeho ucha těsně předtím, než jsme oba došli vrcholu. Leželi jsme vedle sebe mlčky, dívali se jeden druhému do očí. Srdce mi divoce bilo a já ho nemohl uklidnit, ani jsem nechtěl. Rty jsem stále přecházel po těch jeho, protože jsem ho potřeboval cítit a vědět, že se mi to nezdá.

Že ho mám zase v náručí, přesně tam, kam vždycky patřil..