„Jáchyme, Jáchyme pojď sem!“ předal jsem klepající se stařenku záchranářům a doběhl za velitelem zásahu. Sundal jsem si přilbu, opřel se o kolena a využíval tu minutku odpočinku, abych zase nabral sílu. Běhat z patra do patra, nosit lidi, tahat těžké sutiny, neříkám, že moje povolání byla vždy zábava, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych chtěl dělat něco jiného. Byla to jedna z věcí, které dávaly mému životu smysl. Kývl jsem hlavou, že poslouchám.

„Volali policajti, dvě ulice odtud havarovala dvě auta, nějaká holka smetla kluka, měla asi smyk. Oba jsou zaklínění v autě, vezmi si někoho a běžte je vyndat.“ Otevřel jsem pusu a chtěl protestovat, že vystřihnout někoho z auta není takový problém jako vrátit se do toho hořícího baráku, na což jsem byl já expert, ale velitel jen zavrtěl hlavou a nekompromisně ukázal směrem k protilehlé ulici. „Tady jsi už udělal dost.“

Neměl jsem v povaze hádat se, takže jsem jenom krátce kývl hlavou a zavolal na jednoho kolegu, hned jsme pohotově naskočili do auta a jelo se. Pozoroval jsem setmělý park, byl to ten náš. Povzdechl jsem si, Kristián zase vypadal nevyspale. Ty kruhy pod jeho očima mě začínaly znervózňovat. Protože on mlčel. Cítil jsem, věděl, že něco je hrozně špatně. Vážně už si s ním musím promluvit.

„Jáchyme, dělej!“ zavrtěl jsem hlavou a vyskočil z auta, všechny ostatní věci musely pryč, teď byla jen práce a já moc dobře věděl, že na tom, jak koncentrovaný budu, můžou taky záviset životy. A tak jsem se zhluboka nadechl a rozešel se k houkajícím policejním autům. Už z dálky jsem viděl dvě sražená auta, kapota jednoho byla úplně zdemolovaná, stařičký volkswagen byl zase ze strany úplně prohnutý. Přední sklo dražšího auta bylo rozsypané všude kolem, řidička zjevně nebyla připoutaná. Povzdychl jsem si a přidal do kroku, když jsem si uvědomil, že kouř ztmavl a zhoustl. Pravděpodobně hořel motor, a to nebylo dobré.

„Uvnitř jsou dvě osoby, mladá dívka a-“ policista, který mi podával hlášení, byl klidný a tvářil se znuděně, ale já ho neposlouchal. To auto. Tmavě modré, staré, nabořený pravý blatník. Poznávací značka. Zatrnulo ve mně. To bylo přece moje auto. Rozeběhl jsem se, odstrčil druhého policistu, který se mě snažil chytit a s hotovou zástavou srdce se bočním průzorem, kde dříve bývala skleněná tabulka okénka spolujezdce, nahlédl dovnitř. Rozšířily se mi panenky, když jsem si uvědomil, že pod tou vrstvou černé špíny a zasychajících pramínků krve, se na mě dívají tvoje oči.

„Kristiáne!“ nebyl to jenom strach, byla to paralyzující hysterie, když jsem se díval, jak tam tak smířeně sedí. Jeho oči se přivřely a on se usmál. Opravdu se usmál. Jak jsi mohl být tak klidný? Já se doslova třásl strachem. Ta úzkost, roky zadržovaná paranoia najednou ovládala moje tělo. Bylo to tu zase. Ten pocit bezmoci. Jenom se dívat, zase jsem viděl její tvář. Taky se usmívala,.. jako ty. Po sté jsem ve své hlavě natahoval ruku k té její a pak rudé jiskry vylétly do vzduchu a její tvář zmizela v hustém dýmu.

„Věděl jsem, že přijdeš..“ chraplavý a tichý, ale byl to tvůj hlas. Ten hlas, který mě zase přivedl zpátky, který mě probudil. Nechtěl jsem tomu čelit, neměl jsem na to sílu, ale teď, když jsem cítil nasládlý zápach benzínu a věděl, že nemám čas se hroutit, moje rozmazané vidění se zase zaostřilo, mé ruce se přestaly klepat. Zachráním tě, Kristiáne. Tisíckrát jsem se vzbudil z děsivého snu, ve kterém jsem tě navždy ztratil, ale dneska to tak nebude.

„Dostanu tě ven. Co tě bolí?!“ zase můj klidný hlas, tlukot mého srdce se zpomalil. Vzal jsem si nůžky na plech a začal odstřihovat sešrotované dveře.

„Nic, jsem v pohodě, jen nemůžu vyndat nohu. Musíš jí pomoct, asi má otřes mozku.“ Dívka vedle něj zasténala a on otočil pohled k ní a začal hlasitě mluvit přímo na ni. Já se mezitím soustředil na svojí práci, nemohl jsem si dovolit jednat zbrkle a něco pokazit, mohl jsem té dívce ublížit a zároveň jsem neměl čas se s tím zdržovat, protože jsem nevěděl, jak špatně na tom oheň pod kapotou je. Kde je sakra ten Martin? Můj kolega s hadicí se stále neobjevoval a já se konečně dostal přes dveře do vozu. Vypadla na mě sprška střípků, ale nevnímal jsem to. Vzal jsem do náručí tu dívku, sotva jsem s ní pohnul, bolestně zasténala, ale pohybovala hlavou, takže jsem to na zranění páteře netypoval. To spíš ta zlomená noha bude problém. Ale s tím si doktoři poradí snadno. Vytáhl jsem ji z auta a spěšně nesl naproti záchranářům, kteří zrovna s ohlušující sirénou dorazili. Ten zvuk jsem neměl rád, byl předzvěstí něčeho špatného. Konečně jsem ji položil na nosítka a rychle se zase vrátil k autu. Zděšeně jsem koukal na tvé zavřené oči, dlaní v rukavici tě pohladil po obličeji, až nezaschlá krev udělala na tvé tváři zlověstnou šmouhu.

„Kristiáne..“ zašeptal jsem, jako bych tě nechtěl vyděsit, ale opak byl pravdou, to já byl vyděšený k smrti. V dlani stiskl mou ruku. Jeho světle modré oči se znovu otevřely a on se na mě usmál.

„Je to dobrý..“ zavrtěl jsem hlavou. To není dobrý, to vůbec není dobrý! A i kdyby jo, to já tě mám uklidňovat, já tě měl přece chránit! Zvedl jsem k němu pohled a jen slabě kývl hlavou, hroutit a litovat se můžu i potom. Zkusil jsem zapáčit na sešrotovanou palubní desku, ale ani se nehnula. Rychle jsem zhodnotil situaci, určitě tě odtamtud jen tak nevytáhnu. Vrátil jsem se pro nůžky, tvoje nevěřícné zamrkání by mi jindy přišlo nejspíš směšné.

„Nic ti neudělám, jen se nehýbej.“ Nechápu, kde se v mém hlase vzala ta jistota, když jsem se jistý rozhodně necítil, ale ty ses na mě jenom oddaně podíval a kývl jsi hlavou. Věřil jsi mi.

Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal, to auto bylo vážně staré, skoro se mi pod rukama rozpadalo. Konečně jsem ucítil, jak se palubka pohnula a já zabral nahoru a vyvrátil jí ven. S úlevou jsi pohnul zaklíněnou nohou a věnoval mi zářivý úsměv, nemohl jsem jinak než ti ho vrátit. To už ale Martin z venku křičel, ať odtamtud vypadneme, protože z kapoty začaly k černému nebi stoupat oslňující plameny. Chytil se mě kolem krku, já ho vzal kolem pasu a vytáhl ho z vraku ven. Zůstal v mém náručí i po tom, i když Martin uhasil plameny, i když si za mnou policajti taktně odkašlávali, pořád jsem ho držel v objetí a nechtěl ho pustit. Srdce mi tlouklo jako splašené a já ho potřeboval cítit, potřeboval jsem vědět, že je v pořádku.

Tiše se zasmál a odtáhl se ode mě. „Jsem v pohodě, Jáchyme.“ Doslova se bavil na tom, jak tam stojím a nevím, co se sebou, ovšem pohled do mých vážných očí ho nejspíš přesvědčil, že jsem o něj měl vážně strach. Jeho tváří se rozlil upřímný úsměv a on se ke mně opět přitiskl a z hlavy mi shodil těžkou helmu. „Zachránil jsi mě.“ Prsty projel moje rozcuchané vlasy a já palcem setřel krev z jeho čela. Bylo mi jedno, kdo nás uvidí, bylo mi fuk, co na to kdo řekne.. já se naklonil a překonal tu kratičkou vzdálenost, rty se dotkl těch jeho a políbil ho, nesměle a váhavě jako poprvé, se stejně smíšenými pocity, ale stejně jako tehdy v noci i teď jeden z nich převládl nad pochybami. Byla to láska.

Sebrali mi ho až záchranáři, naštěstí kromě lehkého otřesu mozku, naražené nohy a odřenin a modřin neměl nic vážného. Přes mé protesty dokonce souhlasil s výslechem a dechovými zkouškami, všichni na mě na té policejní stanici koukali jako na blázna, jak jsem tam seděl v těžké uniformě a umíral horkem, jenže nemohl jsem si pomoct. Moje srdce ne a ne se uklidnit. Nebyla to těžká nehoda, nebyla ani nijak hrozně nebezpečná, ale všechny ty černé scénáře jsem měl před očima každou zatracenou minutu, kdy se mi ztratil z dohledu. Věděl jsem, že se buď brzo zblázním a nebo to už konečně nějak uzavřu. Svou minulost.

Odvedl jsem ho domů, když začínalo svítat. Klížily se mu oči, dokonce mi usnul na rameni. V bytě jsem ze sebe stáhnul oblečení a šel si dát sprchu. Uklidňující kapky mi bubnovaly do napnutých ramen, když se mi kolem pasu obmotaly jeho ruce. Doslova se mi smál, jak opatrně jsem mu smýval špínu a krev z těla, to ti bylo podobné. Všechno brát tak jednoduše a vesele. Já nemohl.

Ležel mi na břiše, prstem kreslil obrázky na mou nahou kůži a já ho jenom pozoroval, mlčky. Až po chvíli jsem ho pohladil po vlasech. „Kam jsi vlastně jel ve tři ráno?“

Posadil se přede mě a jen na mě vážně koukal. „Chtěl jsem vědět, co se ti stalo.“

Pokrčil jsem rameny. „Měl jsem pohotovost.“ Ale Kristián zavrtěl hlavou a rukou mě umlčel.

„Nemyslím dneska. Myslím tehdy. Myslím ten článek a tvoje divné chování a to, že jsi se se mnou rozešel bez jediného důvodu. To, že jsem s tebou podváděl Pavla bylo špatné, ale smířím se s tím. Ale s tím, že přede mnou něco tajíš, s tím ne.“ Ty jeho oči, vždycky je měl tak krásné? Upřímné, čisté. Teď na mě koukaly smutně. „Nemůžu se pohnout dál, Jáchyme.“ Ta naléhavost, vidět jeho tak dobře známý obličej, bílou náplast na jeho tváři, pár stehů na čele. Povzdechl jsem si, už jsem neměl sílu zapírat. Ani jsem nechtěl. Víš, vidět tě tam mi hodně otevřelo oči. Jak snadné by bylo o tebe přijít. Ale bát se celý život, že se to stane, to je horší.. přijít o tebe jen z toho strachu, že o tebe přijdu.. měl jsi pravdu, nemohl jsem se hnout dál.

Otevřel jsem šuplík a vyndal ty noviny, které tam od té hádky před třemi roky zaprášené ležely a já dělal, že neexistují. Vybledlá fotka byla pořád bolestná. Obrovský titulek Tragická smrt, dívka (21) uhořela si znovu rýpl do staré rány a já noviny jen odevzdaně podal Kristiánovi.

„Jmenovala se Rachel. Chodil jsem s ní snad od páté třídy. Chtěl jsem si ji vzít.“ Podíval jsem se na něj a jen se usmál, ta bolest už nebyla tak ostrá a palčivá. Spíš jen pocit tupého zmaru. Bylo to už tak dávno. Visel mi očima na rtech, smutný a zvědavý zároveň. Jak moc ti byla podobná, Kristiáne. „Hodně jsem chodil do práce, abych zaplatil nájem. Ona často do noci čekala, až přijdu, bylo to jen pár měsíců, co jsme se sestěhovali a oba jsme to prožívali, taková ta zamilovanost a štěstí z nového bytu. Jednou mi chtěla udělat radost, vyzdobila byt, zapálila svíčky, udělala romantickou večeři, jenže já měl pohotovost a do noci hasil požár na druhé straně města. Usnula v kuchyni.“ Kristián se kousnul do rtu, snad začínal litovat, že s tím vůbec začínal, ale já cítil, jak ze mě opadává všechna tíha. To, že to můžu konečně někomu říct.

„Přijeli jsme pozdě. Hořelo už půl domu, nedalo se nic dělat. Hledal jsem jí, neposlouchal kolegy a znovu a znovu se vracel do plamenů, ale už jsem jí nenašel.“ Lehce jsem se dotkl jeho tváře a on stočil hlavu a políbil mě do dlaně. Byl to zvláštní pocit. Smíření. Klid. Bezpečí. Nemáš tušení, jak moc jsem byl rád, že jsi vedle mě.

„Po tom jsem už nikoho nechtěl, ale zjevil jsi se ty a já ti neuměl odporovat.“ Usmál jsem se a palcem ho pohladil po tváři. „Všechno bylo tak perfektní Kristiáne, tak důvěrně známé, že jsem začal cítit strach. Budil mě, šeptal, křičel, pořád a pořád dokola. Miloval jsem tě tak moc, že jsem se o tebe radši sám připravil, než bych tě někdy musel ztratit.“  Naklonil se ke mně a pevně mě objal, tím jeho naivním způsobem mi dával najevo všechny svoje pocity a já ho jen tiskl k sobě, protože přesně sem – do mého objetí, vždycky patřil.

„Neztratíš mě..“ hnědé pramínky mě šimraly do tváře, cítil jsem jeho horký dech na holé kůži a políbil ho do vlasů.

„To nevím.. ale už tou minulostí žít nechci. Jsi tady, jsi se mnou, a to je všechno, co potřebuju.“ Zavřel jsem oči, cítil jsem únavu, jak mi ztěžka padá na víčka, bylo to jako bych po létech konečně mohl spát klidně, bez výčitek, beze strachu, bez pochyb. Nepustil jsem ho, ale věděl jsem, že se nic nestane.

„Jsem rád, že jsi v pořádku, Kristiáne.“