Sledoval jsem jeho vzdalující se záda. Nedokázal jsem z něj spustit oči. Vnímal, jak na mě přes rameno upírá pohled ten hnědovlásek, který si ho teď majetnicky odváděl, ale jemu jsem nevěnoval pozornost. Nechtěl jsem přesně tohle? Abys byl šťastný, aby ses smál, abys byl volný a milovaný. Tak proč jediné, co jsem cítil, byl vztek? Držel tě kolem ramen jako věc, tak jako ty sis vedl Happy, on si vedl tebe. Byl jsem prostě jenom zaujatý? Podezřívavý, protože to byl někdo, kdo pro tebe byl důležitý..? Protože jsem to nebyl já..?

Zvedl jsem se a vydal se na druhou stranu parku. Domů. Mísilo se ve mně spoustu pocitů. Nemůžu říct, že jsem tě rád viděl. Protože to opět otevíralo ty třinácté, na vždy zamčené dveře. Dveře, které skrývaly něco, co jsem se zařekl, že už nikdy neokusím. A teď to bylo zpátky. Vzpomínky, pocity.. láska, nenávist, klid, chtíč,.. kdy naposledy jsem se cítil tak živý jako s tebou? Nedokázal jsem si vzpomenout. Bylo opravdu nutné to tehdy udělat? Musel jsem to udělat? Zavrtěl jsem hlavou.

Musel. Nelitoval jsem toho. Kdybys to nezkusil, nezjistil bys nic. Držel bych tě tady jako ptáčka v kleci a ty jsi přitom potřeboval roztáhnout křídla a volně létat. Tak to bylo vždycky, kam až moje vzpomínky sahají, jsem nikdy nedokázal pochopit tvůj barevný a šťastný svět. Vždycky jsi se usmíval, nezáleželo na tom, jaké bylo počasí, kolik věcí se ti ten den nepovedlo, usmíval ses i když jsem ti ubližoval a s tím jsem se nikdy nedokázal smířit. Neusnadnil jsi mi to, víš? Když místo nenávisti hrál v tvé tváři jen smutný úsměv.

Na chodbě jsem potkal paní Novákovou, která mě okamžitě zvala na domácí buchtičky, ale s díky a netečným pohledem jsem ji odmítl a zamířil do bytu. Neměl jsem náladu na lidi. Už při odemykání jsem slyšel škrábání a mňoukání a hned v předsíni mě vítaly tři různobarevné kočky. Aniž bych o tom přemýšlel, pousmál jsem se. Sklonil se, zvedl Charlieho ze země a s ním v náručí a Johnnym a J-Dogem v patách zamířil do kuchyně. Když jsem vyndával kočičí žrádlo, už jich u mých nohou sedělo všech pět a upíraly na mě hladové pohledy, jako bych jim plné misky nesypal sotva před pár hodinami. Pak tu byla ještě korela Charlottka, kterou jsem našel před domem se zlomeným křídlem a želva Mahfud, která prostě jednoho dne byla v mojí koupelně. Jo, přišel jsem si trochu jako chovatel v zoo, ale já prostě nedokázal koukat do té zděšené tváře, když jsem našel kotě na stromě a nikdo se k němu nehlásil, nebo ty další tři v krabici od bot v dešti. Kristián se mi tehdy hrozně smál, když jsem je přinesl, já úplně mokrý a ty tři koule v teple a suchu pod mojí bundou a byl to nakonec on, kdo je pojmenoval. Seděl v obýváku na zemi a vysvětloval nedůvěřivé Happy, že to jsou její noví sourozenci. Teď už byla koťata dospělá, bylo to dávno.

Když jsem nakrmil všechna zvířata v bytě, divil jsem se, že si ještě třeba nepěstuju myši, šel jsem si sám udělat něco k večeři. Z těch polotovarů nic závratného nebude, ale já vařit nikdy neuměl. Neměl jsem pro to cit ani trpělivost. Ohřál jsem si plátek sekané a posadil se s ním v kuchyni, zatímco jsem sledoval šero v místnosti a vzpomínal.

Stál jsem před bytem, jehož adresu mi s úsměvem předal na papírku s vysmátými smajlíky. Ptáte se, proč jsem tu byl? Sám nevím. Asi jsem chtěl, aby mi už dal vážně pokoj. Nestál jsem o to, aby mi někdo děkoval za mojí práci, byla to prostě věc, kterou jsem si vybral dělat, takže jsem se cítil akorát divně, když mi ty vděčné stařenky tisky ruce. Ale copak o to, to jsem ještě s rozpačitým pohledem překousl, ale Kristián byl úplně jiný level. Už ten první den, kdy ještě s obvázanými prsty stál před hasičárnou a vřele se na mě usmíval, jsem věděl, že tohle bude na dlouho. Nevrle jsem ho odbyl s tím, že kafe nepiju a čekal, že zase zmizí někam do svého duhového světa za zrcadlem, ale druhý den ráno tam stál znovu.

Nechápal jsem to. Co tímhle jako sledoval? Každé ráno, když jsem měl službu, s kelímkem čaje nebo pytlíkem ještě teplých housek, pokaždé se na mě usmíval a mluvil, vyprávěl mi o sobě, o škole, o počasí, zatímco já mlčel, neochotně srkal čaj a jen čekal, kdy přijde ta osudová otázka: Půjdeš se mnou na večeři? Abych mohl jako každý den odpovědět, že ne. Co ho pořád nutilo tam stát? Čekat v dešti nebo sněhu, to neměl nic lepšího na práci? Nejdřív jsem ho nechápal, pak mě začal štvát, pak jsem ho litoval a potom.. potom jsem, ač jsem sám vlastně vůbec nechtěl, pocítil touhu pochopit to, to proč to dělá, proč se nevzdal jako těch x před ním. A tak to tu bylo, otázka, jestli nemám večer čas.. a já řekl poprvé ano.

Stál jsem přede dveřmi, džíny, bílé tričko a černá bunda a cítil se naprosto nepochopitelně nervózní. O co jde? Pochválím mu ta vajíčka nebo co to bude schopen udělat, pobudu tam půl hodinky a půjdu domů. Dá mi pokoj, zjistí, že nejsem to, co hledá, že mi nemusí být vděčný a celý tenhle problém bude vyřešený. Přesně tak, Jáchyme. Žádný jiný důvod v tom nehledej..

Poupravil jsem si rozfoukané vlasy a zazvonil. Okamžitě se ozval štěkot a chvíli po něm i kroky, jak někdo přistupoval ke dveřím. Sotva otevřel, štěně se ke mně vrhlo škvírou ve dveřích a nadšeně kolem mě běhalo a vrtělo ocáskem. Vypadalo v pohodě, byl jsem rád. Pohladil jsem ji po černé hlavičce a zvedl pohled, abych se střetl s tím jeho. Modré, upřímné oči se na mě dívaly skoro překvapeně, nečekal jsi, že vážně přijdu? Vždycky jsem plnil slovo.

„Jsem rád, že jsi přišel.“ Zazubil se a neznělo to jako prázdná fráze, kterou řeknete, protože vám ji máma vštípila jako děcku. On mě viděl vážně rád, zase jsem v sobě měl ten divný pocit. Upřeně jsem se díval do jeho tváře, ale on pohledem uhnul, nervózně si prsty projel delší vlasy a zacouval do bytu, aniž by se na mě ještě podíval. Pozvedl jsem obočí. „Pojď dál.“

Vstoupil jsem do malé předsíně, sundal si boty a bundu a následoval ho po sluchu do bytu. Rozhlížel jsem se zvědavě kolem, skoro všude byly natahané šňůry nebo síťky z provázků a na nich kolíčky připevněné desítky fotek. Zastavil jsem se, nevěděl proč, ale přitahovaly mě. Líbily se mi. Nebyly to ty populární efektní fotky, které vidíte u každého druhého, v každém časopise, na každé sociální síti. Tyhle fotky byly jiné. Osobité. Důvěrné. Měly duši. Starý manželský pár, jak se na sebe laskavě dívá, děti hrající si s míčem, rozkvetlá třešeň.

Vyklonil se ze dveří a usmál se. „Tak pojď dál, snad nechceš stát na chodbě.“ Až teď jsem si ho pořádně prohlédl. Oproti mně byl dost malý a hubený, ale to k němu tak nějak sedělo. Něžný obličej jemných rysů, všechno na něm bylo jakýmsi způsobem sympatické a přátelské, uklidňující. Zvláště jeho oči, které na mě koukaly s nebývalým zájmem a jeho rty, na kterých vždycky hrál úsměv. Zavrtěl jsem hlavou a vešel do jídelny.

V rohu místnosti byla stařičká sedačka s puntíkatým přehozem, na níž si hověla Happy, místnosti dominoval kulatý stůl se dvěma židlemi a všude kolem stěn byly nekonečné police s knihami, jedna plná starých foťáků, promítaček a filmů. Na provázcích s fotkami, které i tady tvořily výzdobu a zároveň bylo vidět, že Kristián s nimi pracuje, visely malé lampionky, které měkce ozařovaly místnost. Stůl s čistě bílým ubrusem byl prostřený jednoduchým bílým nádobím, uprostřed stolu stály tři vysoké svíčky a stůl byl zasypán okvětními plátky růží.

Zůstal jsem stát mezi dveřmi a asi tak dvě minuty neměl vůbec tušení, co si o tomhle mám myslet. On to s tou večeří fakt myslel jako rande? Uznávám, já jsem nikdy nebyl dobrý v chápání jiných lidí, nikdy jsem ani nebyl romantik nebo tak něco a rande jsem měl naposledy.. uf, tak to bych asi na prstech jedné ruky ani nespočítal. Těkal jsem očima po místnosti a místo vdechování atmosféry počítal a kontroloval rozmístění těch tři a dvaceti svíček. Jsem hasič. Nutkavá touha mi nedala a já první co udělal, že jsem ho obešel a tu jednu svíčku, která stála na prastaré knize a jejíž vosk už přetékal přes okraj, jsem prostě musel odsunout stranou. Kristián na mě upíral oči plné očekávání, ale když jsem se podíval do jeho tváře, zhruba stejně rozpačitě jako on na mě, zřetelně jsem si uvědomil, že do jeho tváří stoupá červeň. Zase jsem se zatvářil jakože jsem úplně mimo, pootevřel pusu, snad jsem se ho chtěl na féra zeptat, o co tady vlastně jde, ale Kristián se zachichotal, odtáhl židli a nervózně na ní poklepal, jenže drcnul do stolu a nebýt pohotového zásadu mých i jeho rukou, nejen, že ty křišťálové sklenky na víno by byly na kousky, ale taky by ten svátečně nažehlený ubrus nejspíš vzplál.

„Ehmm.. no tak já půjdu dodělat to jídlo, sedni si.“ Než jsem stačil zaprotestovat, zmizel mi z dohledu do vedlejší místnosti. Místo sezení jsem obešel stůl, cestou takticky a nenápadně pozhasínal pár nebezpečných čajovek a se zájmem se zastavil u police s knihami. Překvapeně jsem zjišťoval, že spoustu titulů nejen znám, ale mám dokonce i rád. Staré, křehké vazby se mi líbily. Kdokoliv měl tu čest vejít do mého bytu, smál se mi, protože moje knihy připomínaly antikvariát. Měl jsem rád jejich vůni, ohmatané stránky, vzpomínky, které nesly. Namátkou jsem vytáhl z police jednu obzvlášť starou, když jsem ucítil poměrně známou a charakteristickou vůni.

„Nepálí se tu něco?“ už když jsem to říkal, pohledem jsem kontroloval svíčky v místnosti.

„Neee, nic se tu nepálí!“ to už jsem ale měl nakročeno do kuchyně a sotva jsem nahlédl dovnitř, měl jsem jasno. Kristián se zrovna utěrkou snažil uhasit cosi ohořelé a zčernalé na litinové pánvi, jenže jeho prudké pohyby jen přiháněly víc a víc kyslíku a najednou se zasyčením chytila i ta utěrka. „Sakra! Že já nevyměnil ten plynovej sporák!“ hodil utěrku do dřezu, kde pro změnu chytila houbička a umělá vlákna vyhnala plamen do půl metrové výšky. Okamžitě jsem ho chytil za ruku a odtáhnul, aby mu ještě nechytily vlasy, a zatímco on se snažil uhasit to na pánvi, já se obrátil a vyběhl do chodby.

„Kde máš hasičák?“ instinkt mě hnal do předsíně, protože tam se nacházela červená lahev nejčastěji.

„Ve skříni vedle botníku.“ Ozvalo se tlumeně, ale ve chvíli, kdy jsem bral za kliku, vyběhl do chodby s hořící pánvičkou za mnou. „Ne, tu skříň neotvírej!!“ zatímco mě polévalo horko z toho, jak šermoval s pánví u pověšených bund, jeho zjevně zajímalo něco jiného, ale já na to stejně dlabal, otevřel dveře skříně a.. a doslova se na mě sesunul obsah všech polic – oblečení, stativy, tašky, krabičky, to všechno se mi vysypalo k nohám a s ohlušujícím rachotem skončilo na podlaze. Podíval jsem se na Kristiána, který si rukou zakrýval oči, ale neřekl jsem nic, popadl hasičák a vrátil se do kuchyně, kde jsem hořící věci postříkal bílou pěnou, kromě té pánve, která dodoutnala sama. Bytem se nesl smrad spáleniny a ticho, jak jsme tam stáli u linky a Kristián nešťastně sledoval tu spoušť. Jak tam tak stál s pánvičkou v ruce, rozcuchaný a sledoval očazenou skvrnu nad umyvadlem, nedalo mi to, nemohl jsem jinak, zacukaly mi koutky a na mé tváři se objevil kratičký úsměv. Kristián ke mně zvedl oči.

„Chtěl jsem zkusit flambovat.“ To už jsem se ale zasmál nahlas, kdybyste slyšely ten jeho tragický hlas! A že já se fakt nesměju. „Co teď s tím?“

Bylo mi ho líto. Natáhl jsem se pro vidličku položenou na lince, odkrojil kousek masa a než mi v tom stačil zabránit, strčil jsem ho do pusy. Chvíli jsem zamyšleně přežvykoval a pak se na něj podíval. „Je to dobrý.“

„Vážně?“ nevěřícně koukal na ten spálený uhel, ale já přikývl a nelhal jsem.

„Jo, na povrchu křupavá kůrka, ale uvnitř šťavnaté.“ Jeho tvář se rázem rozzářila nadšením.

„Fakt?“ zaraženě jsem se na něj díval a znovu si připomínal, že jsem sem přišel jenom proto, aby mi dal pokoj. Protože když jsem se díval takhle zblízka do jeho usměvavé tváře.. nevím, něco bylo špatně, něco bylo se mnou špatně. A já to nechtěl. Odkašlal jsem si a vyhrnul si rukávy.

„Tak to nandej, já to tu zatím uklidím..“ sice chvilku protestoval, ale nakonec se pustil do aranžování jídla, zatímco já vyházel a umyl všechny spálené věci, vydrhnul tu černou skvrnu nad dřezem a naskládal všechny věci zase zpátky do skříně, samozřejmě perfektně složené a urovnané. Před odchodem jsem mu ještě sešteloval plynoměr a on mě pak s Happy vyprovodil domů.

Cítil jsem se zvláštně, nemluvil, nezapojoval se do konverzace víc než bylo nutné, ignoroval jeho otázky týkající se mě, ale přece.. přece jsem ho zvědavě poslouchal, když mi se zářícíma očima vyprávěl o focení a škole, kterou studuje a neuměl jsem si to vysvětlit. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby se se mnou bavil, aby se ke mně přibližoval..

Jenže ráno, když jsem šel zmrzlým sněhem do práce, od úst mi stoupala pára a já si uvědomil, že tam na rohu stojí, v ruce drží dva kelímky a třese se zimou, v tu chvíli jsem nedokázal jenom projít kolem a dělat, že se nic nestalo. Protože i když jsem se tomu bránil, uvnitř mě něco roztávalo.