Sledoval jsem jeho tvář, klidnou a uvolněnou. Poslouchal jeho bijící srdce, prsty mu jemně čechral blonďaté vlasy a usmíval se přitom. Ačkoliv jsem v sobě měl chaos a zmatek, to co jsem dřív nikdy neznal a neřešil, a najednou všem těm věcem musel čelit. Ale ne teď, ne dnes, když jsem po tolika letech ležel v jeho posteli. Mohl bych jeho obličej sledovat donekonečna, donekonečna si ho vtiskávat do paměti, každou nedokonalost, každou pihu, rýhu, vrásku.. Ale čas neúprosně tikal. Políbil jsem ho na tvář a opatrně jsem se po tichu zvednul, posbíral po podlaze své poházené svršky a spěšně se oblékal. Za okny ještě hrála hluboká noc, když jsem vstával. Nebylo to poprvé, co jsem se od něj takhle plížil. Se smíšenými pocity, s těžkou hlavou i kamenným srdcem. Takový jsem nebyl, takhle jsem to nechtěl. Chtěl jsem být s ním, trávit s ním každou minutu. Miloval jsem jeho přítomnost, jeho objetí a chuť jeho rtů, ale takhle to přece dál nešlo. Nebyl jsem šťastný, jenže nevěděl, jak z toho ven. S cvaknutím jsem slyšel, jak ze stařičkého fotoaparátu vyjíždí fotografie spícího Jáchyma, kterou jsem pečlivě uschoval v přední kapse svého kabátu. Foťák položil na jeho pevné místo na nočním stolku a s posledním pohledem na svou Šípkovou Růženku odcházel.

„Už zase, zase nezůstaneš do rána?“ Jeho hlas mě ukoval na místě, zněly v něm výčitky ale i obavy, byl ostrý jako břitva, on nikdy nebyl někdo, kdo by druhým mazal med kolem pusy. Zavrtěl jsem hlavou a zhluboka si povzdechl. Věděl, že to nejde, snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on to nechápal. Možná ani nechtěl pochopit.

„Musím jít..“ Pronesl jsem do ticha bytu a rychle se vypařil, jinak bych věděl, že už bych neodešel. Že bych tam zůstal a vyprávěl ti do rána o konstelaci hvězd, kreslil ti na hruď rozmanité obrazce, smál se nebo jenom tiše mlčel, ale hlavně bych byl s tebou. S tebou se mi zdálo, že svět je zase v pořádku, že jsme zase jenom my dva a minulost nás nikdy nedohoní. Jenže ona se vracela, pokaždé, když jsem odešel se vrátila jako bumerang a nedala mi spát. Probouzela mě ze snů, výčitky vůči Pavlovi mě svíraly a nedaly si pokoj. Ano, podváděl jsem ho. S Jáchymem jsem se scházel pravidelně. Nebylo to ode mě fér, měl jsem s ním jednat na rovinu, ale bál jsem se. Bál jsem se, že když přijdu o ten jediný pevný bod v mém životě, budu ztracen navždy. A možná jsem byl jenom velký srab. Vůbec jsem se nepoznával, já nikdy nelhal, nikdy si na nic nehrál. A podívejte se, jak jsem dopadl. Co jsi mi to provedl Jáchyme? Kdo ti dal právo na to si takhle se mnou znovu hrát? Naletěl jsem ti? Chtěl jsi mi znova ublížit nebo jsi to tentokrát myslel vážně? Jak jsem ti mohl věřit, když ani ty jsi mi neříkal celý příběh? Věděl jsem, že se mu něco stalo, jenže nikdy nezjistil co. A tak mezi námi vznikala propast tajemství, která nešla ničím zasypat. A možná ode mě nebylo fér být vůči němu tak podezřívavý, když jsem to byl já, kdo klepal uprostřed noci na jeho dveře. Vyšel jsem ven, obula se do mě zima. Ruce jsem zastrčil do tmavého kabátu a pomalu se proplétal mezi nočními uličkami. Nespěchal jsem, vždycky jsem Pavla oblbnul nějakou historkou, přesčasy v práci, výpomoc babičce s tím a tím.. A on mi to vždycky naivně věřil. Cítil jsem se znechucený sám ze sebe a věděl, že to jednou musím všechno ukončit, že se musím rozhodnout, co ve svém životě chci. Protože jsem chtěl být jen šťastný, ne si hrát na něco, co štěstí ani z dálky nebylo..

Ucítil jsem na tváři vlhko, vzhlédl jsem a natáhl ruce před sebe. Prvních pár sněhových vloček mi přistálo na dlaních a hned v tu chvíli se rozpustily. Zima byla tady.. Sledoval jsem, jak se jich z nebe snáší víc a víc, zasypávají ulice a já to s neměnným výrazem sledoval..

Stál jsem uprostřed parku, všude kolem mě už stromy pokrývala těžká sněhová pokrývka. Od úst mi stoupala pára, stejně jako z připravených kelímků. Dnes se nechtěl sejít u práce, nýbrž tady v parku, na té naší osudné odlehlé lavičce, kde jsme společně trávily tolik času. Nervózně jsem přešlápl na místě, nějak jsem se cítil nesvůj, něco prostě nebylo v pořádku. Jáchym nebyl v pořádku.. Posledních pár dní se choval divně, od doby, co jsem zahlédl ten novinový článek se ode mě vzdaloval. Odmítal mě s tím, že nemá čas, nemluvil víc než obvykle, v jeho tváři byl usazený kamenný výraz už na stálo a v jeho očích se zračila studená prázdnota. Ubíjelo mě ptát se tě do nekonečně a vědět, že stejně nezískám odpovědi. Ubíjelo mě sledovat, jak je ti má přítomnost nepříjemná. A já netušil, co se stalo, proč jsi zničehonic mě od sebe odstrkoval a nechtěl mě.. Bál jsem se tvého pohledu i slov, co ses chystal říct. Viděl jsem tě z dálky, šel ti naproti, široce se usmíval, ale tys zaraženě koukal do dálky, snad jako kdybys mě ani nechtěl vidět. Podal jsem ti šálek s čajem, ale tys odmítavě zavrtěl hlavou. Věděl jsem, že něco bylo špatně, zkousnul jsem si ret. Ty sis mě prohlížel, nezaujatě, jako kdybys byl duchem nepřítomný. A mě už jen vidět tě takhle bolelo, protože jsem nevěděl, jak ti pomoct.

„Děje se něco?“ Otázka, na kterou jsem se za poslední měsíc ptal už tolikrát, až jsem si přišel směšně. Zavrtěl jsi hlavou, pohled tentokrát pevně zabodl do mě. Netušil jsem, co se ti honí hlavou..

„Musíme to ukončit, Kristiáne..“ Překvapením jsem zalapal po dechu, kelímky s žuchnutím skončily na solí zasypaném chodníku, sledoval jsem jen jeho tvář, jak to pronesl bez mrknutí oka a nic nechápal. Vůbec nic.

„Proč? Ale vždyť všechno je v pořádku, nechápu proč bychom se měli..“ Neuhnul pohledem, stále stál přede mnou, pevně a tvrdě jako skála. Slova, cos říkal, se do mě jednotlivě zabodávala jako nůž, vrývala se mi do paměti, nešlo to zastavit. Bolest, co mi svírala srdce, úzkost, co mi obepínala hrdlo.

„Já to tak chci. Zjistil jsem, že takhle to dál nejde. Jsi nevyspělý, mladý.. Nepotřebuji v životě někoho vychovávat.“ Proč jsi byl jako kostka ledu? Proč ve tvých očích nebylo nic než ta prázdnota? Odmítal jsem to pochopit, pevně sevřel dlaně v pěst. Co jsem cítil? Jen neskutečnou křivdu, protože nic z toho, co jsi řekl, nebyla pravda. Nebyla..

„Tak já se změním, udělám všechno, co budeš chtít. Chci, abychom spolu byli šťastní..“ Zavrtěl hlavou, tentokrát jeho výraz ztvrdl.

„Ty to nechápeš! Prostě s tebou už být nechci, Kristiáne. To, co mezi námi bylo, bylo. Užili jsme si, snažili se hrát si na šťastný pár a nevyšlo to. Rozhlédni se kolem sebe, čeká na tebe tolik možností, celý svět..“ Rozhodil rukama. Prudce jsem zamrkal, snažil se zastavit ten proud slz, co se mi tlačil do očí. Bylo to kvůli té zahraniční nabídce, kterou jsem dostal? Proto ses tak rozčiloval? Vždyť jsem ji odmítl, stejně jsem tam jet nechtěl, chtěl jsem být s tebou. Vrtěl jsem hlavou, ne, takhle to prostě nemohlo dopadnout. Dal jsem ti všechno, všechno. Nestačilo to ale viď? Byl jsem pro tebe jen dítě? Byl jsi snad se mnou z lítosti? Chápal jsem to, chtěl jsi něco lepšího, vyspělejšího, možná staršího. Prostě jsem pro tebe nebyl dost dobrý. Svěsil jsem ramena, nedokázal jsem už nic vyslovit, neměl jsem sílu s ním bojovat, když jeho pohled plný vážnosti mě odzbrojoval. Horké slzy mi kanuly po tvářích a mizely v barevné šále. Zalykal jsem se jimi, třásl se, ale ne zimou, nýbrž tím ponížením, tím uvědoměním, že jsem ti nestál za nic. Že to bylo fajn, jak jsi tvrdil. Jak můžeš s někým být tak dlouho, nechat ho, aby ti svěřil celý svůj život, a pak ho zahodit, jako kdyby to nic neznamenalo? Poslední pokus dívat se ti do tváře, hledal jsem v ní něco, cokoliv.. nezmohl jsem se na slovo, rty se mi třásly. Natáhnul jsem k tobě dlaně, ale ty ses otočil.

„Je konec.. Pochop to, prosím..“ Sledoval jsem jenom jeho vzdalující se záda a osaměl. Sledoval jsem rozlité kelímky na zemi, jak ze sněhu stoupá pára, poslouchal štěkot Happy, která se mi lísala k nohám a já dokázal jen sledovat jeho záda. Proč? Otázka, na kterou jsem nikdy nedostal odpověď. Miloval jsem tě tak moc, a ty jsi moje pocity sfouknul, jako kdyby nic neznamenaly. To nebylo fér..

Otočil jsem klíčkem v zámku, potichu se zul v předsíni, klasicky jako myška a pak zapadnout do postele, snažit se marně usnout a sžírat se vlastním svědomím. Vítejte v mém živote! Ale když jsem vešel do kuchyně, viděl jsem, jak se v obýváku svítí. Došel jsem za světlem a viděl ho. Pavel seděl v křesle, pohled upíral přímo na mě.

„Ahoj.. Co tu děláš takhle pozdě?“ Jeho pohled byl tvrdý, doslova zlostný. Měl jsem to čekat, měl jsem čekat, že nemůžu žít dvojí život tak spokojeně. Že se budu muset rozhodnout, jen jsem nechtěl, aby to přišlo takhle a tak brzo. Nebyl jsem na to připravený, čelit svým pocitům, čelit tobě..

„Spíš s ním?“ Strohá a jednoduchá otázka, v jeho očích se odrážela zlost, vztek. Doslova běsnil.. A já mlčel, zarytě, nemělo smysl nic popírat. Věděl to.. Hodil na konferenční stůl fotky, tvoje fotky. Fotky ze kterých se na mě dívala tvá klidná spící tvář, tvůj upřímný úsměv, byla to vzácnost, nesmál ses moc často.. Prohrábl jsem si vlasy a přešlápl, nechal jsem ho křičet, beze slova přijímal jeho bolest určenou mně, výčitky. Ale já vlastně necítil nic. Nic jiného než úlevu, že už konečně si nemusím na nic hrát, že už konečně nemusím předstírat, že je všechno v pořádku. Prudce se zvedl a došel až ke mně. Nečekal jsem to, bál jsem se jeho pohledu, začal couvat a narazil do zdi. Zablokoval mě rukama, neměl jsem kam uniknout. Jeho tvář byla tak blízko mé, viděl jsem v jeho očích tu nekontrolovatelnost, bolest smísenou se vztekem, ramena se mu třásla, hrudník zběsile zvedal.. žárlivostí, křivdou.. Promiň.. Promiň mi to. Ale on neřekl nic, nic, než jen to, že se obrátil a odešel beze slov do kuchyně..

Ještě ten samý večer jsem si sbalil nejnutnější věci, nemohli jsme teď být spolu v jednom bytě, ačkoliv patřil mně, byl jsem to já, kdo dobrovolně odcházel. A ještě ten samý večer jsem znovu stál před prahem tvých dveří, znovu sledoval tvoji tvář a mlčel. Rozhodoval jsem se, jestli jít k babičce nebo za tebou. Ale přesto, jako už poněkolikáté, mi srdce velelo jít za tebou. Moje srdce zvítězilo nad zdravým rozumem. Chtěl jsem se smát, utéct do tvého bezpečného náručí, ale já místo toho se pohyboval jako tělo bez duše, nevěděl jsem, co dělat, jak se vzpamatovat. Dokázal jsem jenom prsty kroužit po tvojí dlani. Možná jsem byl blázen, že jsem ti znovu uvěřil. Uvěřil i přesto, jak moc jsi mi tenkrát ublížil. Ale jak jsem řekl už tisíckrát, já tě neuměl nenávidět. Nechtěl jsem. Tvoje oči byly laskavé, trpělivé. Ale nebyl jsem to já, o koho jsem se bál. Bál jsem se o tebe, o nás. Protože jsem věděl, že Pavel to tak nenechá. Že mu pomsta zamlží úsudek, vzpomněl jsem si na jeho plápolající oči a stulil se ti do náručí.