Seděl jsem na zemi v obýváku. V mikině, co mi byla tak o dvě čísla větší, klasicky neupravený, na čele se mi tvořila hluboká vráska, jak jsem ho krčil zamyšlením. Kousal jsem si nervózně ret a dával dohromady z velké krabice staré i nové fotografie, věšel je na šňůrky, byl to jeden z mých rituálů. Každou z nich jsem snad láskyplně pohladil, přejel skrz její okraje, některé byly pevné, fotografie lesklá, detailní, živá.. Ty byly vyvolávány z moderních fotoaparátů, barvy byly naprosto jasné, ještě nedotčené a nezkažené časem, vždycky mi vyvolaly úsměv na tváři, když se mi vybavilo místo a čas, kdy jsem je fotil. Ale stejně jsem měl nejraději ty starší. Ty fotografie měly teprve tu opravdovou hodnotu. Fotily se na instantní fotoaparát se samovyvolávacím filmem. Mohli jste mít vzpomínku hned, sice nebyla v té nejlepší kvalitě, ale byla to chvíle okamžiku, kdy nadšeně čekáte, co z té malé krabičky vyjde za zázrak. Ne vždycky byly perfektní, chtělo to hodně trpělivosti, ale stálo to za to.

Spoustu z těch fotek jsem upřímně miloval, šlo to poznat z toho, jak moc zahnuté okraje měly, jak barva na nich se někde už ošoupala, někde zežloutla.. Byly to fotky z dob, kdy jsem s focením ještě začínal a s tímhle typem fotoaparátu se ještě učil, vždycky mi to vdechlo zpátky tu inspiraci, když už jsem ztrácel naději a myslel si, že to, co dělám, vlastně nemá smysl. Položil jsem fotku, kde byla zachycená Happy ještě jako štěně, co nadšeně trhá plyšovému medvídku ucho. Když jsem ji zkoumal blíž, zjistil jsem, že je k ní přilepená další. Zvědavě jsem chytil roh a fotografie od sebe oddělil, aniž by se nijak závratně poškodily. Často jsem se teď stěhoval a jak byly dlouho zavřené v krabici, lehce se může stát, že se spojí. Zvlášť u těhle fotografií. Zvědavě jsem si ji prohlížel, krátce jsem se zarazil, když jsem sledoval, co na ní je. Jak dlouho jsem tu fotku neviděl? Tři roky, tři dlouhé roky..

Vzpomínky mě zaplavily jako lavina, nešlo to zastavit, nemohl jsem popřít to, co jsem cítil. Ale to nešlo, nebylo to správné. Tak moc jsem se snažil nenávidět každou vzpomínku na něj, ale takový jsem nebyl a nenávidět jsem ho nedokázal. Naopak jsem si vštípil ty šťastné chvíle a věřil, že to tak prostě mělo být.. I teď, když jsem ho viděl znovu, tu neproniknutelnou tvář, kterou jsem jakýmsi nepopsatelným způsobem vždycky zbožňoval. Něco mě na něm vždycky přitahovalo, nebyla to ta chladná slupka, kterou si vybudoval nebo ta něha, s jakou se dotýkal mého těla. Zachvěl jsem se, ačkoliv zima v místnosti vůbec nebyla. Proč? Proč jsem tě musel potkat? Bolelo to, víš, dívat se na sebe, jako kdybychom byli cizinci. Nenáviděl jsem sám sebe za to, že jsem se tě chtěl dotýkat, chtěl se stulit do tvého náručí a poslouchat, jak pravidelně ti bije srdce. Vážně jsem si nezasloužil být s tebou? Tak moc jsem tě miloval. Ale ty jsi to udělal, řekl mi ta slova, prostě jsi mě nechal být, jako kdybych nic neznamenal.. A na otázku proč jsem nikdy odpověď nenašel, ani v těch tvých ledových očích.

Pevné ruce mě objaly kolem pasu, ale já ani nezvedl pohled, když jsem si uvědomil, že vedle mě někdo stojí.

„Večeři máš na stole..“ Odpověděl jsem nepřítomně, zatímco pohledem sledoval jen fotografii, co jsem svíral v rukou. Pavel se na ní podíval, ale nijak se nevyjadřoval jako vždycky.

„Chci jíst s tebou..“ Odpověděl mi, zatímco jeho ruka se ztratila pod mou mikinou. Jeho dotek studil, nikoliv pálil. Bylo to tak správně. Tak proč jsem se cítil, jako bych podváděl sám sebe? Doteď jsem byl šťastný a spokojený, nebo si alespoň myslel, že takový život má být.

„Přijdu za chvíli..“ Nijak se mnou jeho doteky nepohnuly, soustředil jsem se vždycky jen na svou práci. Ale v tu chvíli mě prudce chytil za bradu a přetočil k sobě, v očích mu jiskřilo, stávalo se to poslední dobou častěji a častěji, vždycky chtěl, aby bylo po jeho, já to jenom vždycky rezignovaně akceptoval.

„Řekl jsem hned. Tyhle tvoje krámy můžou počkat.“ Políbil mě na rty, potom se usmál a já jen přikývnul. Nikdy mou práci neuznával, protože prostě na to byl moc přízemní, chápal jsem to, ne každý může být takový. Možná jeho chladná logika byla to, co jsem potřeboval. Abych se vzpamatoval.. Z tebe. Tak proč mi to teď nepřišlo správné? Toužil jsem místo jeho obličeje vidět tvůj, znovu tě potkat, znovu s tebou mluvit. A přitom bych měl být naštvaný a snažit se tě navždy vymazat. Fotografii jsem položil na zem, fascinovala mě. Z obrázku se na mě díval o tři roky mladší hnědovlásek, s úsměvem tak širokým a očima tak radostnýma a jiskřícíma, až jsem se nepoznával. Na klíně jsem měl stočenou happy a něčemu jsem se nejspíš zrovna smál. Ale ty oči, ty oči se dívaly na tebe.. Pomalu jsem šel do kuchyně a cestou si kladl otázky, nad kterými jsem nikdy dřív neuvažoval. Jsem takhle vážně šťastný? Je tohle život, co jsem chtěl? Dřív bych řekl s jistotou ano. Ale díky těm tvým tmavým očím, co mě strážily každou noc, jsem si už tak jistý nebyl.

Nevím, proč jsem ho tehdy pozval na to rande. Teda ano, vím, jen jsem netušil, že se to smolaři jako mně vážně povede. A Jáchym, ačkoliv ses snažil odporovat, vždycky mé blábolení poslouchal. A tak se z toho ranního otravování stal jakýsi náš rituál. Vždycky jsem mu vyprávěl, co jsem dělal a on to mlčky přijímal jako vždycky, takový prostě byl. Hrozně rád jsem s ním trávil čas. Naplňovalo mě to, cítil jsem se zvláštně. Jeho přítomnost ve mně vyvolávala pocit klidu a zároveň i nejistoty. Nevěděl jsem, co od něj čekat a jeho oči mě vždycky ukovaly na místě, až jsem nemálokrát ztratil pojem o čase a dnech a jenom s ním seděl na lavičce v parku, povídal, fotil, smál se. A viděl, jak i přes tu jeho věčnou netečnost, byl se mnou rád. Alespoň jsem v to doufal. Čím dál tím častěji jsem si uvědomoval, že tu s ním nejsem jen proto, protože mně a Happy zachránil život. Nechtěl jsem mu už nic vracet. Prostě jsem s ním chtěl být. Sledovat jeho tvář, všechny ty ostře řezané rysy, hranatou čelist, nepatrnou změnu výrazů. Přitahoval mě jako magnet, nemohl jsem si pomoct. A nejspíš jsem se mu vetřel do života, jenže já nehodlal jen tak lehce odejít, ať už se mnou chodil z lítosti nebo z donucení, mě to nezajímalo. Chtěl jsem prostě být s ním.

A tak nám ty dny společně ubíhaly, čím dál tím rychleji. Nevěděl jsem, kam to směřuje, co jsme, Jáchym nejspíš chtěl být jen přítel, vycítil jsem to z toho jeho odtažitého postoje a snažil se to pochopit. Ale nemohl srdci poručit. Sledoval jsem jeho tvář ze všech úhlů, cítil svoje srdce zběsile bít, zatajoval dech, klopil oči pokaždé, když se na mě tak upřeně zadíval. A vtiskl si jeho tvář nejenom do srdce, ale i na tisíce fotografií. Nesnášel to, když jsem ho v nestřežené okamžiky fotil, ale on vůbec nechápal, jak moc přirozený v tu chvíli byl. Bez všech těch starostí a problémů, se kterými se denně musel při své práci potýkat.

Pomalu se blížilo jaro, zrovna když jsme s Happy byly na jedné z našich klasických procházek, kde Jáchym zachraňoval kde co a kde koho, támhle stařenku na přechodu, támhle chytal kočárek z kopce. Obdivoval jsem ho, to, jak to všechno dělá automaticky, jak působí na lidi v jeho okolí, kteří se na něj hned usmívají, zatímco na jeho tváři se nepohne ani sval. Zavrtěl jsem hlavou, když se zničehonic spustila průtrž mračen, kterou jsme ani jeden nečekali. Naneštěstí jsme nebyli daleko od mého bytu, takže ano, už se podruhé Jáchym objevil u mě. Jak jsem to já jenom dělal? Nejspíš jsem byl smolař, protože jsme oba byli promočení až na kost, než jsme domů doběhli, ale i tak jsem se nemohl přestat nekontrolovatelně smát, když jsem slyšel jeho nadávky a já si rýpnul, že holt bude muset u mě nějakou dobu zůstat. Přesně to, co nechtěl. Sundal jsem si mokré oblečení a převlékl se, šel nám pro ručníky a udělat nějaký ten čaj. Když jsem se ale s konvičkou a čajovým setem, jak jinak, vracel do obýváku, málem jsem zakopl a celý vařící ho na sebe převrhl. Se sykotem jsem rychle tác položil na stůl, strčil do pusy popálený prst a snažil se zahnat červeň, co se mi vrhla do tváře. Protože ve chvíli, kdy jsem vešel do pokoje, stál tam on jenom v džínách, co mu tak ledabyle visely na bocích a bez trička! No chápete to? Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit, nechtěl jsem, aby viděl, že se červenám, že na mě tak moc působí! Že jsem cítil to vzrušení, při pohledu na jeho vypracované svalnaté tělo. Když jsem se asi po pěti minutách s přivřenýma očima rozhodl otočit, už tam nestál, tentokrát seděl na zemi u mých fotografií. Nebylo překvapením, že se opět válely všude po bytě. Tyhle jsem ale musel vyvolávat uměle. Ano, vážně existuje taková ta místnost, kde jste zavřeni pod červeným světlem a tvoříte to. A ony teď jen potřebovaly uschnout, krásně už se ale rýsovaly. Smějící se lidé, plačící dítě, co si poranilo nohu, mladý pár držící se za ruce, všechny ty smutné i šťastné okamžiky na jednom místě. Sledoval jsem jeho rozložitá záda, viděl jsem na nich spoustu jizev, chtěl jsem se zeptat, co se mu stalo, ale ta otázka se mi jen povalovala na jazyku, nikdy jsem ji nahlas nevyřkl. Otočil se ke mně a já prudce uhnul pohledem stranou, sledoval jsem špičky svých ponožek, které opět každá hrála jinou barvou, klasika. Cítil jsem, jak mě propaluje pohledem a já, aniž bych vzhlédl, podal jsem mu ručník.

„Díky..“ Ani jeden jsme moc nemluvili, já proto, abych se nezakoktal, což už samo o sobě bylo zvláštní a on, no on prostě nebyl moc hovorný typ. Konečně jsem si všiml, co svírá v rukou. Ten můj milovaný starý fotoaparát. Držel ho v rukou opatrně a evidentně vůbec netušil, co s ním. Přisedl jsem si k němu na zem, snažil se zaměřit na to, co znám a co mě baví, abych zahnal horkost ve tvářích. To fakt nejde, když před vámi stojí polobůh bez trička! Braly mě mrákoty! Ptal se mě, jak to funguje a přisedl si vedle mě. Ukazoval jsem na jednotlivé přiblížení, rozpovídal se o tom, jak to fungovalo dřív, jak vlastně film a fotoaparát vzniknul, znovu se uvolnil a ztratil ve svém vyprávění. A on nevypadal, že by mě chtěl zabavit, vážně ho to zajímalo. Ukazoval jsem mu jednotlivá přiblížení, jak to udělat, aby fotka vyjela ven a nebyla rozmazaná. Nakláněl se přímo ke mně, až teď jsem si uvědomoval, jak je blízko. Jeho tvář byla hned vedle té mé, pozoroval fotoaparát, zatímco já pozoroval jen jeho. Cítil jsem jeho vůni, sledoval, jak si prohrábnul ještě vlhké vlasy, jak se mu pohybovaly rty, které mě doslova hypnotizovaly. A on potom mi drze fotoaparát vyškubl z ruky, přiložil si ho k oku, chvíli šteloval, jak jsem mu vysvětloval a potom vyfotil. Vyfotil mě a pak ještě několikrát. Několik fotek bylo rozmazaných, ale na poprvé to nebylo vůbec špatné. Cítil jsem se bez foťáku nesvůj, jako kdyby mi někdo odříznul ruku. Nebyl jsem obvykle ten, co stojí před objektivem ale za ním. A on mi podal mojí fotku, pokýval jsem hlavou.

„Máš talent..“ Usmál jsem se na něj hrdě, zatímco on zavrtěl hlavou a vrátil mi fotoaparát do rukou.

„Ne, to ty máš talent..“ Překvapeně jsem se na něj podíval, sledoval jsem jeho oči, snažil se zjistit, jestli to říká jen ze zdvořilosti nebo to myslí upřímně. A jeho oči nebyly nijak zrádné, byly čisté a otevřené. Znovu byl tak blízko, stačilo natáhnout ruku a mohl se dotknout té perfektní tváře. Dech se mi zrychlil, cítil jsem srdce snad až v krku. Cos mi to provedl, Jáchyme? Proč mám takovou chuť tě políbit? Nevím, jestli to cítil taky nebo jsem to byl jenom já.. Ale byl to on, kdo mě probral ze zamyšlení, když otočil obličej směrem k oknu. Do tabulky přestaly bubnovat dešťové kapky a černá mračna ustoupila.. Bylo po dešti.