Bylo to už pár týdnů, co jsem tě potkal, a ačkoliv jsem se snažil sám sobě vštípit, že to vlastně vůbec nic neznamenalo, jen těžko jsem tě zase dostával z hlavy. Asi by ses mi smál, kdybych ti řekl, že jsem naprosto bez přemýšlení změnil trasu a cestou do práce míjel to místo, kde jsi stával za každého počasí a smál se na mě. Když jsi odjel, přestal jsem tudy chodit. Měl jsem tendenci se pořád vracet a vracet, hledat tě v těch tvářích kolem mě, ale tys tam nikde nebyl. Bylo to paranoidní, temné období, na které nerad vzpomínám.

Nemohl jsem si pomoct, ale kudy jsem chodil, tam jsem se díval na lidi, kteří pospíchali kolem mě. Vážně jsem doufal, že tě jen tak potkám? Co jsem vlastně čekal? Můžete si to říkat desetkrát, stokrát, tisíckrát, ale některé věci z hlavy nevymažete. A já nedokázal vymazat ten pocit, když jsem seděl naproti tobě a věděl, že ze všech lidí na zemi jsi to ty, kdo mě i po těch letech zná nejlépe. Dostal ses ke mně až moc blízko, Kristiáne. I když jsem to tak nikdy nechtěl..

„Děláš si legraci?“ prohrábl jsem si vlasy a zůstal koukat, jak sedí na schodech, Happy v klíně a upírá ke mně ty svoje velké krásné oči. Přerušil mě v přemýšlení pokrčením ramen. „A kdys jí viděl naposledy?“

„Myslím, že jsem ji nechal někde v trávě, když jsem šel do parku.“ Pípnul vyděšeně, což mě donutilo stáhnout ten útočný postoj a jen jsem si povzdechl.

„A foťák jsi předpokládám vyndával.“ Zamumlal jsem a on krátce kývl hlavou. Hnědé vlasy mu spadly do očí a on je ledabylým pohybem zase odhodil.

„Jo, fotil jsem Happy, jak honí kachny. A tu tašku jsem si položil na lavičku. Asi.“ Souhlasně přikývl a pohrával si s foťákem, který mu i teď visel kolem krku. Vlastně jsem si ho už nedovedl představit bez něj. Fotil všechno, každou emoci, nevadilo, že jeho fotky nebyly šťastné, vždy byly pravdivé. To jsem na nich měl rád. Realitu. Nezkreslenou, nepřikrášlenou. Pravdivou.

„Takže taška s peněženkou, klíčema, mobilem a vším je pravděpodobně někde tam.“ Pohled jsem přetočil k blízkému parku, z něhož byl teď, v půl dvanácté v noci, už jen černý stín s děsivým šumem spadaného listí a křupáním větviček pod nohama lesní zvěře. Povzdechl jsem si.

„Fakt jsem jí nechtěl ztratit.“ Díval jsem se na něj, ten jeho smutný výraz, nedokázal jsem se na něj takhle dívat, nemohl jsem mu nic vyčítat. Popravdě jsem nikdy nepotkal většího bordeláře, chaotika a nešiku v jedné osobě. Seděl tam jako hromádka neštěstí a jenom se na mě díval.

„To se stane.“ Prohodil jsem mírně, neznělo to jako útěcha nebo soucit, tak jsem prostě nemluvil, ale na mě to bylo až moc příjemné. Strčil jsem ruce do kapes bundy, sice už bylo jaro, ale v noci teplo teda rozhodně nebylo. Kristián měl jenom mikinu, pravděpodobně měl zase jeden z těch impulzivních nápadů a než přemýšlel, byl venku takhle nalehko. „Co chceš dělat?“ prohlížel jsem si, jak krčí povislými rameny, věděl jsem, že je ta otázka zbytečná. Kdyby to věděl, nezvonil by mi u dveří a neprosil, abych mu pomohl. Zkoušel jsem ho prozvonit, ale nevedlo to k ničemu. Jo, náš vztah byl už tak daleko, že měl moje číslo. Ty desítky smsek se smajlíky jsem nemohl vystát. Moje strohé odpovědi ho ale zjevně netrápily a já zase z nějakého důvodu neřekl o své nelibosti ani slovo. Ale to teď neřešme.. „Můžu zkusit dveře od bytu vyrazit. Nebo si dojít na stanici pro nějaké nářadí a zkusit je vypáčit.“ Byl jsem si jistý, že by to zase takový problém nebyl, ale hnědovlásek zamítavě zavrtěl hlavou.

„Nemám ani klíče od vchodu.. nechci na nikoho zvonit, je tu hodně důchodců a je fakt pozdě, to je neslušný. Navíc nemám ani peníze na taxíka, mobil abych zavolal babičce..“ Nepříjemně se ošil, když jsem ho sledoval. Uvědomil jsem si, že se klepe. Hluboce a velmi nespokojeně jsem se nadechl a zase vydechl, než jsem se strohým kývnutím ustoupil ode dveří.

„Tak pojď dál..“ zaraženě zvedl obočí a podíval se na mě, jakože jsem se zbláznil, když ho zvu k sobě do bytu, zrovinka já. Jo, chlapče, měl jsem velké nutkání vzít to zase zpět, zavřít ti před nosem a dělat, že tě vůbec neznám.. ale kdo měl na ten tvůj nešťastnej obličej koukat! „Můžeš přespat tady, ráno ti pomůžu ty věci najít..“ už když jsem tu větu načínal, jeho obličej se rozzářil jako lampion a on se široce usmál.

„Vážně? Opravdu tady můžu zůstat? To je skvělý, vždycky jsem chtěl vidět tvůj byt! Jsi fakt hodnej, Jáchyme!“ div mi neskočil kolem krku, ale okamžitě jsem ho mírnil, že jako to je výjimka a ať jde dovnitř, než si to zase rozmyslím.

To bylo poprvé, co jsem ho pozval k sobě. Rozhlížel se všude, jako by můj byt byl nějaký dům plný kuriozit, a přitom tu bylo jen pramálo věcí. Byl jsem prakticky založený, nesnášel jsem věci, které lapaly prach a sentimentální kýčové blbosti. Všude byl dokonalý pořádek, z podlahy by se dalo jíst a já s jistým pobavením sledoval, jak na to Kristián valí oči. Skoro opatrně a bázlivě vešel do obýváku a posadil se na sedačku, jako by byla ze zlata. Levý koutek mi vyskočil nahoru.

„Dáš si něco?“ sledoval jsem ho zpovzdálí, jak se bojí i špatně koukat na skleněný dokonale vyčištěný stolek a jen zděšeně pozoruje Happy, jak zvědavě prozkoumává místnosti.

„Ne, to je v pořádku!“ usmál se nervózně a přesně v tu chvíli mu hlasitě zakručelo v žaludku. Zavrtěl jsem hlavou, ten kluk je přímo postrach!

„Tak pojď. Něco tu snad je, ale musíš mi pomoct, nejsem zvyklý vařit.“ Vděčně vyskočil na nohy a následoval mě do kuchyně, kde z něj konečně trochu opadl stres, když se ocitl ve svém živlu. Musím uznat, že na vaření měl vážně nadání. Dokonce ani nic nepodpálil, neb flambování jsem předem zakázal a za chvíli jsme si už oba pochutnávali a koukali u toho na televizi. Bylo to zvláštní, mít po takové době zase někoho v domě, jeho zvonivý smích se odrážel od stěn a naplňoval celý byt a mně.. mně to k mému překvapení nevadilo. Ta představa, to jak seděl na bílém koberci uprostřed pokoje, opíral se ležérně o křeslo a něco mi nadšeně vyprávěl.. líbila se mi.

Usnul uprostřed věty. Neptejte se, jak to bylo možné, ale v jednu chvíli mluvil o novém stativu a v té druhé měl hlavu položenou na opěradle, rukou si ji podpíral a tiše oddechoval, stejně jako Happy ve starém křesle naproti. Všechno ztichlo, čas se zastavil a já se jen díval, sledoval jeho naprosto klidnou, uvolněnou tvář. Třepotala se mu víčka, zdálo se ti něco? Co to bylo za pocit.. touha dotknout se té křehké tváře, přejet prsty po jemné pokožce. Natáhnout se, překonat tu krátkou vzdálenost.. zastavil jsem se sotva pár centimetrů od jeho tváře a ruku svěsil. Co je to sakra se mnou? Zavrtěl jsem hlavou a vstal, šel sklidit nádobí, poklidil byt, snad jsem doufal, že se mezitím vzbudí, že vyřeší to dilema za mě, ale zdálo se, že spí naprosto tvrdě. Povzdychl jsem si. Vážně se mi snad jenom zdál..

Sklonil jsem se a zvedl ho ze země. Položil hlavu na moje rameno, takhle blízko jsem jeho tvář ještě nikdy neměl. Cítil jsem jeho dech na krku. Po zádech mi přecházel mrazík, vnímal jsem, jak mu klidně bije srdce. Co nejopatrněji jsem ho odnesl do ložnice a položil do postele. Ani se nepohnul, byl už dávno v jiném světě, důvěřivý a naivní Kristián, ty vážně nikdy nejsi podezřívavý, viď? Tak moc mi věřil? V mém bytě, v mé posteli.. ten kluk byl tak troufalý, jak mohl spát, když mě bušilo srdce jako o závod, v mé hlavě byl dokonalý zmatek. Opatrně jsem sundal foťák, který se mu ještě pořád houpal kolem krku. Fotil mě celý večer, fakt jsem to nesnášel. Krátké zaváhání a pak rozepnout tmavě modrou mikinu. Fakt jsem doufal, že se vzbudíš. Že se zachichotáš a zastavíš mě. Po mikině jsem roztřesenými prsty vyhrnul i bílé tričko. Na bříšcích prstů jsem cítil teplo jeho kůže, jak jsem se jí jemně dotýkal. Jeho vůni. Přetáhl jsem mu ho přes hlavu a složil stejně jako mikinu na noční stolek. Polkl jsem. Jeho tělo, klidně se zdvihající hrudník.. co to bylo sakra za pocit?! Byl jsem rád, že je v pokoji už tma. Nejspíš jsem se červenal. 

Povolit pásek, rozepnout knoflíček, nejistě přemýšlet, co řeknu, jestli se probudí. Složil jsem kalhoty na hromádku vedle postele, a aniž bych si ho déle prohlížel, přikryl jsem ho dekou. Srdce mi bušilo jako splašené. Tenhle obraz z hlavy dlouho nedostanu. Ale proč? Nechápal jsem to, co tenhle kluk dělá tak jiného, že mu prostě nedokážu odporovat? Kde je ten rozdíl?

Zvedl jsem ruku a bezmyšlenkovitě odhrnul pár pramínků z jeho krásné tváře. Byl jsem tak blízko.

„Dobrou noc..“ proč jsem jednal tak neuvážlivě, proč jsem k němu mluvil, když mě nemohl slyšet? Tohle jsem nebyl já, takhle jsem se nechoval a pak, než jsem se stačil nadát, stačilo mu se malinko naklonit a jeho rty se sotva patrně otřely o ty mé. A já vůbec nic nechápal..

Vyskočil jsem na nohy prakticky hned, jak to udělal. Uvnitř mě se něco hrozně zděsilo a zpanikařilo a já fakt nevěděl, co to je. Dívaly se na mě dvě studánkově modré oči, zoufale a nešťastně. Couvl jsem ke dveřím, chtěl jsem odejít, tahle situace se mi vůbec nelíbila, ale chytil mě za ruku a nedovolil mi to.

„Jáchyme, počkej, promiň já.. nevím, proč jsem to udělal, prosím tě, nezlob se na mě..“ kousal se do rtu. Jeho řasy se znovu jemně třepotaly a jeho prsty mě pořád naléhavě svíraly kolem zápěstí. Zrychlil se mi dech. Protože najednou jsem dokázal přesně říct, co cítím. Byla to touha. Touha po něm. Po jeho dotecích, po jeho polibcích, po jeho těle. Touha sevřít ho v náručí, cítit horkost jeho těla, slyšet tlukot jeho srdce. Nedokázal jsem mluvit, jen se na něj díval, jak ke mně upírá očekávání plné oči. V tu chvíli jsem prostě jen zvedl ruku a nesměle se dotkl jeho tváře. Protože jsem s tím nechtěl bojovat, nechtěl jsem už utíkat, nechtěl jsem se stáhnout do svého osamělého světa. Chtěl jsem se ho dotknout, potřeboval jsem znovu cítit chuť jeho rtů. Na krátkou, kratičkou chvilku se mu mé srdce otevřelo.

A tam, v milosrdné tmě, uprostřed noci, jsem ho políbil.

Seděl jsem před mobilem a díval se na něj jako na časovanou bombu. Prohrábl jsem si vlasy, ale pak ho vzal, vytočil číslo a čekal. Jedno, možná dvě pípnutí, než se ozval ženský hlas na druhé straně.

„Dobrý den, tady Jáchym Bednář,.. já jsem.., chtěl bych se-“

„Vy jste ten hasič!“ přerušila mě nadšeně uprostřed věty. „No to je úžasné, nechtěl byste přijít do redakce udělat rozhovor? Mohla bych vás dát na stranu šest už na zítra!“ zděšeně jsem se zakoktal, tak to fakt ne!

„Ne, já volám kvůli něčemu jinému.“ Hlesl jsem. „Pracuje u vás Kristián Vlček?“

„No ano, Kristián je náš fotograf, to on vás vyfotil k minulému článku, ta fotka byla hodně působivá, co říkáte?“ zaraženě jsem neříkal vůbec nic. Byla tvoje? Žena z druhé strany sluchátka se zeptala, jestli tam pořád jsem. Krátce jsem si odkašlal.

„Můžete mi říct, kdy končí?“

Aniž by to můj rozum pobíral, stál jsem tam. 14:45 na rohu u tvojí práce. A čekal. Čekal jsem na tebe. Odpolední slunce mě hřálo do tváře a já držel v ruce dva kelímky čaje, zatímco jsem upíral obličej ke dveřím. Nepřemýšlel jsem, nemohl, protože tohle nedávalo smysl. Neměl jsem na to právo. Ne po tom, co jsem tě z toho svého tak znenadání vyškrtl. Neměl jsem se ti znovu plést do života, neměl jsem do něj zasahoval, když jsi si našel nový a ten starý hodil za hlavu. Jenže to bolelo. Vědět, že ses přes to přenesl.

Protože já ne.

Je těžké představit si tě s někým jiným. A vím, že je to sobecké.. ale já tě potřeboval vidět. Nevěděl jsem, co ti chci říct, nevěděl, jak ti to vysvětlím.. ale potřeboval jsem slyšet tvůj smích, vidět jak si tím důvěrně známým gestem odhazuješ vlasy, cítit citrónovou vůni tvého šamponu..

Nemohl jsem si pomoct, pochyby, které jsem cítil před léty tu byly zase a mnohem silnější, protože můj život bez tebe nebyl šťastnější. Chyběl jsi mi..

Promiň, Kristiáne. Promiň mi to, ale já se tě asi nedokážu vzdát.