„Odevzdám to zítra, ano.. samozřejmě, že jsem to věděl..“ Dokončil jsem telefonát a vyřítil se z dvoukřídlých dveří ven, samozřejmě jsem přitom neopomněl málem porazit slečnu recepční, nešikovně se jí omluvit a jenom vidět, jak se dnešní všechny vyplněné papíry rozletěly kolem. Jo, pár věcí se stále nemění, moje pověstná smůla se mi na paty lepila stále. S nadávkami jsem se snažil hromádku posbírat, když mi někdo podával poslední papír. Vzhlédl jsem a přivřel jsem oči před prudkým jarním sluníčkem, co se mi právě snažilo naznačit, že zůstat zavřený celý den v tmavé místnosti není dobrý nápad. Když jsem konečně zaostřil, v mé tváři se na okamžik mihlo překvapení. Vážně tam stál on, jeho postoj, pevný a neoblomný jako skála a s tím stejným výrazem mi podával jeden kelímek. Sledoval jsem logo na něm, přesně tu kavárnu, kde dělají tenhle čaj, jsem navštěvoval každé ráno.. Možná se toho za můj život v posledních letech změnilo hrozně moc, ale logo tohohle krámku zůstalo neměnné. Stejně jako jeho tvář.. Přijal jsem papír vděčně i s kelímkem a střetl se s jeho očima. Nechápal jsem to, nechápal jsem nic. Až potom mi začala docházet jedna věc. Co jsi tady dělal, Jáchyme..?

„Ahoj?“ Nadhodil jsem a široce se usmál, nedokázal jsem skrývat to, že ho vidím rád. To, že nezapomněl na náš skromný rituál. V mých očích se zračila čistá radost, zatímco v těch jeho nic. Vážně jsem se už v ničem nevyznal. Jeho gesto způsobilo radost i bolest. Bolest, co jen přiživovala už tak kradmé myšlenky, co mi nedaly spát. Byl jsi příčinou mých snů, každý den jsem tě toužil potkat, na chvíli tě vidět, jenom na chviličku. A ty na mě čekáš?

„Nechceš se projít?“ Zeptal se mě, povytáhl jsem tázavě obočí, ty se takhle nikdy neptáš, Jáchyme, měl jsem tendence se zeptat, jestli se něco neděje. Jeho tvář, leč přívětivá, se mi zdála plná obav. Ale nezeptal jsem se, už ne. Tentokrát už mi do toho nic nebylo. Přikývl jsem a zařadil se po jeho boku. Bylo zvláštní jít těmi známými ulicemi, zase vedle sebe. A ačkoliv jsem mluvil, byla to témata, co neublížila ani jednomu z nás. Práce, všeobecné novinky.. Ale bylo to zvláštní, nedokázal jsem vyjádřit, jak jsem se cítil. Na jednu stranu jsem si nepřál nic víc, než tady být s tebou, smát se, nic neřešit, nechat se naplňovat tvojí tichou přítomností a myslet si, že svět se teď smrskl jen na nás dva. A teď? Nedokázal jsem se na tebe podívat, bál jsem se, že v tu chvíli se všechno, co jsem si vybudoval bez tebe, rozpadne a já už nechci znovu cítit tu bolest jako tenkrát. Už jsem nechtěl, abys mi znovu ublížil. Protože pro mě jsi byl celý můj svět, víš? A já nikdy nikoho nemiloval tak jako tebe. Nevyřčené otázky visely ve vzduchu, dlaněmi jsem se hřál o kelímek, zelený s citronem, nezapomněl jsi.. Zastavili jsme se u té lavičky, oné pověstné, kde jsem ti dokázal hodiny vyprávět, kde jsem tě vyfotil ze všech možných úhlů.. A taky tady jsi to tehdy ukončil. Proč jsi mě sem vzal, Jáchyme? Kdo ti dal právo vejít mi znovu do života a ničit to všechno, co jsem v sobě udusal? Nevydržel jsem to, musel jsem to vidět, vyčíst z tvé tváře, co se děje. To, co po mě chceš. Protože být tak blízko tebe bolelo. Nebolela mě minulost, bolelo mě to, že tě nemůžu obejmout, schovat se ve tvé náruči před světem. Chtěl jsem cítit chuť tvých rtů na mých, tvou vůni.. Ubližoval jsi mi znova, víš? Protože tehdy jsem ti dal všechno, co jsem byl. A tys to odmítl, jako kdyby to nic neznamenalo. A teď se na nás podívej. Nechtěl jsem si nic nalhávat. Já byl šťastný, dosáhl jsem všeho, čeho jsem v životě chtěl.  Tak proč?.. Nemohl jsem nic, než jen stát a pozorovat tě. Nebojácně jsem čelil tomu uhrančivému pohledu tmavých očí. A ta obava, ten strach, co se tam jen na setinu mihl, protože ty se nikdy ničeho nebojíš.. Nebojíš se nikdy o sebe. Tak přesně ta vteřina mě vrátila do dob, kdy jsem ten pohled viděl poprvé..

Všude po bytě se válely bílé kapesníky, doslova jsem se v tom mohl koupat. Zatímco v televizi hrál Pearl Harbor a já s hadrem na hlavě horlivě pracoval na počítači. Měl jsem projekt do školy, který jsem musel odevzdat, ale nedokázal jsem se ani zvednout z postele. Moje ledabylé oblékání si teď tvrdě vybralo daň a u mě, jak nepřekvapivé, v tu nejhorší chvíli. Zkouškové a profesoři na mě tlačily a já neměl čas. Úplně jsem se ztratil v práci, usínal vyčerpáním u počítače, už týden nevytáhl paty z bytu, když jsem zrovna nemusel venčit Happy, která si sedla ke mně a packou s čumáčkem do mě začala šťouchat.

„Já vím, že musíme ven, jen to tady dodělám..“ Podrbal jsem ji za ušima a znovu se ponořil do práce, když v tom jsem nadskočil leknutím, jak se hlasitě rozdrnkal domovní zvonek. Happy začala štěkat, z čehož mě akorát rozbolela hlava ještě víc a já se nějak dobelhal ke dveřím. Z doktorů jsem měl panickou hrůzu a jak vždycky babi říkala, není nad domácí silný vývar a pár bylinek. Ale evidentně to v tomhle případě moc nezabíralo. Když jsem ale otevřel vchodové dveře, nečekala na mě paní Kropáčková z přízemí s čerstvými bylinkami, nýbrž on.. Při pohledu na něj jsem se nejenom zastyděl, ale také prudce zčervenal. Doteď jsem měl v živé paměti, jak mě tenkrát políbil. Jen na ten jeden okamžik, jen na ten jeden moment, kdy jsem mu spokojeně usínal v náručí a s ránem se jeho chování opět změnilo na tu nepropustnou skálu. Ale já už věděl, že nejsi jenom takový.. Ukázal jsi mi skulinku a já se jí chytil. Ale teď jsem se zmohl jenom na lehké pousmání a snažil se taktně zamaskovat kašel. Ani jsem neměl tentokrát v úmyslu ho pustit dovnitř, kdyby viděl tu spoušť, asi by jeho, chorobně posedlého úklidem, klepla pepka! Jenže ta chlupatá koule měla jiný názor a už na Jáchyma začala skákat jako doma.

„Jsi v pořádku?“ Od kdy se staráš, jestli jsem v pořádku? Ale ty oči, díval ses na mě jinak. Vážně, s obavami. V rukou jsi svíral opět ty dva tmavé kelímky s horkou tekutinou a mně to došlo. Telefon jsem si doteď od dob jeho ztráty nepořídil a neukázal jsem se na našich pravidelných ranních schůzkách. Chtěl jsem, vážně, ale nestihl jsem nic.

„Nic mi není..“ Ujistil jsem ho s úsměvem, zatímco jsem se chytil futer, protože se mi prudce zamotala hlava. Jeho obočí se lehce nakrčilo, evidentně mi nevěřil ani nos mezi očima a jak už se všeobecně ví, byl jsem příšerný lhář. Ani se mě neptal a vešel do bytu. Když mě odstrčil ani jsem se nebránil a nechal ho projít.

„Mám tu nepořádek, navíc musím jít s Happy ven a dodělat práci a..“ Byla to jeho ruka, co mi sáhla na čelo, tvář, krk. Sledoval jsem jeho obličej, jak se ještě víc zamračil a vrtěl u toho hlavou. Já dokázal jen přivřít oči a vnímat jeho blízkost a vůni.

„Úplně hoříš..“ Ani jsem ho moc nevnímal upřímně, a pak už jsem jen cítil, jak mě vzal do náručí a odnesl do ložnice. Sledoval jsem, jak něco na můj účet nadává a já se u toho usmíval. Protože byl tady pro mě, aniž bych cokoliv řekl. Protože dal najevo, že se o mě zajímá a má starost. A takového jsem ho neznal. Zvedl jsem dlaň a prsty mu přejel po tváři, zatímco jeho starostlivé ruce mi mokrým hadrem otíraly zpocenou tvář.

Ani nevím, jak dlouho jsem spal. Když jsem se probudil, za okny už byla hluboká tma a celý byt byl nezvykle tichý, ani Happy neštěkala, nýbrž spala spokojeně v klubíčku na druhé straně postele. Přetočil jsem pohled na budík vedle, sedm večer. S povzdechem jsem si uvědomil, že tu seminární práci vážně zítra neodevzdám! A to nebylo to nejhorší, kolem mé postele už nebyl nepořádek, ale bylo vše srovnané, vedle postele ležela ještě konvička s teplým čajem a vedle bílý prášek. Až teď mi došlo, kdo to udělal. On.. Vážně tu byl a staral se o mě, když jsem si stáhnul hadr z čela. Cítil jsem se mnohem líp. Moje oči bloudily v přítmí, chtěl jsem vědět, že je ještě tady, že neodešel. I když, kdyby šel, rozhodně bych ho z toho nevinil. Jen jsem prostě teď nechtěl být sám.

„Je ti líp?“ Ozvalo se zpoza dveří, do kterých posléze vešel a tiše je za sebou zavřel. Chtěl jsem přikývnout, ale to by nejspíš v té tmě ani nepostřehl. Postel se lehce zhoupla, když si sedl vedle mě a rozsvítil lampičku. Rukou mi zkontroloval čelo, donutil mě zapít prášek a znovu si lehnout, i když jsem protestoval, že už je to dobré.

„Nikdo tě neučil, že s chřipkou se nemáš přemáhat?“ Sledoval jsem jeho obličej, teď jsem rozeznal dokonale jeho obrysy. Jeho dlaň na mých tvářích příjemně chladila, nebyl jsem schopen slova. Jeho přítomnost mě vždycky dokázala ochromit. Vzpomněl jsem si na ten večer a nebyla to horečka, co mi vehnala horko do tváří. Chtěl se zvednout s tím, že už půjde, protože je pozdě, ale byla to moje ruka, co ho chytila a ukovala na místě.

„Nechoď..“ Můj hlas, tak naléhavý, nechtěl jsem být sám, nechtěl jsem být bez něj. Možná jsem od něj chtěl příliš, když jsem sobecky chtěl, aby zůstal? Ani jsem netušil, jestli to doopravdy vyjde. Ale nakonec to byl on, kdo odhrnul peřinu a lehnul si vedle mě. Otočil jsem se na bok a pozoroval ho, byl jsem tak blízko něj jako snad nikdy dřív. Mlčel jsem, nechtěl jsem nic říkat. Nevydržel jsem to, když jsem zvedl dlaň a prsty putoval po jeho tváři. Přes čelist, rty a stejně cítil, že se na mě dívá. Bál jsem se, kam můžu zajít, aby se nezvedl, neodešel a neopustil mě. Tak moc jsem mu věřil, tak moc jsem ho chtěl. Nevěděl jsem, proč jsem tak moc chtěl být s ním. Co mě tak přitahovalo, jestli jeho oči, pohled, výraz.. Ale jedno jsem věděl jistě, celé mě tělo jiskřilo, cítil jsem napětí, vzrušení z toho, že se ho dotýkám a on mě nechá..

Když jsem se k němu přibližoval blíž a blíž, rty jsem se ocitl těsně u těch jeho. A on nic neříkal, on se ani nepohnul. Srdce mi začalo bít na poplach. Cítil jsem touhu, tak moc jsem ho chtěl políbit. Znovu cítit jeho chuť. Ale byl to nakonec on, kdo podlehl a překonal tu krátkou vzdálenost mezi námi. Jeho ústa byla horká, rty měkké. Nelíbal mě nijak dravě, ale ani opatrně. I tak jsem lapal po dechu a byl jsem to já, kdo chtěl víc. Kdo chtěl toho netečného prince mít jenom pro sebe. Jeho ruce se usídlily pevně na mých bocích, když mě povalil pod sebe. Ruce jsem mu umístil kolem krku, prsty bloudil po jeho zátylku, občas mu vjel do vlasů. Jeho ruce mě hladily po bocích, zatímco jeho rty mě plně zaměstnaly. Vychutnával jsem si je, mazlil se s ním, jeho chuť, špičkou jazyka jsem se otřel o ten jeho, nedokázal jsem ani říct, co všechno to způsobilo. A on, prudce se odtáhnul. Zamrkal jsem, bál jsem se, bál jsem se, že jsem udělal něco, co jsem neměl. Že jsem to zase pokazil. Sklopil jsem zrak, možná jsem po něm chtěl víc, než on sám chtěl. Ale byl to Jáchym, kdo mi nadzvedl bradu a donutil se mu podívat do očí. Jeho oči nebyly nejisté, ba naopak, přímo jasné. Svítily a hořel v nich stejný chtíč jako v těch mých. Znovu si přivlastňoval má ústa, zatímco jeho prsty pronikaly pod lem mého trika a zbavovaly mě ho. Jeho prsty doslova elektrizovaly, cítil jsem každou buňku v těle tak dvojnásobně, jak žadonila doslova o víc jeho doteků. Rty se mi přesunul na krk, takže jsem se jenom kousnul do rtu a nechal ho. Nechal se unášet tím pocitem, že je vedle mě. Nechal se pohltit tím chtíčem, tím jiskřením, co mezi námi panovalo. Byl opatrný, byl něžný a zároveň hrubý. Byl to on, se vším všudy. A byl jsem to já, věčný smolař, co se někomu zase vetřel do života. Vyhledával jsem jeho ústa snad nedočkavě, zatímco prsty zvědavě obkresloval linie jeho svalů, na zádech, břiše. Zatímco on mě pomalu ale jistě zbavoval všeho, co jsem na sobě měl. Věděl jsem to, to, že mi nechce ublížit, protože takový on prostě byl. Nevím, z jakého důvodu mu na mě záleželo. Nevěděl jsem, proč tady se mnou zůstával. Ale v tuhle chvíli jsem to tak chtěl, cítil se šťastný a neřešil následky. Zatímco se tichým pokojem nesly jen mé tlumené steny, které jsem částečně tlumil v jeho rtech. Najednou byl všude, cítil jsem jeho ruce, jeho rty, nekonečnou slast. Tělo mi vibrovalo, elektrizovalo. Všechno křičelo o víc. A on si mě vzal, nejdříve něžně a jemně, ale potom evidentně ani sám nevydržel to, co se dělo. Tempo se zrychlovalo, mé steny sílily, přírazy byly prudší, nádechy kratší.. Nevěděl jsem, co dělat dřív, zakláněl hlavu, kousal se do rtu, zarýval mu nehty do zad. A můj svět se právě smrskl na tenhle pokoj, na tuhle jedinou myšlenku, na tuhle jedinou noc..

Když jsem mu potom pozdě v noci ležel v náručí, on mě hladil po vlasech a já mu usínal na hrudi, pronesl jsem něco, čeho jsem nejspíš měl litovat, ale nelitoval. Protože v tu chvíli jsem to tak cítil.

„Miluji tě, Jáchyme..“

Pípání mobilu bylo až neskutečně otravné. Jedna zpráva za druhou, jeden hovor za druhým. Omluvně jsem se pousmál, sledoval očima displej, na kterém jasně zářilo jedno jméno – Pavel. Evidentně se divil, proč ještě nejsem doma a já si uvědomil, jak čas strávený s ním tady letí. Jenom jsme seděli, povídali si, smáli se. Snažil jsem se zapudit tu realitu, která na nás oba dva doléhala. Že je to jen na okamžik, že každý máme vlastní cestu a vlastní život, který jsme si vybrali. Příchozí hovor jsem vypnul a mobil schoval do kapsy.

„Jsi šťastný?“ Překvapeně jsem k němu stočil pohled, nedíval se na mě, nýbrž před sebe, na děti, co si hráli v barevném listí. Nevěděl jsem, proč se na to ptá. Netušil jsem, co chtěl slyšet.

„Jsem šťastný..“ Slyšel jsem sám sebe říkat, ale ve chvíli, kdy jsem to vyslovil, věděl jsem, že je to lež. Upřeně se mi díval do očí, věděl to, poznal, když lžu. Ale já se ho marně snažil přesvědčit, že to tak není, že moje slova mají váhu. Nechtěl jsem pochybovat o svých činech a rozhodnutích. Nechtěl jsem myslet dnem i nocí na tebe a tvůj pohled. Vzpomínat, hrabat se v minulosti, která tak moc bolí.

„Jáchyme, já..“ Nadechnul jsem se, díval jsem se mu do očí, sledoval jeho rty, chtěl jsem mu to všechno říct. Všechno, co jsem cítil, ale pak jsem si uvědomil, že jsem to nebyl já, kdo by se měl omlouvat. Že já jsem to všechno nezahodil, jako kdyby to nic neznamenalo.

„Nemůžu tu s tebou takhle být. Bolí to, bolí vzpomínat.. Stalo se spoustu věcí, spousta věcí se změnila..“ Mluvil jsem překotně. Mobil znovu několikrát zavibroval. Znervózněl jsem, těkal pohledem z místa na místo, jako kdyby se měl každou chvíli odněkud vynořit a přistihnout mě.. Při čem vlastně? Při tom, že když myslím na tebe, srdce mi bije tisíckrát rychleji než při něm? Že to tvoje rty chci líbat namísto jeho? Měl jsem v hlavě zmatek, měl jsem zmatek i ve svém srdci, ve svých pocitech. Cítil jsem, že se dusím, že nevím, jak z toho ven.. 

„Já.. Já.. Musím jít..“ Na konci parku zabrzdilo černé auto, netušil jsem, jak mě našel. Nejspíš se zeptal v práci, vždycky byl podezřívavý. Věděl jsem, kdo to je.. Otočil jsem se na Jáchyma, usmál jsem se na něj, tím úsměvem, který značil, že všechno je tak, jak má být. Zatímco jsem se postavil, na místě, kde jsem vedle něj seděl, ležela položená fotka. Ta fotka, kterou jsem celý večer svíral a nepouštěl. Fotka toho šťastného kluka, co tě kdysi tolik miloval. Možná jsem si říkal, že jsem šťastný a že už pro tebe nemám ve svém životě místo. Ale ve skutečnosti to byly lži.. Protože i přesto, jak moc jsi mi ublížil. Já tě nikdy milovat nepřestal.