Sklopil jsem pohled k objektivu, mazlil se s jeho okraji, ledabyle upravoval rozlišení. Byl jsem nervózní z toho pohledu.. Jeho pohledu. Už to bylo tak dlouho a stejně jsem to pokaždé nevydržel. Ač jsem se snažil usmívat, jak jsem mohl, nedokázal jsem v sobě ten pocit křivdy ututlat. Myslel jsem, že už mě to přešlo, že jsem na všechno, co se stalo, zapomněl a šel dál. Ale když byl tvůj obličej teď tak blízko, nedokázal jsem si pomoct. Všechno se znova dralo na povrch, všechno, co jsem potlačoval. A kupodivu to nebyla nenávist, co jsem cítil, nikdy jsem tě nedokázal nenávidět. Ani jsem vlastně nechtěl, neudělal jsi nic špatného. Vlastně jsi neudělal vůbec nic.. Znovu jsem vzhlédl, tvé oči mě probodávaly a já stejně zkoumal každý detail tvojí tváře. Znal jsem ji nazpaměť, a přesto mi přišla teď tak vzdálená. Krátce jsem se pousmál a sledoval Happy, jak si právě vesele hoví v jedné z hroud shrabaného listí. Měl jsem rád podzim, byl plný barev, což mi na tváři vykouzlilo další úsměv. Podzim byl znakem klidu, míru.. tak proč jsem při pohledu na tebe slyšel svoje srdce splašeně bít? Tohle nebylo fér.

„Takže jsi se vrátil?“ upřímně, čekal jsem tu otázku. Na to, jak obvykle hovorný jsem byl, cítil jsem se nesvůj. Nevěděl jsem, jak se teď mám chovat a mě, člověka bez jakýchkoliv přetvářek, ten pocit neklidu vadil, ubližoval, svazoval. Přikývnul jsem, leč nepatrně.

„Už před rokem. Zahraničí mi dalo spoustu zkušeností, vážně o mě měli zájem. Ale nedokázal jsem tam zůstat, nebylo to nic pro mě. Takže jsem teď začal pracovat pro jedno místní vydavatelství. Dělám, co mě baví..“ Sledoval jsem pohyby ve tvé tváři, překvapení, radost? Nevím, nikdy jsem ve tvé tváři číst neuměl. „Co ty, stále zachraňuješ nevinné kočky ze stromu? Vlastně jsem tě viděl nedávno v novinách, článek Hrdina dne nešel přehlédnout..“ Zasmál jsem se, vždycky jsem si z jeho dobrosrdečnosti dělal legraci, ale doopravdy jsem ho obdivoval. Vždycky mě ta jeho nebojácnost a odvaha drala dopředu. Taktně jsem proto zamlčel, že ta titulní fotka, kde v hasičském obleku drží to malé dítě celé špinavé od kouře, byla z mé sbírky. Rád jsem tě fotil víš? Vždycky, když jsi o tom nevěděl.. Byl jsi pro mě idol, když jsem už nechtěl dál, myslel si, že nikdy tu školu nedodělám, že moje fotografie nejsou dost dobré. Vždycky jsi tvrdil, že něčeho velkého dosáhnu. A měl jsi pravdu.. Mohl jsem dosáhnout velkých věcí. Ale s tebou…

Rozfoukal se prudký vítr, přitáhl jsem si bundu k tělu a sledoval, jak se ti rozvířily vlasy, jak v tvých očích jiskřilo, zatímco tvůj obličej zůstával neměnný, i když ten důlek v bradě, když jsi lehce pozvedl pravý koutek úst nahoru, ten jsem nepřehlédl. Evidentně tě ta poznámka pobavila nebo pobouřila, kdo ví.. Věděl jsem, že ten článek sis zasloužil. Vždyť i mně jsi zachránil život. A ne jednou..

„Hej, no tak, zastavte se!“ Udýchaně jsem se zapřel o kolena, zatímco jsem se marně snažil dohonit blonďáka přede mnou. Uháněl jsem ho už skoro celý týden, ale on se mi stejně vyhýbal. Prostě jsem musel znát alespoň jeho jméno, musel. Zachránil mi život, chtěl jsem, ne, potřeboval jsem mu to nějak oplatit! Poděkovat mu.. Ale on o to evidentně nestál, ale já nebyl typ, co by se lehce vzdával. Nakonec jsem si vypůjčil kolo od jedné slečny, co se zastavila v květinářství, mávnul na ní s úsměvem a tím, že jí ho za chvíli vrátím a rozjel se za ním. Blonďák si teď dával lehký běh okolo parku a já ho tak lehce dohnal, uměl jsem být vynalézavý.

„No tak, konečně, řekněte mi své jméno.“

„Proč?“ Střelil po mě pohledem, evidentně jsem mu začínal lézt na nervy, ne, že by mi to nějak vadilo, stávalo se to běžně.

„Chci vědět, kdo mě zachránil..“ Odvětil jsem a pokrčil rameny, zatímco on prudce zahnul, takže jsem to málem naboural do stromu, ale rychle jsem to vybral a zatočil za ním po úzké pěšince.

„Není to jedno? Nech mě na pokoji..“ Zjevně začínal litovat, že mě tam nenechal uhořet! Sledoval jsem ho, jak jedna noha střídá druhou, jak se soustředí na svůj cíl, po spáncích mu stéká pot.. A kousnul se do rtu. Já se tak lehce nedám odbít.

„Já se jmenuju Kristián. Podal bych ti ruku, ale víš co, běžíš a tak..“ Prudce se zastavil a otočil se na mě, což jsem samozřejmě nečekal, prudce zabrzdil, málem přepadl přes řídítka a zastavil to těsně před tou hordou svalů, uff. On mě ale chytil za flígr a z toho kola stáhnul.

„Nic mi nedlužíš, rozumíš? Prostě jsem tě zachránil, tak ten čas využij jinak než otravováním cizích lidí..“ Zabručel, na něj evidentně nejdelší věta jeho života, pak se otočil a už volným tempem se rozešel pryč. Kolo jsem nechal kolem a stejně se vydal za ním, zatímco jsem do něj asi půlhodiny něco hučel, ale on mi neodpovídal. Jenom se díval dopředu, ale jinak s ním moc hovoru nebylo, nevadí. Já, já jsem si prostě nemohl pomoct. Tehdy, když jsem se mu díval do očí, když se ochotně vrátil pro Happy, od toho dne jsem prostě věděl, že musím něco udělat..

„Jáchym..“ Přerušil mě uprostřed hovoru, teda spíš monologu, takže jsem na něj konečně upřel zvídavý pohled. „Jmenuju se Jáchym..“ Zavrčel, evidentně chtěl, abych konečně sklapnul, ale já jsem se rozzářil jako vánoční stromeček.

„Jáchym..“ Zopakoval jsem si pro sebe a pak se zničehonic vytratil a nechal ho tam stát. Potřeboval jsem si spoustu věcí zařídit, když jsem teď znal jeho jméno. A to ani nevěděl, jak moc svůj osud tímto zpečetil. Stále jsem studoval, takže to, že mi vyhořel byt, co mi rodiče pořídili, byla docela čára přes rozpočet. Pár dní jsem pak s Happy bydlel u babičky, nechal se vykrmovat a opečovávat a pak, když pojišťovna vysolila náhradní peníze, se opět přestěhoval. Naneštěstí mi byl nabídnut byt blízko hasičské stanice, jaká náhoda! Protože jsem na něj narážel častěji a častěji..

Nechtěl jsem jen vědět jeho jméno, abych mu poděkovat. Chtěl jsem ho pozvat na večeři, prostě mu to nějak splatit a nic se mi nezdálo dost dobré. Věděl jsem, kde pracuje a vyzjistil si i jeho směny. Nebylo těžké na něj potom s ranní kávou, kterou mimochodem nepije, takže mi ji ráno málem vylil na hlavu, čekat. Podruhé už jsem tedy s čajem čekal u něj a popřál mu v práci štěstí. Naféra jsem se ho každý den ptal, jestli se mnou nepůjde na večeři a každý den mě odmítal s tím, že má práci, že tohle a tamto. Ale já se nedal, jediné, co jsem uměl, bylo lidi přemluvit, aby dělali něco, co vlastně ani sami neumí. Zjistit, kde bydlí nebylo taky těžké, proto nechat u milých sousedek pár vzkazů, které mu vždy při opravě pračky mile rády předaly. Nevadilo mi, že nemluví, že se mi snaží vyhýbat. Ne, já jsem si prostě něco usmyslel a hodlal to splnit. Takže jsem s ním každé ráno často mluvil, a on mlčel, prostě idylka. A pokaždé jsem sledoval jeho výraz, byl tak perfektní, tak moc, až se mi to zdálo podezřelé. A proto jsem ho častokrát fotil, když se nedíval. Když byl soustředěný, když mu lidé nadšeně děkovali. A čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že mu nechci jenom poděkovat. Že chci prostě o chladném Jáchymovi zjistit víc než jeho jméno.. Nevím proč, nevím kdy, jestli vysílením nebo prostě jen proto, aby se mě zbavil, mi konečně kývnul. Rozzářil jsem se jako vánoční stromeček a rozhodl se, že mu udělám večeři, na kterou nikdy nezapomene. Protože takový jsem prostě byl, zapřísáhlý romantik, který chtěl večeři připravit při svíčkách a obalamutit ho pečenou kachnou..

Z myšlenek mě vytrhl až štěkot Happy. Zatímco předtím po Jáchymovi doslova skákala, teď nebezpečně vrčela a tahala za vodítko. Konečně jsem se osvobodil a odtrhl pohled od jeho tváře, do které jsem nejspíš zíral déle, než jsem měl v plánu a pohled upřel před sebe. Blížila se k nám postava vysokého hnědovláska, ruce zabořené hluboko do černé kožené bundy, v očích jindy laskavý, dnes ale podezřívavý výraz a rty pevně semknuté do úzké linky. Byl hezký, vysoký, sportovec, plavec, zatímco já neuměl ani tempo a teď si měřil mě a Jáchyma pohledem. Široce jsem se usmál.

„Pavle..“ Zkrotil jsem Happy na vodítku, pohledem přeskočil z Jáchyma na hnědovláska a popošel pár kroků k němu. Ten mě majetnicky chytil kolem pasu a políbil na čelo, zatímco nepřestával Jáchyma sledovat.

„Tak tady ses zdržel tak dlouho?“ Netušil jsem, proč rázem začal tímhle tónem.  

„Zdrželi jsme se s Happy a..“ Umlčel mě zvednutou dlaní, takže jsem prostě jenom sklapnul a sklopil zrak. Na Jáchyma jsem se už ani nepodíval, nějak jsem neměl zapotřebí, abych mu Pavla představoval. Přišlo by mi to spíš smutně ironické. Pavel byl můj přítel, ale jestli jsem ho miloval? Snažil jsem se. Vážně ano, bylo mi teď skvěle. Tak proč ses tu musel objevit a věci zase komplikovat? Přál jsem si ho nepotkat, protože to otevřelo až moc starých ran..

„Rád jsem tě viděl, Jáchyme..“ Usmál jsem se na něj, a nejspíš poprvé v životě se přetvařoval. Pavel mi dal ruce kolem ramen a odcházeli jsme. Dřív se mi jeho objetí zdálo bezpečné jako přístav, kam jsem se rád vracel. Pavel byl cílevědomý a úspěšný, realista oproti mně, snílkovi, co mě držel pevně nohama na zemi. Tak proč mě teď jeho objetí nedokázalo zahřát před zimou, co se mi vkrádalo pod bundu? Nebo spíš chladem, co obepínal moje srdce.. Vidět tě znova totiž bolelo. Stejně jako tvůj nečitelný pohled zabodávající se do mých zad.