Pomalu jsem projel ulicí, abych se ujistil, že je skutečně prázdná, a že v domě za dřevěným plotem vypadá vše jako obvykle.

Spokojeně jsem zaparkoval svůj starší, stříbrný sedan o kus dál. Srdce mi rozpumpoval adrenalin. Je to tady. Dnes to udělám. Půjde vše hladce, nebo se to totálně posere? Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil.

Na sobě jsem měl jako vždy co možná neběžnější oblečení. Obyčejné džíny, triko, nic neříkající sluneční brýle a laciné tenisky. Musel jsem být nenápadný. Ten typ, který na ulici minete, aniž byste si o minutu později dokázali vybavit, jak vypadal.

Přišel jsem k plotu a pískl, stejně jako již několikrát předtím. Z vesele pomalované boudy pomalu vylezla velká, rezavá fena. Zadívala se k plotu, aby se ujistila, kdo je narušitelem. Poznala mě, oddychl jsem si, když se ke mně lehce rozeběhla a spokojeně u toho máchala ocasem.

Byla nádherná, musela mít tak k osmdesáti kilům. Vážně jsem doufal, že předchozí návštěvy budou stačit, aby mi věřila. Nemohl jsem čekat déle, musel jsem to udělat dnes.

Z kapsy u kalhot jsem vytáhl kousek syrového masa, řetízkový obojek a krátké, kožené vodítko. Zadržel jsem dech a otevřel branku. Pokud se to mělo všechno podělat, tak teď.

Fena však spokojeně přijala nabízený úplatek, nechala si stáhnout růžový obojek s kontaktem na majitele a nasadit ten, který jsem si připravil. Když jsem zatáhl, poslušně a spokojeně mě následovala na ulici.

Teprve tehdy jsem si mohl částečně vydechnout. Ta fena byla Tosa-Inu. Pokud by usoudila, že jsem přeci jen ještě pořád cizinec, byl bych sakra rád, kdyby mi zůstaly všechny prsty. Takovou chybu jsem už párkrát udělal, a jizvy na mém těle tomu byly věčnou připomínkou. Naštěstí jen ta protínající mi pravé obočí poutala pozornost, zbytek zakrylo oblečení a dlouhé rukávy.

Naštěstí, téhle feně stačil týden, kdy jsem ji pravidelně navštěvoval, a přijala mě.

Dovedl jsem ji k vozu, otevřel kufr a ukázal dovnitř. Fena mě bez zaváhání poslechla, zjevně byla zvyklá jezdit autem. Když jsem opatrně přivíral víko kufru, vrhla na mě vyčítavý pohled, zatímco skláněla hlavu, abych ji při zavírání neudeřil.

„Jo, holka, a to je teprve začátek,“ řekl jsem tiše spíš sám pro sebe než pro ni. Nasedl jsem do auta a plynule se rozjel, hlavně nebudit pozornost.

Nevšiml jsem si, že z protějšího domu mě zpoza okna pozoruje malá holčička.

 

 

„Mamí, mamí!“ běžela vyhledat jediného dospělého, který s ní byl doma.

„Ano, zlato?“ odpověděla její matka, která právě domývala nádobí, a myšlenkami byla u postupu přípravy večeře. Měla v lednici připravenou vepřovou kýtu, ale pokud ji neudělá dostatečně křehkou, malá si bude stěžovat na bolavý zoubek, a nebude jíst. Pokud ji udělá příliš křehkou, manžel si bude stěžovat, že to nechutná jako maso, a že není celé dny v práci, aby jedl dětské jídlo.

Od doby, co ho povýšili, se občas choval jako parádní kretén.

„Pán vedl pryč tety Akinku!“ pištěla malá.

„Víš jistě, že to byla ona?“ zeptala se matka s nevalným zájmem. Nikdy nechápala, co děti vidí tak úžasného na té obrovské, uslintané příšeře, ale její dcera ji milovala a Aki milovala všechny děti, takže si spolu ty dvě často u sousedů hrály.

„Jo,“ kývala holčička horlivě hlavou, až se jí copánky rozvlnily na ramenou.

„Jaký měla obojek?“ ujišťovala se matka, zatímco si utírala ruce do zástěry. Nakonec, nebylo to tak dávno, kdy jí dcera zalarmovala ze stejného důvodu kvůli dětem, co po ulici vedli zrzavého voříška…

„Stšíbrný,“ odpověděla malá bez zaváhání. Žena si vydechla a znovu ponořila ruce do dřezu.

„To nebyla Aki, broučku. Víš přece, že Akinka má růžový, na který jí teta nechala vyšít jméno a telefon, kdyby se ztratila…“

„Ale byla to Aki, mami, byla!“ nevzdávalo se dítě.

„Kdepak, Aki určitě spinká. Co kdyby sis s ní šla odpoledne hrát, až tě přestane bolet zoubek, co pan doktor opravil?“

Holčička se zamyslela, ale nakonec uznala matčinu autoritu, kývla a odběhla si pro panenku.

 

 

Překontroloval jsem čas. Bylo brzy. Zaparkoval jsem u starého skladiště, odkud se ozýval psí štěkot. Měl jsem ještě víc než hodinu, než si doktor přijede převzít zásilku. A to jsem jel oklikou, aby nemusel projíždět tou ulicí. Už nikdy jsem se k té ulici nechtěl ani přiblížit.

 

 

Tehdy jsem poprvé a naposledy odvezl psa, který byl kousek od mého bydliště. Rodiče tam malému chlapci pořídili štěně, argentinskou dogu. Nějak moc jsem to nepromýšlel, když jsem šel večer z hospody a štěně bylo před domem, prostě jsem ho popadl a odnesl. O nic nešlo, prostě jen další pes do dodávky.

Druhý den dopoledne jsem šel kolem toho domu do krámu. Na dvoře seděl tak šestiletý chlapec a usedavě plakal, až sebou jeho útlá ramínka trhala. Ztěžka dýchal, nejspíš už nějakou tu dobu naříkal.

Co za rodiče nechá dítě takhle bulet venku, když se schyluje k dešti? V duchu jsem kroutil hlavou, ale krok jsem nezvolnil.

Chlapcovi rodiče stáli ve dveřích domu a zmučeně ho pozorovali.

„Riki, pojď domů. On se vrátí, neboj. Uděláme letáky a půjdeme je společně vyvěsit, kdyby ho někdo našel, ano?“ zkoušela to matka.

Chlapeček se však ani nehnul. Jeho otec se k němu vydal a pokusil se ho zvednout. Chlapec kolem sebe mlátil a kopal, aby jej otec zase postavil.

„Riki, tím, že budeš nemocný, ho domů nepřivedeš, měj rozum…“

„Ale Lucky by sám neodešel! On by neodešel, je to můj kamarád!“ křičel chlapec na otce, když se konečně postavil na nohy.

Nejednou jako kdyby zavětřil, ztuhl uprostřed pohybu, snad ani nedýchal, jen s jeho světlými vlásky si pohrával vítr. Pak to uslyšel. Zaštěkání.

Chlapec vyrazil jako střela, proskočil brankou a hnal se na ulici. Byl jsem daleko, příliš daleko, abych ho mohl zastavit, jeho výraz jsem však viděl jasně.

„Lucky!“ volal, a očka mu svítila nadšením, že znovu uvidí svého nejlepšího přítele.

„Riki!“ zavřískla jeho matka, když si všimla červeného sporťáku, který se řítil ulicí, a vrhla se za synem. Chlapcův otec měl náskok, vybíhal hned za ním.

Přesto však nestihli doběhnout včas.

Ozvala se hlasitá rána a skřípění brzd, doprovázené tlumeným žuchnutím. V tu chvíli se zastavil celý svět, krom chlapcova otce, který se po hlavě vrhl pod auto, aby vytáhl bezvládné tělíčko svého syna.

Obešel jsem pomalu široký strom, bránící mi ve výhledu. Velká chyba.

Na silnici jsem viděl sedět muže, který bezhlesně kolébal na klíně svého synka, jemuž světlé vlásky slepila krev a tkáň. Matka, která na místo právě doběhla, se s hlasitým voláním synova jména svezla k nim, vztahovala ruce k drobnému tělíčku, dotknout se ho však neodvažovala. Řidič stále seděl za volantem, jako by doufal, že se celá situace odehrává jen hluboko v jeho hlavě, a že usilovným soustředěním se dokáže probrat z děsivého snu.

Bolestně se mi sevřely útroby, ale zároveň mi znovu začal fungovat mozek. Obezřetně jsem se rozhlédl, vytáhl z kapsy telefon, přiložil jej k uchu a předstíral hovor. Pomalu jsem se vzdaloval, až bylo bezpečné ukončit tuhle šarádu, a já mohl rychlým krokem zamířit domů, kde jsem snad hodinu v kuse zvracel.

Moje vina. Byla to moje vina.

 

 

 

Zvuk přibližujícího se motoru mě probral z dřímoty. Unaveně jsem si promnul kořen nosu, nechtěl jsem si ten den pamatovat, ale vypálil se mi do mozku tak hluboko, že se spíš zbavím svých jizev, než téhle vzpomínky.

Bílá dodávka zacouvala ke vratům. Vystoupil jsem, abych předal zboží.

„Doktore,“ kývl jsem na staršího plešatého muže při těle.

„Tome,“ oplatil pozdrav.

„Jak to vypadá?“

„Uvidíš sám. Poslední mám v kufru, tou bych začal,“ navrhnul jsem. Doktor kývl a mávl na své dva asistenty, kteří znechuceně naposledy potáhli z cigarety, kterou sdíleli, a vydali se směrem k mému autu. Odér, který se z nich linul, mě nenechal na pochybách, o jaké kuřivo se jedná.

Ovladačem jsem odemkl kufr, a oni zkušeně chytili rezavou fenu do smyčky odchytové tyče. Fena se nechtěla dát lacino, snažila se bránit, kousala tyč a snažila se dostat na své věznitele, ti však tuhle práci dělali nesčetněkrát, a tak jí vůbec nedali šanci se k nim přiblížit. Zatlačili ji do jedné z klecí a zavřeli za ní. Pak si otevřeli skladiště, odkud mohli nosit klece s dalšími psy.

Sledoval jsem je, jak bezohledně hází klece, v nichž byla vystrašená zvířata, která jsem získal za poslední týden, do dodávky, která je odveze na smrt.

„Pěkný, neflákal ses, co?“ usmíval se na mě doktor, když mi předával nemalý obnos.

„Ještě tě tahle práce neomrzela?“ zeptal se.

„Už dávno, ale je to jednoduchý a dobře placený,“ odpověděl jsem jako vždy.

„Kdyby tě to omrzelo a nešlo o prachy, měl bych pro tebe jinej kšeft. Známej shání výpomoc ke psům, ale je to trochu jiný, než cos dělal tady. A taky je to v prdeli světa,“ smál se, ale se zájmem sledoval mojí reakci.

„Ne, díky. Město mám celkem rád. Navíc, jak jsem říkal, tenhle kšeft mi vyhovuje,“ odmítl jsem.

„Jak myslíš, no. Tak zase za týden, místo předání a čas upřesním,“ mávl na mě a nasedl ke svým vyhuleným pomocníkům.

To by bylo.

 

 

 

Blížil jsem se domů z obhlídky okolí, kde jsem projížděl ulice, abych si zmapoval možnou další kořist, když mě na zastávce autobusu praštil do očí leták.

Byla na něm vyfocena velká, ryšavá fena a druhou polovinu letáku zaplňovala nepřesná kresba mé tváře.

„Kurva!“ zařval jsem a strhl volant ke straně, abych nenarazil do auta, kterému jsem díky vlastní nepozornosti vjel do cesty.

Co to bylo? Co to sakra bylo?!

Byl jsem si kurevsky jistej, že v celé ulici nebyla jediná kamera ani nic podobnýho, ne? Tak sakra…

Vyběhl jsem schody ke svému bytu a zapnul počítač. Čistě pro jistotu jsem měl na facebooku falešný profil ve všech místních pejskařských skupinách. Netrvalo to ani tři minuty, a online verzi letáku jsem našel.

Holka? Malá holka?!

V textu se psalo, že mě viděla nějaká malá holka, ale její máma to neřešila. Holčička mě popsala, jak jen mohla, a majitelka feny, která dělá v galerii, zajistila přibližný portrét.

Pročítal jsem komentáře. Byly jich stovky, vše během necelých tří dnů, kruci!

Několik lidí se dokonce hlásilo, že jim byl taky ukraden pes. Bože, já některé z těch psů na fotkách poznával!

Padaly samozřejmě návrhy na mou veřejnou kastraci, popravu, mučení a podobný srandy.

Znovu jsem si prohlédl skicu.

Možná mi nebyla zase tolik podobná, nos mám jiný a oči byly úplně mimo realitu, ale stejně… Potřeboval bych zmizet.

Nervózně jsem přecházel po místnost sem a tam. Měl bych se na nějakou dobu ztratit z ulice, abych na sebe nepoutal moc pozornosti, ale nemohl jsem si dovolit zmizet z okruhu lidí, ve kterém jsem se právě pohyboval.

Vybavil se mi dnešní rozhovor. Moje jediná šance.

Vytáhl jsem telefon a vytočil číslo.

 

 

Jeli jsme už skoro půl hodiny po polní cestě. V dodávce to páchlo marihuanou a mě se z toho začínala točit hlava. Jak jsem mohl dopustit, aby se to takhle posralo?!

Všechno šlapalo jako na drátkách, už víc než rok jsem dodával psy, začal jsem si dokonce připadat, že do tohohle světa fakt patřím, a pak… Pak si nevšimnu malý holky. A jedna malá holka pošle veškerou mou práci přímou linkou do piče.

Vjeli jsme do lesa. Prostě super. Začínal jsem přemýšlet nad tím, že pojem „prdel světa“ byl ještě setsakra optimistický.

Kdyby prdel světa měla bradavici, a na tý bradavici seděla filcka, a ta filcka měla na svý vlastní prdeli vřed, to – přesně TO – by bylo tohle místo.

Stromy trochu prořídly a odnikud se před námi zjevil srub, větší než jsem čekal. Ale já čekal nějakou rozpadlou salaš, takže…

Pozemek, na kterém srub stál, byl obehnaný starým pletivem, a když jsme vystoupili, slyšel jsem štěkot velkého počtu psů, kteří museli být za srubem, protože já jsem teda neviděl ani jediného.

Věděl jsem jen málo o tom, co mě tady čeká. Nějaký muž potřeboval výpomoc kolem psů, ale co budu dělat? Vážně jsem doufal, že je nebudu muset zabíjet, nebo do nich nějak řezat, na to jsem neměl povahu.

Zpoza rohu vyšla postava v ošoupaných modrých montérkách, uvázaných jen přes jedno rameno, bez trika a v kanadách. Muž měl na hlavě kšiltovku, a opálená kůže se leskla potem. Zakousl jsem se do špičky vlastního jazyka, abych zálibně nehvízdl.

Muž k nám přistoupil a stáhl si kšiltovku.

Tak tohle tady schovávají? Rázem jsem se na svůj zdejší pobyt začal dívat z naprosto jiného úhlu.

Mladík přede mnou měl světlé vlasy sepnuté do malého culíku, takže nemohly být delší než k ramenům. Ostré rysy mladé, překvapivě pohledné tváře doplňovaly světle modré oči, a perfektní rty. Především ten spodní, který byl viditelně plnější než horní, přímo lákal, abych do něj toužil jemně kousnout, nasát jej do svých rtů, polaskat jazykem…

Protřel jsem si oči, abych se dal trochu dohromady. Pan Sexy Rty se k nám blížil rozhodným krokem, pozdravil se s doktorem a při pohledu na mě zvlnil svá ústa do křivého úsměvu.

Výborně, teď bych si ty oči nejraději protřel znovu. Byl mladší, než jsem čekal. Hádal bych mu něco kolem pětadvaceti, což je téměř o šest let méně, než bylo mě.

„To je on?“ zeptal se doktora, který jen kývl, a natáhl se do auta pro mou tašku s věcmi. Hodil mu ji k nohám, nasedl bez dalších slov do auta a s úsměvem odjel.

„Jsem Tom,“ podal jsem mladíkovi ruku.

„Fin,“ rozzářil se mladík tak jasně, že by ho mohli osvětlovači používat při vystoupení Madonny.

Potřásl mi rukou a sehnul se pro mou tašku.

Ještě jsem se otočil za mizející dodávkou, nechápal jsem, o co tady šlo.

Poslední pohled, který mi doktor věnoval, byl jasně škodolibý.