Okamžitě jsem jeho ruku pustil a sledoval jeho zmatený pohled.

„Promiň, já… Jen se zajdu umýt,“ zahučel jsem, uhnul pohledem a vyškrábal se do stoje, přičemž se mi z pravého kolene ozvalo nehezké lupnutí. Zasykl jsem, ale pokračoval v cestě do koupelny, nejistého Fina jsem nechal za sebou.

Zavřel jsem za sebou dveře a oběma rukama se opřel o umyvadlo, zhluboka se nadechl a vydechl. Pomalu jsem zvedl hlavu a zadíval se do obrazu v zrcadle.

Nebyl jsem z těch, kteří by se hodiny v jeho odrazu zkoumali. Věděl jsem, jak vypadám. Světlé vlasy jsem měl ostříhané hodně na krátko, trochu hrbolatý nos, plné rty, jizva v pravém obočí, normální, modré oči, kolem kterých se nesmlouvavě začínaly rýsovat vrásky, dvoudenní strniště. Prostě já, tak jak jsem byl vždycky. Tak co se to se mnou dělo? Nikdy jsem přece neměl problém, ovládat se.

Kdyby ano, byl bych už dávno mrtvý.

Ten kluk mě přitahoval. Hodně. Nemělo smysl to nějak popírat. Ale krucinál, nebylo mi čtrnáct, abych nevěděl, co s tím! Musel jsem myslet na důvod, proč tohle celé dělám, kolik jsem toho tomu už obětoval. Ne, nesměl jsem se nechat unést. Kdyby se vyděsil a poslal mě do háje, tak bych byl fakt… V háji, no.

Pustil jsem vodu a pořádně si omyl obličej a ruce až k loktům. Zadíval jsem se na některé z jizev, jejich části jsem tak odhalil, hlavně ty, co se mi táhly z pravého ramene směrem dolů.

Nesměl jsem znovu udělat chybu. Prostě nesměl.

Když jsem vyšel z koupelny, Fin seděl u stolu a čekal na mě. Z talířů se už dávno nekouřilo, ale jídlo na nich lákavě vonělo. Sedl jsem si naproti němu, popřál mu dobrou chuť a pustil se do jídla. Předtím jsem vůbec neuvažoval, jak to tady bude se stravou, a to ani ve chvíli, kdy mi došlo, že tu budu s Finem sám, ale tohle bylo teda překvapení. I když to vonělo dobře, od rýže s masem a hnědou omáčkou jsem moc neočekával. Asi dozvuky ze školních jídelen, ale tohle byla úplně jiná liga. Maso se mi na jazyku rozpadalo a omáčka s rýží chutnaly po houbách, i když jsem tam žádnou neviděl. Na takhle chutné jídlo se chodí do restaurací. A rozhodně ne do těch laciných. Překvapeně jsem se na něj podíval, a naše pohledy se tak setkaly. Lehce se začervenal a uhnul pohledem, i když jsem ho pak každou chvilku nachytal, jak se zvědavě snaží něco vyčíst z mého výrazu. V duchu jsem se šklebil od ucha k uchu, on tady vážně celý nervózní čekal na pochvalu!

„Bylo to dobrý, díky,“ řekl jsem jen, když jsem dojedl. Automaticky jsem se zvedl a nesl talíř do dřezu. Vítal jsem příležitost, otočit se k němu zády, protože jeho tvář jasně křičela „JAK JAKO JEN DOBRÝ?!“ a já prostě nedokázal ovládnout vlastní mimické svaly – tentokrát už jsem se usmíval otevřeně, a i tak mě zbytek sil stálo, abych nevyprskl smíchy. V tichosti jsem se dával dohromady, zatímco jsem myl talíř. Fin chodil po kuchyni a dával zbytek jídla vychladnout, aby jej mohl uklidit do lednice. Pokaždé, když jsem zavadil pohledem o jeho výraz, musel jsem se silněji kousnout do vnitřní strany tváří. On nechodil, on se tu vznášel, pobouřený nedostatkem chvály, nafouklý jako vzducholoď!

Bože, jen tak mezi náma, dát takhle dětinskou duši do tak pekelně sexy těla, nezdá se ti, že zase jednou nehraješ fér? Hm?

Podíval jsem se z nejbližšího okna, a můj pohled utkvěl na části zastíněného plotu, který nás dělil od psů.

Správně, Tome, zpět k podstatě věci. To nevinný mládě, nad kterým tady slintáš, jede ve psích zápasech. Vychovává a trénuje psy na to, aby se pod dohledem ostatních navzájem trhali a mrzačili. Není to žádný sladký ohřívadlo do postele, na to bych neměl zapomínat. Ten kluk žil celý svůj život ve světě, kde zbraně, drogy a smrt byly běžnou rutinou. Tentokrát jsem ho vyhledal pohledem úmyslně a zatnul jsem zuby. Kruci, nikdy bych to do něj neřekl.

„Co?“ všiml si mého upřeného pohledu.

„Ah, nic moc,“ uvědomil jsem si, a snažil se tvářit uvolněně. „Jen… Říkals, že si můžeme večer promluvit, a mě by celkem zajímalo, co tu vlastně budu dělat a tak…“

„Myslel jsem, že jsem ti to už vysvětlil?“ zastavil se zaraženě uprostřed pohybu.

„No, rád bych si to poslechl znova.“ Fin si sedl zpět ke stolu a kývl na mě, abych se přidal.

„Dáš si pivo, kafe, nebo tak něco?“ ptal se ještě se zájmem, připraven ihned vyskočit, zatímco jsem si znovu sedal na své předchozí místo.

„Ne, díky. Měl jsem v plánu jít za chvíli spát…“

„Aha. Takže… Co tě vlastně zajímá?“

„Vlastně… Tak nějak… Všechno. Co budu dělat, proč, jak to celý vlastně funguje a tak…“

„No, to není zrovna malý vyprávění před spaním,“ povzdychl si Fin a štíhlými prsty si promnul kořen nosu.

„Tak popořadě. Ráno, než se nasnídáš, vyrazíš uklidit, já zatím zajedu pro maso. Po snídani začneme s prací. Řeknu ti s kým co trénovat, toho se nemusíš bát, navíc na to budeme dva. Někteří psi budou trénovat, jiné vezmeš jen na procházku, směrodatné je, aby se ti nikdy nestalo, že se k sobě dostanou. Ještě by sis s tím asi moc neporadil, ale co v takový situaci dělat, to ti ukážu zítra, abys měl alespoň představu. Než uklidíš v poledne, já se postarám o oběd. Odpoledne budeme pokračovat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se nám povedlo s každým dělat každý den alespoň něco, ale to je ve dvou lidech nereálné, takže prozatím bude stačit, když zvládneme polovinu nebo dvě třetiny. No, a večerní rutinu už sis zkusil. To je v podstatě všechno.“

Všechno? Tohle je všechno? To nemohlo být…

„A… Jen tohle?“

„Ono se to nezdá, ale zjistíš, že je toho až dost,“ usmál se unaveně.

„Hm… Ten trénink, co všechno zahrnuje?“ napadlo mě, a zároveň se mi zježily chloupky na zátylku, když mi problesklo hlavou, čemu všemu by se při přípravě psů na zápasy dalo říkat tréning.

„Jak u koho. Mladí psi si teprve zvykají na práci, takže tam je to spíš o hře, zkušení půjdou tahat řetězy, viset na gumolano, běhat na udičku nebo na trenažer. Důchodcům bude stačit běžná procházka, nebo házení míčkem, nic náročnýho…“

„Ale to se pořád bavíme jen o fyzickým tréninku těch zvířat, ne?“ nevydržel jsem. „To přece nestačí, abys je mohl poslat zabíjet do ringu, ne?“

Popři to. Popři. Řekni, že to tak není, že s tím nemáš nic společnýho. Že tohle ty neděláš. Že je máš rád. Že bys tohle nikdy nepodporoval, řekni cokoli… Řekni, že nejsi jeden z NICH.

„Nikdo po nich nechce, aby zabíjeli,“ vyprskl Fin smíchy a já se rychle podíval na podlahu, jestli do ní ten kámen, co mi spadl ze srdce, neudělal díru. Věděl jsem to! Věděl jsem, že on není…

„Jde hlavně o to, aby ukázali, že se nevzdají, že půjdou proti soupeři bez ohledu na cokoliv dalšího. A tam by slabá kondice mohla znamenat hodně. Samozřejmě, čím šikovnější techniku předvedou, tím lépe, ale to není něco, co se dá naučit, stejně jako to, aby se nevzdávali. Game, to je něco, co toho psa bude tlačit dopředu, i kdyby se měl plazit po zlomených nohách. To nenaučíš ani nevynutíš, s tím se buď narodí, nebo ne.“

Pozorně jsem sledoval jeho obličej.

Nic.

Vůbec to s ním nehnulo. On mi tu vyprávěl o psech, co se budou rvát, i kdyby měli zlámaný hnáty, a říkal to stejným tónem, jakým mi řekl, jak často budu sbírat hovna. Nechápal jsem ho.

Když jsem ho viděl, jak se na ně díval, přísahal bych, že mu na nich záleželo. Nedíval se na ně o nic hůř, než každý druhý majitel psa, a přesto… Nedávalo to smysl. Co viděl, když je pozoroval? Co cítil, když je hladil? Viděl v nich jen balíky peněz? Neuvědomoval si, že i oni žijí, cítí?

Kruci, začínalo se mi to vymykat.

„Co kdybychom to pro dnešek odpískali?“ prolomil jsem nastalé ticho, ve kterém jsem se snažil vstřebat všechny ty informace.

„Jasný, musíš toho mít už dost, co?“ pousmál se chápavě, a mě napadlo, jestli tím, že v tomhle prostředí vyrůstal, v něm nenapáchali nějaký nezvratný poškození. Přece nebylo normální, aby se ty jeho dokonale tvarované rty tak něžně usmívaly, a zároveň posílaly psy do zápasů.

„Jo,  docela jo,“ připustil jsem. „V kolik mám vstávat?“

„Nejpozději na šestou už bys měl uklízet, jak dlouho ti to potrvá, nechám na tobě. Já vyjedu kolem půl páté, měl bych být zpět, než to doděláš, takže snídani si můžeme dát spolu.“

„To bude…. To bude fajn, díky,“ zahučel jsem tak trochu pro sebe. Takže další společné jídlo? Poprvé za celou dobu mě napadlo, jestli se tu Fin necítí osamělý. Podle všeho tu dlouho žil jen s otcem, a po jeho smrti sám. Jasně, já jsem byl samotář, ale být sám ve městě a být sám uprostřed ničeho, to jsou dvě naprosto nesrovnatelné věci. Kdybych tu měl být delší dobu sám, úplně sám se starat o všechno, nejspíš bych se stal jedním ze psů.

„Pozhasínej tady, než si půjdeš lehnout,“ připomněl mi, a neohrabaně se zvedl od stolu, až židle zarachotila a kdyby ji nezachytil, spadla by. Popřál mi dobrou noc, a vyšel nahoru, do svého pokoje.

Vyrazil jsem chvilku po něm, abych si vzal něco na sebe a nastěhoval těch svých pár krámů do koupelny.

Napadlo mě, že bych si mohl napustit vanu, ale podle toho, jak mi těžkla víčka, by to nebyl nejlepší nápad. Stoupl jsem si do sprchy, ve které byly ještě zbytky vody po tom, co se tu sprchoval Fin.

Stál tady, nahý, tak jako teď já. I na jeho tělo dopadaly kapky vody, a razily si cestu po jeho hladké kůži. Sehnul jsem se pro jeho sprchový gel, otevřel ho a přivoněl. Takhle teď voní jeho kůže? Tohle si roztíral po těle? Jeho dlaně, klouzající po opálených svalech, které se jen mírně rýsovali pod pokožkou a i přesto byly zřetelné.

Probral mě známý tlak v rozkroku, který jasně značil, že jsem se nechal unést. Zase.

„Lehneš, neřáde,“ zahučel jsem, a přepnul na studenou vodu. Ledový proud mi dopadl na tělo, až jsem zalapal po dechu a zatnul zuby, prsty do dlaní, půlky a vlastně veškeré svalstvo v těle.

Kristepane, to byl ale debilní nápad! Ještě by mě tu tak mohlo klepnout… Po pár vteřinách jsem znovu teplou vodu zapnul a sáhl po vlastním mýdle.

Vyšel jsem z koupelny jen v boxerkách a zamířil nahoru. Zpod Finových dveří byl vidět tenký proužek světla. Zarazil jsem se, a ze zvyku opatrně přiložil ucho ke dveřím. Neslyšel jsem nic, jen tichou symfonii prsů bubnujících na počítačové klávesy. Fin něco píše do počítače? Kruci, kolik překvapení ten kluk v sobě ještě může mít?! Zavrtěl jsem hlavou a tiše vešel do svého pokoje. Bez zaváhání jsem sebou hodil na postel, přetáhl přes sebe deku a tím jsem s dnešním světem končil.

 

 

Ráno mě probudilo bouchnutí dveří od auta. Rozespale jsem si protřel oči, a čekal, až se mi nastartuje mozek.

Nic.

Nic.

Pořád nic.

Zvuk startujícího motoru. Ah, dobré ráno, myšlenky, to Fin jede pro maso? Sáhl jsem do tašky pro malý, černý telefon.

4:25

Jo, to by tak odpovídalo. Zvuk odjíždějící dodávky rychle slábl. No, byl nejvyšší čas. Vstal jsem, a vytáhl kalhoty, co jsem měl na sobě včera. Nakonec, byla by škoda, ničit si další hned druhý den. Oblékl jsem si triko a pro jistotu i mikinu. Bylo sice léto, ale takhle brzy to nic moc neznamenalo, a já potřeboval jít ven.

Cestou jsem se stavil na záchodě, a pak už jsem vypochodoval ze srubu ven, v ruce svírajíc telefon. Ještě jsem si nebyl jistý, co do něj řeknu, ale rozhodně by nebylo dobrý, kdybych to v půlce musel utnout a jít položit kabel. Při pomyšlení na reakci, která by mě neminula, jsem se kysele ušklíbl.

Odešel jsem kus od srubu. I kdyby v něm byla jedna štěnice vedle druhé, tady by mělo být čisto. Vyhlédl jsem si jeden pařez a sedl si na něj. Prohlížel jsem si telefon, stále nervóznější, jak tohle vysvětlím. Kde jsem se to ocitl? Co jsem tu dělal? A co tu dělal Fin? Bylo tohle to správné místo?

Nechtěl jsem způsobit nějaké nedorozumění. Ale taky jsem nemohl zůstat zticha. Neochotně jsem se rozhlédl kolem. Na trávě se perlila rosa, ptáci se teprve pomalu probouzeli. Nebylo tu úplné ticho, ale přesto tu byl klid. Psi podle všeho ještě spali, a tak ranní idylku nenarušovali štěkotem. Zhluboka jsem se nadechl a napadlo mě, že jestli se teď z lesa vynoří laň nebo nějaká podobná příšerka ze Sněhurky, nejspíš začnu křičet. Sedět ráno na pařezu, koukat kolem sebe a kochat se jako puberťačka, to bylo tak strašně ohrané, tak trapné klišé… Ale nemohl jsem si pomoct. Tak nějak… To bylo prostě fajn.

Znovu jsem se zadíval na telefon. Nemělo cenu to odkládat, budu muset taky začít s úklidem kolem psů. Odemkl jsem displej a v seznamu hovorů si našel kontakt „Laura-dá“. Zadal jsem „volat“ a přiložil přístroj k uchu.

Chvíli vyzváněl, aniž by se cokoli dělo.

„Tome, ty prase, jen proto, že ti stojí, to neznamená, že mi můžeš volat v takhle nekřesťanskou hodinu!“ ozval se naštvaný ženský hlas na druhé straně.

„Taky mi chybíš, zlato. Je tam taťka?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Vydržte, přesměruji,“ přešla žena okamžitě do úředního tónu. Chtěl jsem s ní ještě chvilku mluvit, chtěl jsem ještě o kousíček oddálit ten okamžik, kdy mě s ním spojí, ale marně.

„Tak jak se vede, chlapče?“ zazněl tentokrát příjemný, hluboký hlas muže, který nedávno oslavil šedesátku, i když by mu to nikdo nehádal.

„Těžko říct, taťko. Možná jsem něco našel, možná ne. Zatím je brzo, abych to mohl říct s jistotou.“

„Tak tohle bych asi ani v tuhle hodinu nepovažoval za nějak směrodatný popis situace, chlapče. Jak to vypadá?“ zavrčel muž.

„Jeden kluk, skoro šedesát psů. Všechno pitbullové. Rozhodně se účastní psích zápasů, ale víc zatím s jistotou neřeknu. Neviděl jsem drogy, zbraně, ani nic dalšího, co by spadalo do trestné činnosti. Jen ti psi. Zatím.“

„Zatím,“ zahučel muž souhlasně. „Ale to se může kdykoliv změnit, ne?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem neochotně.

„No, konečně to vypadá, že ses někam posunul. Však už taky bylo na čase. Bez ohledu na to, co se bude dít, jdi s proudem. Musíš se dostat mezi ně a zjistit, jak fungují a jak se domlouvají.“

„Já vím. Jen si nejsem jistej, jestli je tohle to správný místo. Ten kluk doktorem celkem opovrhuje, co se tohohle týká. Je to pěkně zamotaný, plukovníku,“ povzdychl jsem si, a bylo mi úplně fuk, že jsem ho automaticky oslovil jeho hodností.

„Zjisti, co se dá, a pak podej hlášení. Pokud to povede do slepý uličky, tak to prostě zkusíme znovu a odjinud. Buď rád, že ses alespoň dostal z ulice. Jestli ten kluk vážně jede v zápasech, tak jsi jim právě teď nejblíž, co jsme byli za poslední čtyři roky. Neposer to, Tome.“

„Je to rozkaz, pane?“ zahučel jsem pobaveně. Plukovníka jsem znal ještě v době, kdy jsem měl, jak on tomu říkal, „bimbase jen na čůrání a pytlík jen proto, aby mu tam dole nebylo samotnýmu smutno“. Byli s mým tátou spolužáci, a když se táta z jedné mise nevrátil, často se u nás stavoval a pomáhal nám. Máma byla na mě a na mou starší sestru sama, a plukovník se vždycky zjevil jako rytíř na bílém koni, kdykoli šlo do tuhého.

I když jsem po pár letech zjistil, že s mámou spával, nevyčítal jsem jim to. Ona byla vdova, a on se nikdy neoženil. Jednou, když jsme to spolu v hospodě trochu přehnali, tak z něj vypadlo, že si chtěl mojí mámu vzít, ale táta ho předběhl, takže pak po letech v podstatě dostali druhou šanci, i když ani ta nervala moc dlouho.

„Spíš prosba,“ slyšel jsem potlačovaný smích v jeho hlase.

„Pokusím se. A mimochodem, ta nová spojovatelka byla bezvadná, můžeš jí to vyřídit?“

Slyšel jsem, jak se rozesmál naplno.

„Seřvala tě?“

„Jak malýho fakana,“ přitakal jsem.

„Fajn. Dej na sebe pozor, kapitáne,“ zvážněl.

„Dám. Měj se,“ rozloučil jsem se a zavěsil.

Ještě chvíli jsem zůstal sedět a pohrával si s telefonem. Proč? Proč jsem si připadal jako křivák? Ten kluk jede ve psích zápasech. Tam se přece vždycky zdržovala veškerá špína společnosti. Zbraně, týrání zvířat, drogy, kradený zboží, v poslední době i obchod s bílým masem. Bez ohledu na to, jak na mě působil, nebo jestli mě přitahoval, tohle muselo skončit.

Tak proč jsem si nepřipadal jako hrdina?