Probudila mě stará dobrá žízeň. Zkusmo jsem si olízl oschlé rty. Pokusil jsem se vstát, ale něco mě drželo dole. Jak jsem se snažil uvolnit levačku, zamručelo to a hodilo přese mě nohu. Znovu, tentokrát opatrněji, jsem pohnul rukou. Podařilo se mi ji vysvobodit, platil jsem za to však krutou daň v podobě nesnesitelného mravenčení z ramene až do necitlivých konečků prstů. Skousl jsem si dolní ret a opatrně zvedal Finovu nohu, abych se mohl postavit.

Kdyby už před lety zdejší grázlíci nerozbili žárovky pouličních lamp, mohl bych se kochat pohledem na spící tvář mladíka po mém boku. Takhle jsem měl prostě smůlu. Poškrábal jsem se ve slabinách, kde zasychající zbytky spermatu začínaly nepříjemně svědit. Když jsme se konečně dostali z koupelny, neměl ani jeden z nás ještě dost. Po třetím čísle na posteli jsme vlastně ani tak neusínali, jako padali do mdlob, takže nějaká sprcha nepadala v úvahu. Byla to dlouhá noc a já si z ní vychutnával každičkou vteřinu. Fin možná nebyl nejzkušenější, ale byl citlivý a rychle se učil. Navíc byl hravý a prakticky nepřetržitě při chuti, což je, jak jsem zjistil, nebezpečná kombinace.

Ze zvyku jsem sáhl na stolek pro telefon, abych překontroloval čas. Při pohledu na displej mě však žízeň rychle přešla, stejně jako nemravné myšlenky. Sedm nepřijatých hovorů.

 Plukovník.

Ne jen tak z ledajakého čísla, ale ze svého soukromého mobilu. To mohlo znamenat jen jediné. Víc se nestaral o moje utajení. Věděl to.

Jako kdyby starý pán vycítil mé myšlenky, jeho jméno rozzářilo displej. Nejraději bych telefon schoval pod postel a předstíral, že na světě jsem jen já a Fin. Žádné výčitky, závazky ani starosti. Moje racionální já však silně protestovalo. Plíživě jsem se zvedl a i s telefonem zmizel v koupelně, kde jsem za sebou tiše přivřel dveře, abych spáče nevzbudil klapnutím. Posadil jsem se na kraj vany a ujistil se, že se z vedlejší místnosti neozývají žádné zvuky, nasvědčující pohyb. Nechtěl jsem Fina budit a sám jsem se bál, co vlastně v telefonu uslyším.

Přijal jsem hovor a zapnul hlasitý odposlech, abych mohl náhle roztřesené ruce sevřít v pěst.

„Plukovníku…?“ zkusil jsem tiše, když se z přístroje nic neozývalo.

„Takže žiješ,“ vydechl známý hlas úlevou. Uvědomil jsem si, že to taky mohlo vypadat, že mě odhalili a zabili. Nejspíš se o mě dost strachoval, bodl mě pocit viny.

„Jo, jsem v pohodě,“ mumlal jsem omluvně.

„Pokud bych se ti do úsvitu nedovolal, vyslal bych komando po stopách tohohle telefonu, uvědomuješ si to vůbec, ty idiote?!“ zvyšoval hlas. Když zjistil, že jsem celý, začal nejspíš zase normálně uvažovat.

„Takže se ho mám zbavit?“ vyzvídal jsem.

„Vůbec ses s ním neměl zaplétat, krucinál!“ zahřímal tak nahlas, až jsem sebou trhl.

„Já myslel ten telefon,“ opravil jsem ho tiše. Vážně nerad bych Fina budil právě tímhle hovorem.

„Tome…“ zavrčel jako vzteklý pes.

„Já to vím. Plukovníku, jsem si vědom toho, co jsem udělal a v jaké jsem teď pozici. Pokud mi voláš a ještě jsi za námi nikoho neposlal, co chceš? Tím, že se mnou navážeš kontakt poté, cos zjistil mou zradu, vystavuješ se stejnému obvinění. To víš lépe než kdo jiný,“ upozornil jsem ho.

„Kurva Tome…“ zasténal a já bych přísahal, že jsem slyšel, jak prsty pročísl šedivé vlasy. „Bál jsem se, že je po tobě, když to tam večer kluci našli prázdný. Zapnul jsem si GPS na tvém mobilu a viděl, kde jsi. Nevěděl jsem co dělat, sakra. Cos to udělal? Stojí ten kluk vážně za to?“

„Já nevím, jestli za to stojí. Ale vím, že za to stojí mě. Nemůžu ho nechat jít do vězení. Prostě nemůžu,“ modlil jsem se, aby pochopil. Znal mě tak dlouho… Mohl by.

„Fajn. Co plánuješ dál?“ přešel na věcný tón.

„Popravdě, nemám tušení. Co třeba prázdniny?“ zkusil jsem napůl žertem.

„Jestli si myslíš, že zdrhnete někam na jih a budete si válet šunky u moře, tak na to zapomeň. To, že děláš v utajení ještě neznamená, že o tobě nikdo neví. Nemůžeš jen tak zmizet, tohle není pohádka,“ vrátil mě příkře do reality.

„Co navrhuješ ty?“ zeptal jsem se poraženě.

„No, vedení zatím jen ví, že jste zmizeli. Mohl bych to zkusit uhrát na to, že Fin měl podezření a tak utekl, ale protože ti věří, jeli jste spolu. Ale… Někoho nám ten kluk bude muset dát, Tome. Jinak se z toho nevykroutíte. Ani jeden. Na něj teď nemáme žádný důkaz, tak najděte někoho, na koho všechny tyhle sračky můžou spadnout. A to mi věř, že v nich bude až po krk,“ řekl škodolibě. Zhluboka jsem se nadechl. Pro Fina ti lidé byli přátelé a rodina. Jak jsem ho měl požádat, aby někoho z nich udal?

„Co třeba Doktora, po tom přece od začátku jdete, ne?“ ozval se chraplavý hlas. Dveře se pomalu otevřely a ve světle se objevila Finova rozespalá tvář.

„Ty jsi, předpokládám, Fin,“ ucedil muž v telefonu.

„Těší mě, Plukovníku,“ věnoval Fin křivý úsměv telefonu, odloženému na prádelním koši. „Nebo, mám říkat taťko?“ rýpnul a já bych přísahal, že jsem slyšel cvaknutí, jak Plukovník kontroluje, jestli má nabitou zbraň. Uvědomil jsem si, že pokud rychle nezasáhnu, tak sem starý pán to komando vážně pošle.

„Fine, ty bys nám pomohl sehnat důkazy na Doktora?“ snažil jsem se korigovat směr rozhovoru z nebezpečných vod.

„Toho šmejda kdykoliv,“ broukl. Přistoupil ke mně, pomalu klesl na kobereček u vany a hlavu si opřel o mé stehno. Bezděčně jsem mu vjel prsty do spánkem a předchozí aktivitou zcuchaných vlasů. V místnosti bylo naprosté ticho. Plukovník nejspíš vydýchával šok z Finova zapojení do hovoru a zároveň se snažil vymyslet, jak by se dala jeho pomoc nejlépe využít.

„V tom případě, jak bys nám mohl pomoci?“ udeřil na Fina. Bylo mi jasné, že se mu nepodařilo na nic přijít a tak mapuje terén.

„No, Doktor sice vykupuje psy všude možně, ale nejvíc levoty si natahal jinam. Necelých sto kiláků odtud na jih je jezero, kterému se říká Medvědí. Je kolem něj rozeseto několik zbohatlických vilek, které nespadají pod žádné z okolních měst, a tak se jim prostě říká Osada.“ 

„Medvědí a Osada?“ přerušil Fina plukovník nedůvěřivě. „Tome, dělá si ze mě ten spratek legraci?“ Fin se na mě překvapeně podíval. Dvěma prsty jsem mu přizvedl bradu, abych se snadněji dostal k jeho rtům. Než jsem se jich dotkl, na vteřinku jsem zaváhal.

„Nedělá,“ ujistil jsem Plukovníka, načež jsem ochutnal ta lákavá ústa. Fin mým polibkům ihned vyšel vstříc, jen se o kousek pootočil, aby mohl své štíhlé prsty sunout po mém stehně povážlivě vzhůru. Nějaký telefonát byl rázem zapomenut.

„Jestli se tam děje to co si myslím že se tam děje,“ přerušil Plukovníkův hlas napjaté ticho v koupelně po několika minutách, „tak bych tě Tome rád varoval, že až napočítám do pěti, začnu vyprávět všechny tvé trapné historky, které si vybavím. A začnu těmi milostnými. Jedna… Dvě… Tři…“ ok, tady končila legrace. Neochotně jsem se od Fina odtáhl.

„No jo, dobrý, už jsem hodnej. Snad není potřeba se hned uchylovat k takhle brutálním metodám,“ brblal jsem si pro sebe, zatímco se Fin potutelně šklebil. Plukovník si u něj nejspíš právě získal pár plusových bodů.

„Kde jsme to byli?“ snažil jsem se ty dva zastavit, než si začnou nějak nepříjemně dobře notovat.

„Osada u Medvědího jezera,“ napověděl Plukovník. Bylo slyšet, jak zašustil papírem. Dělal si poznámky.

„No, tak u tohohle jezera je samozřejmě taky obchod a hospoda, jako všude. Ale tím, že jezero obklopují jen soukromé pozemky, se tam moc pocestných nezatoulá. Je to celkem uzavřená společnost.“

„Doktor tam má vilu?“ skočil jsem Finovi do řeči. Ten mě odměnil jen povýšeným pohledem.

„Leda ve snu, tohle je mimo jeho ligu. Ale krom hospody a obchodu je tam taky sklad, ve kterém jednou do měsíce pořádá akci. Navozí tam kolem padesátky zvířat, otevře bar, sázky - všechno pěkně pod jednou střechou. Tam se za jeden večer protočí nepředstavitelnej balík.“

Jeho slova se od kachliček na zdech odrážela a rezonovala mi každým nervem v těle. Plukovník na tom nejspíš nebyl lépe. Tohle… To bylo ono. Přesně tohle jsme hledali. Hadí hnízdo, ve kterém krom Doktora pochytáme i nějakou tu zazobanou smetánku.

„Ty… Ty bys nás tam dokázal dostat? Třeba jako nějaké pomocné dělníky?“ žasl jsem.

„Ne,“ zchladil moje naděje okamžitě. „Uvědom si, že nás dva zná nejen Doktor, ale i ti jeho dva vyhulení bezmozci.“ Musel jsem uznat, že měl pravdu. Nebylo možné se tam kolem nich potulovat nenápadně.

„Já nás tam můžu dostat jako vážené hosty,“ zazubil se na mě sebejistě. Zalapal jsem po dechu.

„Jak?“ předběhl mě plukovník s otázkou.

„Kamarádka ze školy se tam vdala. Každou chvíli mě tam zve, i s přítelem – až si prý něco koukatelného pořídím. Její budoucí exmanžel tam chodí pravidelně sázet, takže by nebyl problém, aby nás vzal s sebou. Jediné co je potřeba, je vypadat zazobaně,“ vysvětlil až učebnicově jednoduchý plán.

„Pokud bychom byli u nich doma a nevydávali se za nějaké dělníky, není moc pravděpodobné, že by nás Doktor, nebo ti dva pitomci potkali,“ přemýšlel jsem nahlas.

„Získáte si manželovu důvěru, aby vás tam vzal s sebou,“ doplnil mě Plukovník, jako by mi četl myšlenky.

„A až se dostaneme na místo, uděláme nějaký ty fotky a videa, pak to tam celý zavře zásahovka a je to doma,“ uzavřel Fin se spokojeným pokýváním hlavy.

„Jak to…“ vykulil jsem oči.

„No co, i já mám kabelovku, víme?“ rozesmál se.

„No, základem takové operace je věrohodnost. Co ta žena o tobě všechno ví?“ krotil Finovo nadšení Plukovník.

Fin se mírně zamračil, jak se zamyslel.

„Ona taky studovala dálkově, při zaměstnání. V té době dělala servírku, byla to jedna z nejhezčích holek ve třídě. Se mnou se bavila, protože věděla, že ode mě jí nic nehrozí. Bavili jsme se o spustě věcí, ale o soukromí moc ne. Myslím, že se občas prodávala, ale nijak okatě nebo tak… Ví, že jsem žil s tátou na venkově, a že jsme chovali psy. Neví ale jaký, nebo tak něco.“

„Krásná holka a studium informatiky?“ zapochyboval jsem. Taková je jedna z milionu, a to jsem ještě optimista.

„To, že tys vždycky u holek vyhledával hodnoty spíš v podprsence místo v hlavě, ještě neznamená, že jiný neexistují,“ setřel mě Plukovník příkře. Fin se na mě podíval zastřeným pohledem.

„Au,“ sykl jsem ublíženě. „To jsem si nezasloužil,“

„Tak kušuj a zkus se zamyslet. Ta holka tedy ví, že Fin boháč není. Potřebujeme uvěřitelnou historku, kde přišel k penězům. Ideální by byl zazobaný přítel, ale… Upřímně, Tome… Ty zrovna nevypadáš jako dědic nějakýho impéria… A na podnikatele světový úrovně máš trochu omezený obzory. Takže, kdo bude hrát bohatého přítele? Co třeba Sebastiano?“ navrhl Plukovník a mně se zježily chloupky v zátylku. Jak já toho španěláka nesnášel…

Sebastiano byl vyšší než já, svalnatější než já a podle mého posledního ex taky přitažlivější než já. Když vešel, polovina lidí si ho automaticky spojila s býčími zápasy. Druhá polovina s modelingem nebo aristokracií. Byl něco jako můj úhlavní nepřítel, přestože jsme se nikdy nedostali do přímého konfliktu. A tenhle Sebastiano, že by měl hrát Finova milence???

„Jen přes moji mrtvolu,“ zavrčel jsem. Bylo mi jedno, že by se na tu roli hodil. Neexistovalo, abych mu svěřil svého sexy démonka.

„Buď rozumnej. Víš sám, že on by se na to hodil. Navíc, jakmile si někde jen vyhrneš rukávy, každýmu dojde, že nejsi žádná zazobaná květinka…“ snažil se Plukovník vybojovat předem prohranou bitvu.

„Jestli to dobře chápu, je problém Tomův vzhled?“ vložil se do hovoru Fin. Sekl jsem po něm pohledem. Jestli i on bude mít nějaké připomínky na můj vzhled, nebo hůř, vyžádá si toho hezounka, tak se má na co těšit.

„No… V podstatě jo,“ přiznal Plukovník.

„Tak z toho bych si hlavu nedělal… Sue ví, jaký typ mě přitahuje. Takový dobře stavěný zbohatlický milovník adrenalinových sportů, který se z nudy a přebytku peněz vystavuje nebezpečí, naprosto přesně zapadne do šablonky. A peníze… Mohl by mít prostě nějakého bohatého příbuzného, který za záhadných okolností zemřel, ne? Trocha podezření, že se Tom neštítí zabít, by mohla jen doladit obraz drsného kluka, který si mě pořídil jako hračku, ne? Takový týpek by se k Doktorovi určitě kouknout chtěl.“

Ticho v místnosti skoro až bolelo do uší. Věděl jsem, že Fin je chytrý, ale tohle jsem nečekal. Z toho kluka by byl výbornej policajt.

„Tome, máš ještě tu kreditku?“ ujišťoval se Plukovník zadumaně. Souhlasně jsem zabručel.

„Co se týče oblečení, budete chtít poradce, nebo…“

„Nech to na mě, taťko,“ rozsvítil se Fin jako vánoční stromek. „Nákup extravagantního oblečení bez finančního limitu? O to se rozhodně postarám,“ culil se a já pocítil, jak mi po zádech přejel mráz.

Plukovník při tom oslovení sice zasykl, ale nijak to nekomentoval. Celkem rychle jsme se dohodli na dalším postupu. Než jsme se rozloučili, stihl jsem ještě schytat menší pojeb za zapnutý reproduktor telefonu v nezabezpečeném prostoru a prozrazení krycích jmen, ale ve finále bych řekl, že byl Plukovník s vývojem situace celkem spokojený.

Konečně jsme vyšli z koupelny. Fina jsem musel trochu podpírat, ani měkký kobereček u vany nezabránil jeho nohám zdřevěnět. Sám jsem se pohyboval jako loutka, díky dlouhému sezení na hraně vany. Místnost pomalu začínaly osvětlovat první ranní paprsky. Larry zvedl černou hlavu a okázale zívl, načež znovu usnul.

„Uvědomuješ si, do čeho se to ženeš, Fine?“ nedalo mi to.

„Děláš si legraci? Poprvé po hrozně dlouhé době mám pocit, že začínám žít,“ mrkl na mě, zatímco se unaveně svalil na postel.

„Jen abys toho nelitoval. Není to hra, Fine,“ snažil jsem se ho varovat. Ten kluk snad neměl vůbec žádný pud sebezáchovy.

„Co jsem ti říkal? Žij teď, starosti nech na jindy. Užívej, ať nelituješ, až si pro tebe přijdou,“ řekl tiše a vztáhl ke mně ruce ve vyzývavém gestu.

Slunce konečně vykouklo nad obzor do té výšky, aby se jeho paprsky dostaly i do mého okna. Tytéž paprsky, které jsem každé ráno proklínal, mi teď přišly jako něco naprosto úžasného. Opíraly se do Finových světlých vlasů a tančili po jeho nahém těle, které mě lákalo k sobě do postele. Byl bych blázen, kdybych váhal.

 

 

 

Tohle byl ten nejvíc ponižující úkol, na který jsem kdy kývl. Vystoupil jsem z předraženého žlutého sporťáku, který nám půjčil Plukovník z policejního skladu zabaveného majetku. Slunce už dávno zapadlo, sídlo Finovy spolužačky však bylo nasvícené jako nějaká turistická atrakce, a tak nebylo potřeba mžourat do tmy. Jemné oblázky zaskřípaly pod podrážkami mých kožených bot. Upravil jsem si světlé volné kalhoty a oblékl k nim padnoucí sportovní sáčko, pod kterým jsem tak částečně skryl vínově červenou košili z lesklého hedvábí. Ještě nikdy jsem si tak moc nepřipadal jako maškara.

Oproti tomu Fin spokojeně vyskočil a zálibně pohladil kožešinový lem koženého kabátku, který ho musel šimrat na krku. Nízké bílé kalhoty mu velmi těsně obepínaly boky, a když zvedl ruce, aby si vytáhl vlasy, které mu uvízly pod límcem, odhalil tak pořádný kus lákavé kůže mezi pupíkem a knoflíkem džínsů. Měly jen jeden, víc by se na tak nízké kalhoty nevešlo. Vypadal až nad očekávání tak, jak zamýšlel. Jako něco, co si bohatý chlápek koupí a pak vydržuje. Něco velmi nákladného, tak trošku coura lomeno zlatokopka. Ne že by mu to neslušelo, ale bylo to… No, rozhodně nešel přehlédnout.

A nehorázně si to užíval.

Když jsem viděl, jaké oblečení začal nakupovat, snažil jsem se ho zprvu krotit, alespoň u těch nejkýčovitějších kousků. Bylo to jako sebrat hladovějícímu dítěti poslední kůrku chleba. Ten večer mi pak vysvětloval, že nikdy neměl nic, čím by se lišil. Nesměl na sebe upoutávat pozornost, snad proto se v tom teď tolik vyžíval. Od té chvíle jsem mu nechal volnou ruku ve výběru, a jen útrpně snášel všechny ty nesmysly, které na mě věšel. On, který zářil i ve špinavých montérkách, teď vypadal jako lesklá ozdobička. Nechápal jsem, jak dokázal, aby i v tak nevkusném oblečení působil stylově. Obléct si to někdo jiný, byl by pro smích. Fin sice působil lehce výstředně, ale zároveň skvěle.

„Pamatuj si, že Sue je Suzanne,“ připomínal mi ještě polohlasně. „Stejně si myslím, že sis měl taky pořídit i nějaké to noblesnější jméno než Tom…“ brblal tiše.

„Víš, že jeden z nejbohatších lidí je Bill? Tom je náhodou úplně v pohodě jméno,“ ucedil jsem na něj otráveně skrz zuby ve falešném úsměvu. Tuhle diskuzi už jsme vedli mockrát. Ten zákeřník si usmyslel, že bych se možná mohl jmenovat Gabriel nebo tak něco. Kdyby jen zmínil jméno Sebastiano, nejspíš bych ho přetrhl, a on to moc dobře věděl. Moji nevraživost vycítil už v té koupelně. Samozřejmě, nikdy nezaváhal, aby mě tím podráždil.

Má neochota ke změně jména měla ještě jeden důvod. Nebyl jsem si jistý, jestli si to uvědomoval, ale poslední dobou měl ve zvyku sténat mé jméno. To by se vážně špatně vysvětlovalo.

A pokud by sténal jiné jméno, nejspíš bych to hned tak nerozdýchal.

Nabídl jsem mu rámě, do kterého se ochotně zavěsil a vykročili jsme směrem ke klenutým dveřím luxusního sídla. Nestačili jsme k nim ani dojít, když se prudce otevřely.

„Fine!“ ozvalo se dívčí nadšené zavřísknutí. Ze dveří vystřelil růžový přízrak, který k nám těžko uvěřitelnou rychlostí capkal v peřím zdobených pantoflíčkách. Perfektně stavěné tělo přesně obepínaly jemně růžové šaty ke kolenům, dlouhé světlé vlasy vyčesané do vysokého ohonu. V téhle dámičce bych nikdy nehledal jakousi servírku Sue. Tohle skutečně byla Suzanne.