Nemělo smysl se tu hroutit nad rozhodnutím, které už jsem udělal. Stejně nešlo vzít zpět. Svůj lehký záchvat paniky jsem rozdýchal, a vrátil se do srubu. Čekal jsem, že dostanu od Fina úkoly ohledně venčení a trénování psů, on ale seděl u jídelního stolu, před sebou hromadu papírů a jakési čárové grafy.

Zarazil jsem se a potlačil touhu protřít si oči. Měl dokonce brýle!

„Závěť, nebo paměti?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Blbče,“ uchechtl se, aniž by zvedl nos z lejster. „Rodokmeny a další údaje ke psům. Já jsem si je psát nepotřeboval, mám to všechno v hlavě, ale tam kam půjdou… Bude lepší, když to budou mít napsané,“ vysvětloval, ale přišlo mi, že mě stejně moc nevnímá. Přistoupil jsem blíž.

Fin psal do papírů jména psů, jejich rodičů a prarodičů, u každého udělal i poznámku o aktuální váze, ideální váze a dosažených úspěších. Napadlo mě, že bych mu mohl nabídnout pomoc, těch papírů před ním leželo opravdu dost, ale… Nějak mi to, vzhledem k situaci, nepřišlo vhodné. Finovi se v kapse ozvalo pípnutí.

Překontroloval displej stříbrného telefonu, a zase jej skryl v kapse kalhot.

„Tome?“ oslovil mě, naoko nezaujatě, ale viděl jsem, jak pevněji sevřel propisku.

„Tak asi za půl hodinky, mohl bys Larrymu dát postroj, a vzít ho na červený okruh? Procházkou. Pěšky.“

„Jasně,“ souhlasil jsem okamžitě. Nemusel mi nic vysvětlovat. Potřeboval mě dostat z domu. Vytáhl jsem si z lednice pivo a zapnul televizi. Následujících třicet minut jsem bezcílně přepínal programy, zatímco jsem zvažoval své možnosti. Měl jsem vyklidit prostor, ale kvůli čemu? Bylo bezpečné jít sám a neozbrojený? Nemyslel jsem si, že by tam na mě Fin někoho poslal číhat, nakonec, moje zmizení by jeho situaci nijak neovlivnilo. Přesto jsem byl s každým posunem hodinové ručičky víc napjatý.

Tři hodiny, čas vyklidit pole. Mávl jsem na Fina, který dokončoval papírování, a vydal se do stodoly pro Larryho. Nadšeně mě vítal, nechal si nasadit postroj, který na rozdíl od obojku nezasahoval na poraněná místa, a vyrazili jsme.

Cesta byla příjemná, většinou vedla lesem nebo po okraji neposečené louky, ve které se míhala  drobná, různobarevná kvítka v rytmu, který jim vítr určoval. Larry občasným ztuhnutím a větřením dával najevo, že se kolem nás pohybuje i zvěř. V jednom místě jsme vyšli z lesa nad nevelkým údolím, ve kterém se klikatila nenápadná říčka. Napadlo mě, jestli Fin narážel na tenhle malebný pohled do kraje, když si stýskal, že by chtěl mít čas jít tuhle trasu procházkou.

Bylo těžké si vychutnávat krásy okolní přírody, hlavou mi stále běželo, co se asi děje u srubu. Fin by psům neublížil, takže je nejspíš ukryje. Vozí je právě teď někam jinam?

Co když…?

Co když se vrátím ke srubu, a Fin bude pryč?!

Ta myšlenka se uhnízdila v mé mysli jako červ, neustále se zavrtávala hlouběji a hlouběji. Věděl jsem, že bych neměl sebemenší právo mu cokoliv vyčítat. Zmizel by mi ze života, a já už bych ho nikdy neviděl.

Bezděky jsem přidával do kroku. Potřeboval jsem se ujistit, že se pletu.

Už když jsem se blížil ke srubu, věděl jsem, že je něco špatně. Neslyšel jsem jediného psa. Zavřel jsem Larryho do kotce ve stodole, a přes splašený tlukot vlastního srdce jsem téměř přeslechl vzdalující se motor. To nebyla Finova dodávka, tohle bylo větší.

Jako by se mi v patách hnal sám Satan, vyrazil jsem kolem srubu. Zahlédl jsem však už jen obrys velkého přívěsu mizejícího za zatáčkou.

Vážně zmizel. Vzal psy, a odjel.

„Sakra Fine!“ zařval jsem bezmocně, a vší silou nakopl borovou šišku, která se nešťastně povalovala zrovna v mém dosahu.

Co jsem si to namlouval? Že pošle psy do bezpečí, a společně budeme čelit plukovníkovu hněvu? Vždyť mě varoval, kruci! Sám řekl, že nikdy nevěřil na budoucnost, žil jen okamžikem. Proto se nevztekal, proto si nepřipadal zrazený. Nejspíš už v té době věděl, že se vlastně nic tak strašného nestane. Prostě se i se psy přestěhoval. To jen já jsem tady byl za kolosálního kreténa!

Komu jsem se to snažil něco nakecat? Ten kluk si mě od první chvíle namotal kolem prstu! A já, jako ten správně romantickej idiot, mu na to naletěl. Vážně jsem se do toho blond všiváka zamiloval.

Kurva!

Copak jsem se z Miiny smrti neopoučil? To jsem se od té doby vážně vůbec nikam neposunul? Lidé, žijící mimo zákon, nehrají fér a nemají city.

Nikdy.

Otočil jsem se na patě a vyrazil do pokoje. Pokud budu mít štěstí, mohl by je plukovník nechat vyhmátnout některou ze silničních hlídek.

Mohli by chytit JEHO, zadoufalo mé ublížené ego.

Prudce jsem hodil taškou na postel, přehraboval v ní, abych našel telefon. Prádlo jen překáželo, a tak jsem její obsah bez zaváhání vysypal na postel. Sevřel jsem v prstech telefon.

Co mu řeknu? Budu muset přiznat barvu, a budu doufat, že se z lochu dostanu dřív, než jako šedivej děda o berlích.

I přes doutnající vztek jsem si uvědomil, že slyším pohyb. Larry byl stále ve stodole, tak kdo…?

Tady končila legrace. Z boční kapsy své cestovní tašky jsem vytáhl vystřelovací nůž. Tiše jsem se plížil pokojem, aby ani zavrzání prken v podlaze nedalo vetřelci najevo, že o něm vím. Šramot vycházel z Finova pokoje.

„Jeho počítač!“ problesklo mi hlavou, a skočil jsem vpřed. Jestli se mi je povede zastavit, než smažou historii, budu mít alespoň něco!

Ramenem jsem rozrazil nedovřené dveře, a naučeným kotoulem jsem přistál opět na nohou až u stolu, ostřím nože natočeným směrem k potencionálnímu útočníkovi.

Z postele na mě vyděšeně hleděly modré oči, v záplavě světlých vlasů spadlých do tváře.

„Fine?“ zeptal jsem se šokovaně, neschopen pohybu. Co tady dělal?

„Ty debile,“ vydechl prudce, a odhodil si vlasy z očí.

„Málem mě trefil šlak, Tome!“ stěžoval si, zatímco se zvedal z postele, na kterou v úleku dopadl. Nedůvěřivě jsem se rozhlédl kolem. Šedý kufr na kolečkách, který už měl svá nejlepší léta nějakou dobu za sebou, byl téměř plný oblečení. Na vrchu hromady si trůnila fotka z maturitního večírku.

Fin balil.

„Někam jedeš?“ snažil jsem se v tom nastalém zmatku alespoň trochu zorientovat. Nevěděl jsem, co si o tom všem myslet. Čekal na mě, abychom odjeli spolu? Hodlal se jednoduše s díky rozloučit, nebo chtěl zmizet, a já ho jen zastihl příliš brzy?

„Budeme tady čekat na tu zásahovku?“ zeptal se překvapeně. I když jsem věděl, že je to špatné, to množné číslo mi dodalo potřebnou dávku klidu, abych zase začal používat mozek.

„Myslel jsem, žes odjel spolu se psy,“ zamručel jsem omluvným tónem vysvětlení, a konečně sklonil ostří.

„Ne, přijeli si pro ně známí. Postarají se, než se to trochu uklidní. Pak si je zase vyzvednu. Říkal jsem ti, že s rizikem bylo vždycky počítáno. Jen jsem nechtěl, abys tu byl u toho, až je budou nakládat. Myslel jsem, že bude lepší, když kvůli mně už nebudeš muset víc lhát…“ vysvětloval tiše, a najednou jsme ani jeden nevěděli co říct, kam s rukama nebo očima.

„Ehm, takže… Odjíždíme?“ prolomil jsem ticho po chvíli.

„Vezmeme Larryho a někam se ztratíme,“ přikývl Fin, a přísahal bych, že jsem viděl, jak se mu v očích na okamžik mihlo vzrušení.

„Kam?“ nechával jsem se pomalu strhnout jeho bezstarostností.

„Není to jedno? Víš jak… Vždycky jsem plánoval jen to, co se týkalo psů, takže na moje plány nějak moc nezbýval čas.“

„Jasně, žít okamžikem, viď?“ vybavil jsem si jeho slova.

„Abys ničeho nelitoval, až si pro tebe přijdou,“ kývl souhlasně, a opřel mi dlaň o prsa v místě, kde se mi pod hrudním košem svírala ocelová obruč kolem srdce.

„Měl by sis taky jít zabalit,“ pobídl mě, ale ruku neodtáhl.

Musel jsem přiznat, že jeho jednoduchý pohled na svět měl hodně do sebe. O nic se nestrachovat, nad ničím neuvažovat. Prostě žít. Teď.

Museli jsme být komická dvojice. Já, který jsem před životem utíkal k práci, a Fin, který byl od dětství vychováván tak, aby stavěl psy na první místo. Nyní, když byli v bezpečí a on byl volný, hnal se za svobodou jako jarní tele, poprvé vypuštěné na pastvinu.

Sevřel jsem jeho štíhlé prsty v dlani. Cítil jsem teplo toho doteku v celém těle, a jedním jsem si byl jist.

Tuhle ruku jsem nechtěl pustit.

„Sbalím si, vezmu Larryho a sejdeme se u auta,“ šeptal jsem, a vtiskl drobný polibek na každý z prstů.

 

 

 

Larry si spokojeně trůnil na zadním sedadle stařičké fordky, kterou Fin vytáhl z garáže. Patřila jeho otci, a on toho s ní moc nenajezdil. Prý proto, že dodávka byla praktičtější. Osobně jsem si spíš myslel, že důvodem byl nepopiratelný fakt, že Granada z roku 1982 byla opravdu hnusná. Původně byla nejspíš modrá, nyní měla barvu někde mezi modrou, stříbrnou a týden mrtvým pstruhem, kterou vkusně doplňoval rez a žluté fleky v místech, kde už se někdo o opravu karoserie pokoušel. Interiér byl původně určitě působivý, dnes však byly obě přední sedačky prosezené do té míry, že každý výmol znamenal intenzivní zarytí pružin do hýždí. Jestli jsem Finovu dodávku považoval za starou herku, tak tohle byl výjev z dějepisu, který se nešťastnou náhodou připletl na silnici.

„Přede jako kotě,“ zubil se Fin, když příšeru na čtvrtý pokus nastartoval. Napřed jsem vychrchlal levou plíci, pak, když jsem našel kousek dýchatelného vzduchu, který ta bestie nezahalila fialovým dýmem, jsem se konečně nadechl, abych se ho zeptal, jestli to myslí vážně.

„Vidíš, a já dědovi nevěřil, když říkal, že policajti jsou fifleny,“ bavil se mým zděšením.

„Tohle na mě nezkoušej, fakt nejsem žádnej snob, ale tohle… Měli jsme být tak nějak nenápadní, což v týhle uřvaný popelnici, která navíc bude celou cestu vysílat kouřový signály, půjde sakra ztuha,“ snažil jsem se ho přemluvit, abychom přece jen raději vzali dodávku.

„Počkej až se ohřeje motor, uvidíš, že pojede jako mladice, úplná školačka,“ přesvědčoval mě s jistotou, kterou jsem mu záviděl. Poznámku o tom, že některé holky jsou šeredné a nepoužitelné i v rozpuku mládí, jsem si raději nechal pro sebe.

Uložili jsme tedy zavazadla do kufru, Larryho přepisově připoutali na zadním sedadle, a vyjeli jsme. Řídil Fin, já měl z toho stroje respekt, jako by se jednalo o ruskou jadernou ponorku. Měl jsem díky tomu dost času sledovat až dětinskou radost v jeho tváři, když najel na hlavní silnici, a vyrazil směrem k městu, ze kterého já ještě před pár dny prchal.

Snažil jsem se pochopit, jaké to pro něj muselo být. Své psy zbožňoval, ale byli kotvou, která ho držela v přístavu, který vybudoval už jeho dědeček. Střední školu se zaměřením na informatiku si udělal dálkově, aby mohl pomáhat doma. Měl svůj život rád, ale zajímalo by mě, jestli si uvědomoval, že pro něj byl v podstatě vězením. O čem asi snil, když noc co noc padal unavený do postele s vědomím, že tahle rutina se nezmění? Uvědomoval si jeho otec k čemu ho to odsoudil, když mu od dětství vštěpoval, že jediná budoucnost, kterou má cenu plánovat, je budoucnost psů? Nebyl jsem si jistý, jestli bych toho muže chtěl poznat.

„Rádio funguje?“ zeptal jsem se, a natáhl se k několika knoflíkům.

„Ne,“ broukl světlovlasý řidič spokojeně. „Jestli nechceš jet za ticha, můžeš klidně něco vyprávět,“ mrkl na mě.

„Ne, díky,“ ošil jsem se z té představy.

„Ale no táááák,“ protáhl provokativně. „Je to dlouhá cesta, ber to jako příležitost, dozvědět se o sobě víc,“ pokoušel se mě navnadit.

Zarputile jsem mlčel a sledoval ubíhající krajinu. Fin zvážněl.

„Proč ses vlastně dal na tuhle práci?“ položil přesně tu otázku, které jsem se chtěl vyhnout.

„Musím na tuhle otázku odpovídat?“ zkusil jsem se vykroutit.

„Když odpovíš na tuhle, odpovím pak já na tvou,“ nabídl férový obchod.

Nechtělo se mi vyprávět tu starou historku, nerad jsem na ty časy vzpomínal.

„Jako v každým správným románu, za vším hledej ženu,“ začal jsem, a neušlo mi, jak sebou trhnul. Tohle zřejmě nečekal.

Pustil jsem se do vyprávění, jak jsme po tátově smrti zůstali s matkou a starší sestrou sami. I když zemřel ve výkonu služby, pojistka nebyla nic moc. Matka měla dvě zaměstnání, abychom vyšli, a tak jsem trávil většinu času se sestrou. V mých očích podle ní mohl Disney tvořit princezny. Byla o tři roky starší, starala se o mne, byla vždycky se mnou, mohl jsem se jí s čímkoliv svěřit. Byla úžasná. Vysoká, se světle hnědými vlasy a dolíčky ve tvářích. Oči barvy medu se nikdy nepřestávaly smát. Tak jsem si Miu pamatoval.

Když jí bylo šestnáct, potkala kluka, snad jako každá jiná holka v tom věku. Jenže tenhle nebyl jen tak někdo. Zack byl sirotek, žijící na ulici až do svých patnácti. Pak ho na nádraží oslovil jakýsi duchovní, a on se mu odevzdal. Stal se jeho nejvěrnějším stoupencem, pravou rukou. Tedy, alespoň tak to vyprávěl. Zack žil v komunitě superpobožných pošahanců, a zatáhl do toho i Miu, která jim kecy o náročném údělu a lepším místě pro oddané poslušně baštila. O rok později, když ji plukovník, který si s ní nevěděl rady chtěl poslat na internátní školu, aby ji dostal od Zacka, utekla z domova. Občas mi poslala pohled nebo dopis, ale čím více času uplynulo, tím cizeji její slova zněla. Místo slov určených malému bráškovi často citovala jejich duchovního, který se od míru, lásky a cesty za štěstím pomalu přesouval k apokalypse pro nevěřící a ty, kteří mu neodevzdají svůj majetek. Dál už to pokračovalo jako tisíce jiných příběhů. Mia si uvědomila, že tohle není to, co si od života s nimi slibovala, ale cesta ze sekty není snadná, pokud vůbec existuje. V té době jsme se jí snažili dostat ven, ale nikdo nám nechtěl pomoci. Nastoupil jsem k policii, prošel řádným výcvikem, abych mohl pracovat v utajení. Plukovník tahal za nitky jako mistr loutkář, aby mě přiřadili k vyšetřování právě téhle skupiny.

Byla to moje první mise v utajení. Přišel jsem k nim s jinou identitou, vydávaje se za mladou zbloudilou ovečku, ubohého opuštěného chlapce, který potřeboval někam patřit. Byli opatrní, trvalo dlouho, než jsem se k nim směl přidat. V té době už dopisy od Mii nechodily. Hledal jsem ji všude, nenápadně se na ni vyptával, ale jako bych mluvil o nakažené morem. Nikdo o ní nechtěl mluvit. Nepracovala s ostatními ženami na polích ani v domácnosti, slehla se po ní zem.

Když se naskytla příležitost, překopíroval jsem disk v počítači duchovního vůdce, a vše předal plukovníkovi.

Tehdy to prasklo.

Kdo začal o jejich víře pochybovat, byl z komunity vyčleněn. Ostatním se řeklo, že se vydal hledat znovu svou cestu k víře. V praxi to znamenalo, že dotyčný se ocitl na trhu s bílým masem.

Mia, která byla tak obětavá a milá, pracovala tři měsíce v zaplivaném bordelu, než našli kupce na její orgány. Zemřela tři dny před tím, než jsem poprvé vkročil na pozemek té proklaté sekty jako její člen.

Matku to zlomilo, chřadla nám s plukovníkem před očima. Necelý rok a půl po Mie zemřela i ona.

Proto jsem se držel práce v utajení. Nesnesl bych rozdávat pokuty za parkování ve světě, kde se dějí o tolik horší věci. City jsem stáhl na minimum. Od toho, co jsem dělal, jsem se většinou dokázal separovat, a brát to jako úkol, který prostě musí být splněn. Neměl jsem rodinu, neměl jsem sny, neměl jsem vlastní život. Šel jsem kam mě poslali a byl tím, kým mi řekli abych byl. Fungoval jsem jako stroj, který stačilo po dokončení mise resetovat, a vyslat znovu do akce.

Tedy, než jsem potkal Fina.

Tenhle světlovlasý mladík mi přetočil svět naruby, a jeho jednoduché vnímání světa jako by mi rozšiřovalo obzory a znovu mě vracelo do života, na který jsem už dávno zapomněl. Možná mi vážně byl souzený.

Na další otázky nakonec nebyl čas.

Navigoval jsem ho ulicemi města až k mému starému bytu, ve kterém jsem žil poslední roky. Prohlížel jsem si špinavou ulici, jako bych ji viděl poprvé. Bytové domy s oprýskanou omítkou, kterou dolaďoval neum místních sprejerů. Rozbité sklo autovlaků, které tu už roky stály na špalcích, aniž by jim kdokoliv věnoval pozornost, stejně jako tichému šramocení krysích nožek po setmění kolem popelnic.

Fin vzal Larryho na krátko a já za sebou táhl jeho kufr, kterému se jedno kolečko povážlivě viklalo. Pes si výlet patřičně užíval, nadšeně se rozhlížel kolem.

Ze stínu u vchodu vyběhla rozježená kočka, těsně minula Larryho hlasitě klapající čelisti, a pelášila dál. Larry, když viděl, jak zvíře zmizelo právě pod naším autem, spustil řev, na jaký já si stihl zvyknout, ale zdejší obyvatelé překvapeně lezli do oken.

Tolik k té nenápadnosti.

Co nejrychleji jsem ty dva nastrkal do svého bytu. Plán byl, že první noc strávíme tady, abych si pobalil ještě pár věcí, a ráno vyjedeme pryč. Někam, kde nás nikdo nebude znát.

Zatímco byl Fin ve sprše, z  rezervní deky jsem udělal pelech pro tu černou příšerku. S Finem si dozajista vystačíme s jednou, pousmál jsem se, a nedočkavě se zadíval na dveře koupelny, které se jako kouzlem otevřely. Fin tam stál, mou osušku omotanou proklatě nízko kolem boků, a jen mě tiše pozoroval. Vlasy měl sepnuté v týle, tvář zardělou z horké vody. Jako v transu jsem dvěma kroky zrušil vzdálenost, která nás dělila.

Voněl mým mýdlem a z jamky nad klíční kosti mu na prsa pomalu klouzala kapka vody, kterou tam zapomněl snad nedopatřením, snad schválně, aby viděl, jak přímo před ním chytnu plamenem.

„Jsi na řadě,“ hlesl, a bylo znát, že si je toho erotického náboje mezi námi také velmi dobře vědom.

„Myslím, že budu potřebovat tvou pomoc,“ usmál jsem se na něj jako hladový aligátor, a zatlačil ho zpět do mrňavé koupelny.

Ani jeden z nás si nevšiml mého telefonu, kterému se bezhlesně rozsvítil displej, aby upozornil na příchozí hovor.