Slyšel jsem hlasy, ale vůbec se mi nedařilo jim porozumět. Potřeboval jsem se soustředit, ale něco v mé hlavě jako kdyby tvořilo neproniknutelnou oponu, přes kterou se dostávala jen část vjemů. Cítil jsem se jako na palubě malého člunu kdesi na moři, celý můj svět se kymácel a houpal. Otevřel jsem oči, ale okamžitě se mi zvedl žaludek, tak jsem je zase zavřel. V tomhle stavu toho moc nesvedu. Znovu mě pohltil klid bezvědomí.

 

„Ale šéfe, jestli se neprobere, tak tu bude jedině zabírat místo…“

„Kušuj, Henry. Vezmi si Daryla a přineste k tomu poldovi Fina. Může se o něj zatím starat. Už by měl být dost v pohodě, aby to zvládl. Budeme muset zajet vyzvednout várku, tak je tady můžeme prostě zamknout společně.“

Kroky. Bouchnutí dveří. Mou myslí pomalu a klopýtavě začaly putovat myšlenky. Fin byl naživu. Nebyl na tom nejlépe a něco mu asi udělali, ale podle všeho se to zlepšovalo. Pamatoval jsem si svou předchozí lekci a víčka pro jistotu nechával sevřená. Znovu bouchnutí dveří. Nepravidelné kroky a žuchnutí nalevo ode mě. Chladné, roztřesené prsty, probírající se mi ve vlasech v místech, odkud vystřelovaly ostré dýky bolesti.

„Kurva, tos mu tam nemohl dát alespoň desinfekci? Doktor, pff. Asi jako já jsem jadernej fyzik,“ brblal známý hlas huhlavě, zatímco mě k sobě tiskl.

„Nebude tu tak dlouho, aby ho zabila infekce,“ odsekl mu podrážděný Doktorův hlas. Fin sebou při téhle zmínce trhl. Usilovně jsem přemýšlel, jestli je dobrý nápad mu nějak naznačit, že jsem vzhůru.

„To nevíš,“ ucedil.

„Možná by ses měl víc starat sám o sebe,“ uchechtl se zle starší z mužů. „Daryl má ve sbírce mnohem lepší kousky, než to cos viděl posledně.“ Výborně, takže krom návalu nevolnosti zvládnu cítit i vztek. Kdo je sakra Daryl a co Finovi udělal?!

Zabzučela vibrace na telefonu. „Je čas,“ řekl Doktor a několikery kroky zmizely za zvukem zavíraných dveří. Dvojité cvaknutí zámku.

„Jsou pryč?“ podařilo se mi dostat z popraskaných rtů tiše.

„Tome,“ vyjekl Fin překvapeně. Dodal jsem si odvahy a otevřel oči. Nedokázal jsem zaostřit, ale světlé vlasy volně mi spadající do tváře mě ujistily, že je to opravdu on. Snažil jsem se mrkáním rozehnat nejasné vidění. Šlo to pomalu.

„Co ti to udělali?“ vydechl jsem, když se mi to konečně podařilo. Zkusil jsem ho pohladit po oteklé tváři, ale nedokázal jsem dost zvednout ruku.

„Pořád jsem na tom líp než ty,“ pousmál se skrz slzy. Jedno oko téměř nemohl otevřít, druhé bylo tmavě fialové a bělmo podlité krví. Kolem nosu měl zbytky zaschlé krve a ret měl na několika místech rozražený. Tmavé podlitiny po celé tváři svědčily o opravdu nepěkném bití.

„Fíha, rval ses jako lev. Nechtěl ses nechat chytit tak snadno jako já, co?“ snažil jsem se ho povzbudit, zatímco jsem si byl jistý, že toho, kdo mu to udělal, stáhnu z kůže.

„Kdyby chytit, s tím jsem neměl zase tolik problém, ale Daryl… Ten parchant není normální,“ sklopil pohled a stáhl si lem tmavého hadru, do kterého byl zabalený. Prohlédl jsem si ho lépe. Po provokativním kostýmu nebylo ani stopy, kolem těla měl omotaný jakýsi kus tmavomodrého čehosi, co mu sahalo sotva ke kolenům.

„Co to máš… Co ti to…“ lapal jsem po dechu. Prudce jsem se posadil, což jak jsem zjistil, byl velmi hloupý nápad. Stihl jsem se jen odklonit bokem, abych ty holé nohy nepozvracel.

„Klid, pomalu!“ napomínal mě, zatímco mi podpíral ramena. „Jestli máš jen otřes mozku a ne prasklou lebku, je to zázrak. Ten zmetek tě vzal montpákou! Vypadalo to, že tě zabil. A z tohohle si nic nedělej. Kdybych si ty jeho úchylný modely oblíkal bez odporu, nevypadal bych takhle. Henry i Doktor tvrdí, že se chce jen dívat, jak v jeho šatečkách vypadám. Když se podřídím, prý bude celkem jemný. Ani si nechci představovat, jak k tomuhle závěru došli,“ odfrkl si znechuceně.  Natáhl ke mně ruku, ve které svíral kousek toho modrého hadru, abych si měl do čeho otřít tvář.

„To je síla. Jak dlouho jsem byl mimo?“ zjišťoval jsem. Snažil jsem se pohledem zmapovat okolí, ale pohyby hlavou mi ještě pořád nedělaly moc dobře.

„Celou noc. Teď by mělo být něco před polednem.“ Překvapilo mě, že i po zkušenosti z dodávky ani jedno z nás nijak nesvázali. Díky Finově podpírání jsem postupně zjistil proč. Byli jsme v jakémsi skladišti starého železa, které mělo jen dvě maličká okna, opatřená pevnou mříží. Jediné dveře byly kovové a dvoukřídlé, vypadali bytelně. Cvaknutí jejich zámku jsem si pamatoval. Nebylo kudy odtud uniknout.

„Počkáme, až se vrátí. Najdi něco, čím je můžeme překvapit. Docela rád bych Doktorovi dal ochutnat jeho vlastní medicínu. Dostanu nás ven, neboj,“ plánoval jsem. Moje slova nejspíš nebyla tak přesvědčivá jak bych si přál, vzhledem k tomu, že ve chvíli, kdy jsem se pokusil dostat na všechny čtyři, můj žaludek dal razantně najevo, jak moc tuhle myšlenku neschvaloval. Zbavil jsem se trochy žaludečních šťáv, ale nehodlal jsem své úsilí vzdát. Snažil jsem se postavit, i když jsem vrávoral a nebýt rychlého zásahu světlovlasého mladíka, znovu bych se ocitl na zemi.

„Uklidni se, sakra,“ napomínal mě. „Nejsi ve stavu někam utíkat, natož se prát. Kdo ví jak moc vážné je tvoje zranění, co jestli krvácíš do mozku nebo tak něco? Kruci, podívej, zase ti teče krev…“ lamentoval.

Stáhl jsem si košili a podal mu ji. „Kousek utrhni na obvaz a zavaž mi to, prosím. Zbytek si oblékni, ať venku nepobíháš jak aktér z béčkového hororu, kterého při sexu vyrušil masový vrah,“ odpověděl jsem mu, aniž bych jeho výtky bral na vědomí.

„Já si nedělám legraci, Tome,“ okřikl mě.

„A já jo? Uvědomuješ si, že teď máme možná nejlepší šanci k úniku? Tebe viděli zmláceného a mě v bezvědomí. Pokud se dokážeme postavit na odpor teď, když to nečekají, máme dost slušné šance utéct. Nebo tady chceš čekat, co si na tebe vymyslí? Chceš zjišťovat, jak daleko Daryl zajde, nebo kdy Doktor usoudí, že nás vlastně k ničemu nepotřebuje?“ křičel jsem na něj. Věděl jsem, že to ode mě není fér, ale nedokázal jsem přestat.

Bál jsem se.

O něj.

O sebe.

O nás.

„Fine,“ zkusil jsem tišeji. „Žít okamžikem je prima věc, ale já bych chtěl žít i zítra a pozítří. A pokud s tím teď něco neuděláme, tak už žádné další okamžiky k prožití být nemusí,“ snažil jsem se mu vysvětlit, proč byl útěk tak důležitý. I když jsem po něm tentokrát neřval, Fin se tvářil, jako kdyby každé z mých slov byla rána klackem.

„Ani já tu nechci chcípnout, víš. Ale jakej má smysl utíkat, když s největší pravděpodobností padneš mrtvej k zemi za první borovicí?“ šeptal vzdorovitě. Pozorněji jsem si ho prohlédl. Brada se mu mírně třásla a otevřené oko se plnilo slzami.

Sevřel jsem ho v náruči, útěk vem čert.

„No tak, bude to dobrý, ano? Podívej se na mně. Vidíš ty jizvy? Když nic jinýho, vypovídají o tom, že se nevzdávám snadno a mám až odporně tuhej kořínek. Budu v pohodě. Oba budeme. A kdybych to nezvládl, ty prostě poběžíš dál a seženeš mi pomoc, platí?“ šeptal jsem mu do zcuchaných vlasů.

„Ne,“ zavrčel a pevněji mě objal. „Bez tebe nikam nepůjdu,“ stavěl si hlavu jako trucovité děcko.

„Fajn, tak tam prostě oba zdechneme, hlavně když budeme spolu,“ zabroukal jsem ironicky. Neušlo mi, jak se uchechtl.

„Jo. A budeme tam někde v lesích hnít bok po boku, tomu říkám romantika…“

„Ale houby, však ona nás najdou nějaká zvířata. V rámci romantiky nás pozřou mrchožrouti,“ uculoval jsem se. Zvedl ke mně oteklý, uslzený obličej. Úsměv mu dodával lehce děsivý výraz.

„Domluveno,“ špitl a vtiskl mi letmý polibek na spodní ret.

„Tak pojď, mrkneme, co tady všechno je,“ odtáhl jsem se od něj, abych se mohl alespoň trochu soustředit. Jako první jsem se vydal zkontrolovat dveře.

Při pohledu na jejich panty se mi rozbušilo srdce.

„Fine, najdi něco pevného a tenkého, co můžeme strčit pod dveře!“ zavolal jsem na něj. Naděje mi dodala novou sílu a energii. Přinesl metr dlouhý a několik centimetrů široký roxor.

„Bude to stačit?“ vyptával se dychtivě.

„Snad,“ zadoufal jsem a vrazil jej do škvíry pode dveřmi. Podložil jsem ho kusem zrezivělé traverzy a vší silou zapáčil. Rozbolavělá hlava protestovala, před očima jsem měl mžitky.

„Co to děláš?“ žasl Fin.

„Podívej se na ty panty,“ vyhekl jsem. „Když z nich ty dveře vysadíme, dostaneme se ven.“

Fin na nic nečekal a plnou vahou se zavěsil na tu chabou páku spolu se mnou. Bál jsem se, že se ohne, místo aby dveře nadzvedla, ale mé obavy se ukázaly liché. Dveře se nám za mohutného hekání a skřípotu namáhaného kovu povedlo nadzvednout.

„Chytej, ať nepadnou na nás,“ instruoval jsem Fina. I kdybych tady měl zhebnout, ty dveře vysadím! Páka byla slabá, krátká a z nevhodného materiálu, já i Fin jsme byli dávno na pokraji sil. Proto mi bylo záhadou, jak se nám to vlastně podařilo. Hlavní ale bylo, že jsme to dokázali.

I když ve skladišti nebyla tma, venkovní světlo bylo oslepující. Oba jsme si zastínili oči. Svoboda byla jen kousek od nás. Zatočila se mi hlava. Fin si toho všiml a podepřel mě.

„Slyšel jsi auto, když odjížděli?“ ptal jsem se.

„Jo. Ty ne?“

„To se se mnou ještě všechno dost potácelo… Ale jestli jeli autem, můžeme jít po cestě a skrýt se až ve chvíli, kdy uslyšíme motor… Bude to rozumnější, než se potácet lesem bůhví kam…“ přemýšlel jsem nahlas. S Finovou pomocí jsme vyrazili po lesní cestě. Místo, kde jsme byli zavřeni byla jedna z budov opuštěné pily, jak nám prozradila cedule na rozpadlé bráně, kterou jsme míjeli. Snažili jsme se postupovat opatrně, ale co možná nejrychleji. Čím déle jsme byli na cestě, tím větší bylo riziko, že narazíme na Doktora a ty jeho dva pošahance.

Po nějaké době jsme konečně narazili na asfaltovou cestu. Váhavě jsem se rozhlížel oběma směry.

„Asi si nepamatuješ, kudy jsme sem přijeli, co?“

„Jeli jsme skoro pořád rovně, jen jednou to mnou hodilo na levou stranu vozu. Takže jsme odbočovali prudce vpravo. Tím pádem…“ napřáhl ruku směrem vlevo. Pokusil jsem se obdivně hvízdnout, ale podařilo se mi jen cosi mezi fouknutím a vzdychnutím.

Pomalu a vyčerpaně jsme se blížili k civilizaci. Slyšel jsem štěkot policejních psů a zvuky motorů. Nejspíš už za příští zatáčkou narazíme na policejní pásky a místo včerejšího zátahu. Byli jsme téměř u cíle.

„Jdete někam, hoši?“ ozvalo se mi u zátylku a vážně mě na okamžik napadlo, že mi na krk dýchá samotný Satan. Cukl jsem sebou, ale to už mě svíraly pevné paže silnějšího z Doktorových poskoků. Vyplašeně jsem pohledem pátral po Finovi, ale toho právě držel v kravatě ten menší z nich.

„Ššššš… Přece bys nechtěl budit pozornost,“ napomenul mě Doktor, který si stoupl přede mě.

„Měl ste pravdu šéfe, nechat tam auto a jít po nich potichu a pěšky byl dobrej nápad,“ liboval se menší z nich.

„Je s vámi spousta práce, kluci. Když mi Henry říkal, že vás viděl v tom baru, bylo mi jasné, že to nebude jen tak. Ale dostali jsme vás předtím, dostaneme vás zase,“ syčel, v prasečích očkách se mu jasně leskla krutost s příměsí šílenství. Přistoupil k Finovi.

„Víš, jak byl Daryl,“ kývl směrem k mému vězniteli, „smutný, když si myslel, že přišel o svou nejnovější panenku? Bude tě muset zase potrestat, Fine. Tímhle tempem už na tebe brzy nebude pěkný pohled, a on už tak nebude mít potřebu tě držet naživu… Mysli na to, až dostaneš příští hloupý nápad…“ Fin ho propaloval nenávistným pohledem.

Tak blízko! Chyběl už jen tak maličkatý kousek, abychom se z téhle polízanice dostali!

„Co se to tam děje?!“ ozval se přísný hlas za našimi zády. Všichni jsme sebou trhli a otočili se.

Jít po silnici byl nakonec výborný nápad. Po silnici totiž jezdí auta. I ta policejní.

Mladý strážník na nás nedůvěřivě zíral, v ruce vysílačku. Jeho:„Pane, máme tady problém!“ bylo to poslední, co jsem slyšel, než mě znovu pohltila temnota.

 

 

„Stejně nechápu, že ti to nevadilo. Máš ty psy přece rád, ne? Přesto jsi je posílal do jednoho zápasu po druhém. Tak co vlastně cítíš při pohledu na jizvy, které mají všude po těle?“ ptal se mladíka s krátce střiženými blond vlasy šedivý muž, který hladil po široké hlavě černého psa. Mladík se pousmál.

„A co ty cítíš při pohledu na jeho jizvy, taťko?“ kývnul k postavě rozespalého muže, který se právě opíral o futra v jídelně, kam ho přilákala vůně snídaně. Po ránu mu mozek nikdy nepracoval nejrychleji, a tak nechápal, proč se po plukovníkově odpovědi „Touché, chlapče! Někdo se prostě narodí, aby bojoval,“ oba pobaveně rozesmáli. Černý pes ke stojícímu muži přišel a otřel se o něj, dožadoval se pohlazení.

„Ti dva si rozumí až moc, co myslíš, Larry?“ podrbal zvíře za uchem a vydal se ulovit si něco k jídlu, než mu jeho dva nejbližší všechno bez lítosti sežerou.