Finovy rty byly přesně tak měkké, jak jsem si je představoval. Doufal jsem, že mě přece jen odstrčí, že si to rozmyslí a přinutí mě tak znovu začít přemýšlet, ale on mi místo toho vjel štíhlými prsty do vlasů a přitáhl si mě ještě blíž. V mých fantaziích jsem jeho rty napřed jemně ochutnával, sváděl ho a provokoval, čemuž on s ruměncem rychle podléhal.

Realita však byla nesrovnatelně intenzivnější. Na každý můj sebemenší pohyb odpovídal svým, stejně náruživým, tak hladovějící po mém doteku, až to bralo dech. Sevřel jsem jeho boky v dlaních, pevnost jeho těla byla až k zešílení lákavá.

Na okamžik jsem přerušil polibek, abych se nenápadně porozhlédl kolem.

„Ani nemysli na to, že teď vycouváš,“ zavrčel Fin tak tiše, že to znělo skoro jako kočičí předení. Natiskl se na mě celým tělem, aby se o mě otřel i svým vzrušením, a výhružně mi skousnul ušní lalůček.

„Ne,“ zasykl jsem bolestí. Rozhodně se nedržel zpátky.

„Váhám mezi tvrdým stolem, úzkým gaučem a špinavou kuchyňskou linkou,“ přiznal jsem, a přesunul své dlaně na jeho půlky, které jsem stiskl tak pevně, až se napjal.

„Hmm… Víš, nejlepší postel v domě mám ve svém pokoji. Nahoře,“ kývl hlavou ke schodišti a oči mu žhnuly touhou.

„A už jsi v ní?“ popíchl jsem ho pobaveně, zatímco jsem ho pleskl přes to neodolatelné pozadí.

„A ty?“ odstrčil mě se smíchem, hlas nepatrně zhrublý vzrušením, a jako plavý přízrak se mihnul kolem mě ke schodišti a vylétl nahoru.

Běžet za ním? Kdy naposledy jsem lovil někoho, kdo přede mnou se smíchem prchal? Zavrtěl jsem hlavou.

„Co to sakra děláš, kapitáne,“ zabručel jsem si tiše pro sebe, a prohrábl si krátké vlasy. Měl bych mít rozum, a ne tu blbnout jako puberťák…

„T- Tome?“ ozvalo se tiše shora rozechvělým hlasem. Víc jsem nepotřeboval. K čertu se vším! Bral jsem schody po třech, abych v mžiku stanul před najednou nejistým Finem.

„Nerozmyslel jsem se, neboj,“ snažil jsem se zahnat obavy, které mu pomalu vytlačovaly vášeň z očí.

Vzal jsem ho kolem boků a hodil si ho přes rameno jako pytel obilí. Nedbaje jeho vylekaného zalapání po dechu jsem s ním několika málo kroky přešel pokoj, kde jsem ho hodil na postel, až vyhekl.

„Jen vážně doufám, že víš, co děláš,“ doplnil jsem tiše, než jsem se k němu sehnul. Až příliš dobře jsem totiž věděl, co dělám já. Zaplést se s podezřelým, riskovat čtyři roky práce jen proto, že nezvládám svoje péro, to mi vůbec nebylo podobné. A on… Až zjistí, kdo vlastně jsem… Nesmím mu dovolit, aby do toho pletl city. Tohle všechno musím udržet jen na fyzické úrovni. Chystám se ho podrazit tím nejhorším způsobem, pokud by se to dalo zvládnout bez toho, abych mu ještě lámal srdce, byla by to alespoň maličká útěcha. Na druhou stranu, pokud se do mě zamiluje, mohl bych mít přístup ke všemu, co jsem potřeboval.

 Nakonec, já jsem tedy nebyl ten padouch, no ne?

To všechno jsem věděl, ale nezastavilo mě to v tom, abych mu vyhrnul tričko, vzal jeho růžovou bradavku mezi zuby, polaskal jazykem a stiskl. Fin se propnul v zádech jako luk, štíhlými prsty se mi pokusil odtáhnout hlavu od své bradavky, ale vložil do toho tak málo síly, že to ani nemohl myslet vážně. Nenechal jsem se odradit a dál si užíval jeho reakce na mé dráždění.

Jednou rukou jsem se mu přesunul k rozkroku, klouby prstů jsem přejel jeho naběhlý penis, až mu uniklo tiché zasténání. Zvedl jsem pohled k jeho tváři, která byla stažená slastnou křečí, bílé, ostré zoubky zaťaté do ukazováčku jeho levé ruky, až pod jejich stiskem kůže prstu zbělela.

Kruci, připadal jsem si jako zvrhlík, tohle dělat tak nevinnému stvoření. Vytáhl jsem se nahoru, až jsme se téměř dotýkali nosy. Vtiskl jsem něžný polibek na hřbet ruky, kterou se snažil tlumit vlastní steny.

„Jestli chceš něco kousat, tak raději mně. Neubližuj tak nádherným prstům,“ zašeptal jsem prosebně a vtiskl mu další motýlí polibek na koutek rtů, zatímco jsem jeho úd pevně sevřel v dlani přes tenkou látku domácích kalhot.

Jako na povel mu obě ruce zamířily od úst k mým ramenům, kam se s až nebezpečnou přesností zabořily do svalů a pevně stiskly. Fin začal pohybovat boky proti mému sevření, musel být vyvrcholení blíž, než jsem si myslel.

„Háááh!“ unikl mu tichý výkřik, než se  se zachvěním podvolil orgasmu. Byl tak sladký!

Můj pokušitelský démonek otevřel oči, místo znaveného uvolnění na mě však hleděly dva odhodlané, modře elektrizující plameny, které mě přišpendlily na místě.

Než jsem si uvědomil, co se to vlastně děje, ležel jsem na zádech a jeho rozpuštěné vlasy, které mu unikly z jindy pevného vězení gumičky, mě pálily na nahé kůži hrudníku jako elektrické impulsy, zanechávajíc za sebou příjemné brnění. Cítil jsem, jak mě ochutnává jazykem i zuby, křečovitě jsem zatnul prsty do matrace, abych neudělal nějakou hloupost. Například si ho teď hned nenasadil na bolestivě pulsující orgán, který se připravoval chrlit sperma jako Vesuv lávu. Jen příklad, samozřejmě.

Viděl jsem jeho provokativní úsměv, když pevně chytil horní lem mých kraťasů. Měl jsem tušit levárnu. Jediným trhnutím se ocitly až u kolen, i se spodním prádlem. Vůbec jsem nechápal, kde se v něm bere tolik síly. Svaly, jemně se mu vlnící pod opálenou pokožkou, zřejmě nebyly jen na svádění nebohých pocestných.

Spokojeně si prohlížel můj penis, aniž by se ho jedinkrát dotkl, a já měl během chvilky - poprvé po spoustě let - chuť se zakrýt, alespoň rukou. Cítil jsem, jak se mi hrne krev do tváří, a ten pekelník to moc dobře věděl!

Obdařil mě dalším spokojeným úsměvem, a vzal můj penis do dlaně. Jeho jindy chladivý dotek pálil, až jsem málem zasykl. Pomalu začal rukou pohybovat a já se modlil, aby jeho matrace vydržela sílící sevření mých prstů.

Ten světlovlasý Satan se tím vyloženě bavil! V očích mu rozpustile jiskřilo, když se mučivě pomalu skláněl, aby mi olízl žalud. Zalapal jsem po dechu.

Tuhle démonickou bestii já měl za neviňátko?!

Nedal mi čas na další rozmýšlení, vzal mě celého do úst, a začal prudce pohybovat hlavou, zatímco střídal dráždění jazykem a zuby. Pohled na jeho sexy rty, tak pevně obemykající můj úd, jeho světlé vlasy, které mě s každým pohybem jeho hlavy šimraly v tříslech… Nedržel jsem se zpátky. Netrvalo to dlouho, provokace posledních pár dní daly mému sebeovládání skutečně na frak, a tak jsem mu se vší tou parádou vystříkl do úst.

Mou nadílku bez zaváhání spolykal, dokonce ještě vše pro jistotu očistil vlastním jazykem. Tomu říkám servis.

Sám se zatím svlékl, a si otřel vlastní ulepené tělo do trenek, které vzápětí letěly i s kalhotami ke dveřím.

Spokojeně, pružný jako velká kočka, přesunul se po čtyřech nahoru ke mně, aby mohl natáhnout své nádherné tělo vedle mého, protkaného nespočtem jizev. Položil se mi na hruď, dlaně složené pod bradou. Byl na něj úchvatný pohled.

„Království za tvoje myšlenky,“ řekl tiše, pohled upřený do mé tváře.

„Přemýšlím, o kolik je tenhle pokoj větší, než ten můj,“ usmál jsem se, a pohladil ho v medových vlasech.

„Jen o pár metříčků,“ zazubil se.

Poprvé jsem se pořádně rozhlédl kolem. Zatímco můj pokoj byl tak nějak celý dřevěný a přírodní, Finův byl šedý. I kdybych se moc snažil, nic jej nemohlo vystihnout lépe. Podlahu zcela pokrýval starší koberec, šedý dřevěný nábytek byl povětšinou rozestavěn kolem zdí, na kterých nebyly žádné obrazy ani fotky. Hned u postele měl prostorný pracovní stůl, na kterém stál velký stříbrný počítačový monitor. Tomu bych měl věnovat víc pozornosti, problesklo mi hlavou mé profesionální já. Na stolku u postele jsem si všiml zarámované fotografie. Podle šerpy zdobící Finovu hruď jsem usoudil, že bude maturitní. Stál na ní po boku mírně shrbeného staršího, prošedivělého muže, který měl stejně zarputilý pohled v očích, a stejný tvar rtů. Bez pochyb Finův otec.

Ze stolu se ozvalo hlasité pinknutí a Fin sebou trhl.

„Myslel jsem, že jsem ten krám vypnul,“ zamumlal, a neochotně se zvedl. Nahý přistoupil k počítači a pohybem myší aktivoval obrazovku. Neodolal jsem, abych alespoň pohledem nepolaskal jeho hýždě. Začal cosi psát na klávesnici, ale nedokázal jsem přečíst co. Vrátil jsem se tedy zatím pohledem zpět k fotografii. Teprve teď jsem si uvědomil, že zlaté písmo na modré šerpě je rok.

Ten, ve kterém Fin maturoval.

„Fine?“ snažil jsem se znít klidně. Se zájmem se na mě podíval.

„Kolik ti vlastně je, Fine?“ ujišťoval jsem se, v žaludku nepříjemné pnutí.

„Dvacet jedna. Proč?“ řekl s naprostým klidem, a zaměřil pozornost zpět k monitoru.

„Sakra, hádal jsem ti tak pětadvacet, a i to se mi zdálo zatraceně málo… Takový děcko,“ zaskučel jsem, a přehodil si ruku přes oči. Takže on je o deset let mladší, než já. No ty vole. To bylo moje maximum, takhle velkej věkovej rozdíl jsem ještě nezkoušel. Tedy, ne že by na tom kdovíjak záleželo, ale stejně… Deset let je ranec.

„Asi není úplně hezký, abych zmínil, že tomuhle děcku ses před chvílí udělal do pusy, co?“ řekl bez zjevných známek zájmu, a dál něco datlil do počítače. Tak chladný tón jsem od něj ještě neslyšel.

Eh, že by citlivé téma?

„Tak jsem to nemyslel, jen… Překvapilo mě to, no,“ vysvětloval jsem omluvně.

„Jestli si připadáš jako pedofil, rád bych tě ujistil, že jsem plně dospělej, svéprávnej, mám řidičák, můžu legálně pít i volit,“ ušklíbl se mým směrem.

Takže hodně citlivé téma.

„Já vím, promiň, jen mě to překvapilo. Budeš se tomu počítači věnovat ještě dlouho? Já jen jestli se mám přesunout do vlastní postele…“  hodil jsem mu udičku.

„Heh, ne, jen klidně lež. Zajdu dolů pro něco k pití, a za chvilku jsem zpátky,“ zazubil se, a já pochopil, že mi bylo odpuštěno. Dost dobře jsem si uměl představit, co za pachuť potřebuje zapít.

Aniž by se obtěžoval s oblékáním, vyšel z pokoje. Ne že by se musel bát, že ho někdo uvidí. Uvolněně jsem se protáhl, než mi zrak uvízl na stále ještě rozsvíceném monitoru.

Musel jsem pracovat rychle, měl jsem dvě minuty. Maximálně.

Potichu jsem se přikradl k počítači a prohlížel si text na monitoru. Byla to jakási chatovací místnost s dost hloupým názvem. Bull Rande. Nebylo tam mnoho přihlášených, a podle prázdných ikonek nikdo z nich neměl vyplněný profil. Celkově i přezdívky vypadaly, že jejich cílem je být co možná nejvíc anonymní. Po pravé straně byl otevřený panel správce.

Takže Fin tuhle místnost spravoval? No, vždyť říkal něco o tom, že si přivydělává tvorbou stránek, tak proč mám ten nepříjemný pocit v zátylku? Začetl jsem se do diskuze.

K258: mám tu F na váze 24,7 něco na test?

Los13: na týhle váze tu mám CH, chceš?

K258: tu tvojí černou hyenu? Tvl ne díky LOL

Los13: haha srabe

Zlato7: K258: beru, máš kde?

„Našels něco zajímavého?“ ozvalo se pobaveně ze dveří, kde stál Fin, svírající v pravačce skleněný džbánek, orosený díky ledovým kostkám, cinkajícím v oranžové limonádě, v druhé ruce skleničky.

Srdce mi vynechalo úder. Takhle hloupě se nechat chytit! Plukovník by mi nakopal. Sakra, já sám bych si nakopal, že jsem nebyl ostražitější!

„Ono… Pípalo to tady, a já… Promiň. Nechtěl jsem nikomu narušovat soukromí, nebo tak něco…“ pokoušel jsem se z nebezpečně ožehavé situace nenápadně vybruslit.

„V pohodě,“ odkývnul celou situaci nonšalantně jediným pohybem hlavy. „Není to, jako by tam řešili něco vyloženě soukromého. Prostě si jen domlouvají soupeře.“

„Soupeře?“ nechápal jsem, a znovu si přečetl těch několik řádků.

„Jo. Nevidíš? Tenhle má fenu na váze 24,7 kg a hledá pro ni soupeře na test. Tedy fenu na stejné nebo podobné váze, na které si otestuje, jak moc – a jestli vůbec – je jeho fena vhodná do ringu,“ vysvětlil jednoduše, a považoval tím celou diskuzi za uzavřenou. Naléval v klidu limonádu do sklenic.

Web, kde si lidé domlouvají soupeře do zápasů? Jak je možné, se na něj naši specialisté ještě nenarazili?! Jak nám tohle mohlo uniknout?

To musím co nejdřív nahlásit!

Sakra Fine… Do čeho ses to zamotal?!