Zatímco jsem poklízel u psů, hlavou se mi stále honil jeden nepravděpodobnější plán než druhý. Mohl bych ho nějak varovat, aniž bych odhalil, kdo jsem? Kdybych mu strčil pode dveře anonymní dopis, bylo by to trochu nápadné, a poštovní schránku tady neměl. Poštu si vyzvedával přímo ve městě na poště. Mohl bych …

Co přesně? Co jsem vlastně mohl sám, bez pomoci kohokoliv zvenčí, dokázat?

„Do hajzlu!“ ulevil jsem si, když mi jeden z větších psů vyskočil na kolečko s nasbíranými poklady tak šikovně, že jej zvrhnul a vysypal. Zvíře na mě upřelo nechápavý pohled, stále radostně vrtělo ocasem, bez sebemenší známky kajícnosti. Pohladil jsem jej po široké hlavě.

„Nemám to parkovat jak vocas, viď,“ ušklíbl jsem se sám sobě. Potřeboval jsem se dát dohromady, a to rychle. Kdybych v tomhle stavu měl čelit Finovi, nejspíš bych všechno vyblekotal jednou větou, na jejímž konci by mě fláknul lopatou na hovna mezi oči.

Kdybych měl štěstí, a on mi neudělal nic horšího.

Navíc jsem si připadal, jako kdyby mi v mozku tikal odpočet. Nevěděl jsem přesně, kolik času mi plukovník dá, než sem vpadnou. Při každém šustnutí jsem sebou cukal, abych se ujistil, že to ještě nejsou kola policejních vozů na příjezdové cestě.

Ještě ne, ale už brzy.

Potřeboval jsem to začít řešit, něco vymyslet, a to zatraceně rychle. Jestli se tu objeví zásahová vozidla, neovlivním už vůbec nic.

Kruci, jak z tohohle ven? Nenapadal mě jediný způsob, který by mi umožnil nepřiznat, že jsem tajnej. Jasně, vždycky bych ho mohl omráčit, svázat třeba do pytle, hodit do jeho vlastní dodávky a odvézt někam do bezpečí, ale… Nějak jsem si byl jist, že tohle jsem viděl v jakémsi romantickém filmu. A nedopadlo to hezky.

Začínal jsem si připadat trochu jako schizofrenik, jak jsem si v duchu pokládal otázky a návrhy, které jsem ihned zase zamítal a rozcupoval za použití několika málo věcných argumentů. Trvalo to k poslední řadě psů, než jsem si položil onu základní otázku.

Chce vůbec Fin být zachráněn?

Zarazil jsem se uprostřed pohybu. Proč mě tohle nenapadlo dřív? Jasně, z nějakého mně neznámého důvodu jsem k němu cosi cítil, ale i já sám jsem se to bál jakkoliv pojmenovat, natož abych mohl s jistotou říct, jak je na tom on. Byl jsem tolik zaměřený na to, jak vše co nejrychleji vyřešit, ideálně ještě dnes, že jsem tenhle velký, rudě blikající otazník úspěšně ignoroval.

Do háje, co já o něm vlastně vím?

Bylo toho najednou hrozně moc, co se mi rojilo v hlavě. Vyvezl jsem kolečko na určené místo, a šel si pro další instrukce. Další bod, na který jsem mírně pozapomněl.

Jak bych se měl tvářit, až mu budu poprvé po společné noci čelit? Touhle dobou by měl začínat s přípravou oběda, ztracen v myšlenkách jsem ranní úklid řádně protáhl.

Nakonec jsem se rozhodl nechat prozatím vše tak nějak plynout. Zhluboka jsem se nadechl, povolil napjetí ve tváři a vešel do srubu.

Domek naplňovala příjemně živá latinsko-americká hudba, díky které Fin neslyšel cvaknout dveře. Zrovna si zpíval refrén, chtěl se zavlnit do rytmu, ale místo toho prudce strnul a pravačka mu vystřelila k bederní páteři.

Smutně jsem se pousmál.

Kéž by tohle byl dnes jeho největší problém.

„Nějak mám pocit, že bych se měl omluvit,“ promluvil jsem, a sledoval, jak nadskočil jako vylekaná kočka. Pomalu jsem k němu přistupoval, pátrajíc po náznaku nesouhlasu v jeho tváři. On se však jen mírně zarděl a s úsměvem mi vyrazil naproti. Objal mě kolem pasu a cudně přitiskl své rty k mým.

„Dobré ráno,“ zářil mi v objetí. Přitáhl jsem si ho těsněji k sobě, a nesmlouvavě vnikl jazykem do jeho úst. Tiše spokojeně zamručel a obtočil mi ruce kolem krku. Cítil jsem, jak se mu zrychluje dech a pomalu se nechává unášet vzrušením.

Přerušil jsem polibek a sevřel ho v náručí tak, aby mi neviděl do tváře.

„Teď je to teprve dobré ráno,“ zašeptal jsem, ještě odhodlanější ho uchránit před bouří, která tu mohla každou chvílí vypuknout.

„Chtěl bys ho udělat ještě lepší?“ zahuhlal mi pobaveně do ramene, a otřel se o mě podbřiškem, kde jsem i přes pracovní kalhoty zřetelně zaznamenal jeho počínající erekci.

Jo, to mládí.

Nic by mi neudělalo větší radost, než si znovu vychutnat mého sladkého pokušitele, který mě jako skutečný démon pomalu stahoval na cestu do pekel.

A to o tom ani nevěděl.

„Fine… Kdybys nebyl tady, měl bys kam jít?“ vypadlo ze mě nečekaně. V hlavě mi stále blikalo výstražné světlo, upozorňující na nedostatek času. Musel jsem začít jednat.

Mladík se trochu odtáhl, a zavětřil jako ohař na stopě.

„No, záleželo by na jak dlouho. A hlavně proč,“ připustil pomalu.

„Kvůli… Kvůli bezpečí,“ uhnul jsem pohledem. Byla jen otázka času, než mě od sebe odstrčí, a já si chtěl sobecky jeho teplo vychutnávat ještě o pár vteřin déle. Pak mohl klidně dojít k některému ze šuplíků, vytáhnout pistoli a na místě mě odstřelit.

„Proč bych byl v nebezpečí?“ nevzdával se.

„Policejní razie.“

Dlouhé ticho změnilo příjemnou atmosféru, do které jsem ještě před několika málo okamžiky vešel, na tak napjatou, až bych přísahal, že cítím tlak na spáncích. Finovi se zrychlil dech, a byl jsem si jistý, že mu srdce tluče jako o závod.

„Pojď se mnou,“ řekl po nekonečném mlčení, nečekaně mě chytil za ruku a vlekl nahoru, do svého pokoje. Beze slova si stoupl k počítači a něco zadal do vyhledávače. Konsternovaně jsem ho sledoval. Nikdy by mě nenapadlo, že se mě ještě někdy bude chtít dotknout.

„Sedni si, chvilku to potrvá,“ nařídil tiše. Naprosto mě rozhodil jeho klid. Muselo mu přece dojít, co jsem se mu snažil říct, ne?

Ne?!

„Sleduj,“ upozornil mě, když spustil jakési video se smečkou čokoládových štěňat. Mohlo jim být tak sedm-osm týdnů maximálně, přesto to co dělala, rozhodně nebyla hra. Jedno druhému se zcela vědomě snažilo ublížit. Postupovali stejně jako stará fena, jejíhož útoku jsem byl svědkem. Ke konci videa mezi štěňata vkročil muž, a s trochou úsilí je od sebe oddělil. Sápala se však po sobě dál. Nechápavě jsem se zadíval Finovi do tváře.

„Proč…?“

„To cos viděl, je kvalitní vrh štěňat. Taková se už rodí, je to genetika. Dědictví po předcích. Vyblokované smečkové chování. Totálně. Psi, kteří se rodí aby bojovali, aniž by je zajímalo kdo je soupeř. Genetika. A teď sleduj tohle,“ vysvětloval hlasem bez života, tolik odlišným od jeho normálního.

Zapnul jakýsi dokument o ochráncích zvířat. Byl to díl o zátahu na pořadatele psích zápasů. Některá zvířata byla opravdu ošklivě zjizvená. Přijeli ochranáři a všechny psy naložili s tím, že jim po ošetření najdou nové domovy, kde jim bude lépe. Ano, přesně tak jsem si představoval happy end. Nenápadně jsem pokukoval po Finovi.

„Dávej pozor, teď to bude zajímavé,“ napomenul mě. A opravdu. Psi, než šli do nových rodin, museli projít povahovým testem. Házeli po nich hračky, aby jim je vzápětí brali, sahali jim umělou rukou do žrádla, a pak k nim přivedli psa. Pes, který reagoval agresí, nebyl vhodný pro normální adopci. Samozřejmě, žádný ze zachráněných psů neprošel. Ani půlroční štěňata.

V závěru dokumentu uvedli, že psi, kteří nebyli vhodní pro adopci, byli humánně utraceni, protože by jinak dožili v útulku.

Všechny je zabili.

Včetně těch štěňat.

Jako kdybych si až nyní uvědomil občasné vyštěknutí některého ze psů, kteří odpočívali na slunci, polehávaje u svých bud. Zabijí je. Každičkého z nich. Milou bílou fenku, která mi hned první den skočila do tváře, stejně jako starou fenu, která se postavila útočnici o tolik silnější.

„Už to chápeš? Kluk, o kterém byl tenhle dokument, už pět let sedí. Našli u něj i drogy. Dva z těch psů na videu měl od nás. Byl jsem u toho, když přišli na svět. Byla to nádherná, zdravá a silná zvířata, která měla ještě celý život před sebou, nebýt těch posraných sluníčkářů, co do všeho musí strkat nos!“ vztek a smutek mu lámali hlas, a já bych si ho v tu chvíli nejraději stáhl na klín a utěšoval, dokud bych černé vzpomínky nezahnal pryč. Jenže to, co ho čeká, bude ještě daleko horší.

„Proč nemůžou jít do normální adopce?“ snažil jsem se pochopit stanovisko ochránců, abych mohl začít hledat cestu, jak jej obejít.

„Tys neviděl to první video?“ ušklíbl se hořce. „Nejsou to psi, které zbavíš chuti se rvát. Nemůžeš je dát jen tak někomu, kdo je pustí v parku mezi psy. I když je výcvikem přiměješ, aby cizí psy ignorovali, stačí i maličká záminka, aby přepnuli na režim JáJsemVlastněPitbull, a takový majitel, který žil v domnění, že jeho miláček by něco takového nikdy neudělal, nebude naprosto tušit, co dělat. To jsou pak ti specialisté, které vidíš na youtube, jak mlátí do zakouslých psů klackem, polévají je vodou, kopají, tahají za ocasy a hodně nahlas vřeští. V rukou takového majitele je ten pes hrozbou pro všechna zvířata v okolí. A to pak ochranářům kazí statistiky. Takhle je to pro ně snazší. A levnější.“

Nevěděl jsem, co mu na tohle říct. Část mého já si vytrvale stála za přesvědčením, že psí zápasy jsou zlo a je potřeba je vymítit, ale… Další část mého já nechtěla, aby se Finovi psi dostali do rukou těchto lidí. A tahle část rozhodně nebyla malá.

„Takže… Kdybys věděl, že se něco takového blíží, dokázal bys je zachránit?“ zeptal jsem se, překvapen chvěním a nadějí, kterou jsem slyšel z vlastního hlasu.

„Záleželo by, kolik bych na to měl času?“ naklonil hlavu ke straně. Nechápal jsem jeho klid, vážně ne. Soustředěně mě poslouchal, a přesto nepropadal hysterii ani vzteku, který bych si rozhodně zasloužil. Proč? Jak?

„Moc ne. Dva dny – maximálně,“ odhadl jsem termín, který mi připadal pravděpodobný.

„To by nebylo moc, ale reálné to je,“ kývl hlavou odhodlaně. Pokynul mi, abych ho pustil na židli k počítači. Ihned po dosednutí začal cosi závratnou rychlostí psát a odesílat. Nechtěl jsem rušit, a tak jsem se otočil k odchodu.

„Tome?“ zastavil mě jeho hlas mezi dveřmi.

„Proč… Proč jsi mě varoval? A netvrď mi, že si přijdou pro tebe, na to ti neskočím.“

„Sám nevím,“ pousmál jsem se smutně, a vyšel na chodbu. Právě jsem zradil všechno, čemu jsem celý svůj život věřil, a šlo to rychleji, než bych čekal.

Dokážu po tomhle sám se sebou žít? Možná nebudu muset, plukovník mě nejspíš odpráskne jako zrádce. Připadal jsem si jako ve snu. Jako kdybych byl v jiné realitě, a to, že jsem zahodil své sny, ideály a zásady, byl jen rozmazaný film ve stařičkém autokině.

Dole jsem si sedl vedle pelechu poraněné feny. Protáhla se, a šedivou hlavu mi unaveně vložila do klína, aby mi nastavila nezraněná místa na krku k drbání. Jen jsem tam seděl, a znaveně poslouchal její pravidelný dech, svět kolem sebe jsem přestal vnímat.

Když mi Fin sáhl na rameno, leknutím jsem sebou trhl.

„Na stole máš jídlo,“ řekl tiše. Pátravě jsem zkoumal jeho výraz, ale ani nyní jsem tam nenašel nenávist nebo alespoň odsouzení, které jsem tam čekal.

U stolu jsem tu nejistotu nevydržel.

„Proč jsi mě ještě nevyrazil? Pochopils to přece, ne? Jsem policajt v utajení, a mým úkolem bylo zničit svět, ve kterém žiješ!“ rozohňoval jsem se tak, jak by podle mých předpokladů měl on, bez ohledu na to, že jsem i sám sobě zněl jako laciná parodie rádoby akčního hrdiny.

„Víš,“ povzdychl si tím nesnesitelně klidným hlasem: „ty mě možná máš za děcko, ale já v tomhle světě žiju od narození. Choval už můj děda. Vyrůstal jsem s vědomím, že tu může každým dnem být razie, takže to není nic, co by mnou nějak otřáslo. Spíš… Nerozumím tobě. Doktor tvrdil, žes mu dodával přes tři roky. Tím pádem to není nějaká jednorázová záležitost, ale něco, na čem pracuješ už dlouho. A pak to zahodíš? Jen tak? Ze dne na den? Já byl od malička vychovávanej, abych neřešil budoucnost a žil okamžikem tak, abych až si pro mě přijdou, ničeho nelitoval. Ale co ty?“ propaloval mě modrými lasery, ve kterých nebylo žádné odsouzení, jen čistý zájem.

„Já… Já jsem asi zešílel,“ skryl jsem obličej v dlaních. Co bych mu mohl říct, aby to nevyznělo jako přeslazená telenovela? Dál mě zaujatě pozoroval, dával najevo, že z tohohle se bez obstojného vysvětlení nevyvléknu.

„Prostě… Měl jsem dostat Doktora. Nasbírat důkazy, a položit jeho i s tou partou kolem. Jenže to vypadá, že dostat pár chovatelů, kde se bude v tisku mluvit o stovkách zachráněných psů, by vedení udělalo větší radost. Byl by z tebe exemplární případ a já… Toho jsem být součástí nechtěl,“ dokončil jsem tiše. Vysloveno nahlas to znělo jako vyznání kluka v pubertě.

„Takže jsi zradil kvůli mně,“ uhodil hřebíček na hlavičku věcným tónem. Proč to musel říct zrovna takhle?!

„Jo, nejspíš jo,“ připustil jsem, a vyhýbal se jeho pohledu.

„Tome…“ lákal mě, abych se na něj podíval. Podlehl jsem pokušení. Něžný pohled v nejisté tváři mě zarazil.

„Nikdy jsem si nedělal plány na budoucnost, nikdy jsem nevěřil na Šťastně až na věky, ale s tebou je mi dobře, jako ještě nikdy. Nechci se tě jen tak vzdát, takže to hádám něco znamená,“ vysvětloval tiše, a jeho hlas mi zněl jako volání Sirén, jen jej následovat a navěky zmizet v hlubinách. „Samozřejmě bych byl raději, kdybys nebyl policajt a já nemusel řešit, kam dám psy, ale i tak… Věděl jsem, že tenhle den jednou musí přijít. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu mít to štěstí, abych narazil na někoho, kdo mě varuje předem, a zachrání tak všechna zvířata… Jsi báječnej člověk, Tome.“

Z jeho hlasu čišela upřímná vřelost, a mně najednou bylo do smíchu.

Podrazil jsem plukovníka, svou práci, kolegy a vlast.

Zneuctil jsem svou přísahu a pošlapal Miinu památku.

Zpronevěřil jsem se všemu, v co jsem věřil.

Ale byl jsem báječnej člověk.

Paráda.

No, ještě nebylo pozdě. Mohl bych se třeba zastřelit.

Zvedl jsem se a odešel před srub. Zbytečně jsem si šacoval kapsy, abych našel krabičku cigaret, která odpočívala v nočním stolku nahoře. Prudce jsem utrhl stéblo trávy a drtil mezi zuby alespoň to. Přál jsem si mít tu moc, a vrátit čas o několik hodin zpět. Říct plukovníkovi, ať přijedou hned, že vše potřebné najdou ve Finově počítači, a na Doktora jim určitě spoustu důkazů poskytne nejen on, ale i ostatní. Plukovník by se tu spokojeně vznášel jako vzducholoď, hrdě se dmoucí nad úspěšnou misí. Objal by mě kolem ramen, a pozval večer na skleničku. Tam bychom si připili na Miu, a oslavovali pád další zločinecké organizace.

Vzal bych si pár dní volna, a možná navštívil Fina ve vazbě, pokud by mě ještě chtěl vidět. A pokud ne, nic by se nedělo. Cestou do hotelu bych si koupil inzertní noviny, a začal si hledat byt. Tentokrát něco prostornějšího a v lepší čtvrti, než byl ten chlívek, ve kterém jsem živořil poslední čtyři roky. Ideálně někde v centru, abych si mohl večer zajít na skleničku, aniž bych platil taxík. Nějakou dobu bych se flákal, než by mě začalo svrbět z nicnedělání. Zašel bych za plukovníkem, a jen tak mezi řečí se ho zeptal, jestli nepotřebuje s něčím píchnout. A lítal bych v tom znovu.

Život bez minulosti, bez budoucnosti, bez rodiny.

Tak mi to přece vždycky vyhovovalo.

Co se sakra se mnou dělo, že jsem to všechno takhle kapitálně posral?!