Dnes dopoledne se Fin vrátil dolů necelou půlhodinku po mně, a pustil se do přípravy oběda, jakoby nic. Nevím, kdy stihl sprchu. Byl jsem venku, srovnat si myšlenky a po hodně dlouhé době jsem si vážně nutně potřeboval zapálit, každopádně když jsem vešel do srubu, míhal se po kuchyni s obvyklým elánem, vlasy měl ještě mokré a voněl mýdlem. Aniž by pohlédl mým směrem, požádal, jestli bych stihl vzít jednoho ze psů na procházku ještě před obědem. Na řadě bylo prý číslo 43. Vyhledal jsem tedy druhého psa v dané řadě. Byl to zavalitější, žíhaný pes, kterému chyběla část ucha a napadal na přední nohu. Měl jsem s ním jít po modré trase.

Fin včera, zatímco venčil, označil tři různě dlouhé okruhy, aby mi usnadnil orientaci. První měl jen necelé dva kilometry, a byl pro štěňata, důchodce, nebo pro psy, kteří tahali závaží v podobě řetězů či pneumatik jen na kratší vzdálenost. Druhý okruh – zelený - měl čtyři kilometry, pro psy v kondici nebo lehčím tréningu. Poslední byl červený, ten měl osm kilometrů. Podle času a počasí jsem měl nakázáno brát si na zelený okruh pokud možno kolo. Při vysvětlování si Fin povzdychl, že by jednou chtěl mít tolik času, aby si mohl červený obejít procházkovým tempem, prý tam byl krásný výhled. Připadal jsem si, jako kdybych jeho slova vnímal stále jen tak napůl. Pořád ještě jsem se nemohl srovnat s tím, co všechno mi dnešek naložil.

Když jsem opouštěl srub, Larry polehával poblíž kuchyňské linky a ani nezvedl hlavu. Nežebral, jen chtěl být Finovi na blízku. Nechápal jsem to. Zatáhl jsem netrpělivě za silné pletené vodítko, aby žíhaný pes přestal očichávat kořeny stromu, které se vlnily na zemi jako vyobrazení bájných plazů. Nejspíš to takhle měli všichni tihle psi. Jak dokázali Finovi odpustit, že je bral do ringu? Proč mu Larry ještě stále věřil? Vybavil jsem si chvíle v tmavé stodole.

Larry ani na okamžik nevypadal, že by ho Fin k něčemu nutil. Naopak, ve chvíli kdy zahlédl oprýskanou konstrukci ringu, jako kdyby se do něj těšil. Zvuky, které vydával a postoj, který vůči Macovi zaujal, tam přece nebyla ani stopa strachu, ani špetka zaváhání. Vyběhl po něm jako když jiný pes loví oblíbený míček. Navíc, Fin i Garry se celou dobu pohybovali v ringu mezi nimi, kdyby chtěli, psi na ně mohli kdykoliv zaútočit. Plus, dřevěná zábrana byla zhruba do výše kolen, proč ji prostě nepřeskočili? Vždyť… Kdyby Larry chtěl, mohl by snadno ze stodoly vyběhnout a boji se vyhnout. Totéž Mac. Ale to ne, oni se do sebe pustili, jako kdyby před nimi stanul jejich nejhorší nepřítel. Jako kdyby je nic na světě v daný okamžik nemohlo udělat šťastnější, než sejmout protivníka. Pohlédl jsem na psího dědouška, kterého jsem vedl lesní cestou. Čokoládové oči už začínaly být mírně zakalené, hřbet nebyl tak pevný a svalnatý jako zřejmě bývával. Ale ani přes kulhání pes nevypadal, že by měl špatný život. Jistě, měl na sobě spoustu šrámů, část ucha byla pryč, díky čemuž mu jeho zbytek stál, a dodával tak dědouškovi tak trochu klaunský vzhled, ale stejně… Ten pes mě přivítal, na procházku se těšil, na vodítku chodil lépe než většina městských psíků, které jsem si zvykl potkávat. Při uklízení a krmení se vždy choval slušně, přátelsky a hravě. Pes, který byl v ringu nejspíš tolikrát, že jsem si to ani nechtěl představovat. Probíhalo to stejně? Taky se tam těšil, a pak si užíval Finovo opečovávání v kuchyni? Místo, kde bylo ucho odtrženo nebylo rovné, takže jsem pochyboval, že ho léčil veterinář. Byl to Finův otec, kdo zastavoval krvácení? Byl to Fin, kdo si smýval z rukou krev tohoto psa, když byl zraněný? Pozoroval jsem, jak se zvíře snaží ulovit včelu, kterou svým očicháváním vyhnalo z jednoho ze žlutých květů, lemujících cestu.

Jo, to byla další kapitola. Fin. Jeho ranní laškování bylo sice trochu naivní a neohrabané, ale zatraceně účinné. A to nemluvím o scéně, které jsem byl neúmyslně svědkem. Když vyslovil mé jméno, vážně jsem nevěděl co dál. Potřeboval bych alespoň jednu noc někde v baru, abych si udělal trochu pořádek v tom, co ve mně vířilo. Toho kluka jsem chtěl. Hodně. Neskutečně mě fyzicky přitahoval. Byl takový… Jiný. Když šlo o psy a práci kolem nich, byl pevný a nesmlouvavý, ale pak mě dokázal rozebrat plachým úsměvem a červenáním. Nedávno mi bylo jednatřicet. Nebyl jsem žádný nadrbaný studentík, tyhle věci jsem nikdy neměl problém ovládnout. Kruci, kdyby moje sebeovládání bylo vždycky tak mizerné jako posledních pár dní, na akademii bych měl peklo. A později v kasárnách? Vůbec, tam se jakákoliv známka homosexuality tvrdě léčila brutální šikanou. O mé orientaci věděl jen Plukovník, a těch pár ex, co jsem za ty roky nasbíral. Byl jsem vždycky za toho upjatého dříče, co prostě jen nemá čas na vztahy a jde tvrdě za kariérním postupem. Ti, kdo mě takhle poznali, se tomu smáli. Těch pár, kteří věděli co mě vlastně k téhle práci přivedlo, mi šlo rychle a s pochopením z cesty.

A teď tohle. Blond démon, který nejen že mě přitahuje, ale zároveň mi dává dost okázale najevo, že by si dal říct. Zhluboka jsem se nadechl a dnes již po několikáté zkusil zapojit svůj logický úsudek, na který jsem se zatím vždy mohl spolehnout. Fin porušoval zákon, o tom už nebylo pochyb. Mohl by mě dovést hlouběji do světa psích zápasů, a s Plukovníkovou pomocí bychom je mohli zničit. Takový byl plán. Pracoval jsem v přestrojení už víc než čtyři roky, a rozhodně nikdy nebudou patřit k dobám, na které budu s láskou vzpomínat. Nemohl jsem si dovolit selhat. Už jen kvůli tomu malému chlapci ne. Vina za jeho smrt mě bude sžírat už napořád. Vycouvat jsem z téhle akce prostě nemohl. Takže co?

Pokud Fina odmítnu, a on to vezme dobře, budeme tu dál pracovat jako dva kamarádi, přičemž si každý ve své posteli budeme dělat dobře s myšlenkou na tu ubohou vzdálenost, která nás dělí. Taky by to mohl vzít špatně, a dohnat to do bodu, kdy budu opravdu muset odejít, a začít jinde od začátku. Čtyři roky práce v hajzlu.

Co kdybych ale to svůdné stvoření neodmítl? Pokud si s ním něco začnu a neklapne to, jsme zpět v bodu nula, a buď to ukončíme v dobrým, nebo ve zlým a budu muset odejít. Pak je tu ale ještě ta možnost, že to bude klapat. Nebyl jsem zase takový romantik, abych si s Finem maloval společnou budoucnost, ale na tu chvíli by to mohla být vážně paráda. I kdyby nic jiného, tak alespoň na tak dlouho, abych se dozvěděl vše potřebné. Tahle možnost by se mi vážně líbila, dalo by se za ni schovat spoustu dalších důvodů. A ano, vědomí, kolik času bych mohl strávit v zajetí toho žádoucího, pružného mladého těla, rozhodně sehrálo svou roli. Jen to pomyšlení mi vyboulilo poklopec na kalhotách. Jo, tolik k té mojí slavné chladné logice.

„Tak pojď,“ houkl jsem na psa, který právě zklamaně sledoval, jak mu včela svým nerovným stoupáním vzhůru mizí z dosahu. Byl jsem rozhodnutý. Pokud Fin bude chtít, rozhodně jeho nabídku přijmu. Svižným krokem jsem pokračoval po cestě, a myšlenky na to, co by mi právě teď asi řekl Plukovník, jsem úspěšně vytěsnil.

Uvázal jsem psa zpět u jeho boudy, na rozloučenou ho podrbal a zatímco lačně chlemtal vodu, vydal jsem se opláchnout do srubu, kde už by měl čekat Fin s obědem. Nechybělo moc, a začal bych si hvízdat.

Z koupelny jsem vyšel zrovna ve chvíli, kdy mladík foukal na lžíci horké žluté hmoty, než si ji vložil do úst.

„Jaké to je?“ promluvil jsem mu tiše za pravým uchem. Fin úlekem nadskočil, a sousto bramborové kaše, které se chystal ochutnat, mu sklouzlo ze lžíce. Aby nedopadlo na zem, podařilo se mu jej zachytit dlaní druhé ruky. Polekaně na mě pohlédl.

Se škodolibým úšklebkem jsem mu dlaň chytil, a přitáhl si ji k obličeji. Byl jsem zvědavý, jak zareaguje tentokrát. Dokážu v něm znovu vyvolat ten překvapený a žhavý pohled, jako první večer? Aniž bych se odpoutal pohledem od modrých vyplašených očí, přejel jsem jazykem po jeho dlani, a dal si záležet, abych nezanechal ani stopu bramborové kaše mezi jeho prsty, které se citelné třásly.

„Výborné, jako vždy,“ řekl jsem tiše nakřáplým hlasem, pustil jeho ruku a šel pohladit Larryho.

„Tak co ty kluku, dobrý?“ mluvil jsem na něj klidně a on začal rytmicky bubnovat ocasem do podlahy. Byl jsem si dobře vědom, že tam Fin ještě stále stojí a sleduje mne.

 Využil bych jakékoliv příležitosti, aby se k němu mohl otočit zády. Ne, neměl stejně sexy výraz jako první večer. Měl mnohem, mnohem lepší. V očích překvapení, možná i strach, a tolik touhy, že by to jednoho mohlo snadno podpálit jako chvojí v krbu.

Konečně jsem uslyšel, jak se pohnul z místa a začal znovu něco kutit na lince. Drbal jsem zraněné zvíře tak, abych se vyhnul poraněným místům, která byla cítit dezinfekcí, a vydýchával napětí, které v tu chvíli zcela naplnilo místnost. Během chvilky jsem už slyšel cinkání talířů.

„Po-ehm… Pojď jíst,“ přeskočil Finovi hlas, zatímco si sedal ke stolu.

Opláchl jsem si v rychlosti v koupelně ruce, které díky Larrymu mírně zoranžověly dezinfekcí, a usadil se proti Finovi, které nervózně uhýbal zrakem do talíře. Pohled na pečeného pstruha jsem doprovodil zálibným mlasknutím, a nyní už se zcela nepokrytě bavil sledováním Finových rozpaků. Hlavně ve chvíli, kdy jsem si nabral první sousto kaše a s až teatrální dávkou spokojenosti jej pomaličku vložil do úst.

Olízl jsem vidličku.

„Já to věděl!“ vyprskl zrudlý Fin a praštil do stolu, až sklenky s limonádou zacinkaly.

„Ty se mi mstíš za tu snídani!“ namířil na mě obviňující ukazováček.

„Ale vůbec ne,“ kuckal jsem smíchy a byl vážně vděčný, že jsem zrovna polykal kaši a ne nic, co by mě udusilo.

„Jen jsem dával najevo, že se ti to vážně povedlo,“ bavil jsem se dál. Ten kluk byl v některých ohledech ještě chlapeček. Nebylo divu. Jestli žil takhle izolovaný, těžko si mohl navyknout na hry pro dospělé. Byl jsem za to vážně rád, natrefit na takhle upřímné reakce, to bylo vážně něco. Asi jako když si k řadě chirurgicky upravených a patřičně nalíčených modelek stoupne dívka, která je prostě krásná sama o sobě, tak jak je. Možná není dokonalá, ale o to víc člověku sebere dech.

Sledoval mě nesouhlasným pohledem a v modrých očích jsem viděl pochyby. Nejspíš váhal, do jaké míry mi pochvalu může věřit, a do jaké si z něj už dělám legraci. Zatvářil jsem se jako neviňátko a s chutí se pustil do jídla. Ten kluk vážně uměl vařit, na chvíli mi mysl zaplnila jen výtečná chuť na jazyku se rozpadajících soust. Dojedli jsme v tichosti, já o trochu dřív než on. Počkal jsem, než dojí, abych jeho i můj talíř odnesl do dřezu, za což mi trochu nejistě poděkoval. Pustil jsem vodu a začal umývat nádobí. V zádech jsem cítil jeho pohled. Na co asi myslel? Ještě pořád s ním zmítalo libido, nebo si jen vychutnával ten pocit, kdy není na všechno sám?

Poslední myšlenka nepříjemně hryzla. Sám. Jaké to muselo být, žít tu jen s otcem? A poté? Nikdo, s kým by mohl mluvit, žádný jiný člověk… Zapomínal jsem, jak je Fin mladý. V tomhle věku to muselo být peklo, nemít možnost cítit lidské teplo, nemít si s kým promluvit, žádní přátelé k popichování… A to jsem si myslel, že já to měl na akademii a v následujících letech těžké. Rozhlédl jsem se kolem. Byl to sice krásný srub, ale být tu sám… Snad tímhle prostředím jsem začínal být čím dál sentimentálnější. Chtěl jsem mu nějak pomoct, dát mu najevo, že jsem tu s ním.

„Jíš palačinky?“ otočil jsem se na něj, sám lehce překvapený, co jsem to právě řekl.

Fin zvedl pohled z podlahy, kam jím přistiženě ucukl, když jsem se nečekaně otočil.

„Co?“

„Palačinky. S ovocem a šlehačkou, pokud máš,“ upřesnil jsem.

„Jo, ehm… Smetana je v lednici a ovoce… V plechovkách by měl být ananas a jahody… Ale… Proč?“

„Super. Tak co kdybych večeři udělal já?“ zeptal jsem se ho s úsměvem.

„To nemusíš, jestli máš na ně chuť, udělám je. Klidně teď, jako zákusek,“ začal se překotně zvedat ze židle a hrnout se k ledničce.

„Ne,“ zastoupil jsem mu cestu. „Chci je udělat já,“ řekl jsem pevně. Ani za zlaté prase bych nepřiznal, že palačinky jsou vrchol mého kuchařského umění a nic lepšího nejsem za plotnou schopný spáchat, bez ohledu na to, jak jednoduchým postupem se snažím řídit, a to ani kdyby mi někdo držel u spánku zbraň. Palačinky mě naučila Mia, možná proto jsem je nikdy nezapomněl. Společné chvíle v kuchyni, to byly jedny z nejhezčích vzpomínek, co jsem měl.

Fin překvapeně zamrkal, jako kdyby na chvíli ztratil přehled o tématu našeho hovoru.

„No… Tak dobře, jak chceš,“ souhlasil, ale stále stál přímo přede mnou. Byl o kousek menší, se svými sto pětaosmdesáti jsem byl zvyklý ostatní o pořádný kus převyšovat, ale jemu ke sto osmdesáti nejspíš chyběl jen chlup nebo dva. Cítil jsem jeho blízkost celým svým tělem, a on na tom nejspíš nebyl o moc lépe. Viděl jsem, jak se mu zrychluje dech a do tváře se mu mírně hrne krev. Pootevřel ty smyslné rty, které jednou budou pravděpodobně moje smrt, a přejel po nich jazykem. Ne tím svůdným, plynulým pohybem, kterým by dával jasný signál, spíš jako někdo, kdo si není tak úplně jistý, co by teď měl udělat. Což bylo, překvapivě, ještě lákavější.

Bylo by tak snadné ho strhnout do obětí, políbit, popadnout to štíhlé, pevné tělo, odnést jej těch pár kroků k jídelnímu stolu... Posadit ho tam, a konečně moci ochutnat tu sluncem pravidelně laskanou pokožku jeho šíje.

Ne, moc dobře jsem věděl, že tohle nemůžu.

Nesmím.

Ještě ne.

„Vezmu ven 44, taky na modrou, že?“ ustoupil jsem stranou, vděčný za znovu nalezené sebeovládání.

Fin tam stále stál, neschopen slova. Jen zmateně přikývl. Vyšel jsem ze dveří a vydal se pro dalšího psa, se kterým jsem se měl projít. Tentokrát to byla světle rezavá fenka s prošedivělou hlavou. Tímhle tempem budu mít fyzičku jako na škole, jestli všechnu svou frustraci budu vybíjet v procházkách, kruci. Ale… Byl jsem nebezpečně blízko toho, abych po tom klukovi skočil. Nejevil sebemenší známky toho, že by byl proti. S největší pravděpodobností to byla jen jeho nezkušenost a nejistota, co mu bránilo, aby skočil on po mně. Jak dlouho kolem sebe můžeme jen tak kroužit, když oba víme, že nás to k sobě táhne?

Z myšlenek mě vyrušilo zakňučení rezavé feny, které přešlo v hluboké zavrčení. Fenka, která vypadala, že je takové jemné zlatíčko, zaujala pevný postoj a s vrtícím ocasem sledovala křoví, odkud zaznamenala pohyb.

I já se napjal, nevěděl jsem, jakou hrozbu očekávat. Co v tom křoví bylo? Na zajíce by pes nejspíš nevrčel, tak tedy šelma?

Nemusel jsem pátrat dlouho. Z křoví se tiše vyplížil velký, neudržovaný pes. Nejspíš kříženec ovčáka. Zanedbaná srst z něj visela v slepených dredech, a s hlavou dole zvíře oplatilo rezavé fence nepřátelské vrčení.