Následoval jsem Fina do srubu. Překvapilo mě, jak útulně působil.

„Kuchyně, obývák, koupelna a záchod, venkovní prostory ti ukážu za chvilku,“ vysvětloval, zatímco ukazoval rukou patřičnými směry. Nemůžu říct, že bych ze zmíněných prostor něco zahlédl, protože on ani nezpomalil, a vydal se po dřevěných, charakteristicky vrzajících schodech nahoru do patra, kde byly na malinké chodbičce jen dvoje dveře a jediné okno.

„Tohle je tvoje ložnice, býval to tátův pokoj, ale předělal jsem ho, je tam všechno nový, nemusíš se bát,“ zašklebil se, zatímco otevíral dveře vpravo.

Místnost byla až nečekaně normální. Dřevěný nábytek nepřekvapil, tak nějak do srubu prostě patřil, a já byl vážně rád, že se Fin při novém vybavování pokoje nenechal unést. U obyčejné postele pro jednoho byl menší, kávově zbarvený koberec, noční stolek se dvěma šuplíky, u okna pracovní stůl s kovovou lampičkou, dřevěná židle, ze které mě bolel zadek jen jsem se na ni podíval, u vedlejší zdi dvě skříně a několik polic.

 „Můj pokoj je naproti. Je to tu trochu malý, ale sám zjistíš, že beztak není moc čas na to, jen tak se poflakovat v domě.“

Přikyvoval jsem, začínalo toho na mě být trochu moc. Fin se celou dobu spokojeně šklebil.

Usmíval se, když mě vedl za dům, i když mi ukazoval, kde se skladuje maso a přílohy pro psy, kde vitamíny a kde je skříňka s veterinární první pomocí.

To už jsem zbystřil. Konečně se do procesu zapojil i mozek, který jsem měl v lebce, a ne jen ten, který jsem nosil v trenkách, a který by si právě teď moc rád pokecal s Finem na některá velmi, velmi osobní témata.

„Takže, co vlastně budu dělat? Víš jak, na rozdíl od doktora nejsem žádnej veterinář…“

Fin se rozesmál, a zvuk jeho smíchu znovu přehodil výhybku, a odpojil mi tak horní mozek. Nechápal jsem jak, ale tan kluk kolem sebe nejspíš vypouštěl nějakej šílenej hormon, kterej mě k němu táhnul, jako kdybych měl k trenkám přidělaný podělaný vodítko, za který by mu stačilo jen lehounce potahat, a šel bych do kolen.

„Promiň, já… Bylo to už prostě fakt divný, že ses o to doteď nezajímal. Předpokládám, že ti doktor nic neřekl, co?“ zeptal se hlasitě, abych ho slyšel i přes hlasitý štěkot psů, kteří byli od technického zázemí, ze kterého jsme právě vyšli, odděleni jen pletivem zakrytým zelenou tkaninou, takže nebyli vidět.

„Asi bude jednodušší ti to ukázat. Až se trochu uklidní, zase se uslyšíme,“ navrhl, a já mu musel dát za pravdu. Psi nabírali na hlasitosti opravdu výrazně, rozhodně jim neunikla přítomnost někoho nového. Někteří dokonce místo štěkání vyli nebo naříkali, zvuk to byl příšerný a já pochopil, proč musí být takhle daleko od civilizace. Tohle bych na sousední zahradě fakt mít nechtěl.

Odemkl branku a podržel mi ji otevřenou, abych mohl projít. Zase za mnou zavřel.

Zatajil jsem dech. Tak tohle jsem nečekal.

Přímo přede mnou bylo v podstatě velké pole. Pole plné psů, naprosto symetricky uspořádaných. V řadě přímo před námi jsem napočítal šest psích úvazů vedle sebe, ale kolik těch řad bylo, jsem mohl jen odhadovat, táhly se příliš dozadu, abych to mohl říct s jistotou. Bylo jich deset, nebo víc?

Každý pes měl vlastní boudu, u ní velkou misku na vodu a řetěz, který mu bránil dostat se mimo prostor vyhrazený právě pro něj. Řetězy mohly mít tak k pěti metrům, připevněné ke kolíkům, kolem kterých byla viditelně vyběhaná kolečka přesně značící, kam až konkrétního psa řetěz pustil.

Nevěřícně jsem tuhle scenérii pozoroval. Psi štěkali, někteří vysloveně řvali, skákali do vzduchu a snažili se na sebe upoutat naši pozornost. Pitbullové, došlo mi. On tady chová pitbully.

Nevěřícně jsem se na něj podíval. Doktor sice říkal, že přebral chov po svém otci, ale tohle by mě v životě nenapadlo. I když, nejspíš by mělo.

Fin se sehnul k nejbližšímu zvířeti, které se mu nadšeně snažilo vydrápat do náruče. Opatrně jsem přistoupil blíž, jako vždy se mi prudčeji rozbušilo srdce, když jsem se měl poprvé dotknout cizího psa. Fin mě beze slova pobídl, abych se se zvířetem seznámil. Maličká, sotva patnáctikilová bílá fenečka kolem sebe mlátila ocasem tak zuřivě, až jím v podstatě točila v kruzích, nadšeně kníkala a přešlapovala na místě, abych ji už už pohladil. Nejistě jsem se k ní sehnul, a ona mi s vražednou přesností skočila do obličeje, přední packy mi položila na ramena a jazykem zkoumala celý můj obličej, až jsem překvapeně zalapal po dechu.

To jsem neměl dělat, ta malá příšerka okamžitě využila příležitosti a nejspíš si jazykem ověřovala, co všechno jsem dnes jedl, její razance mě doslova posadila na zadek.

Se smíchem jsem ji chytil a odtáhl od sebe, abych se mohl pořádně nadechnout. Nebránila se, užívala si mou pozornost a nastavovala zadek k drbání. Zavrtěl jsem hlavou a škrábal ji po celém těle, protahovala se pod mým dotekem jako kočka – tedy, turbo kočka nadopovaná speedem nebo něčím podobným. Byla prostě všude naráz, takové zběsilé zlatíčko. Chytil jsem ji za hlavu, a snažil se ji uklidnit. Tehdy jsem si teprve všiml jizev, které měla na hlavě, krku, hrudi i nohách. V bílé srsti nebyly růžové jizvy moc nápadné, ale byly tam. Nejvíce na hlavě a nohou, holá, růžová zjizvená tkáň nyní přímo bila do očí, jak jsem ji jednou zaznamenal. Podíval jsem se na hnědého psa na vedlejším úvazu.

Stál, kňučel, a i on zběsile vrtěl patnácticentimetrovým pahýlem ocasu. V jeho srsti již jizvy vynikaly mnohem výrazněji. V čokoládovém kožichu byla jasně viditelná spousta bílých čárek a teček značících, kde byla kůže natolik poškozena, aby se tam vytvořila jizva. Přeběhl jsem pohledem i několik dalších psů, všichni vypadali stejně. Nenašel jsem jediného bez jizvy.

Za to jsem na jednom z úvazů uviděl psa, který měl jen tři nohy. Levá přední mu úplně chyběla.

Postavil jsem se a znovu se rozhlédl kolem.

Daleko od lidí, ve spojení s doktorem, to množství psů na řetězech, po pravé ruce několik kotců, tvořících zadní stěnu další budovy, o jejímž účelu jsem se bál uvažovat… Nebylo pochyb. Tohle rozhodně nebylo žádné regenerační centrum pro zabavené psy. Tady se to skutečně dělo.

Psí zápasy.

Vyhledal jsem pohledem Fina, který se mazlil s dalším ze psů. Ti psi ho zbožňovali, a podle všeho, on měl rád je. Tak o co tady sakra šlo?

Předně – Fin nebyl typ, který bych čekal uprostřed lesů. Takovýho kluka bych čekal někde ve městě, kde noční život pulsuje jako tepna závodního koně, nebo možná někde na venkově, v rozedraných džínách a kovbojském klobouku, kde by poslouchal odrhovačky působil jako oživlá reklama na cigarety, ale ne tady, uprostřed ničeho. Jasně, asi nikdo si nevybere, komu a kde se narodí, takže jestli tu žil jeho táta, tak by se to dalo pochopit, ale tohle vypadalo, že on tu nebyl, protože se prostě někdo musel o ta zvířata postarat. On tu očividně chtěl být.

Fin na mě mávl a zamířil do nitra budovy, kterou jako jedinou mi ještě neukázal. Psychicky jsem se připravoval na pohled na ring, mrtvá psí těla, tribuny pro diváky, případně zařízení pro výrobu drog… Srdce mi zběsile tlouklo a já se ze všech sil snažit zachovat si nic neříkající výraz.

Otevřel dřevěná vrata a vešli jsme. Uvnitř bylo několik menších kotců, zejících prázdnotou, pneumatiky, řetězy, skříně, věšáky, na kterých viselo několik různých postrojů a čtyři kovové konstrukce, jejichž účelem jsem si nebyl tak úplně jistý. Kovový rám, boky z plexiskla, pás z dřevěných prkýnek… Ano, to byly běžecké pásy pro psy. K vrchní konstrukci se pes nejspíš připevnil, a plexiskla mu měla bránit v seskoku bokem. Tady ti psi zřejmě trénovali.

Fin stál zády opřený o vrata a pátravým pohledem zkoumal můj výraz.

„Tak?“

„Co?“ dělal jsem tvrďáka.

„No, čekám na reakci,“ věnoval mi další ze svých křivých úsměvů.

„Kolik… Kolik jich tu je?“

„Třiapadesát, aktuálně.“

„A… O… O ty všechny se staráš ty?“

„Ne. Ty taky. Proto jsem tak rád, že doktor někoho sehnal takhle rychle. Potřeboval jsem někoho, komu se bude dát věřit, že sem nepošle benga, a aby alespoň trochu uměl fungovat ve společnosti psů. Táta umřel před měsícem, od tý doby jsem na to sám. A řeknu ti, v jednom člověku je to peklo.“

„Ale… Proč já?“ nechápal jsem. Jako jo, dokázal jsem pochopit, kde bral doktor jistotu, že nezavolám policii. Vsadil bych se, že ty doktorovy dva vyhulené mozky by Fin ke psům nepustil, ale stejně…

„Víš, ono sehnat někoho, kdo bude ochotný opustit všechno, nastěhovat se sem a zároveň se nebude bát psů, to není tak snadné, jak to asi vypadá. Ti psi, to je výsledek desítek a desítek let práce už mého dědy. Vybírat správnou krev, v ní si najít slibné jedince, pracovat s nimi, trénovat, jít společně do akce, sledovat, jak to zvíře jde na maximum, jak ti ukáže, co v sobě skutečně má… Pak vybíráš znovu vhodnou krev na spojení, hledáš správného jedince jako protějšek, aby potomci měli co největší potenciál, a jedeš od začátku… To je něco, co má neskutečnou hodnotu. Takže jsem potřeboval někoho, kdo je bez nějak extra stabilního zázemí, nesměl to být žádný flákač, a vůbec… Prostě jsem měl štěstí, že ty ses dostal do maléru, no,“ sebral mi vítr z karet.

„Ty víš, co jsem…“

„Jo. Já, na rozdíl od někoho, mám rád, když vím, do čeho jdu,“ řekl, a podíval se na mě tak zvláštně, jako kdyby nad něčím usilovně přemýšlel.

Na to nebylo co říct. Vážně jsem do toho skočil hodně po hlavě, aniž bych si s něčím nějak moc lámal hlavu. Tolik jsem se bál, aby si mě někdo nespojil s tím rádoby portrétem, který mi byl jen matně podobný, až jsem všechno vsadil na tuhle kartu, která se mi v podstatě náhodou octla v ruce.

Zamyšleně jsem sledoval špičky vlastních bot a hlavou se mi honily zástupy otázek, na které bych potřeboval znát odpověď. Nejspíš to na mě bylo i vidět.

„Jestli máš další otázky, nemám problém s tím, zodpovědět ti je, ale teď bychom se už vážně měli dát do práce.“

Zvedl jsem překvapeně hlavu.

„Máš tu nějaký pracovní oblečení?“

Znovu jsem se podíval na vlastní nohy. Měl jsem na sobě staré plátěné kalhoty, které v podstatě mohly být i pracovní, obzvlášť v tomhle teplém počasí.

„V podstatě tu mám jenom pracovní oblečení. Jediné, co jsem věděl na jistotu, bylo, že jedu na konec světa, kde budu pomáhat se psy, takže smoking jsem nechal doma,“ usmál jsem se na něj, v trochu okatém pokusu o vtip, kterým jsem chtěl trochu vylepšit dojem, který si o mě nejspíš už udělal, ale i mě to znělo trochu… Prostoduše.

„No, jak myslíš. Támhle je kolečko a lopata, tak prosím tě posbírej poklady u všech psů. Budeš je odteď objíždět třikrát denně, ono když to pod sebou rozšlapou a roztahají řetězem, během pár dní je tu smrad, že by to skolilo orla v letu, nemluvě o tom, kolik to sem natáhne hmyzu. Krmit budeš jednou denně, vždycky večer, na sedmou. Než se zorientuješ, napíšu na každou boudu číslo. Stejné číslo bude i na misce, abys věděl, co komu dát.“

„Copak všichni nedostávají to stejné?“ zarazil jsem se. To tu vážně při takovém počtu psů řeší každého extra? Něco takového bych nečekal.

„Jasně že ne. Něco jsou mladá zvířata, něco jsou chovné feny, něco jsou staří psi na dožití, někteří jsou v tréningu, dvě feny čekám, až začnou hárat, abych je nechal nakrýt… Není možné jim všem dávat totéž. To kdyžtak taky probereme večer, třeba u piva, co ty na to? Teď už fakt musíme začít. Než poklidíš, měl bych mít hotové popisky na boudách i miskách, tak pak přijď do přípravny, jen jim to naservíruješ, ok?“ Souhlasně jsem přikývl, ale hlava mi šla kolem.

Třikrát denně uklízet? Po tolika psech? Pečlivě řešit, co který z nich dostane do misky? To mi tedy ani trochu nezapadalo do obrázku, který jsem si vytvořil o lidech, kteří jedou ve psích zápasech.

Přece, když se řekne psí zápasy, tak snad každej ví, o co jde, ne? Sadistický zbohatlický prasata, který se pro potěchu vlastního ega dívají, jak jeden pes mrzačí, nebo rovnou zabíjí, jiného. Vsází se na to spousta peněz, jsou u toho zbraně a drogy. Spousta drog. Znamenalo to, že pro takové lidi Fin připravuje psy? On se o ně staral, trénoval je a všechno, jen proto, aby oni jim udělali tohle…? Fina jsem si do podobné role prostě dosadit nedokázal. Bylo to prostě celý divný, ale moc času na přemýšlení jsem nedostal. Myslel jsem si, že posbírat hovna do kolečka bude rychlá, jednoduchá práce, na kterou se nebudu muset moc soustředit. Jo, občas jsem byl fakt naivní.

Uklidit pod takovou spoustou zvířat by bývalo bylo podstatně snazší, kdyby se mi každé druhé nesnažilo pomáhat. Do hrobu. Všichni bez rozdílu překáželi se všech sil, měli ze mě normálně srandu. Někteří se mi zakousli do násady od lopaty, a já strávil nemalou dobu přetahováním se o ni. Když mi ji chytil pátý pes, zatímco jsem byl zhruba v první třetině úklidu, nejraději bych ji zahodil. Ať si ji má, když ji tolik chce, ale to nešlo. Nakonec, čekala na mě ještě spousta dalších, a když jsem občas zachytil Finův pobavený pohled, nechtěl jsem se vzdát tak snadno.

Skákali po mně, někteří mi omotali nohy řetězem, jiní se mi zakousli do nohavice a měli ohromnou prču z toho, že se nemůžu hýbat. Za chvíli už jsem lapal po dechu. Když jsem konečně naložené kolečko jel vyvézt do míst, kam mě Fin nasměroval, stékaly mi po zádech potoky potu.

Než jsem zvládl úklid, Fin obešel všechny boudy s červenou barvou a očísloval je, pak zmizel v přípravně krmiva. Vyrazil jsem za ním, abych mohl psům odnosit jejich večeři. Hned jak jsem otevřel dveře, srdce mi vynechalo úder.

Fin stál u obrovského stolu, na sobě bílou plátěnou zástěru, vlasy stažené pod kšiltovkou, a soustředěně řezal obrovským nožem do mrtvého zvířete. Zástěru měl zdobenou krvavými šmouhami, stejně jako jeho ruce, které byly špinavé až po lokty. Připadal jsem si, jako kdybych právě vešel do jednoho z těch dnes už klasických hororů, kde v chatrči uprostřed lesů žijí lidé, kteří sežerou vše, co uloví. Bez ohledu na to, jestli je to zvíře nebo člověk. Napadlo mě, jak by asi působilo, kdybych po vzoru podobných filmů vypnul prsa a s hlasitým vřeštěním vyběhl do lesa…

„Nestůj tam tak,“ oslovil mě, aniž by zvedl hlavu, „vezmi si támhle misky a běž jim je dát,“ kývl rukou třímající nůž ke kovovému, třípatrovému stolku hned vedle mě, kterému jsem doposud nevěnoval pozornost. Stálo na něm vyrovnaných dvanáct velkých, kovových misek, na každé bylo z boku černým popisovačem napsané číslo. Vzal jsem dvě vrchní misky s masem do ruky a chtěl odejít.

„Ne že bych ti do toho chtěl kecat, ale kdyby sis chtěl trochu toho chození odpustit, ten stolek má celkem kvalitní kolečka,“ prohodil Fin téměř bez zájmu.

Nejistě jsem se zastavil, a pohledem zkontroloval, jestli si nedělá legraci. Vážně, byl to takový ten servírovací stolek, který stačilo, abych odtlačil ke psům. Misky jsem zase vrátil na místo a vydal se nakrmit psy, kteří už na svou večeři netrpělivě – a taky dost hlasitě – čekali.

 

 

 

Než jsem naservíroval posledních pár misek, Fin už procházel mezi psy a prázdné, dočista vylízané misky sbíral. Vždy obešel dvě řady, a misky nechal na jednom konci, pro každého ze psů měl pohlazení nebo podrbání. Než došel k těm posledním, i oni měli prázdno, a tak mohl cestou zpět posbírat připravené misky. Zhruba v polovině už měl tak plné ruce, až hrozilo, že ho zavalí. Sebral jsem tedy zbytek misek a následoval ho do přípravny, která teď už zase vypadala stejně, jako když mi ji při příchodu ukazoval. Čistá, prázdná místnost, po velkých kusech masa, vnitřností a kostí ani stopy. Fin složil misky na pracovní plochu vedle velkého dřezu, pustil vodu a začal je umývat.

„Tak co, ještě cítíš ruce?“ zeptal se mě, asi aby večerní klid nerušilo jen cinkání misek a šum vody.

„Jo,“ usmál jsem se, „ale zítra je rozhodně budu cítit víc. A taky nohy.“

„Poškrábanej?“ vyprskl Fin smíchy.

„Jo, dost. Víš jistě, že někteří z nich nejsou maskovaní panteři, nebo tak něco? Normální pes přece takhle strašně neškrábe, jen když na tebe skočí…“ hudroval jsem, a bezmyšlenkovitě si vyhrnoval nohavici, abych překontroloval krvavé škrábance, které se mi táhly kolem kolen. Moc době jsem věděl, že stehna na tom budou ještě podstatně hůř, ale svlékat jsem se tady nechtěl.

„Proto jsem se tě ptal na pracovní oblečení. Potřebuješ pevnější látku, než jsou lehký pláťáky. Je zázrak, že je neprotrhli,“ hučel si pro sebe, a já bych v tu chvíli ani za nic nepřiznal, že mám po dnešku kalhoty proděravěné minimálně na třech místech.

„No, ještě tu mám starý vojenský kapsáče…“ navrhl jsem, Fin však zamítavě zavrtěl hlavou.

„Našívané kapsy nevydrží ten nápor, ve chvíli, kdy se ti o ně zapřou, je z tebe buď servou úplně, nebo ty kapsy alespoň urvou.“

„Hm, to jsou mi vyhlídky. Kdo by do takhle malejch psů řekl, jaký s nima budou starosti. Nikdy mě nenapadlo, že povedu takovouhle diskuzi… Mimochodem, co to vlastně sežrali za zvíře?“

„Někteří měli hovězí, jiní telecí, koninu nebo kuřecí, každý tam měl nějakou tu kost a vnitřnosti, ale hlavně svalovinu.“

Obdivně jsem hvízdl.

„To tady máš taky farmu na maso, nebo jak?“

„Dřív tu něco takového bylo, ale bylo s tím moc práce. Takže teď jen každé ráno vezmu dodávku a zajedu ke známýmu na jatka, tady maso naházím do lednic, a večer zkrmím.“

„Hele, při tomhle množství, jak to utáhneš finančně?“ zajímalo mě. Nakonec, žil jsem sám celkem dlouho, takže jsem měl zhruba představu, kolik stojí maso. Jasně, pro psy to asi bude jiná cenová kategorie, ale stejně, toho masa nám dneska prošla pod rukama fakt spousta.

„Platím jen část, ten kluk si ode mě občas vezme štěně. V tomhle oboru je to hodně o vzájemných laskavostech, něco za něco. Navíc, po večerech spravuju internetový stránky, takže tak úplně bez příjmů taky nejsem,“ odfrkl si.

Takže to neplatil z peněz, které měl ze zápasů?

„Ještě něco?“ střelil po mě pobaveným pohledem, zatímco domýval posledních několik misek.

„Vlastně ani ne. Jen jsem tak trochu rád, že jsem tu nenašel žádnýho ze psů, co jsem dodal doktorovi,“ zahučel jsem si spíš pro sebe. Nedělal jsem si iluze o tom, kam jsem ta zvířata posílal, ale že bych to potřeboval sledovat, to teda fakt ne. Ozvalo se zařinčení kovové misky, kterou Fin až příliš důrazně položil na stůl.

„Samozřejmě! Proč by tu měli být? K čemu?!“ vrčel a propaloval mě naštvaným pohledem.

„Dovol mi říct ti jednu věc. Ti psi tam venku jsou bojovníci. Dělají to, protože chtějí. Jsou v tom kurevsky dobří. Nepotřebují si zvedat sebevědomí na kdejakým vořechovi, kterýho tys sebral nějaký bábě u krámu!“ prskal a z jeho očí šlehaly ledově modré blesky.

„Jasný, jasný, už mlčím,“ zvedl jsem ruce v obraném gestu.

„Jestli tě tak trápí, kam ti psi šli, možná jsi je měl nechat u jejich majitelů,“ zavrčel ještě, než se obrátil zpět ke dřezu.

Rád bych. Moc rád bych, Fine. Ale tohle jsem mu říct nemohl.

„Ty víš, kam pak šli?“ zeptal jsem se ho.

„Ty ne?“

„Ne. Nechtěl jsem to vědět, nejspíš bych to pak už nezvládal,“ přiznal jsem potupně.

Překvapeně se na mě zadíval.

„Takže tys je kradl z jejich domovů, od lidí, co je milovali, posílals je někam, kdes věděl, že je čeká peklo, a přesto ses nikdy nezeptal? A to jen proto, že bys to pak už nezvládal?I přes to jsi to dělal dál? Hele… Seš ty normální?“

„Občas o tom dost pochybuju,“ ušklíbl jsem se na něj.

„Nemá cenu si namlouvat, že jsi je posílal na nějaký prima místo. Většina šla do soukromýho sektoru. Hlavně ti pěkní, co vypadali čistokrevně. Ti budou po zbytek života produkovat štěňata, která se budou pod líbivejma fotečkama a sladkýma kecama prodávat jako zaručeně čistokrevná, ale bez průkazu původu. Budou žít někde ve chlívech, vykoupou je a vezmou do nějakýho domu, jedině až se přijedou podívat kupující. Ti, kteří nebyli vhodní na rozmnožování, šli, pokud měli fakt smůlu, do rukou přímo doktorovi. Ten dělá zápasy pro veřejnost. Prasácky, bez pravidel, za velký prachy,“ vysvětlil mi, a znechucení z jeho hlasu přímo odkapávalo. Chtěl jsem se ho zeptat, jaký je rozdíl mezi tím, co dělá on a tím, co dělá doktor, ale měl jsem pocit, že by mi tu misku, co právě držel v ruce, narazil na hlavu jako tu gumovou šprckoidní čepici, kterou nosí plavci, takže jsem tuhle otázku odložil na jindy.

Fin vypnul vodu a otřel si ruce. Věnoval mi uvolněný úsměv a já pochopil. Pro dnešek padla.

 

 

Vešli jsme do domu a já si až v té chvíli uvědomil, jak unavený vlastně jsem. Cesta autem a pak běhání kolem psů, zmohlo mě to víc, než jsem čekal.

„V lednici je pivo, jestli chceš. Já si dám sprchu a připravím večeři, tak chvilku počkej,“ houkl na mě a vyběhl nahoru po schodech, odkud se vzápětí zase přiřítil s hromádkou oblečení, a zabouchl za sebou dveře do koupelny. Téměř okamžitě jsem slyšel téct vodu. Proč tak pospíchal?

Z lednice jsem si vytáhl vychlazenou lahev, i když jsem si na pivo nikdy moc nepotrpěl. Nechtělo se mi hledat otvírák, tak jsem prostě přešel ke vchodovým dveřím, otevřel je a futra použil místo něj. Zasyčelo to, ale podařilo si mi nevylít ani kapku. Přiložil jsem lahev ke rtům a zadíval se k obzoru, kde se právě slunce nořilo do korun stromů, a budilo tak dojem, že celý horizont zachvátil oheň. Kdy naposledy jsem se díval na západ slunce? Možná ještě ve škole. Neodolal jsem a sedl si ven, hned vedle dveří. Opřel jsem se zády o zeď a snad poprvé jsem si pochutnával na pivě.

 

 

„Večeře je na stole, Tome,“ probudil mě jemný dotek na tváři, ale oči jsem neotevřel. Cítil jsem prsty, přejíždějící mi po skráni. Neodolal jsem a tu něžnou ruku chytil a přitáhl si ji k ústům. Přejel jsem po ní rty, vychutnával si její vůni. Aniž bych to plánoval, pootevřel jsem rty a vsunul si jeden dlouhý, štíhlý prst dovnitř. Přejel jsem po něm jazykem, abych se ujistil, že chutná stejně dobře jako voní. Bože, chutnal ještě lépe. Otřel jsem se o něj zuby, a tep mi rozproudilo zalapání po dechu, které se ozvalo kousek ode mě.

„Tome…?“ probral mě k vědomí Finův rozechvělý hlas. Otevřel jsem oči a připadal si, jako kdyby do mě udeřil blesk.

„Já… Večeře… Na stole…“ drmolil, ale ruku neodtáhl. Sledoval mě zpod přivřených víček, ty božské rty vzrušením pootevřené.

Kurva, co to tady nacvičuju?!