Prolog

,,Fillipe, pospěš si! A potichu!“ zašeptala udýchaně matka a rychle házela šaty do kufrů. Ruce se jí třásly a po čele jí stékala kapka potu. Byla nervózní, bála se. Ale byla odhodlaná, odhodlaná riskovat vše. Věděla, že tohle je poslední šance, věděla, že jestli se jí a synovi nepodaří utéct dnes a dostatečně daleko, nepodaří se to už nikdy.

Danforth, její manžel a nevlastní otec Fillipa, byl opilec. To se jí v tuhle chvíly hodilo. Když jí večer zbil a když se mu pak dobrovolně odevzdala, věděla, že si přihne. Pár piv a potom i půl lahve rumu, protože měl pocit vítězství, že byla tak poslušná. Běžnou praxí poté bylo, že usnul jako špalek ve svém ošoupaném křesle u krbu nedbaje jakékoliv činnosti či hluku v domě. A na to se spoléhala i tento večer. Doufala, že jeho opilecký spánek, připomínající vegetativní stav, bude natolik silný, aby stihla pobalit nezbytné věci, vzít syna a utéct dostatečně daleko. Tak daleko, aby se navždy rozloučila s týráním a ponižováním.

Ten ochlasta se zatím Fillipa naštěstí nedotkl, za což děkovala bohu (o jehož existenci začala ,hlavně v poslední době, pochybovat). Sice ho slovně ponižoval a urážel, ale na rozdíl od ní, na něj ještě nevztáhl ruku a ona se rozhodla nedopustit,aby se to změnilo.

Přemýšlela, proč tohle všechno vlastně dopustila. Vzpomínala, vzpomínala a bylo jí trapně a zle. Danfortha si vzala, protože si myslela, že to bude pro ni a hlavně pro Fillipa to nejlepší. Když zemřel její první manžel a Fillipův otec, kterého vroucně milovala, nevedlo se jim zrovna dobře. Postupně jim docházeli peníze, které měli společně naspořené, práci nemohla sehnat, a když už, byla ubíjející a mizerně placená. Pak jednoho dne, když se pokoušela na tržišti prodat tajně nasbíraná padáná jablka, aby měla alespoň na večeři pro Fillipa, se objevil Danforth.

Nebyl to tedy žádný fešák. Podsaditý muž, jehož obličej vypadal příliš malý na zbytek hlavy a který měl černé prořídlé vlasy, což se snažil zamaskovat jistým druhem účesu (marně), a který se očividně při sebemenší námaze začal potit. Ale rychle si všimla jeho drahých šatů a rodinných šperků, které se mu třpitily na prstech a krku. O to víc se nechala zlákat, když s ní začal koketovat.

,,Koupím všechna ta jablka, když semnou půjdete na večeři,“ řekl tenkrát sebejistě a ona omámená zájmem a flirtem souhlasila. Ženě totiž kolikrát stačí pár komplimentů a zájmu, a udělá cokoliv. Obzvlášť, jedná-li se o ženu zoufalou.

Kdyby tenkrát tušila, jaké to bude, až se za něj provdá, až se k němu s Fillipem nastěhuje, nakopala by ho na místě do zadku, možná mu vypíchla i obě oči. Cokoliv, jen aby všichni věděli, jaká zrůda to vlastně je. Jenže v tu dobu to ani ona nevěděla. A nechala se zlákat drahým oblečením, šarmantním, korektním a milým chováním, aniž by tušila, že je to vše jen maska. A že pod tou maskou se schovává zrůda.

První rána přišla měsíc po svatbě. Do té doby byl tak milý a ohleduplný. Pak ho jednou naštvala taková maličkost a sice, že mu k večeři zapoměla donést láhev piva. Praštil jí, ona spadla na zem, držející se za tvář na něj vyděšeně koukala a nevěřila vlastním očím. On zuřil. Po chvíli se však uklidnil, vysvětlil jí, že jestli ještě jednou zapomene donést pivo k jeho večeři, tak za sebe neručí. Zdůraznil pak, že je to všechno její vina a poté v klidu dojedl večeři. Po jídle položil příbor na talíř, podíval se na svou novou manželku, která se stále vzpamatovávala z útoku a omluvil se. Řekl jí, že by se chtěl pomilovat a ona se mu poslušně oddala. Od této chvíle se mu poslušně oddávala a snášela jeho terorizování až doteď.

Dneska to ale bylo jiné, dnešní večer měl být vysvobozením pro ni a projejího syna. Zaklapla kufr a spěchala do Fillipova pokoje. Ten už měl také veškeré věci zbalené. Když se objevila ve dveřích, pohlédl na ni, v očích se mu zračila stejná míra strachu a nervozity, kterou pociťovala ona sama. Vzal si věci do ruky a oba spěchali ke dveřím domu.

Vyšli ven, seběhli schody z verandy a zabořily boty do bláta. Pršelo jako z konve, obrovské kapky padali na rozlehlý dvůr a z obvyklé prašné země tvořily blátivou břečku. Bylo pár minut po setmění, vzduch byl teplý a všude byl cíti letní déšť. Fillipovi i jeho matce bylo jedno, že jim kapky smáčí oblečení, nevnímali ani, jak se jim boty a konce šatů obalují blátem. Soustředili se jen na to, aby se dostali k vratům, potichu je otevřeli a vyběhli ven. Běželi udýchaně přes veliký statek, okolo kůlny na harampadí a kolem stodoly plné slámy a sena. Dorazili k vratům, Fillip vzal za robustní kovanou kliku ale vrata zůstala zavřená. Zacloumal klikou ještě párkrát, než si připustil, že je zamčeno.

,,TY ČUBKO!!!“ ozval se burácivý křik z verandy. Fillipově matce se na moment zastavilo srdce, záhy se však strachem rychle rozbušilo. Otočila se a spatřila Danfortha, jak stojí rozkročený ve dveřích, rudý vzteky. Hrudník i obrovský pupek se mu zvedali, jak vztekle funěl, na čele mu nabíhala žíla, pěsti zatínal tak silně, až mu prsty začaly bělat. ,,Ty čubko, kam si myslíte že jdete?!“ zařval znovu, to už se pomalu blížil ke dvoum vystrašeným osobám u vrat.

Hlas mu vzteky přeskakoval, když zaječel potřetí. To už byl téměř u vrat, mezitím někde cestou sebral půlku staré dřevěné násady od lopaty, co se válela v harampádí na dvoře. Fillipova matka se přestala třást strachy a odhodlaně se postavila před syna aby ho ubránila před funící horou sádla, která kypěla vzteky.

,,Danforthe, prosím, uklidni se,“ řekla konejšivím třesoucím se hlasem.

,,Chtěla jsi zdrhnout, co?! I s tím tvým spratkem! Máš se tady jak královna a furt se ti něco nelíbí!“ zařval na ní, přičemž prskal sliny na metry daleko. Hrubě jí vzal za paži a přitáhl si jí k obličeji, v druhé ruce stále držíc násadu. ,,Tak jí ti teď něco povím,“ zašeptal zlověstně. ,,Teď teprve ti začne pořádný peklo! Budeš makat a poslouchat tak, že tě nějaký chutě na útěk rychle přejdou.“ řekl a mrštil jí do bahna. Několikrát jí uhodil násadou. Už se napřahoval, že jí zasadí další ránu, ale na paži se mu pověsil Fillip.

,,Nech jí na pokoji!!!“ zaječel chlapec, sám překvapený vlastním činem. Danforth se překvapeně otočil a opět zrudnul. Žíla na jeho čele naběhla ještě víc a vypadala že každou chvíli praskne. Vymanil se z Fillipova sevření a chytil ho za vlasy. Táhnul mu hlavu k zemi, což donutilo Fillipa padnout do bláta. Klečel teď vedle mužových nohou a snažil se povolit jeho prsty, které stále svíraly chlapcovi světle hnědé vlasy.

,,Ty podělanej spratku, tebe už mám taky dost!“ zaburácel tlusťoch a rozešel se ke stodole. Fillipa táhl za sebou, chlapec se marně snažil povolit sevření, kopal kolem sebe, prsty zatínal do mužovi ruky ale bylo to k ničemu. Fillipova matka se zatím otřeseně zvedala ze země. Oči vytřeštila hrůzou, když spatřila Danfortha jak táhne chlapce do stodoly, jak ho vhodil dovnitř a zasazuje mu ránu násadou do zad, aby zůstal ležet na zemi.

,,Pusť ho! Nech ho být, prosím!!! Danforthe!!!“ ječela když běžela ke stodole. Plakala a klopýtala co nejrychleji. Šaty měla celé od bláta i na obličeji měla šmouhy, které přerušovaly potoky slz.

,,Teď se pěkně dívej, ty svině, co se stane, když se znova pokusíš utýct,“ řekl chladně tlusťoch, než zavřel dveře od stodoly. Zatarasil je závorou, pak se otočil a vzal do ruky sekeru. Vedle dveří pak vysekal do dřevěné zdi díru, aby Fillipova matka viděla, co se děje uvnitř.

,,Danfothe! DANFORTHE!!! Co chceš proboha dělat?! Prosím, přestaň, pusť ho ven!!!“ křičela a bušila do dřeva. Zároveň se dívala dovnitř vysekanou dírou. Dívala se, jak ta obtloustlá zrůda bije jejího syna násadou, jak mu uděluje rány pěstmi do obličeje i břicha, jak do něj kope, když se bezbranně choulí na zemi. Dívala se, jak Fillipovi cáká krev ze rtů i nosu, jak mu natéká oko, jak začíná modrat v obličeji i na těle, jak už se ani nebrání, jen bezvládně leží na zemi a oddechuje. A dívala se taky, když tlusťoch převalil chlapce na břicho a stáhl mu kalhoty. Jak si rozepnul poklopec a hrubě do něj vnikl až chlapec vykřikl překvapením a bolestí. Zoufale ječela, bušila a kopala do dvěří i stěn stodoly, ale Danforth se ani neotočil. Bezmocně se svezla k zemi a usedavě plakala, když poslouchala synův nářek a Danforthovi dychtivé hekání. Když muž skončil, pomalu se zvedl, zapnul si kalhoty a prohrábl upocené mastné vlasy. Naposled kopl do chlapcova těla, pak se otočil a otevřel dveře. Pohlédl na zoufalou ženu u jeho nohou, znechuceně si odplivl a odešel do domu.

Fillipova matka vběhla dovnitř stodoly a poklekla vedle syna. Rozplakala se ještě víc, když opatrně hladila jeho oteklou namodralou tvář. Říkala si, jak je vůbec možné, že se něco takového stalo. Jí a jejímu milovanému synkovi. Jak mohla dopustit, aby kvůli ní tak strašně trpěl. Jak se to všehno mohlo takhle strašně zvrtnout. Už nikdy nebudou mít šanci na normální život, všechno už je ztracené.

To už na ni bylo moc. Přestala plakat a ještě jednou pohladila chlapce po tváři. Vstala a pod tíhou výčitek a bezmocnosti vzala do ruky provaz, který ležel v jednom z rohů stodoly. Přehodila jeden konec přes trám dělala pevný uzel. Na druhém konci uvázala oprátku.

Fillip, který mezitím omdlel, se probral. Se vší námahou se otočil směrem k matce zrovna ve chvíli, kdy se její tělo přestalo škubat. Zíral na bezvládně visící matčinu mrtvolu a do očí se mu hrnuly slzy. ,,Mami...“vydechl ztěžka a rozplakal se.

Chlapci bylo šestnáct let, když ho jeho otčím poprvé znásilnil a když naposledy promluvil...