Bylo zvláštní, že i když se celá ta výprava konala kvůli Fillipovi, všichni kteří jeli v tom oném parném odpoledni na povoze, kodrtajícím se po kmenité cestě, na chlapce v jednom okamžiku zapoměli. Byl to ten okamžik, kdy se z domu vyřítil Danforth a začal je ohrožovat na životě. V tu chvíli totiž nešlo o chlapce ve stodole, ale o to, zda bude tyran poražen a zda vyváznou živí. A přestože jim pomohla neuvěřitelná náhoda (zásah z hůry, karma – nebo co to vlastně bylo), vnímali všichni pasažéři zvláštní pocit osobního uspokojení. Z toho, že přežili střet s netvorem v lidské podobě a že z jeho spárů dostali onu nevinnou oběť. Je ale pravdou, že jejich pocity se mísily. Mimo vlny vlastního víťězství cítili i úlevu. A také strach, který se dostavil po vyprchání adrenalinu. Jakýsi smutek, který se objeví pokaždé, když člověk přemůže něco, proti čemu bojoval a najednou nemá životní cíl, ten pocit, kdy lidský život náhle postrádá smysl se jim také mimo jiné zavrtával do útrob mozku a jakoby se zarýval i pod nehty. Nutno podotknout, že takový stav zažívala hlavně Myrtle.

   Ze všeho nejvíc byli ale všichni až hříšně unavení. Jak z horka a cesty, tak z toho, co všechno právě prožili. A každý o tom po cestě přemýšlel svým způsobem. Tedy až na Fillipa, ten byl od Danforthovi smrti v bezvědomí. Jakoby byli nějakou vesmírnou či božskou silou propojeni, Fillip přestal vnímat okolí (ačkoliv to do té doby bylo minimálně) právě v okamžik, kdy se Danforthovi čepel sekery zasekla do lebky a rozemlela kousky jeho vypitého mozku na kaši.

   Posádka povozu byla celou dobu cesty téměř apatická. Jak už bylo řečeno, každý přemítal o předešlých událostech a cesta byla nespravedlivě dlouhá a úmorná. Charles už v podstatě automaticky, aniž by o tom příliš přemýšlel, každé tři minuty kontroloval Fillipův tep přiložením ukazováčku a prostředníku na krční tepnu. A každých deset minut ho ovlažoval navlhčeným kusem prostěradla.

   Avšak, do všech, co byli při vědomí, se jako lusknutím prstů vrátila energie, když z dálky zahlédli cíl cesty. Charlesův statek se náhle vynořil zpoza širokého pšeničného pole a na přijíždějící působil, snad kvůli únavě, jako honosný zámek s příslibem zaslouženého pohodlí. Myrtle s Danielem dosud schouleni a nahrbeni na lavici povozu se narovnali. Myrtle zvědavostí natahovala krk aby z dálky viděla kam se vlastně vydala a kam to nakonec Fillipa dostala. Daniel spatřil povědomé budovy a ukonejšila ho skutečnost, že už jsou konečně doma. Rameno ho pálilo jako čert a těšil se, až se zhroutí do pohodlných peřin na posteli ve svém pokoji. A hlavně nebude muset řešit nějakého polomrtvého kluka.

   Henry se po celou cestu snažil soustředit na vedení koní. Byl to ten typ lidí, kteří se snaží co nejdříve zapomenout na špatné věci a zkušenosti, a věnovat pozornost i soustředění věcem dobrým. A i když to bylo v téhle situaci a po tomto zážitku poněkud obtížnější, celou cestu domů se snažil myslet na svou krásnou ženu Bethy a na své dvě nádherné děti. Když uviděl Fillipa udělalo se mu zle ale zároveň začal děkovat bohu, že na něj doma čekají dvě krásné zdravé a nevinné duše. A taky se zatvrdil, že nedopustí aby jeho děti nebo Bethy vůbec kdy zažily byť jen něco podobně odporného a bolestivého.

   Navedl koně do vrat statku a přitáhl uzdu, když se ocitli na dvoře. Napravo od nich se tyčil veliký několikapatrový dům. K jeho dřevěným oprýskaným dveřím se skleněnou výplní vedly tři kamenné schůdky. Na parapetech dřevěných oken kvetly květiny v truhlících, fialové a žluté. Bethy je každý večer zodpovědně zalévala aby neuschly a odolaly dalšímu horkému dni a parnému slunci. Naproti vratům do dvora stál chlév a v něm spokojeně několik krav přežvykovalo voňavé seno. Po levici pak měli stodolu na uchovávání sena i slámy a objemnou kůlnu na různé nářadí a vybavení, které bylo potřeba k zaopatření zvířat a obdělávání polí. Dvůr měl tedy tvar obdélníku po jehož stranách stály tři jmenované budovy a čtvrtou stranu tvořila vrata, vjezd do pozemku.

   Henry navedl koně táhnoucí povoz přímo před dveře velikého domu s květinami na oknech. Všichni ožili a Charles, který z otupělosti a apatie znovu nastartoval do životzachraňujícího režimu, se postavil jen co vůz zastavil na místě, vyskočil na prašnou zem a začal znovu vše korigovat.

   „Bethy! BETHY!!!“ zvolal hlasitě směrem ke dveřím. Rázem se v nich objevila malá plnoštíhlá žena. Dlouhé černé vlasy měla svázané do copu a zástěra kterou měla ovázanou kolem pasu a krku zvýrazňovala její ženské křivky, především plná a pevná ňadra. Měla krásný avšak tvrdý obličej, kterému dominovaly veliké modré oči ale i přes přísný výraz obličeje vyzařovaly toleranci, množství lásky a péče, kterou každý den poskytovala všem obyvatelům domu. Hlavně pak svým dětem a Henrymu.

   „Co se děje? Ječíš tady jak blázen,“ sešla k povozu a utírala si ruce do utěrky, kterou si ve spěchu zapoměla odložit v kuchyni. „Takhle mi akorát vzbudíš Adama,“ zamračila se.

   „Potřebuju rychle horkou vodu a připrav mi čisté obvazy, mám je v pracovně. Jo a taky desinfekci, tu mám zamčenou v té bílé skříňce vedle stolu,“ neobtěžoval se Charles vysvětlováním a podával Bethy svzek klíčů, které vylovil v kapse u kalhot. Bethy už chtěla protestovat, zeptat se, co to vyvádí, pak ale koutkem oka zahlédla povoz a zrakem strnula na bezvládném těle ležícím na podlaze vozu, omotaném kousky prastěradel, které už místy prosakovalo krví. Překvapením otevřela ústa a pak pohlédla na Henryho. Ten jen soucitně kývnul hlavou a to jako kdyby ji probralo, věcně přitakala Charlesovi a rozeběhla se do domu aby vše nachystala.

   Charles se otočil k ostatním. „Henry, prosím, postarej se o koně. Pak ukaž Myrtle dům a všichni si odpočiňtě. Až se postarám o Fillipa, zašiju ti tu ránu, do té doby se moc nenamáhej,“ otočil se nakonec k Danielovi. Pak vzal velice opatrně bezvládného Fillipa do náručí. Chlapcova hlava, ruce a nohy se bezvládně houpaly, jak jej Charles nesl ke vchodovým dvěřím, pak dlouhou chodbou, jejíž stěny zdobilo dřevěné obložení. Minul několik místností po levé i pravé straně, dřevěné bytelné schody vedoucí do dalších pater a nakonec vkročil do své pracovny na konci chodby.

   Místnost byla veliká a bohatě zařízená. Naproti dveřím stál dřevěný pracovní stůl z masivu, kterého si Charles velice cenil. Vedle stolu, po pravé straně, stála bílá skříň na čtyřech ozdobných nohách a s proskleným dvířky, ve které měl Charles téměř veškeré zdravotnické vybavení, které předpokládal, že bude potřebovat k běžnému životu na statku. Rozhodně se v ní nevyskytovaly zásoby odpovídající rozsahu Fillipových zranění. Po straně levé se tyčila od podlahy až ke stropu obrovská knihovna, zabírající téměř celou stěnu. Byly v ní odborné lékařské knihy, knihy o přírodě a zemědělství, ale také mnoho beletrie různých žánrů. Před stolem, uprostřed místnosti, ležel tmavý vzorovaný koberec a vedle bílé skříně vyplňovala roh tmavá pohovka plná polštákřů, které pravidelně Bethy při úklidu domu načechrávala, ačkoliv ji Charles pokaždé prosil, aby jeho osobní prostory vynechávala a nevstupovala do nich. Do oněch prostor, včetně oné pracovny, patřila také maličká místnůstka, kde měl Charles jenom velikou postel, starodávný prádelník a toaletní stolek se zrcadlem, stojící naproti průchodu do místnosti, který byl vedle zmiňované knihovny. Na stolku vždy, i přes všechna varování a prosby, stál každé ráno džbán a mísa s čerstvou vodou, kterou (přes všechna brblání a nevoli) Charles nakonec vždy ocenil a využil k rannímu opláchnutí obličeje.

   Charles spěšně ale opartrně položil Fillipa na svou postel. Bethy mezitím donesla všechny věci, o které jí požádal a zůstala stát vedle postele. Vždy, když bylo třeba někoho ošetřit, mu věcně a zručně asistovala, byla to zažitá samozřejmost. Když se ale Charles znovu pustil do práce a ona spatřila všechna zranění a rány, udělalo se jí těžko a zle od žaludku. Hlavně když spatřila chlapcova záda a hanebné slovo vyryté do jeho prsou. A natržený konečník, díky kterému se dovtípila, co asi osoba ležící v Charlesově posteli prožila. I tak se ale, stejně jako Charles soustředila a spolu poskytli poraněnému tělu vše potřebné. Tedy vše, co bylo v jejich silách.

   Když Charles znovu, teď už pečlivěji, očistil, zašil a ovázal všechny rány, položil Fillipovu hlavu na polštář a přikryl jej čistou nadýchanou peřinou. Odpotácel se znaveně do pracovny a svalil se na pohovku. Bethy mu byla v patách. A jakoby jí až teď došlo, co vlastně viděla, těžce dosedla vedle Charlese. Oddychla si.

   „Tohle bylo...to bylo...To jsem nikdy neviděla,“ zašeptala nepřítomně se zrakem upřeným do prázdna. Charles se opřel a znaveně zavřel oči.

   „Jo...,“ přitakal. „Teď už musíme jen čekat. Udělal jsem, co jsem mohl, teď už se musí prát sám.“ Oddechl si. „Jestli má vůbec proč a za co se prát...“ dodal trpce. Bethy jen přikývla, zvedla se a odešla bez jediného slova. Charles nevěděl, že odešla do koupelny, aby se po šoku vyplakala, způsob jak se vyrovnat s něčím takovým. Charlesovi už pak zbytek dne připadal jako slitý do jedné velké louže. Po Fillipovi rychle zašil ránu na Danielově ruce a obvázal ji. Celá procedura proběhla bez jediného slova. Ani jeden neměl potřebu o předešlých událostech mluvit, oba byli unavení a nepřáli si nic jiného, než být osamotě. Pak Charles naházel do žaludku pár soust chleba, do kterých ho musela Bethy nutit, ptorože on sám neměl na jídlo ani pomyšlení. Poté se opláchl, došoural se do pracovny, naposledy zkontroloval chlapce v posteli a pak padl na pohovku. Hodil přes sebe tenkou deku a rázem usnul tvrdým zaslouženým spánkem.

   Spal asi tři hodiny, když ho ze snění vytrhl Fillipův křík...