Charles vyskočil z postele jako novopečená matka, která v noci zaslechne plačící dítě. Strašlivý Fillipův křik se rozléhal po malé ložnici i pracovně a tlumeně doléhal i do pokojů ostatních obyvatel domu. Jekot byl děsivý. Charles přispěchal k chlapci v posteli, který se zuřivě ošíval, mával rukama i nohama. Ovládal jej nepředstavitelný třes celého těla, potil se a stále křičel. Prohýbal se v bolestných křečích a zuřivými, prudkými pohyby si přetrhával stehy všude po těle, takže obvazy prosakovaly a prostěradlo i peřina byly od krve. Oči měl strachy vyvalené, jak jen mu to namodralá a oteklá víčka dovolila. Celé to vypadalo neuvěřitelně děsivě, jakoby chlapce posedl démon a on ním bojoval ve svém vlastním zuboženém těle.

Charles se nejdříve vyděsil. Pak ale začal uvažovat i konat s chladnou a čistou hlavou profesionála. Do místnosti také přispěchala Bethy s Myrtle, které probudil hluk. Obě rozespalé a rozcuchané. Bethy měla dlouhou noční košily a přes ramena přehozený pletený pléd. V ruce držela malou petrolejovou lampu a osvětlovala tak i Myrtliin noční oděv.

Bethy nebyla moc překvapená, když zahlédla co se děje. Občas ji Charles v oboru medicíny zaučoval, věděla tedy, že se tohle může stát, hlavně po tom, co chlapec prožil. Zato Myrtle byla výjevem vyděšena k smrti.

„Proboha!!! Co se mu to děje?“ začala jančit a panikařit.

„Je v deliriu,“ odpověděl stručně Charles, kterého osvítila lampa, když ji Bethy odložila na noční stolek vedle postele. „Má halucinace, bludy. Neví kde je, nevnímá realitu, potí se, třes...“ zanikl jeho hlas v další vlně Fillipova křiku. Myrtle si přikryla otevřená ústa, to co viděla ji opravdu děsilo.

„Je prostě mimo, blouzní. Má očividně bolesti, taky horečku. Je to reakce na prožitý stres,“ zaslechla znovu jeho hlas. „Bethy, prosím, přines mi kodein a sedativa. A pak taky studené obklady, musíme nějak srazit tu horečku.“ Bethy přikývla a přešla do pracovny, aby donesla oč ji Charles požádal. Pak se Charles otočil k Myrtle. Byl klidný a rozvážný, což ji samo o sobě trochu uvolnilo. „Vím, že to vypadá děsivě, ale bude to v pořádku. Podám mu léky proti bolesti a na uklidnění. Teď bys tady ale neměla být. Nedělej si starosti a běž se vyspat, my už to tu zvládnem.“ řekl mírně a položil soucitně ruku na Myrtlino rameno. Ta se podívala na stále se svíjícího a křičícího chlapce, pak smutně kývla hlavou a odešla. Vyšla do prvního patra, do pokoje, který jí byl prozatím přidělen a lehla si do postele. Stále k ní zezdola doléhal Fillipův tlumený křik, takže stejně nezamhouřila oči, dokud hluk o tři hodiny později neustal a ona neslyšela Bethy jak si jde konečně taky lehnout.

Ta totiž po celou dobu pomáhala Charlesovi. Chvíli trvalo, než léky začaly účinkovat. Do té doby se Fillipa snažili jemně pacifikovat aby si nepřetrhával další stehy. Když se konečně zklidnil a upadl do předpokládáneho bezvědomí, pokládali mu studené obklady na těch pár míst na těle, která nebyla omotaná obvazy, aby mu srazili horečku. Pak čekala Charlese zdlouhavá práce – zkontrolovat a přešít všechny znovuotevřené rány, znovu je vyčistit a převázat. Bethy se mezitím podařilo sejmout krví promáčené ložní prádlo, takže když Charles dokončil celou proceduru, chlapec ulehl do čistých peřin. Nyní už klidně oddechoval. Horečku se jim podařilo alespoň trochu srazit a tak se shodli, že už bude prozatím v pořádku a oni si půjdou konečně taky lehnout.

Když Bethy odešla, Charles se znaveně svalil na pohovku. Ležel v úhlu, ze kterého byly, otevřeným průchodem do malé ložnice ,vidět chlapcovi nohy od pasu dolů. Měl je přikryté peřinou ale Charles se díval, jestli nezhlédne ještě nějaký pohyb. Nic se nedělo a tak o pár minut později muž na pohovce usnul tvrdým spánkem.

Na Fillipa už delirium znovu nepřišlo, zato byl ale neustále v bezvědomí. Jen párkrát Charles zaznamenal, že má chlapec pootevřené oči, ale v podstatě nikdy nevnímal okolí a za okamžik víčka znovu zavřel. Neustále měl zvýšenou teplotu těla, avšak, nikdy už nebyla tak vysoká, jako oné první noci a Charlesovi to na jednu stranu dělalo strarosti, nadruhou však věděl, že je to dobré znamení. Byla to známka toho, že tělo bojuje s infekcemi a nevzdává se. A Fillipův stav se sice nelepšil, ale také nehoršil, což bral jako pozitivum.

Všichni členové domácnosti sice vnímali chlapcovu přítomnost, ale bylo potřeba starat se nadále o zvířata a chod domácnosti. Proto dělali co měli jakoby se nic nedělo. Bethy se starala o děti, dvouletého Adama a osmiletou Alici, také o dům a kuchyň. A jelikož teď byla k ruce i Myrtle, odhodlaně jí pomáhala vařit, prát a uklízet.

Henry s poraněným Danielem, kterého ruka sice stále bolela, ale nenechal se tím omezovat, pracovali na menších polích, patřících ke statku a starali se o zvířata, o koně a krávy. S tím jim pomáhal ještě jeden člen komunity – Billy. Muž ve středních letech, kterého kdysi jako nádeníka Charles najmul v období žní a který se nakonec ukázal jako velice schopný a pracovitý bezdomovec. Když pak všichni viděli jeho pracovitost a určitou míru odhodlání, Charles mu nabídl, aby zůstal. Nikdy toho ani jeden nelitoval a nyní tu Bill bydlel už pátým rokem.

Všichni tedy zastávali obvyklou práci. Až na Charlese. Ten místo práce na statku s ostatními, nebo vyřizování papírů potřebných k vedení statku a k různým obchodním záležitostem, ošetřoval Fillipa. Pravidelně jej kontroloval, převazoval a srážel horečku. Třetí den ho s Bethy omyli. Jemně otírali žínkami jeho kůži, velice opatrně aby nedrásali hojící se rány.

Najednou vypadal mnohem lépe, tak nějak svěžeji (v rámci možností). Charles usoudil, že rány na hlavě a obličeji už jsou dostatečně zhojené, sundal mu tedy obvazy. Byla to část těla, která byla (překvapivě) nejméně poraněná. A když mu pak omyl nánosy tříleté špíny, překvapením zamrkal. Předtím si nevšiml, a ani to snad nebylo možné, jaký má ve skutečnosti Fillip poměrně krásný obličej. Samozřejmně byl pohublý a bledý, tváře měl propadlé, všude plno jizev a modřin. Ale otoky se už zmenšovali, šité rány hojily a podlitiny bledly. A pod tím vším se schovávaly chlapecké, ale velice jemné rysy, rudá široká ústa a rovný nos, který jako zázrakem doposud nebyl zlomený. Zatímco ho Charles pozoroval, Bethy odešla za svou další prací. Nejspíš na něj mluvila, ale on byl zrovna myšlenkami někde jinde. Otočil se od Fillipa, aby odložil žínku a omyl si ruce. Když už se měl k odchodu, v ruce lavor s teplou vodou, naposledy se otočil, jak to teď dělal pokaždé když od něj odcházel. A spatřil dvě uhrančivé šedé oči, jak ho bázlivě a překvapeně sledují.

Lavor byl téměř odhozen na toaletní stolek, voda z něj vystříkla několik centimetrů vysoko a se šplouchnutím dopadla zpět. Charles se přiřítil k posteli a klekl si. Pak se uklidnil, když si uvědomil, jak vyděšený a zmatený musí chlapec být. A jak předpokládal, Fillip vytřeštěně vykulil oči. Byly plné strachu a nedůvěry. Snažil se odtáhnout co nejdál od Charlese, doslova se přilepit ke zdi na druhé straně postele. Ale každý sebemenší pohyb mu způsoboval bolest, takže nakonec jen slabě zaúpěl.

„Nemusíš se bát,“ začal opatrně Charles a snažil se aby to vyznělo co nejvíc uklidňujícím dojmem. „Tady ti nic nehrozí, zůstaň v klidu a odpočívej.“ řekl nakonec. Viděl jak se Fillip trochu uvolnil, stále jej ale sledoval velice vyděšeně a s notnou dávkou nedůvěry. „Zkus usnout, potom za tebou pošlu Myrtle,“ zvedl se a všiml si, jak se při vyslovení jejího jména chlapec podivil a pak jemně kývl v souhlas. Charles se mírně usmál a odešel z ložnice a pak z pracovny.

Jen co opustil místnost, rozeběhl se do kuchyně. Bethy stála u plotny a míchala vařečkou vařící se oběd. U nohou jí seděl malý Adam, zaujatě skládal dřevěné kostky na sebe a zaradoval se pokaždé, když se mu malý komínek zbořil. Myrtle seděla u dlouhého jídelního stolu spolu s osmiletou Alicí a loupala brambory. Když se k ní přiřítil Charles a oznámil jí, že se Fillip probral, vyskočila ze židle až se mísa se slupkami skutálela na zem.

„Bože, to je skvělé! Tolik se mi ulevilo, už jsem ani nedoufala,“ radostí objímala Charlese. „Je to dobré. Byl vystrašený, ale slíbil jsem mu, že se za ním pak podíváš,“ řekl a oplatil jí objetí. Myrtle radostně přikývla a spolu s Bethy se znovu zaradovaly.

O zhruba dvě hodiny později stál Charles vedle dveří do své pracovny a opíral se o zeď. Myrle byla u Fillipa a on jim chtěl poskytnout soukromí, čekal tedy až vyjde ven. Stál tam asi ještě deset minut, když se dveře otevřely, Myrtle vyšla ven a potichu je zase zavřela. Chrales na ní tázavě pohlédl.

„Je unavený, právě usnul,“ odpověděla jeho nevyslovené otázce. „Zmatený a vyděšený. Snažila jsem se mu všechno vylíčit, tak se trochu uklidnil. Ale potřebuje čas, spoustu času,“ řekla nakonec s povzdechem. Charles jen chápavě přikývl. „Nesmíte na něj tlačit,“ apelovala. „Vybudovat si důvěru potřebuje čas a trpělivost. A toho on potřebuje kvanta. Jestli vůbec, po tom všem, bude ještě někdy někomu věřit.“ znovu si povzdechla. Pak se ale otočila na Charlese a jemně se usmála. „Musím ti za něj poděkovat. Nebýt tebe, už by nebyl naživu.“

„Zasloužila ses o to ještě víc než my,“ odvětil jí Chrasles. „Kdyby ses o něj celou dobu nestarala a nenapsala mi, ani by tu nebyl,“dodal věcně. Myrtle se znovu usmála a položila mu ruku na rameno.

„Asi ano. Ale teď už si půjdu sbalit věci,“ řekla a měla se k odchodu. Charles překvapěně zamrkal.

„Počkat. Ty nezůstaněš?“ zeptal se zaskočeně a pohlédl jí do tváře. Ona se na něj znovu otočila a zakroutila hlavou. „Teď, když už vím, že je v bezpečí, chci na to všechno zapomenout. Ne na něj, ale na to zlo, které jsem viděla. Je to pro mne těžké a kdykoliv bych na něj pohlédla...“ slova se vytratila v úzkostném vydechnutí.

„Ale kam půjdeš? A co Fillip? Určitě by ti chtěl sám poděkovat. Řekla jsi mu vůbec, že se chystáš odjet?“ zasypal ji Charles otázkami a tvářil se nesouhlasně. „Ne, neřekla. Nechci aby se rozrušoval, dokud není úplně uzdravený. Nejspíš pojedu k sestře. Žije dost daleko na to, abych měla možnost všechny ty ošklivé zážitky nechat za sebou. Nesmíš se na mě zlobit, Charlesi, snaž se mě pochopit. Ten hoch, zažil to nejkrutější, co se může v lidech ukrývat a já si to prostě nechci pořád připomínat. Na to už jsem moc stará,“ řekla jakoby unaveně. „Dám ti adresu k mé sestře a můžeš mi o něm napsat. Nebo ať mi napíše on, až bude chtít. Ale zůstat tu nemůžu. Riskovala jsem kvůli němu dost a teď je čas, abych začala zase myslet taky na sebe.“

Charles byl zklamaný, ale chápal to. Měla pravdu, zaslouží si klid. Ale byl rozmrzelý kvůli Fillipovi

„Myslím, že mu to bude líto,“ řekl sklesle. Myrtle se na něj usmála. „Neodjížděla bych, kdybych nevěděla, že se o něj s ostatními postaráš,“ a pohladila ho mateřsky po tváři.

Pak se spolu došli najíst. Hned po jídle si Myrtle sbalila zavazadla a nasedla na povoz. Poprosila Henryho, aby ji odvezl do vzdáleného města (statek stál totiž na samotě a do městečka to bylo několik kilometrů), tam že už si poradí. Se všemi se láskyplně rozloučila a než vyšla z domu, naposledy políbila spícího Fillipa do vlasů. „Dávejte na sebe pozor. A postarejte se o Fillipa, jste teď jeho rodina,“ řekla ještě a povoz se dal do pohybu.

   Mávali jí a ona jim, dokud nezmizela v polích a oni ji ztratili z dohledu...