Danforth vlastně nevěděl, jestli je víc naštvaný nebo překvapený. Jediné co si uvědomoval bylo, že nedokáže momentálně racionálně uvažovat. Cloumal jím vztek. Nemohl uvěřit, že se ta coura opovážila vůbec jen porušit jeho zákaz a vejít do stodoly. A co tady vůbec pohledává ten kluk!?

Kráčel pomalu, tvář zrudlou hněvem, na čele naběhlá obrovská žíla, ruce zaťaté v pěst, až měl klouby úplně bílé. Po lícních kostech, utopených pod vrstvou tuku v obličeji, mu stékaly kapky potu. Chybělo málo a z uší a nozder by se mu vyvalila pára. V tu chvíli si ho Myrtle všimla. Dívala se jak se doposud oplzlý, tlustý a nechutný tlusťoch změnil v sadistickou bestii hnanou vztekem. Bestii, schopnou čehokoliv, schopnou i zabíjet.

Sledovala ho, jak se pomalu přibližuje. Srdce se jí téměř zastavilo a na okamžik přestala dýchat. Rukou začala šátrat po Danielově rameni. Ten, zatímco Myrtle stála na jedné straně vchodu do stodoly, seděl na zemi na straně druhé a balil další (už asi sedmou) cigaretu. Ucítil jak se ho dotkla a pak slyšel její výkřik. Vzhlédl. Uviděl zuřící monstrum, co se na ně valilo a vyskočil na nohy. Obranářsky se postavil před Myrtle.

„Charlesi, Henry!!!“ zařval směrem ke stodole, ale stále bedlivě sledoval Danfortha, připravený se prát. Odhodlání Daniela opustilo, když spatřil sekeru v Danforthově pravé ruce, kterou tlusťoch nepozorovaně sebral cestou k vetřelcům.

Jednou z nesporných výhod toho, že byl Danforth lempl a lenoch bylo to, že v nehorázném nepořádku a chaosu na jeho pozemku neměla žádná věc své místo. To zapříčinilo, že náhodné věci se objevovali v náhodných částech dvora, tudíž se mohli v náhodných chvílích hodit náhodnému kolemjdoucímu. To přesně byl případ i oné sekery, kterou nyní Danforth svíral v dlani.

Charles dokončil dostupné ošetřující procedury zrovna ve chvíli, kdy zaslechl Danielovo volání. Opatrně, jakoby zpomaleně položil Fillipovu ovázanou hlavu na zem. Záhy se však vymrštil z kleku na nohy a s Henrym vyrazili ze stodoly. To co spatřili je vyděsilo.

Myrtle se panicky krčila, schoulená na zemi. Daniel se jal bojovat neozbrojený proti zuřícímu stroji, který díky adrenalinu a vzteku vládl momentálně téměř nadlidskou silou.

Danforth se zuřivě oháněl sekerou. Měl jediný cíl; zasáhnout protivníka a vrhnout se na tu děvku, která ho tolik ohrozila. Nevšiml si, že ze stodoly vyběhli další dva mladíci. Švihal svou “zbraní“ sem a tam, pot mu stékal do očí, takže skoro nic neviděl. Ale bylo mu to jedno. Vnímal obrysy postavy před ním a snažil se ji zasáhnout. Daniel před jedním máchnutím uhnul. Předvídal další Danforthův pohyb a v následujícím okamžiku zachytil slizounovo zápěstí a zastavil tak jeho následující výpad. Zuřivec se ale z jeho sevření vymanil a svou tlustou rukou se opět rozmáchl. Daniel vykřikl, když ho sekera zasáhla do pravého ramene. Rána byla hluboká ale nepříliš nebezpečná. Začala se mu řinout krev a spíše šokem než bolestí padl na kolena. Danforth se rozmáchl k poslední ráně, která měla být pro Daniela konečnou.

Co ale nevěděl, nebo spíše co si neuvědomil bylo, že sekera byla už stará a i když ji Myrtle v rámci možností udržovala ostrou, topůrko bylo už značně ztrouchnivělé a smrsknuté. Myrtle sekerou štípala třísky na podpal do kamen v kuchyni. Než se ale dala do práce, vždy ponořila nástroj na pár minut až hodin do vody, aby se dřevo napilo vody, roztáhlo se a kov nesklouzával z topůrka. To ale nyní Danforth neudělal.

Sekera jakoby se mu chtěla pomstít za ta léta co ji zanedbával. A nemohla si vybrat lepší okamžik. Ve chvíli, kdy se Danforth rozmáchl k poslednímu úderu, jenž měl Daniela zprovodit ze světa, se ve správném úhlu kov odpoutal od dřeva a vyletěl do vzduchu. Téměř dva metry letěl vzduchem vzhůru, na vrcholu svého letu se protočil a znovu změnil svou trajektorii. Sekera padala dolů a nabírala rychlost. A než si Danforth uvědomil, že mu z nástroje zbyla jen polovina, ostří mu projelo vrstvami kůže, prorazilo lebku a s téměř neslyšným čtvachtnutím se zarazilo do mozku. Muž stál chvíli s napřaženou rukou, s topůrkem v ruce. Během vteřiny zbledl, vyvalil oči a během vteřiny druhé se svalil mrtvý k zemi.

Všichni přítomní a při vědomí stáli jako zkoprnělí. Mohli by to nazvat osudem, mohli by to nazvat karmou. Ale všichni, kteří o tom později přemýšleli (včetně Fillipa, kterému bylo po čase vše vyprávěno) došli k názoru, že to bylo obrovské štěstí a Danforth si to zasloužil.

Jako první se ze šoku probral Henry. Párkrát ještě překvapeně zamrkal na mrtvé tělo, na které doposud zíral. Pak se ale rozeběhl k Danielovi a začal mu zkoumat ránu na rameni. Charles už se taky otřepal a došel k Danforthově tělu. Sklonil se k němu a ujistil se o věci, kterou už věděl. Muž byl mrtvý. Tělo leželo na vysušené zemi a krev vytékající z roztříštěné hlavy se míchala s prachem. Pak se otočil a došel k Danielovi, který se držel za rameno. Sklonil se k němu a podíval se na zranění.

„Bude to v pořádku,“ začal Daniela uklidňovat. „Rána je hluboká, ale není to tak vážné. Pár stehů, až dorazíme domů, ale jinak je to dobré.“ Došel pro zbytky natrhaného prostěradla a ránu ovázal. Myrtle se mezitím taky otřepala. Došla do stodoly a zkontrolovala Fillipa. Chlapec, teď už ovázaný a ošetřený ležel stále tak, jak ho Charles položil. Byl v bezvědomí ale naživu. Myrtle si pomyslela, že ještě pár obvazů a chlapec by připomínal mumii. Sklonila se k němu a jemně ho pohladila po vlasech. „Už je to dobré,“ zašeptala. Z předcházejících událostí se jí ještě stále klepala kolena, ale ten balvan strachu, který cítila na hrudi, už ji nezatěžoval. Spadl na zem rozstříštil se na milion kousíčků. Do stodoly vešel Henry s Charlesem.

„Vyrazíme,“ řekl Charles tiše. Henry opatrně zvedl Fillipa do náručí a vydal se k povozu. Myrtle kývla, došla do domu, sebrala koženou tašku s předem sbalenými věcmi a znovu vyšla ven. Naposledy se ohlédla k domu, zrakem přejela zaneřáděný dvůr a naposledy se podívala na mrtvého Danfortha. Pak se odhodlaně nadechla a vykročila k povozu, kde už všichni čekali. Znovu už se neohlédla.

Charles seděl vedle Fillipa na podlaze vozu, kde chlapec ležel. Každou chvílí jej kontroloval, občas mu svlažil kůži vodou, kterou si s sebou vezli. Daniel s Myrtle seděli na lavicích a každý se díval na odlišnou stranu, sledovali rozpálenou krajinu a pohupovali se podle vozu, který jel po nerovné hrbolaté cestě. Koně teď vedl Henry, seděl zachmuřeně na kozlíku a tupě zíral před sebe. Všichni mlčeli. Přemýšleli o tom, co se právě stalo, nebo co se bude dít. Když Danforth zemřel, všem se ulevilo, ale dobrou náladu nyní neměl ani jeden člen posádky. Byli unavení a cesta byla dlouhá a úmorná.

Jeli několik hodin, když konečně zahlédli Charlesův statek....