Charles seděl ve voze taženém dvěma statnými grošáky. Jeli už asi dvě hodiny a on si pomalu začínal zoufat, jak je cesta nudná a dlouhá. Henry, muž sedící naproti němu, zřejmně pociťoval to samé. Protahoval si nohy a neustále poposedával na místě, protože už ho z dřevěných lavic v povoze, začínal tlačit zadek. Druhý mladík, který Charlese doprovázel, Daniel, se dobrovolně ujal role vozky, seděl tedy před nimi na kozlíku a sledoval ubíhající krajinu.

Bylo strašné horko, vzduch se nehýbal, byl těžký a teplý. Všichni tři muži by nejraději skočily do osvěžující vody malého rybníku nedaleko Charlesova statku. Byli teď však několik kilometrů daleko od domova a ani nepředpokládali, že by se ještě dnes v jeho vodách smočili.

Charles byl nervózní. Stále si dokola pročítal dopis, který dostal před dvěma dny a který mu nedal spát. V tom dopise se ho stará známá jeho zesnulého otce, žena jménem Myrtle Cobbová, dovolává pomoci. Píše, jak se před pár měsíci stala hospodyní u nějakého zbohatlého statkáře a že šlo všechno celkem dobře (tedy až na to, že neměl moc vybranné chování), dokud nezjistila co má ve stodole, kam měla přísně zakázáno chodit.

Jednou ale nebylo zbytí, dírou mezi prkny se jí dovnitř dostal králík, kterého toho dne měla stáhnout z kůže. Navíc byla i zvědavá, vlastně ji zvědavost pokoušela co dostala do stodoly zákaz vstupu. Zajímalo jí proč okolo toho ten ochlasta dělá takový povyk. Dodala si odvahu a řekla si, že když jen nakoukne, nic se nestane, vždyť to ten mameluk ani nepozná. Když zjistila, že jsou dvěře zamčené, obcházela nenápadně okolo a hledala jinou cestu dovnitř. Zvědavost ji zmáhala tak dlouho, až stodolu obešla a ze zadní stěny vykopla pár prken. Dřevo bylo ztrouchnivělé, takže jí to moc námahy nestálo. Po čtyřech vlezla dovnitř a jala se opět chytat králíka, když v tu chvíli jej spatřila.

Chlapec seděl u jednoho ze sloupů, na sobě měl staré špinavé hadry a na těle i obličeji zaschlou krev. Celý byl špinavý. A byl taky neuvěřitelně hubený. To byly věci, kterých si všimla na první pohled.

Když se probrala z prvotního šoku, pomalu se k němu rozešla. Přistoupila blíž, to už si ho prohlížela pozorněji. Všimla si, že je pravou nohou řetězem připoután k onomu sloupu. Řetěz neměl ani dva metry, chlapci dovolil ujít sotva pár krůčků. Také si všimla, že je samá modřina a šrám, a že má spoustu jizev. Zpozorovala rány řezné, popáleniny, odřeniny...Na chlapcově těle snad nebyl centimetr kůže bez jizvy nebo poranění. Některá zranění byla ošklivě zanícená, to jak se jim nedostalo patřičného ošetření. Mladík seděl opřený o sloup a díval se skulinkami mezi prkny ven, pozoroval jak mezerami dovnitř pronikalo zimní slunce. A to byla další věc; i když venku panoval chlad a země byla pokrytá sněhem, on tam seděl jen v potrhané prořídlé košily bez rukávů a v kalhotech, které měl po kolena. Jediný komfort,který mu byl očividně poskytnut, byla stará špinavá deka, na které seděl. Mohl si zřejmě vybrat, jestli na ní bude ležet, nebo se s ní přikryje ale na obě varianty najednou byla moc malá. Navíc, veškerá sláma, která by mu mohla sloužit jako provizorní matrace, byla díky řetězu z jeho dosahu.

„Proboha, chlapče, co tady děláš?“ zašeptala konečně, naprosto ohromená tím co vidí a došla až k němu. Mladík, který si jí až doposud nevšim, nadskočil leknutím. Vytřeštil na ni pronikavé šedé oči, vyskočil na nohy a začal vystrašeně couvat. Neuvědomil si včas, že má na noze řetěz. Ten se záhy napnul a mladík skončil na zemi. Stále se vyděšeně díval na ženu, která se k němu opět začala přibližovat, tentokrát už pomaleji a opatrněji.

„Neboj se, nic ti neudělám,“ řekla konejšivě a klekla si k němu. Stále ji se strachem pozoroval a když k němu poklekla skrčil se. Očekávajíc bití odvrátil tvář a rukama si chránil hlavu. Myrtle se nejdřív zarazila, pak ho ale znovu konejšivě oslovila, zvedla ruku a opartně jej pohladila po paži. Chlapec se překvapeně ohlédl.

„Jak ses...bože můj,“ nemohla stále uvěřit na co se dívá. Mladík se narovnal a pohlédl na ni. Čekal co udělá, ale v tu chvíli to nevěděla ani sama Myrtle. Překvapení panovalo na obou stranách. Ona se dívala na něj, on na ni, čekali co udělá ten druhý. Nakonec tam oba pár okamžiků seděli a hleděli na sebe.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se nakonec žena. Chlapec zamrkal, chvíli se zdráhal, ale poté napsal do prachu a špíny na zemi své jméno. Fillip. To jeho otec ho kdysi učil číst a psát, jako malý kluk měl četbu dokonce hodně rád, zavzpomínal mladík, přestože si to poslední dobou zakazoval. Všechno se to pak nějak hůře snášelo. Ale to už je stejně dávno. Teď je jeho otec pryč, stejně jako jeho dětství a šťastné chvíle. Teď je prostě všechno jinak.

„Ty...nemluvíš?“ zeptala se opatrně žena a Fillip jen neznatelně zakroutil hlavou. Ani se moc nedivila. „Fillipe, já jsem Myrtle.“ představila se mile a jemně. Pak ale znervózněla, když si uvědomila, jak dlouho už je uvnitř a že by ji mohl Danforth začít postrádat. „Teď už musím jít, ale vrátím se! A přísahám, že tě odsud dostanu!“ pomalu se zvedla a dala se k odchodu, když v tom jí mladík chytil za sukni. Otočila se a spatřila jeho prosebný výraz. Znovu k němu poklekla a opatrně vzala do rukou jeho rozedřené dlaně.

„Opravdu se vrátím, to ti slibuji. A pomůžu ti. Teď už ale musím jít, než mě začne shánět,“ snažila se ho uklidnit a on pochopil a nechal ji odejít. Myrtle vylezla dírou ven, otočila se a ještě strčila ruku dovnitř. Nahmatala jeden menší balík slámy a posunula jej před otvor, aby díru zakryla. Zároveň jej ale mohla lehce odstrčit, aby se opět dostala dovnitř. Zvedla se, chvíli stála za stodolou a pořád přemýšlela, jestli to nebyl sen, nebo jestli už se úplně nezbláznila. Myrtle byla silná žena, s pořádnou vyřídilkou, když to bylo zapotřebí, ale tohle na ní bylo moc. Tohle bylo moc na každého. Najednou se jí zvedl žaludek a ona se pozvracela. Opřená o kolena ztěžka oddechovala. Když se jí udělalo lépe, ještě tam chvíli stála a snažila se dát do kupy. Pak si utřela ústa a odešla.

Zbytek dne byla jak omámená. Neustále se jí vybavoval pohled na toho nebohého chlapce, na těle jí naskakovala husí kůže pokaždé, když si uvědomila, že je jen pár metrů od ní, že tam trpí. A že teď musí poslušně obsluhovat to prase, které mu to způsobilo. Celou noc pak usilovně přemýšlela, co by měla udělat.

Měla by ho udat? První věc, která ji napadla. Pak si ale vzpoměla a celá se roztřásla, když si uvědomila jak vychytralý ten hajzl je. Několikrát totiž zahlédla, jak se po dvoře potuluje Danforth a státní návladní od místního soudu, který byl známý po celé obci, s dalšími dvěma muži, které neznala. Vždy večer postávali před stodolou, kouřily dýmky a doutníky, pochechtávali se a popíjeli drahý alkohol. Nakonec vždy zapadli dovnitř, kde strávili několik hodin. Myrtle si zpočátku myslela, že snad hrají karty, že mají ve stodole jakousi chlapskou trucovnu. Teď si ale dala dvě a dvě dohromady a došlo jí, že to hovado asi není samo, že se na tomto chlapcově stavu asi podílí i další osoby i když třeba ne v takové míře jako Danforth. Myrtle bylo těžko, když si uvědomila, že s přízní státního návladního je její zaměstnavatel v tomto ohledu nedotknutelný. Znovu se jí udělalo špatně.

Pak přemýšlela, že by se v noci prostě vkradla do stodoly a Fillipa pustila. Ale co potom? Co až by to prase zjistilo, že je chlapec pryč? Došlo by mu, že to byla ona a nechtěla se ani domýšlet, co by jí pak mohl udělat. Možná by byl schopen ji i zabít. Navíc co kluk, kam by šel? Neměla nic, co by mu mohla dát a nebyla si ani jistá jak daleko by byl v tomto stavu schopen utéct. Nakonec by ho možná stejně dostihl a následky by byly fatální pro oba. Ona neměla dost peněz, aby utekli spolu. Neměli by pak z čeho žít a pořád hrál roli chlapcův zdravotní stav.

A zabít Danfortha? Není přece vražedkyně a vyhlídka na odsouzení k smrti za vraždu lákavá opravdu nebyla.

Přemýšlela a přemýšlela, ale všechno na co přišla, každý plán, každý nápad, to všechno stejně nakonec zavrhla. Všechno bylo příliš riskantní, nebezpečné, nebo, jak nakonec usoudila, prostě nemožné. Sama to zkrátka nedokáže a neměla nikoho, kdo by jí, nebo v podstatě Fillipovi, mohl pomoci.

***

Další dny ubíhaly pomalu. Myrtle pořád za pochodu, během každé činnosti, kterou dělala přemýšlela. Každý večer před spaním plánovala, ale pořád ne a ne vymyslet nějaké řešení. Mezitím se snažila Fillipovi alespoň trochu ulevit a pomoct. Každý večer, když Danforth usnul ve svém křesle, chodila dírou ve stěně za chlapcem. Nosila mu zbytky jídla, čistila mu rány, snažila se ho zahřát, když byli noci opravdu chladné. Nemohla ale dělat víc, aby si Danforth něčeho nevšiml. Bylo jí strašně, když co večer objevila nové zranění. Věděla také o častém, někdy i několikahodinovém znásilňování.

Největší starost jí ale dělali rány na zádech. Byly od bičování. Pomocí posunků a stručných písemných odpovědí, se od Fillipa dozvěděla, že je ve stodole zavřený zhruba tři roky. Danforth za tuto dobu dovedl dovednost s bičem téměř k dokonalosti. S každou ránou se naučil vytrhnout i kousek masa z chlapcovích zad, takže zranění byla o to bolestivější a ošklivější. Rány se navíc nestačily hojit.

Také se několikrát stalo, že se vkradla do stodoly a chlapce našla svázaného. V takových chvílích ho krmlila, příliš se bála pouta povolit. V lepším případě ráno Danforth přišel a rozvázal ho. Když se tak ale nestalo, byl chlapec svázaný klidně i do dalšího dne. To ho pak několik hodin trýznily bolestivé křeče.

Co Myrtle nevěděla bylo, že mučitel svazuje chlapce tím samým provazem, na kterém se oběsila jeho matka. To byla jedna z Danforthovích specialit a on tehdy kladl veliký důraz na to, aby to Fillip věděl. Podobný ritůál se odehrál i se zbytkem násady, kterou je tenkrát zbil. Dal si tu práci aby ji zkrátil, vyrobil z ní kolík a ten pak používal k Fillipově znásilňování, když už byl sám moc vyčerpaný a nepostavil se mu.

Danforth nikdy ničemu něvěnoval tolik usilí, jako když vymýšlel nové metody chlapcova týrání a ponižování. To byl pak až překvapivě vynalézavý a pracovitý. A neuvěřitelně krutý. Dělalo mu to ale dobře, v tomhle se našel, tohle ho doopravdy naplňovalo. Vždy když opouštěl stodolu se cítil tak silný, uvolněný a nadřazený. Ten pocit miloval, co miloval, byl na něm závislý. A nikdy by to nepřiznal, ale někde hluboko uvnitř sebe věděl, že je to vlastně jedniná věc v jeho životě, ve které byl a je opravdu dobrý. A jeho nadšení a chuť se spolu s krutostí jeho činů stupňovali.

To se projevilo i tenkrát, když jednou Myrtle přišla do stodoly a našla Fillipa jak bezvládně leží na zádech. Toho večera s ním byl Danforth několik hodin. Když k mladíkovi přistoupila, všimla si slova vyřezaného do kůže na hrudníku. Děvka. Myrtle si dlaní překryla ústa a do očí se jí nahrnuly slzy. Tohle už snad není možné, říkala si stále dokola. To už má v kůži vepsáno navždy...Pak si všimla, že Fillip není v bezvědomí, jak si zprvu myslela, že se na ní dívá. Jeho šedé, nádherné oči plné bolesti pronikali do její hlavy a jako by říkali: „Ty nesmíš plakat. Ty ne. Ty musíš zůstat silná a pomoct mi. Protože jsi moje poslední šance.“ A ona ten hlas poslechla. Rychle si utřela slzy a přiklekla k němu. A jako už tolikrát za posledních pár týdnů mu začala ošetřovat rány.

***

Myrtle se nevzdávala. Pořád po večerech vymýšlela plány, pořád přemýšlela o někom, kdo by jim mohl pomoci. A pak si jednoho dne, při dlouhé chvíli, když vzpomínala na staré časy, vzpoměla na Charlesova otce. Věděla, že zemřel zhruba před rokem. Ale dlouhá léta před jeho smrtí si psali, tak jako si píší přátelé, co se znají téměř celý život. A ona si vzpoměla jak se v jednom z dopisů kdysi rozčiloval nad svým synem. Byl rozhozený a kypěl vzteky, že obětoval téměř vše, aby mohl Charles studovat medicínu, kterou sice dostudoval, záhy se ale rozhodl, že bude stejně pořád pracovat na jejich rodinném statku. Že se otci omlouvá, ale že se stal lékařem jen kvůli němu a že to není to, co by chtěl po zbytek života dělat. Nelákala ho práce ve městě, měl rád klid samoty a lidem prý může pomáhat i tak. Tím že jim dá práci, poskytne střechu nad hlavou, nabídne jim domov. Že ho daleko více láká a naplňuje tvrdá práce na poli, v jejich lese, práce se zvířaty. Charlesův otec to těžce nesl, několikrát se snažil syna přemluvit, nakonec mu ale statek odkázal. Měl ho příliš rád na to, aby mu bránil v tom, co chce v životě dělat. A svým způsobem ho i chápal, Charles byl přece jen jeho krev a určité životní hodnoty, hlavně v tomto směru, sdíleli.

A to bylo ono, to bylo to, co potřebovala. Najednou to bylo jasné. On, Charles, je Fillipova jediná naděje. Všechno do sebe najednou zapadalo. Jako lékař se postará o chlapcův zdravotní stav. Na statku se jistě najde dost práce, aby byl Fillip užitečný, až se zotaví a Myrtle může poskytnout azyl, než se rozhodne, co bude dělat dál. Ale to hlavní je, že by měli cíl, že by se o chlapce někdo postaral, ošetřil ho a poskytl mu střechu nad hlavou. Navíc na statku jistě pracují další muži, což by byla právě ta potřebná přesila, která by se postarala o Danforthovu indispozici (čímž měla na mysli, že jej případně zmlátí do bezvědomí).

Okamžitě zahodila veškerou práci. Ta počká, ale Fillip ne. Protože i přes veškerou Myrtlinu snahu pomoci, už Fillipovi jen neulevovala od bolesti a hladu. Mladíkův stav byl v posledních dnech natolik vážný, že mu v tuto chvíli pomáhala už jen přežívat. Tady šlo o dny. Proto neváhala a spěchala do svého pokoje. Mezitím si nadávala, jak je možné, že jí to nenapadlo dřív, je to přeci tak jasné. Rozrazila dveře, klekla si a z pod postele vytáhla malou dřevěnou truhličku. Schovávala si v ní všechny cennosti a staré dopisy na památku. Chvíli se v ní horečnatě přehrabovala a pak vytáhla obálku. Adresa. Ta adresa, co byla na obálce, to bylo to co potřebovala, co hledala. Neváhala ani vteřinu, rychle usedla ke stolu a dala se do psaní.

Vyprávěla o všem. Kdo je, proč píše. Psala o Fillipovi, proč se rozhodla napsat na tuto adresu i proč se obrací na Charlese, i když si jí nemůže pamatovat, protože když ho spatřila naposled, byl to ještě malý chlapec. Popsala vše, všechna zvěrstva, kterých se Danforth na chlapci dopustil. Vše popisovala s nefalšovanou naléhavostí a doufala, že se Charles uvolí, vezme s sebou pár mužů a přijede chlapci na pomoc.

Ještě ten den obálku zalepila a předala pošťákovi, doufajíc, že během příštích dnů Fillipa osvobodí. V tuto chvíli už nemohla dělat víc, než čekat.

Když si o tři dny později Charles dopis přečetl, neváhal ani minutu. Okamžitě běžel za Henrym a Danielem, seznámil je se situací a společně se druhý den brzy ráno vydali na cestu.

To proto se dnes pařili na letním slunci a povoz je pomalu přibližoval k místu, kde měli zanedlouho spatřit něco, o čem se jim nezdálo ani v nejhorších nočních můrách...