Ještě toho odpolene, kdy Myrtle odjela, přišel Charles znovu do své skromné ložnice. Fillip nespal a jen co muž vešel do místnosti upřel na něj nedůvěřivý zrak. Charles přistoupil k posteli a posadil se na židli, na které předtím seděla Myrtle. Co teď, co by měl říct? Nebo udělat? honilo se mu hlavou a byl překvapený sám sebou, že je tak nervózní. Fillip se na něj stále díval, v očích strach a zmatení, ačkoliv po tom, co mu Myrtle vše vylíčila, byl už trochu uvolněnější. Dokonce si všiml, že je Charles trochu v rozpacích a tak, aby prolomil napětí, namáhavě zvedl omotanou bolavou ruku a ukázal na sklenici vody, co stála na nočním stolku. Charles pochopil, přidržel Fillipovu hlavu a dal mu napít. Jemně ji pak položil zpátky na polštář.

Fillipovi byl jeho dotek nepříjemný. Po tom, co se dostal z Danforthových spárů, z jeho mohutných krutých dlaní, nechtěl aby na něj kdokoliv sahal. Každý dotek mu připomínal nesnesitelné chvíle ve stodole. Dokonce ikdyž ho Myrtle chtěla chytit za ruku, ošil se a stáhnul. Nicméně věděl, že sám se nenapije a pak taky, že přijde chvíle, kdy mu budou chtít měnit obvazy a ošetřovat mu rány. Dotekům se nevyhne, slíbil si ale, že jejich četnost bude minimální.

„Ehm...,“ odkašlal si Charles. „Jak se cítíš?“ zeptal se a uhýbal očima. Fillipův upřený, téměř hypnotický pohled ho začal znervózňovat. Až když vyslovil otázku, chlapec sklopil oči. Chralesovi bylo trapně, když si uvědomil, že je Fillip němý. Vždyť mu to Myrtle říkala. Jo jo, chlape, zatím se ti daří. Ty pitomče! Zanadával vduchu sám sobě. Zvedl se a přešel ke svému pracovnímu stolu. Z horní zásuvky vytáhl blok s papíry a na pracovní desce našel obyčejnou dřevěnou tužku. Vrátil se do ložnice a podal psací potřeby Fillipovi. Ten je s námahou uchopil a vleže začal psát. Zřejmě mu to působilo nemalou bolest. Když dopsal, Charles se naklonil aby viděl na papír. Myrtle? To bylo jediné, co bylo na papíře napsáno. Ve Fillipově tváři se objevil tázavý výraz.

Charles si povzdechl. Nechtěl to být zrovna on, kdo mu to řekne a ani nechtěl být u toho. Bohužel, šipka na točícím se kole osudu spočinula na jeho jméně.

„Odjela,“ řekl nakonec stručně. Neměl pocit, že by bylo potřeba k tomu něco dodávat. Cítil se mizerně. Fillip překvapením otevřel ústa, pak je ale zavřel a otočil hlavu ke zdi. Proč, sakra, proč? Jak mě tu po tom všem mohla nechat samotného? říkal si vduchu a i když nechtěl, po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Chlapec doufal, že tu s ním zůstane, bude mu oporou, když už ho sem dostala. Nedokázal to pochopit.

Charles uslyšel, jak se Fillip rozplakal a bylo mu ještě mizerněji. Ptal se sám sebe, co by mohl udělat nebo říct, aby ho nějak utěšil, nic ho ale nenapadalo. „Je mi to líto,“ řekl nakonec. „Ale měla své důvody. Byla přesvědčená, že jí odpustíš a pochopíš to. Třeba ne hned, ale jednou určitě.“ snažil se ospravedlnit její rozhodnutí, ačkoliv byl sám z jejího odjezdu ještě podrážděný. Mohla se s ním alespoň rozloučit, pomyslel si.

Fillip ale jakoby neslyšel, co mu Charles říká a vnímal jen Myrtliinu křivdu. Přemýšlel, jak ho mohla nechat v cizím domě, s cizími lidmi, neschopného se jakkoli bránit, kdyby to bylo potřeba. Zachránila mu život a dostala ho od Danfortha, za to jí byl opravdu vděčný. Ale co dál? Pak ho tu nechá a co bude dělat on? Připadalo mu, jakoby Myrtle celou tu záchranou akci dokončila jen z poloviny a pak utekla. To že ho ošetřili, starali se o něj a Myrtle jim zřejmně věřila pro něj nebylo útěchou. Jednalo se o fakta, která si v tuto chvíli nechtěl připustit.

Charles tam ještě pár chvil rozpačitě seděl a poslouchal jeho pláč. Nakonec se zvedl ze židle a měl se k odchodu, když usoudil, že bude lepší nechat Fillipa o samotě. „Za chvíli přijdu a zkontroluji ti rány,“ řekl ještě ve dveřích. Pak se otočil a odešel.

Když se Charles vrátil, aby Fillipa ošetřil, chlapec už neplakal. Bezduše sledoval stěnu vedle postele. Oči měl opuchlé a červené od pláče a když Charles vstoupil do místnosti, sotva se na něj podíval. Charles si povzdechl. Položil lavor s horkou vodou na noční stolek a odkryl peřinu z chlapcova těla. Teď už ho Fillip pozoroval důkladně, za to ale s notnou dávkou nedůvěry a strachu. Aniž by Charles cokoliv řekl, začal zkoumat zranění na hlavě. Natáhl ruku aby prohrábl Fillipovi vlasy a viděl na rány v nich ukryté, ale chlapec bojácně ucukl a stáhl se.

„Neboj se, jen to zkontroluji,“ uklidňoval ho Charles a pokračoval, když se Fillip neochotně uvolil. A ošetřující proces začal nanovo. Charles Fillipovi zkontroloval hlavu, ruce, hrudník i nohy. Pak mu pomohl otočit se na bok, aby se mohl podívat na záda, ta byla stále v nejhorším stavu. Chlapec při pohybu a otáčení bolestně vzdychal. Celé mu to bylo opravdu nepříjemné a tělo ho nesmírně bolelo. To nejhorší pro něj ale přišlo, když Charles sjel svou rukou na jeho pozadí. Škubl sebou čímž zaplavil své tělo další vlnou bolesti. Pohlédl Charlesovi do tváře s výrazem naprostého zděšení. Charles couvl a snažil se ho uklidnit. Znovu.

„Ne, počkej. Neboj se, máš tam stehy a já je musím zkontrolovat. Jsem lékař, neublížím ti,“ chlácholil ho. A pak ještě a ještě, až nakonec Fillipa přesvědčil aby se znovu otočil. Jakmile začal ta choulostivá místa ošetřovat, chlapec se roztřásl. Hlavu zabořil do polštáře a peřinu svíral tak, až mu zbělaly klouby. Po každém doteku se mu vybavil Danforth. Jeho tlusté nechutné prsty, páchnoucí dech a zpocené tělo, které ho vždy doslova zavalilo, když jím byl znásilňován. To všechno jakoby teď znovu prožíval. Zabořil hlavu ještě hlouběji a snažil se skrýt slzy, co se mu draly z očí. Bylo mu tak trapně.

Charles cítil jak se třese. Naštěstí pracoval rychle a tak bylo brzy po všem. Podíval se pak na Fillipa omluvným pohledem a podal mu sklenici vody. Chlapec hltavě pil, jakoby chodil dny po vyprahlé poušti.

„Všechno se hojí dobře, brzy už budeš v pořádku. Bethy ti pak donese něco k jídlu,“ řekl Charles. „Nechceš se na chvilku posadit? Z toho ležení už musíš být úplně ztuhlý,“ zeptal se a když viděl jak chlapec přikývl, naklepal mu polštář a pomohl mu do sedu. Fillip se opřel a udělal si co možná největší pohodlí. „Taky bych ti mohl půjčit nějakou knihu, aby ses nenudil,“ nabídl mu ještě a Fillipovi oči se trochu rozzářily. Znovu přikývl, tentokrát ale mnohem dychtivěji. Kdysi čtení miloval, rád se ponořil do fantastických příběhů o hrdinech, dobru a zlu. I jeho otec mu vždy před spaním čítával pohádky, později různé romány všemožných žánrů. Fillip měl rád jeho hlas a často ho dokázal dokonale uspat.

Charles odešel do pracovny. Když se vrátil, držel tenkou knihu s ošoupanou vazbou, mohla mít sotva stopadesát stránek. „Tuhle jsem jako malý kluk miloval, znám ji skoro nazpaměť. Je to kniha povídek o jedné pohádkové zemi. Zní to možná hloupě, ale i teď ji někdy otevřu,“ jemně pohladil knihu po vazbě. „Můžu ti ale donést něco jiného,“ řekl. Fillip zakroutil hlavou a nadšeně se natáhl pro knihu. Když mu ji Charles podával, jejich dlaně se dotkly a jeho tělem projel slabý proud něčeho, co doposud nepocítil. Bylo to snad vzrušení, nebo stud? Nevěděl, ale v břiše mu začalo příjemně mravenčit a on překvapeně zamrkal. Tohle byl jiný dotek, úplně odlišný od těch předchozích. Ale nedokázal si vysvětlit proč. Podíval se na Fillipa, který už listoval knihou a všiml si, že se malinko usmívá. Nejspíš si to ani neuvědomoval. To Charlese potěšilo, byl rád, že alespoň na okamžik zapoměl na bolest a všechno to trápení. Ještě chvilku ho tupě pozoroval, pak do místnosti vstoupila Bethy s podnosem. Jakoby se probral ze snu, ustoupil aby mohla projít a podat jídlo Fillipovi. Pak se omluvil, že má moc práce a pospíchal ze dveří.

Druhý den ráno vstal Charles z pohovky, na které spal od Fillipova příchodu. Oblékl se a nakoukl do ložnice. Fillip ještě spal, rozečtenou knihu měl položenou na hrudi a potichu oddechoval. Modřiny a podlitiny v obličeji už téměř zmizely, chlapec teď vypadal mnohem lépe. Tvář byla jemná a rysy zřetelnější. Charles si znovu pomyslel, že je celkem pohledný. Pak zakroutil hlavou a vyšel ze dveří. V kuchyni právě všichni snídali. Posadil se do čela velikého jídelního stolu, kde obvykle sedával a za okamžik mu Bethy přinesla talíř se snídaní. Poděkoval a pustil se do jídla.

„Jak se vede štěněti?“ zeptal se najenou Daniel. Charles vzhlédl od jídla a zamračil se. Daniel nevypadal, že by ho Fillipův stav doopravdy zajímal, cpal do sebe snídani a ani se na Charlese nepodíval. Ruku už měl téměř zahojenou, ale (ačkoliv sám nevěděl proč) Fillipova přítomnost v domě mu vadila. Po cestě domů z Danforthova statku si uvědomil, že riskoval život pro kluka, kterého ani nezná. Když mu to došlo, byl vlastně naštvaný. A čím déle o tom pak přemýšlel, tím více si pěstoval vůči Fillipově osobě averzi. Toho kluka v domě nechtěl a možná i trochu žárlil, že se mu věnuje tolik pozornosti.

Charles si odkašlal. „Jmenuje se Fillip. Už je mu lépe a patří teď mezi nás. Tak to prosím všichni respektujte,“ řekl a díval se při tom na Daniela. Ten mu pohled oplatil a zakabonil se. „Jo, takže on se tady bude rekreovat a všichni kolem něj budou běhat a dřít,“ řekl jakoby sobě, ale dal si záležet, aby to Charles slyšel.

„Neboj se, až se dá dohromady, bude pomáhat a pracovat jako všichni ostatní.“ Charles už byl z Danielova chování podrážděný. Snažil se ale chovat klidně a nenechat na sobě nic znát. Jako hlava komunity se snažil být autoritou, řešit problémy v klidu a spravedlivě. Všichni to tak brali a neměli s tím problém. Měli Charlese rádi a on vedl statek a vše co k němu patřilo dobře. Danielovo chování nikdo nechápal.

„Prosímtě! Viděl jsi ho vůbec!? Vždyť má sotva čtyřicet kilo! To jako myslíš, že nám na poli nebo u zvířat k něčemu bude? A jak dlouho kolem něj budou všichni chodit po špičkách?“ rozčílil se Daniel. Skoro křičel a hlas mu přeskakoval. Všichni přestali jíst a čekali co bude dál. Charles odhodil příbor a postavil se. I on už byl teď naštvaný. „Potřebuje čas, viděl jsi ho přece! Po tom co prožil, by potřeboval trochu času každý! Nechápu, kde se to v tobě bere! A než začneš být zase drzý-,“ přerušil Daniela, který už otevíral pusu k dalším námitkám. „-uvědom si, že jsi byl v podobné situaci, když jsi sem přišel. Není to zase tak dávno, co tě tvůj otec vyhodil z domu a ty jsi hledal azyl. Tak přestaň dělat scény, vytáhni si hlavu ze zadku a běž něco dělat, práce máš dost!“ zakřičel Charles a znovu se posadil. I na něj toho bylo v poslední době dost a Daniel mu dal záminku aby mu bouchly saze. Všichni překvapeně zírali, nikdo však nepromluvil. Daniel nakonec jen třískl příborem do stolu, vstal tak pruce, až se židle málem svalila na zem a uraženě odešel. Nastalo nepříjemné ticho, Bethy s Henrym a Billym po sobě jen nevěřícně pokukovali. Málá Alice vzala Adama za ručku a vyběhli si ven hrát. Charles si povzdech a opřel si čelo do dlaně. Úplně ho přešla chuť k jídlu.

„Neboj se, to bude dobrý,“ položila mu Bethy ruku na rameno. „Víme, že toho máš teď moc, a znáš Daniela, je to paličák,“ usmála se na něj a on jí úsměv oplatil, ačkoliv se necítil moc vesele.

„Slyšel jsem,“ začal Henry a snažil se změnit téma, „že Lawrencovi zase utekl ten jeho vlčák.“ „Už zase? S tím čoklem jsou jen problémy. A Lawrenc je pitomec, pořídí si takového psa i když to s ním neumí a nemá na něj čas,“ zapojila se do hovoru Bethy, to už byl ale Charles na odchodu.

Vyšel ven před dům a zamířil ke chlévu. Vešel dovnitř, po Danielovi ani stopy. Nejspíš se vydal na pole, pomyslel si Charles a odsunul závoru, která držela krávy uvnitř. Počkal až se s hlasitým bučením vyloudají ven a pak je začal hnát na pastvu. Pastvina byla jen kousek od domu, nádherná voňavá louka, s lučním kvítím a zelenou šťavnatou trávou, na které se ještě třpitila ranní rosa. Charles nechal krávy přežvikovat zeleň, sedl si pod košatou lípu a díval se, jak se loudají. Přemýšlel. Co to bylo za zvláštní pocit, když se dotkl Fillipovi dlaně? Bylo to tak jiné, nové, nic co by kdy zažil, ale přesto příjemné. Mátlo ho to a ani si nestačil všimnout, jestli snad na tom nebyl Fillip podobně. A pak to s tím Danielem. Co to do toho kluka sakra vjelo? Byl to sice pruďas, ale v jádru to byl hodný hoch. A najednou tohle...Bude si sním muset promluvit, později, až se oba uklidní. Nechtěl doma žádné problémy nebo konflikty. Už kvůli Fillipovi, potřebuje klid. A taky musí vědět, že se dostal mezi hodné, rozumné lidi a hádky by ho asi nepřesvědčily a ničemu by nepomohly.

Tak dlouho přemýtal o všem možném, o událostech minulých i budoucích, opřený o kmen stromu, sledujíce spokojené krávy, až mu začala klesat víčka a nedlouho na to usnul. Zdálo se mu o pohádkovém světě z jeho knihy, jak kráčí čarovným lesem po malé pěšině až došel na její konec.

A tam stál Fillip, čekal na něj a podával mu ruku...