Fillip podle světla, které škvírami mezi prkny pronikalo dovnitř stodoly, odhadoval, že je kolem poledne. Veděl, že až padne tma objeví se tu Myrtle, dřív nebo později. Ale poslední týden (jak mohl odhadovat podle úhlů paprsků míhajících se na špinavé zemi stodoly) si pomalu začínal přát, aby už za ním nechodila. Aby se mu už nesnažila léčit rány a nekrmila ho trochou jídla, které ukradla aniž by si toho Danforth všiml. Uvědomoval si, že se mu snaží pomoci a byl jí za to neskonale vděčný, ale začal mít pocit, že už jen prodlužuje jeho muka. Udržovala ho naživu, snažila se, aby jeho srdce stále tlouklo a v žilách kolovala krev. Ale proč? Aby další den zažíval jen mučení a bolest? Aby nadále snášel ponižování a znásilňování? Aby neustále hladověl a trpěl žízní, dokud si Danforth neuvědomí, že bymohl taky zemřít a donese mu jen zlomek výživy, kterou potřebuje a Myrtle to poté doplnila jen několika doušky a pár sousty ukradeného jídla? Přál si, i když věděl, že to Myrtle myslí dobře, aby už toho nechala. Aby mu už jen dovolila umřít.

Chlapec cítil, že už dlouho nevydrží. A byl přesvědčený, že Myrtle to ví také. Sama sobě by ale nikdy nedovolila polevit ve snaze mu pomoci. To by teď, když už to trvá tak dlouho, nemohla udělat.

Fillip právě prožíval jednu z těch chvil, kdy byl několik hodin svázaný a jeho ztuhlé svaly už se začínaly ozývat. Měl zápěstí svázané za zády. Pouta se mu zařezávala do kůže, dlaně už kvůly utažení zbělaly a byly studené jako led. Provaz měl také omotaný kolem hrudníku a paží. Druhý konec byl upevněn k trámu u stropu, chlapcův trup byl tedy nucen houpat se ve vzduchu, přičemž nohy měl skrčené pod sebou. Vypadalo to jakoby klečel, ale vrchní část těla bezvládně visela, vytažena provazem. Ten se mu zařezával do otevřených ran na hrudníku i do zad. Chlapcova záda byla už od častého bičování v podstatě jedna otevřená, zlostně rozšklebená rána, místy opravdu hluboká, odhalující kusy masa. Pouta, zařezávájící se do otevřené rány proto způsobovala permanentní bolest.

Hlavu měl bezvládně svěšenou, z úst mu odkapávala směs slin a krve, neměl už sílu polykat. Obličej hrál odstíny modré a fialové, celý byl oteklý a od krve. Levé oko bylo tak nateklé, že přes ně už ani neviděl.

Fillip už se ale stejně nedíval a i druhé oko měl zvřené. Mělce oddechoval, cítil urputnou bolest. Doufal, že každou chvílí omdlí. Nebo něco víc. Umři, sakra, umři už! honilo se mu hlavou. A bylo to jeho nejvroucnější přání. V podstatě jediné přání, které za poslední, neuvěřitelně dlouhý, rok měl. Jakoby stál před velikou branou, za kterou čekalo vysvobození (v podobě slastné smrti) a scházel mu jediný krok. Ale on ho ne a ne udělat. Jeho mysl už dávno vše vzdala, ale jeho tělo navzdory všem útrapám stále odolávalo. Jakoby mučil ještě sám sebe.

A zatímco Fillip pendloval na prahu života a smrti, povoz dorazil ke vratům do dvora. Charles seskočil z vozu a při dopadu na vyprahlou zem se mu u nohou zvedl malý obláček prachu. Ostatní dva muži zatím zůstali sedět na povoze. Charles přišel k vratům a díval se na dvůr. Nikoho neviděl, venku nikdo nebyl. Nevěděl co dělat, jestli čekat, nebo se vydat dovnitř. Nečekal, že ho uvítá zrovna ceremonie s orchestrem a červeným kobercem, ale čekal, že na dvoře bude pracovat alespoň nějaký čeledín. (Neměl ani potuchy, že Danforthův rozpočet zbýval už jen na to, aby platil Myrtle a kupoval několik lahví tvrdého alkoholu, jehož spotřeba se týden co týden zvyšovala.) Když se ani po chvíli nic nedělo, začal se obávat, jestli dorazili na správné místo. Pomalu se otočil, že se domluví s Henrym a Danielem, co dál. V tom okamžiku se ale vchodové dveře otevřely a na verandu vyběhla postarší žena. Když spatřila muže postávající venku za plotem, rychle se k nim rozeběhla.

„Bože, tak jste tady!“ téměř vykřikla, v očích se jí zračila úleva. „Vy musíte být Charles! Jste tak podobný svému otci,“ chytila Charlese přátelsky za ruku. Ten přikývl a pousmál se.

„Vy jste Myrtle? To vy jste psala?“

„Ano, ano. Nevěděla jsem, jestli dopis dorazil a přijedete, když jsem nedostala žádnou odpověď,“ řekla Myrtle starostlivě ale ne vyčítavě. Byla tak ráda, že se tu Charles nakonec objevil i s posilou.

,,Přišlo mi lepší a rychlejší rovnou vyrazit, než se zdržovat odpovědí,“ ospravedlňoval své jednání Charles. ,,Tak kde je, ten kluk? Přišlo mi, že to celkem spěchá. A co ten Danforth, co s ním?“ zeptal se Henry. Pomalu se blížil k vratům, nakukoval na pozemek a nervózně přešlapoval. Charles to na ně celé vychrlil, dělal, že není času nazbyt a pak by se tu vykecával?! Daniel se k němu připojil, neřekl však nic a čekal.

„Ach ano, kluci, nemáme moc času. Ten chlapec je na tom opravdu zle, čím dřív se odsud dostane, tím líp. Myslím, že nejlepší bude, udělat to v tichosti a nenápadně. Ten hulvát před chvilkou usnul, tak bychom mohli jen vzít Fillipa a vypadnout. Já pojedu s váma, věci jsem si pro jistotu zabalila předem. Už tu nechci být ani o minutu dýl, než je nutné, z toho chlapa je mi zle. Pojďte,“ řekla a otevřela vrata. Spěšně vedla mladíky ke stodole. Připadalo jí, jako kdyby byl dvůr najednou několik kilometrů dlouhý. Zavedla je k zadní straně stodoly. Tráva tam byla vysoká, dosahovala téměř k jejímu pasu. Myrtle tam však už za těch pár týdnů prošlapala tenkou cestičku. Než jim ukázala svůj tajný průchod, zastavila se.

„Já budu hlídat venku, před vchodem do stodoly. Kdyby se vzbudil a našel nás, hoši, budete si s ním muset poradit, jestli víte jak to myslím,“ řekla ustaraně. „To by neměl být problém,“ zašklebil se Daniel.

,,Dobře,“ přikývla a než mladíci vlezli dovnitř, chytila Charlese za ruku. „Varuji vás. Není to hezký pohled,“ řekla tiše a on, ačkoliv netušil co za pár vteřin spatří, sebevědomě přikývl, pomyslel si, že trošku přehání a vlezl otvorem dovnitř.

Když se zvedal, všiml si nejdřív Henryho a Daniela, jak stojí jako přibití a dívají se před sebe. Pak teprve ho spatřil. A i když při studiu pitval mrtvoly, z toho co uviděl se mu zvedl žaludek. Nebo spíš z toho, že byl někdo nečeho takového schopný.

Uviděl špinavého nahého chlapce, zavěšeného k trámu, svázaného a dobitého. Vlasy měl slepené krví a potem, byl neuvěřitelně hubený, samá rána a šrám. Na jeho těle i všude okolo byla krev. Z obličeje, který vykukoval zpod šipnavých vlasů, viděl jen zlomek, ale i tak zaznamenal, že je nateklý, plný modřin, pohmožděnin a krvavých rýh.

„Doprdele...“ vydralo se Henrymu z hrdla. To Charlese probralo z šoku. Okřikl hochy a rozeběhl se k chlapci. Ti se také konečně probrali a přispěchali Charlesovi na pomoc. Najednou byli jako splašení, jednali rychle, ale při každém doteku chlapce byli opatrní. „Henry! Vyndej ten svůj nůž a přežeš ty provazy! Danieli, ty otevři vrata od stodoly a pošli sem Myrtle!“ začal Charles korigovat. Mezitím už začal spěšně zkoumat chlapcova zranění.

„Sakra!“ zaklel. ,,Myslel jsem, že bude mít pár modřin, ale tohle...Na tohle nejsem připravený!!! Nemám tu nic z vybavení. Má vysokou horečku a ty rány...Sakra!“ mumlal si pro sebe a stále chlapce prohlížel. Toho už rozvázali a nyní ležel na špinavé podlaze stodoly. Charles začal zkoumat jeho rány pozorněji. Když už ho zkoumal pár minut, nemohl uvěřit, že je chlapec pořád naživu. Dokázal určit původ několika zranění (při představách jejich vzniku se otřásl). Nejvíce starostí mu dělala záda, ta byla opravdu ošklivě zanícená a odhalené maso působilo velice bolestivě. Avšak husí kůži jemu i Henrymu způsobila skutečnost, že chlapec měl po celou dobu v konečníku zasunutý dlouhý dřevěný kolík. Když se pak Charlesovi podařilo jej opartně vyjmout, začala se z chlapcovích útrob řinout krev.

Dovnitř mezitím vtrhla Myrtle. ,,Co se děje? Proč už ho nenesete ven?“ zaptala se vyděšeně a klekla si vedle Charlese. Ten se zachmuřil ještě víc než doposud a vážně na ni pohlédl.

,,Nemůžeme! Podívej se na něj, takhle ho nemůžeme odvést!“ řekl jí rozladěně. „Má horečku, otevřené rány, je nahý. On už je skoro mrtvý! Proboha, vždyť má dokonce natržený konečník!!! Musím se pokusit ho nejdřív ošetřit, pak teprve můžeme zvažovat nějaký převoz,“ řekl nakonec s povzdechem a pohlédl na Fillipa. Teprve teď mu pořádně pohlédl do tváře. A znovu se mu udělalo špatně. Chlapec byl při vědomí, ale díky horečce už nebyl schopný cokoliv vnímat. Všechny hlasy se ozývali jakoby z dálky a doteky takřka necítil. Jen bolest. A neuvěřitelnou touhu spát.

,,Ale na tohle nemáme čas!“ zajíkla se Myrtle, téměř zoufale vykřikla. ,,Poslyš,“ povzdechla si a podívala se na Charlese. ,,Musíme pryč. Ty nevíš, čeho je ten chlap schopný, jaké má styky. Mám z něj strach a vy byste měli mít taky,“ snažila se je přesvědčit.

,,Myrtle, chápu to. Ale myslím, že bychom si s ním poradili,“ řekl Charles a pohlédl na oba mladíky. Ti sebevědomě kývali hlavami v souhlas. ,,Navíc, jestli ho chceš zachránit, musíš mi teď pomoct ho ošetřit. Protože, buď ho odvezeme hned a nemá šanci,“ smutně si povzdechl, když viděl její výraz. „Nebo ho ošetříme a možná přežije převoz. A pak se uvidí.“ argumentoval dál Charles. Myrtle sklopila oči. Nevěděla, co má dělat, tolik se bála. Celou tuhle záchranou akci si představovala úplně jinak. Tak nějak snadněji, jednodušeji. Myslela si, že jen naloží Fillipa a odjedou, že už navždy bude moci dát sbohem tomuhle místu plnému zla a bolesti, aniž by si toho ten ožrala vůbec všiml. Ale najednou se celý ten plán hroutil a ona si snad teprve až teď začala uvědomovat opravdovou vážnost a nebezpečí celé situace.

Charles jí vzal za ruku a pohlédl jí do očí. „Udělám, co bude v mých silách, opravdu. Ale musíš mi pomoct,“ zašeptal.

Myrtle se ještě chvilku rozmýšlela. Pak si povzdechla a s odhodláním se zvedla ze země. ,,Dobře. Co tedy potřebuješ?“ zeptala se. Charles se znovu postavil do pozice velitele. ,,Potřebuju horkou vodu, nějaký silný čistý alkohol a cokoliv, co můžu použít jako obvaz. Třeba prostěradla, to je jedno, ale hlavně ať je to čisté!“ rozkázal a znovu se otočil k Fillipovi. Myrtle kývla hlavou, že rozumí a vydala se k domu. „Danieli, bež s ní a pomoz jí. A buď opatrný. Henry, ty mi tu pomůžeš, až přinesou co potřebuju, budeš dělat co ti řeknu,“ dodal ještě Charles.

Když pak Daniel a Myrtle přinesli vše potřebné, Charles pracoval rychle ale pečlivě. Ošetřoval Fillipa mlčky, sem tam dal Henrymu nějaký pokyn, jinak se ale plně soustředil. Myrtle nervózně přešlapovala před stodolou a hlídkovala, Daniel si balil už asi pátou cigaretu, a i když by to nikdy nepřiznal, z celé situace byl taky trochu nervózní. Všechno šlo celkem hladce, dokud se Danforth neprobudil.

Poprvé zamhouřil očima, když zaslechl zvuky z kuchyně, kde Myrtle s Danielem brali věci pro Charlese. Zavrtěl se ve svém ošoupaném křesle, pomyslel si, co to tam ta otravná ženská zase vyvádí, ale nezvedl se. Radši převalil hlavu na druhou stranu a po chvíli začal zase chrápat. Teď se znovu probral, protáhl si nohy a ruce a vyvalil se z křesla. Přemýšlel, že si dá něco k jídlu, pak se ale rozhodl zajít za Fillipem. Chlapec by ho mohl trochu potěšit. Aspoň se pořádně probere svojí oblíbenou činností. Rozespale se vypotácel na verandu, stoupl si před dveře a protahujíc se začal zívat. Když v tom si všiml Myrtle. Toho jak stojí u otevřené stodoly. Toho jak jsou vrata stodoly otevřená. A jak vedle ní zahazuje nějaký maník další nedopalek cigarety. Spustil protahující se paže podél těla, zamračil se a když už mu konečně doopravdy došlo, co se děje (že někdo objevil toho kluka a že se teď zřejmě dostal do pořádné kaše, do kaše plné problémů), zatnul vzteky ruce v pěst, až mu klouby zbělaly.

Pomalu sešel schody z verandy a vydal se, teď už rozzuřený jako býk, směrem ke stodole...