Tu noc, kdy se Daniel rozhodl ukončit svá muka a zrealizovat svůj plán, bylo poměrně teplo. Byl začátek února. Byla jasná noc, měsíc, akočkoliv teprve dorůstal, odrážel od Slunce pronikavé jasné světlo. Jeho lesk odrážel mokrý sníh, čímž jeho záři násobil. A bylo ticho. Venku panovalo příjemné ticho, rušené pouze šuměním stromů lesa, občasným houkáním sov a pohyby zvířat ve chlévě.

Byla hluboká noc, celý dům spal, až na Daniela, který pomalu a tiše stoupal po schodech do Fillipova pokoje. Stanul před jeho dveřmi a zhluboka se nadechl. Pak je bez zaklepání potichu otevřel. Fillip tvrdě spal. Přistoupil k jeho posteli a jemně jím zatřásl, aby se probudil. Chlapec otevřel oči a překvapeně zamrkal, když vedle sebe spatřil Daniela. Posadil se a tázavě na něj, ještě rozespalý, zíral.

„Obleč se. Myslím, že Ryzákovi něco je,“ řekl stručně, mluvíc o jednom z koní, o kterém věděl, že si ho Fillip oblíbil, stejně jako ostatní zvířata. „Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít a zaslechl ho. Zní divně.“ Vysvětloval mu Daniel, zatímco se Fillip začal oblékat. V obavě o své milované zvíře si rychle natáhl kalhoty a bílou košily se svetrem. Pak spěšně vyšel z pokoje, Daniela v patách. Když sestoupili po schodech dolů, Fillip se vrhl ke dveřím Charlesovi pracovny a chtěl zaklepat, ale Daniel ho chytil za ruku a odstrčil ho. Chlapec se na něj překvapeně podíval.

„Nech toho!“ Zašeptal mladík. „Kdybych měl pocit, že je to něco vážného, už bych ho taky probudil, nemyslíš?! Šel jsem rovnou za tebou, protože ho zřejmně jen něco rozrušilo. Tebe má rád, tak jsem myslel, že tě bude chtít vidět. Párkrát ho pohladíš a snad bude klid,“ vysvětlil mu Daniel a Fillip nakonec přikývl. Neměl důvod pochybovat, Ryzák byl jeho nejoblíbenější zvíře na statku a opravdu, jakoby si ti dva rozuměli. Kůň byl ve skutečnosti poměrně vzdorný, ale ve společnosti Fillipa se choval krotce a postupem času mu začal dávat najevo přízeň.

Fillip tedy zamířil ke vchodovým dveřím, vyšel ven a rozešel se směrem k rozměrnému chlévu. Ve skutečnosti byl chlév tak veliký, že koně a krávy byly v půli odděleni dřevěnou, prkenou stěnou. Tudíš se pod jednou střechou schovával jak chlév, tak i menší stáje. Vrata uprostřed byly ale jediným vchodem do obou částí a když k nim Fillip spěchal, nevšiml si, že jeho následovník za sebou zamkl dveře od domu. Pak teprve se vydal za chlapcem.

Fillip otevřel vrata a došel k Ryzákovi, který doposud spokojeně spal. Až když ho jeho jemná ruka pohladila po hřbetě nosu, rozespale otevřel oči. Fillipovi se oddechlo, že je kůň v pořádku a pomyslel si, že jestli zvíře něco trápilo, už je to pryč. S úlevou se otočil na Daniela, který mezitím potichu zavřel vrata. Mladík zůstal stát před vchodem do chléva a pozoroval ho. V mysli mu Fillip děkoval za jeho starostlivost a přítomnost, že vzbudil zrovna jeho. Napadlo jej, že Daniel možná nebude zase tak necitelný a snažil se tyto pocity vyjádřit očima. Naposled Ryzáka pohladil, jemně ho políbil na bílou skvrnu mezi očima a s úlevným pocitem si chtěl jít zase lehnout.

„Počkej ještě,“ zašeptal Daniel, který se mu postavil do cesty. „Chci ti něco říct.“ Posadil se do zásoby sena, která oddělovala chlév od stájí a pokynul Fillipovi, aby učinil totéž. Chlapec se zdráhal, když zjistil, že je kůň v pořádku, dopadla na něj únava a přetržené snění. Na druhou stranu, tohle bude možná příležitost se s Danielem sblížit a zakopat tak válečnou sekeru. Sedl si tedy vedle Daniela a oba se zabořili do voňavého sena, které pod vahou jejich těl jemně zašustilo.

„Já vás, tuhle v noci, slyšel,“ začal Daniel a Fillip se na něj překvapeně podíval. Chlapec znenadání zrudl, nakonec se studem zadíval do země. I kdyby měl možnost, nevěděl, co by na to řekl. Daniel však pokračoval ve svém započatém monologu: „Nevěřil jsem, že to ještě někdy dokážeš. Tenkrát na tom statku...bylo to něco strašnýho, to jak jsme tě našli... Sotva jsi dýchal. Všichni si mysleli, že to nepřežiješ, i Charles. I když dělal co mohl. A pak najednou poslouchám vás dva a...“ hlas se mu zlomil a on zabořil hlavu do dlaní. Fillip ho zmateně pozoroval. Neměl tušení, co se mu Daniel vlastně snaží říct. Byl rád, že se mu otevřel a konečně s ním jedná jako se sobě rovným, bez urážek a ponižování. Nevěděl, co se stalo mezi jím a Danforthem, že jej muž zranil, v tu dobu byl na okraji bezvědomí a možná i na okraji smrti. Skutečná podstata Danielova počínání mu unikala. A pak na něj najednou mladík pohlédl téměř nenávistným pohledem.

„V ten den jsem málem umřel! Chápeš to?! Ten magor na mě šel se sekerou! A jediný co z toho mám je, že šoustáš s Charlesem, kterej akorát slízl smetanu! Vypadá přede všema jako hrdina, kterej ti zachránil život, ale v tu chvíli neudělal nic! NIC!“ Daniel už nešeptal. Nyní s uslzenýma očima hleděl do Fillipovi tváře a skoro křičel. Fillip se na něj vyděšeně díval. Byl překvapený a když začal vnímat, co mu Daniel říká pocítil nápor emocí: stud, zmatení a lítost. Z toho, že Daniel kvůli němu zažívá takovou bolest a křivdu. Zároveň ale pocítil i zlost. Najednou byl naštvaný, že ho mladík obviňuje z věcí, které on sám ovlivnit nemohl. Nechtěl poslouchat další Danielovi urážky. Začal se zvedat, neměl náladu poslouchat jej, když je v takovém rozpoložení a chtěl se vrátit do postele ale mladíkova dlaň jej pevně a hrubě uchopila za paži a stáhla ho zpátky vedle sebe do kupy sena. Suchá tráva znovu zašustila a když se stébla pohnula, vyloudila příjemnou vůni.

„Ne, počkej!“ Daniel téměř vykřikl, když se Fillip znovu svalil vedle něj. „Fillipe...promiň, já...“ Mladík nevěděl jak pokračovat, jen se omluvně díval chlapci do očí. Zato Fillip byl překvapený, bylo to poprvé, co jej Daniel oslovil jménem. A vůbec, celý teď byl tak nějak intimnější. Slyšet omluvu z jeho úst bylo tak nečekané.

„Celou dobu jsem se tomu snažil bránit, celou dobu jsem se o tebe tak bál...A pak jsem tě slyšel s Charlesem, jak si to užíváš, jak se ti to líbí. To tvoje vzdychání...“ mumlal šeptavě mladík, který měl pocit, že každou chvilkou vybuchne. Fillip ho pozoroval a začalo mu docházet, o co tady opravdu jde. Začal kroutit hlavou, vrhl na Daniela lítostívý pohled, kterým říkál, že je mu líto, jestli je kvůli němu nešťastný, ale že tohle už je předem prohraná hra. Daniel se na něj díval a pochopil. A v tu chvíli jej přemohla silná emoce. Byl to buď žalostný vztek nebo vztekem opojený žal, co ho znenadání ovládlo. Kařdopádně měl najednou neskutečnou potřebu dosáhnout satisfakce, po tom co pro Fillipa udělal. Znenadání mu střízlivé myšlení nahradila neskutečná touha, vztek a jistota, že si může vzít to, o čem byl přesvědčen, že mu právem patří.

Vrhl se na chlapce a násilně jej začal líbat. Bylo to snažší než čekal, jelikož Fillip překvapením otevřel ústa v němém výkřiku. Zabořili se ještě hlouběji do sena a Daniel Fillipa prakticky zalehl. Hrubě se snažil ovládat jeho ústa a když dosáhl vhodné polohy, rukou zajel pod jeho svetr a košily. V tu chvíli se chlapec opravdu polekal, uvědomil si, že tohle už není žádná hra, že jde do tuhého a začal sebou panicky zmítat. Máchal rukama i nohama, snažil se Daniela odstrčit, ale jeho hubené tělo nemělo proti mladíkově vypracované muskulatuře sebemenší šanci. Daniel jej teď už v podstatě ovládal, jeho mozolovitá, prací zhrublá dlaň jej nepříjemně hladila po hrudníku. Jeho prsty se zmocnily malých růžových bradavek.

Fillip v sobě najednou ucítil vlnu síly, způsobenou pudem sebezáchovy a podařilo se mu mladíka odstrčit. Daniela to ale zřejmně rozzuřilo ještě víc, napřáhl se a vší silou udeřil Fillipa pěstí do obličeje. Rána byla tak silná, že chlapec na pár vteřin ztratil pojem o prostoru a čase. Zatmělo se mu před očima, nohy i ruce mu bezvládně klesly a z nosu mu vytryskl proud krve. Mladík toho neváhal využít a než Fillip začal znovu vnímat, jednou rukou jej chytil pod krkem a druhou mu začal rozepínat a sundavat kalhoty. Hbitě zajel do jeho trenek a hrubě uchopil chlapcův penis i s varlaty. Fillip nevěděl, co ho trápilo, v těch několika vteřinách bezmoci, víc. Jestli ruka na jeho genitáliích, nebo omezený přísun vzduchu. Byl pořád ještě trochu omámený z rány pěstí a tak než stačil zaregaovat, Daniel jej otočil na břicho a předloktím je tlačil hlouběji do sena. Fillipovi do úst pronikala stébla suché trávy a částečky prachu jej štípaly v nose. Zmítal sebou, ale nebylo to nic platné, mladík byl silnější.

Fillipovi se do očí draly slzy, když uslyšel cinkání kovové přezky u Danielova pásku a jak si volnou rukou sundaval kalhoty. Stále jej zatlačoval hlouběji a hlouběji do kupky, veškerá snažení byla marná. Všechno bylo tak rychlé. Daniel byl zuřivý, naprosto bez sebe. Stáhl si kalhoty a boky se přisunul k Fillipově pozadí. Poté začal stahovat kalhoty i jemu. Fillipem projela vlna paniky. Nechce to zažít znovu, to už nemůže. Vrátil by se tam kde byl, vrátil by se do stodoly, do toho místa plného prachu, zatuchlé slámy, bolesti a ponížení. Vrátil by se zpět do dob, kdy na něj nikdo nemohl sáhnout, kdy se bál někomu důvěřovat, do dob, kdy prakticky nebyl schopen jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Stálo ho veliké úsilí a mnoho času, se z toho dostat a on věděl, že kdyby se k tomu všemu vrátil, už se mu znovu nepovede uniknout.

Poslední vzepjetí, náhlá vlna nesouhlasu a nejspíš poslední šance. Fillipem najednou projel proud síly, kterou dosud nikdy nepocítil. Tak silná v tu chvíli byla jeho lidská vůle bojovat o sebe samotného. Vzepjal se na rukou, zvedl trup a loktem udeřil Daniela do krku. Teď, v návalu adrenalinu, on sám nevěděl co dělá.

„NEEE!!!Už ne!!!“ zaječel z plných plic, tak hlasitě, jak jen může člověk řvát. Jakoby křičel za všechny ty roky, jakoby na tomto jediném výkřiku závisel jeho život.

Daniel, držíc se za rozbolavělý krk, úžasem otevřel pusu dokořán a i samotný Fillip byl na okamžik překvapen zvukem vlastního hlasu. Tak dlouho už nepromluvil... Rychle se však vzpamatoval, vyskočil na nohy, přeskočil stále ještě překvapením zkoprnělého Daniela a vyběhl ze chléva. Klopýtavě uháněl přes dvůr ke dveřím od domu. Vpadne dovnitř a vrhne se k Charlesovi. Pak už bude v bezpečí. Udýchaně doběhl ke dveřím, roztřesenou rukou vzal za kliku a …

Zamčeno.

V panice ještě několikrát zalomcoval klikou, v naději, že se dveře jen zasekly, každou chvílí se zprudka otevřou a on vtrhne dovnitř. Nic takového se ale nestalo. Krev na pod nosem se mu v silné záři únorové luny leskla.

Daniel se ve chlévě zvedl na nohy a stále překvapený, i když najednou zase plný vzteku, vyběhl ven. Uvědomil si, že Fillipův křik by mohl někdo z domu zaslechnout a on v žádném případě nechtěl, aby přišli na jeho příčinu. Zastavil se před chlévem a v jasném svitu měsíce uviděl, jak Fillip zápolí s klikou u dveří. I ten jej koutkem oka zahlédl, otočil se a spatřil jej, jak tam stojí a strachem a vztekem mu planou oči. Jakoby byla jejich mysl propojená, ve stejném okamžiku, na setinu vteřiny přesně, se oba rozeběhli. Daniel proto, aby co nejdříve zabránil dalšímu výkřiku a nemusel čelit následkům svého odporného jednání před všemi obyvately domu a Fillip aby unikl hrozbě, která stála naproti němu. Chlapec se strašně bál. V tuto chvíli už absolutně nevěděl, čeho je Daniel schopný. Když se oba pohnuli, nevěděl, kam vlastně utíká, věděl jen, že si připadá jako kořist, prchající před krvelačnou šelmou. Běžel, co mu dech stačil a nakonec ho napadlo zamířit do lesa a ukrýt se mezi stromy. Běžel a běžel, sem tam klopýtl a nohama odhazoval vytrvalý sníh. Slyšel za sebou Danielovi kroky až nakonec došlápl na měkké popadané jehličí a oba se ztratili v temnotě nočního lesa.

 

 

 

Bethy probral tlumený výkřik. Její mateřský pud jí poskytoval schopnost zaznamenat úskostlivé (a to i velice tiché) zvuky a probrat ji tak i z hlubokého spánku. Posadila se na posteli a vyčkávala, jestli ještě něco nezaslechne. Nakonec, když už si myslela, že se jednalo o přelud nebo o noční rozhovor mezi zvířaty, znovu položila hlavu na polštář. V tom okamžiku ji rozrušilo tlumené bušení a podivné zvuky z přízemí. Začala znepokojeně šťouchat do Henryho, který vedle ní hlasitě oddechoval a sem tam i se spokojeným mlaskáním zachrápal.

„Henry,“ zašeptala a stále cloumala jeho ramenem. Ten se jí nejdříve v polospánku snažil odbýt, ale po delším naléhání se konečně probral a vyděšeně se k ní otočil.

„Co je? Co se děje, něco tě bolí, něco s miminkem?“ Strachoval se a jemně jí položil dlaň na napnutou kůži těhotenského břicha. „Ne, to ne. Dole se něco děje, něco jsem zaslechla. Běž se tam podívat.“ Henry otočil oči v sloup a svalil se na polštář. „Beztak se ti jen něco zdálo, pojď spát,“ odfrkl si a otočil se znovu zády k ní.

„Henry.“ Pronesla přísným odmítavým tónem a pak sledovala, jak se její muž s nadávkami zvedá, obléká si župan a kráčí ze dveří. Opravdu nepatrně, jen koutkem úst se samolibě usmála.

 

 

 

Dýchal, vzdychal námahou tak moc, tak silně, že to byl nejhlasitější zvuk lesa v okolí zhruba padesáti kilometrů. Alespoň tak by mu to připadalo, kdyby se na to soustředil. Utíkal, ani nevěděl kam. Slyšel v hlavě zrychlenou pravidelnost vlastního tepu, jako když se miloval s Charlesem. Kdyby měl čas, usmál by se nad tou nemravnou myšlenkou, ale těď se snažil jen schovat mezi houstnoucími stromy.

Pořád ho slyšel, jak za ním běží a začíná ztrácet sílu jako on sám. Fillip už nemohl, sotva popadal dech, v úprku ztratil obě narychlo obuté pantofle a bosé nohy ho během ve sněhu neuvěřitelně zábly. Udýchaně, bez veškerých sil se zhroutil ke kmenu jednoho z mnoha stromů a vyčerpaně se o něj opřel. Po tvářích mu začaly stékat slzy zoufalství, když znovu zaslechl křupání namrzlého sněhu a stejné úzkostlivé oddechování. Už ale nemohl utíkat a tak jen s pláčem sledoval jak se k němu, teď už plíží, známá Danielova silueta.

„Tady jsi...“ Silueta začala tiše promlouvat. Ale nebyl to zlověstný tón, jak by Fillip čekal. Naopak v něm zaslechl náznaky úlevy a lítosti. Daniel ztěžka došel až k němu a klesl na kolena. Když k Fillipovi pozvedl třesoucí se ruku, chlapec ucukl a tak silně se zády tiskl ke studenému smrku, až to vypadalo, že k němu chce přirůst. „Tohle jsem nechtěl. Tohle ne...,“ zašeptal mladík a i jemu po tváři začaly kanout slzy. „Musíš pochopit, že jsem jen chtěl...Sakra! Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Vždyť já tě mi-,“

Danielův proud slov se přerušil, jak jej znenadání Tvor povalil na zem a jeho tesáky se zakously do mladíkova hrdla. Ten jen zachraptěl, když mu z tepen začala tryskat rudá krev a barvila bílý sníh. Fillipovi se doširoka otevřely oči hrůzou, na kterou se počal dívat a začal panicky ječet. Mladík byl drásán na kusy ostrýmy zuby, nemilosrdně a dychtivě. Gejzíry krve se vsakovaly do zbytků sněhu a studené země pokryté jehličím. Byl to strašlivý a děsivý pohed. A Fillip se na celé Tvorovo představení díval a byl hrůzou bez sebe.

Doposud si ho vzteklý vlčák nevšiml a soustředil se na drásání Danielova těla. To už bylo mrtvé a z jeho krku, hlavy a prsou už prakticky nic nezbylo. Když však zvíře zaznamenalo Fillipův křik, pomalu zvedlo hlavu a oči zaostřilo na novou, ještě čerstvější kořist. Mohutný pes se odvrátil od rozcápané Danielovi mrtvoly a pomalu vykročilo směrem k chlapci.

Fillipovi se krev pod nosem začala mísit se slzami beznadějného děsu a zoufalství. Jestliže se předtím snažil splynout se statným smrkem, nyní už byl opravdu téměř jeho součástí, takmoc se k němu tiskl. Pes se pomalu přibližoval, zarudlé vzteklé oči mu žhnuly, jakoby se v nich zračilo samo peklo. Z nozder mu stoupala pára jak funěl, vrčel děsivě a z tlamy mu stékaly sliny. Nyní už byl tak blízko, že chlapec pocítil jeho horký páchnoucí dech.

Fillip se znovu díval do očí samotné smrti. Nemohl utéct, nemohl vlastně vůbec nic. Uvědomil si to a smířeně, bez pocitu marnosti a s myšlenkami na milovaného Charlese zavřel oči. Vyčkával na konečný útok šelmy...

 

 

Zprudka otevřel oči, když zaslechl tu ohlušující ránu. Zvířecí tělo se předním zapotácelo, naposledy zajiskřily krvavé oči a pes se svalil na chladnou zem. Byl mrtvý. Chlapec se podíval směrem ke statku a spatřil doutnající hlaveň Billyho pušky. Také si všiml Charlese, který k němu běžel a Henryho s Bethy, kteří vyděšeně stáli po Billyho boku.

Charles doběhl k chlapci a svalil se k němu. Sundal si kabát, narychlo navlečený na bavlněné pyžamo a přehodil jej Fillipovi přes záda. Pak jej s úzkostlivou starostí objal. Pevně svíral křehké třesoucí se chlapcovo tělo, hladil jej po vlasech a konejšil. „Už je to dobré, jsem tady. Už je to v pořádku,“ šeptal mu Charles do ucha a naslouchal jeho propukujícímu pláči. Vzal pak Fillipovu tvář do dlaní a všiml si modrajícího koutku oka, krve pod nosem a potrhaného svetru.

„Udělal to? Fillipe...udělal to?“ Zašeptal, když si pospojoval všechny souvislosti. Fillip zavrtěl hlavou. „Chtěl. Ale utekl jsem a pak, pak ho-“ hlas se mu zlomil a znovu se přitiskl k Charlesově hrudi. Všichni, včetně Charlese překvapeně zamrkali, když chlapec promluvil. Pak ale Charles zakroutil hlavou a řekl si, že na to bude čas později. Měl teď jiné starosti, tolik se bál, že Fillip znovu upadne do letargie, strašně se bál, že to, co se jim společně podařilo vybudovat v rámci jeho osobnosti, bude zase pryč, navždy ztraceno.

„Nemohl jsem nic dělat. Nemohl jsem – bylo to tak rychlé! Prostě jsem nemohl nic udělat,“ šeptal mezi vzlyky Fillip a naprosto se zhroutil, když se opět podíval na Danielovo tělo. Z jeho mrtvého těla stoupala pára, jak se zbytky tělesné teploty mísily s chladným nočním vzduchem. „Já vím. Není to tvoje vina,“ pohladil ho znovu Charles po vlasech. Pak vzal jeho roztřesené promrzlé tělo do náruče a pokynul ostatním. Všichni se vrátily do domu.

Nikdo, krom nerušeně spících dětí, tu noc už nezamhouřil oka. Všichni přemýšleli o tom co se stalo, truchlili po Danielovi a dělali si vlastní názor na celou událost. Charles vzal Fillipa do své ložnice a položil jej na postel. Svlékl mu kabát a zbytky svetru, lehl si k němu a oba je zachumlal do peřiny. Fillip se stále třásl, jak stresem, tak chladem a stále plakal. Muž jej objímal a utěšoval. Nakonec si sám dovolil zavřít oči až ve chvíli, kdy chlapec vyčerpáním usnul. Oba pak spali celý den...

 

 

*****

 

Fillip neupadl (Charlesově překvapení i k překvapení ostatních) do apatie, ani se nezačal znovu bát doteků ostatních. Dokonce ani nepřestal znovu mluvit, i když po tom všem neměl moc náladu na povídání. To ale ostatně neměl nikdo.

Daniela pohřbili na kraji lesa. I když nikdo nedokázal pochopit a smířit se s tím co udělal a chtěl udělat Fillipovi, nezapoměli na jeho dobré stránky a během pohřbu, ač rychlého a strohého, na mladíka vzpomínali v dobrém. I Fillip se zúčastnil. Z nějakého důvodu, sám nevěděl proč, mu bylo Daniela líto. Necítil žádné uspokojení z toho, že je mrtvý. Po několika dnech se Charlesovi dokonce svěřil s myšlenkou, že podle jeho názoru byl Daniel nešťastný a i když se na něj Charles obořil a přesvědčoval ho, že to rozhodně není jeho vina, Fillip stále pociťoval jistou odpovědnost za Danielův osud. Možná to tak bylo, možná ne. Avšak trvalo dlouho, než ponurá nálada v komunitě opadla a všichni začali zase normálně žít.

Toho roku Bethy porodila další krásné a zdravé miminko. A to byla chvíle, kdy se všem po tomto zážitku znovu podařilo zajet se do starých kolejí. Jakoby je to malé ukřičené nemluvně nabylo novou energií, jakoby jim ukázalo nový směr a všem se najednou strašně ulevilo.

Fillip, který tohle nakopnutí potřeboval asi nejvíce, se rozhodl nechat už definitvně minulost za sebou. Už se jí nechtěl zaobírat. Teď už se chtěl jen soustředit na Charlesovu lásku, pořád tak dychtivou a silnou. Teď už jim opravdu nic a nikdo nestál v cestě.

 

 

 

Jednu noc se po dlouhé době opět pomilovali. Bylo to skoro tak krásné, jako když to dělali poprvé a znovu se jeden druhého nemohli nabažit. Když pak po společném vyvrcholení odpočívali v Charlesově posteli, Fillip se posadil a podíval se muži hluboko do očí.

„Miluji tě,“ zašeptal. Charles se usmál a než chlapce znovu vášnivě políbil pomyslel si, že krásnější věc opravdu nikdy předtím v životě neslyšel...