Nastal podzim. Listí na stromech zezlátlo a začalo pomalu padat k zemi. Ochladilo se, ačkoliv tento rok bylo o něco tepleji, než léta předtím. Fillip se přes léto začlenil do komunity. Když už se úplně uzdravil, začal pomáhat, nejprve Bethy v kuchyni, pak i na poli a se zvířaty. To ho bavilo nejvíc. Občas, když už měl práci hotovou, zůstal na pastvě nebo ve chlévě a užíval si přítomnost koní a krav. Vnímal jejich upřímné oči a nevinné mlčení, hladil je po srsti a byl rád, že je pryč od lidí ale zároveň není úplně sám. Také přemýšlel; o Bethy, dětech, Myrtle, Charlesovi...O něm především.

Od jejich polibku na louce se doteď nic podobného neodehrálo. Oba byli z celé situace zmatení, ani jeden však nemohl říct, že by toho litoval. Od té chvíle prostě jen dělali, jako by se nic nestalo. Ale pocity, které cítili, když byli spolu. když se střetli ráno na snídani, nebo spolu pracovali, nemohli popřít. Fillip vždy cítil šimravé brnění v břiše a Charles si pokaždé vzpoměl na chlapcovi jemné horké rty. Oba o celé situaci často přemýšleli a vždy dospěli ke stejnému závěru, nebo k více otázkám, než k potřebným odpovědím: Charles měl strach aby na Fillipa netlačil a jestli jen nevyužil tehdejší chlapcovu chvilkovou psychickou slabost. Věděl, že byl v ten moment velmi rozrušený a měl vtíravé výčitky svědomí, že toho možná v onen okamžik využil. Fillip to ale tak nevnímal. Jeho trápilo zase to, jestli je tak brzy, po tom všem co prožil, schopen natolik někomu důvěřovat, natož pak pociťovat něco tak silného. Nevěřil sám sobě, že by mohl něco takového udělat znovu a bál se, aby po něm Charles něchtěl něco ještě více osobního. Tedy, aby to nechtěl ještě dřív, než by na to byl on sám připravený. I jeho totiž svým způsobem ovlivňovala touha se Charlese dotýkat, i o něco intimněji, než je u přátel obvyklé. Ale ze všeho nejvíc ho vždycky ovládl strach. A ten pocit byl několikanásobně vyšší, než jakákoliv touha nebo nutkání. Nehledě na to, že oba nakonec došli k otázce týkající se názoru okolí a na to ani jeden prozatím nenašli odpověď.

Mezi tím, mezi všemi těmi jejich úvahami, přemýšlením a dumáním, čas nekompromisně plynul. Obyvatelé statku oslavili letošní bohaté žně, malý Adam a Billy oslavili narozeniny a Bethy s Henrym radostně oznámili další očekávání nového přírustku.

Jedinné co se nezměnilo, byl Danielův přístup k Fillipovi a jeho záměrně okatá separace vůči němu. Vždy, když Fillip přišel do Danielovi blízkosti, mladík se sebral, pohrdavě si odfrkl a odešel. To byl ale ten lepší případ. V tom horším Fillipa urážel nevhodnými poznámkami a urážlivým titulováním. Často jej nazýval příživníkem a simulantem, vytýkal Charlesovi, že z domu dělá azyl pro 'týraná štěňata' a utahoval si z chlapcovi fyzické zdatnosti a kondice. Několikrát naznačil, že si za šrámy a jizvy může sám, že si Danforthovo chování zasloužil a že se hodí jen k tomu, aby sloužil jako něco k ukojení něčí sexuální touhy. Jednou večer přišel do obývacího pokoje, kde si za přítomnosti všech ostatních, Fillip hrál s dětmi na koberci před krbem. Přistoupil k němu a pohrdavě prohlásil, že 'děcka si vždycky hrajou na zemi s nějakým čoklem. A tam je taky jeho místo'. Když ho však Charles okřikl a Daniel zpozoroval přísné pohledy ostatních, otočil se a uraženě odešel. Fillip jeho chování vždy přešel očima zarytýma do země. Bylo mu líto, že se k němu Daniel chová tak nenávistně, někdy z něj měl dokonce strach. Ale když se ho téměř pokaždé ostatní zastali a Daniel byl různými způsoby kárán, rychle na proběhlé situace zapoměl nebo mladíkovím slovům nedával váhu. Pak ho akorát hřál u srdce příjemný pocit, že je pro někoho důležitý, když za ním ostatní stáli. To byla mimochodem další věc, kterou Fillipovi dávali najevo, že už je součástí komunity, rodiny.

A Čas plynul. Protože Čas je veliký a mocný pán a na nic se neptá, na nic a na nikoho nebere ohledy. Je to osamělý poutník. Míjí osudy všeho a všech na téhle planetě bez ohlížení, protože všechno živé jednou zemře a vše neživé se jednou opotřebí. A Čas moc dobře ví, že je to tak správně.

A byl to čas, kdo tenkrát nenásilně a aniž by si to uvědomovala, donutil Bethy, aby téměř pojala Fillipa za své dítě. Mateřský pud, který v ní byl vyvolán Alicí a Adamem a který byl obnoven při dalším těhotenství, u ní probouzel nutkání se o Fillipa starat, dopřát mu mateřskou lásku, která mu byla odepřena a poskytnout mu vše, co jen může tento druh lásky nabídnout. To zahrnovalo i to, že mu po večerech, ve svém křesle u krbu, upravovala nebo od začátku šila nové kusy oblečení.

Bylo to tenkrát kolem půlky listopadu, kdy mu podala přešitou Charlesovu košily na vyzkoušení. Chtěla vědět jak mu padne, aby ji popřípadě mohla ještě poupravit. V ten večer v obývacím pokoji už zůstal jen Fillip, Bethy s Henrym a Alicí. Fillip poslušně sundal vrchní oděv, co měl na sobě a vzal si od Bethy košily. Než ji však stačil obléknout, Alice se na něj otočila a ve své dětské nevinné naivitě se obrátila na matku:

„Mami, co to má za čáry a fleky?“ zeptala se, ukazujíc prstem na polonahého Fillipa. Henry vzhlédl od svého klasického vyřezávání a Bethy vrhla na Alici varovný pohled, ale než oba stačili cokoliv namítnout, Alice pokračovala; „Nebolelo to? Jé, tady máš dokonce něco napsáno! D-Ě-V-K-A,“ hláskovala pyšně, aniž by si uvědomovala význam toho slova, natož pak nevhodnost svého počínání. „Děvka,“ opakovala zamyšleně. „Mami, co to znamená?“ ptala se s opravdovým zaujetím. To už však Henry vyskočil z pohovky a začal Alici tlačit ke dveřím. „Tak, jdeme na kutě, už jsi dávno měla spát.“ omluvně pohlédl na Fillipa, vystrčil protestující dívku ze dveří a oba zmizeli v tmavé chodbě. Fillip se jen zadíval do země. Bylo mu trapně, i když věděl, že je Alice malá a nerozumí tomu, upozornila na něco, na co už jak doufal, nikdy upozorňováno nebude. Nebylo to tak dlouho, co se přestal za svoje tělo stydět, ale dívka v něm znovu vyvolala pocit méněcennosti.

Bethy si povzdechla. „Omlouvám se,“ řekla potichu a dál se chtěla věnovat košily. Věděla, že by už na celou situaci neměla upozorňovat a prodlužovat tak chlapcovu rozpačitost. Nakonec ale s povzdechem složila šití do klína a podívala se na Fillipa.

„Víš, jsem si jistá, že bych si o tom mohla s Charlesem promluvit. Možná by tě toho mohl zbavit,“ ukázala letmo na slovo vyryté do Fillipovích prsou. Ten jen znovu sklopil zrak. Stál před sedící Bethy jakoby snad něco provedl, dokonce se tak i cítil. Jako by snad mohl on sám za všechny jizvy. Nakonec pomalu přikvýl a oblékl si upravovanou košily.

„No vida, sedí ti dobře. Mám docela dobrý odhad,“ usmála se Bethy a opustila tak toto oběma nepříjemné téma.

Hned na druhý den ráno si o věci promluvila s Cherlesem. Netrvalo to tedy dlouho a Fillip během několika dalších týdnů pravidelně navštěvoval lékařovu pracovnu. Už nenocoval v jeho posteli. Když Bethy rozhodla, že chlapec potřebuje svůj vlastní prostor, nechala mu Henrym a Billym vyklidit neobydlenou místnost v podkroví. Pokoj byl malý a špinavý, doposud sloužil jako skladiště pro věci, které už byly nepotřebné, ale zároveň byla škoda je vyhodit. Když ale věci přenosili na půdu a místnůstku uklidili, bylo z ní rázem skvélé útočiště, které Fillipovi připadalo jako palác. Nemohl uvěřit, že má vlastní postel, komodu a stolek s židlí, byť byl nábytek opotřebovaný a pohromadě jej držela snad jen jakási vyšší síla.

Několikrát tedy Fillip sestupoval ze svého podkrovního kamrlíku do Charlesovi pracovny v přízemí a nechával si řezat do kůže. Aby ho Charles zbavil hanebného a potupujícího slova, musel mu vždy vyříznout kousek kůže a pak ránu znovu sešít. To vše ale za pomocí dostupné lokální anestezie a účinné desinfekce, takže pro chlapce to byla muka spíše psychická. Nejenže se cítil potupně, že musí vůbec proceduru podstupovat, zároveň ale taky nevěděl jak přistupovat k Charlesově osobě. Pokaždé, když seděl na jeho pohovce, byl z jeho přítomnosti nervózní a šimrání v břiše nakonec vždy ovládlo celé tělo a údy. Všechny (což se mu vždy podařilo pomocí polštáře zamaskovat).

Také Charles byl v rozpacích. Nejvíce ho trápilo, že musí chlapci znovu ubližovat. Sice používal anestezii, ale hojení bylo bolestivé a nepříjemné. A měl také co dělat, aby ovládl třes v rukou, který v něm chlapec vyvolával svou přítomností. Tolikrát si přál, aby tohle dělat nemusel a oni se setkali a potkávali za jiných okolností. Nejradši by vždy skalpel zahodil, vzal Fillipa kolem pasu a začal ho zuřivě líbat. Protože Charles za tu dobu už pochopil své city a připustil si je v celé míře. Názor okolí už mu byl ukradený, všechny pochyby a vlastní argumenty a protiargumenty už byly pryč. Od té doby co se mu začalo každou noc o Fillipovi zdát, o tom jak ho laská, objímá, líbá, dokonce jak se milují a on pod ním sténá slastnými vzrušenými vzdechy...Jedinné, co ho ještě drželo zpátky, byla představa, že by tím vším Fillipovi ublížil, nebo jej vyděsil. A to bylo to poslení, co chtěl, aby Fillip znovu zažil. Několik dalších týdnů se tedy smířil jen se sešíváním chlapcovi hrudi, až byl nápis úplně pryč. Fillip mu tenkrát poděkoval nejistým skromným úsměvem, který pak Charles zpětně hodnotil jako ten nejkrásnější, který kdy viděl.

To už se ale připlížila zima a za dalších pár týdnů se obyvatelé domu sešli k oslavám Štědrého dne. Když pak slunce zapadlo, společně si pochutnali na sváteční večeři, připravenou samozřejmně v Bethiině režii, a pak se odebrali do obývacího pokoje, kde si pod skromným avšak okouzlujícím ozdobeným stromkem předali dárky.

I za předpokladu, že by byl Fillip schopen promluvit, těžko by hledal slova vyjadřující jeho vděčnost, když našel pod stromkem dárek i pro sebe. Byl to teplý, tmavě zelený svetr, který po večerech pletly Bethiiny pracovité ruce. Obdařila tímto způsobem i další, ale pro něj to mělo obzvláště veliký význam. A ona to poznala, když spatřila jeho tvář, jeho oči plné vděčnosti a když si svetr ihned oblékl a zůstal v něm po celý zbytek večera, věděla, jak velikou radost mu udělala a bylo jí dobře.

Fillip ale ten večer, když už se všichni obdařili, usadili a vychutnávali lahev kvalitního alkoholu, kterou Billy otevřel, dostal ještě jeden dárek. Když si odskočil do kuchyně pro sklenku vody, objevil se za ním Charles. Muž se cítil nervózně a nesměle, jako školačka co poprvé oslovila chlapce, který se jí líbí. Fillip zaslechl kroky a otočil se. Usmál se na Charlese a měl se k odchodu, ale Charles ho zastavil; „Chtěl bych ti taky ještě něco dát,“ řekl a podal mu balíček omotaný šedým balícím papírem. „Doufám, že ti to nebude připadat hloupé, nebo tak něco,“ dodal ještě a nervózně si prohrábl vlasy. Chlapec vzal balíček překvapeně do ruky a rozbalil ho. Byla to kniha povídek o pohádkové zemi, kterou mu tenkrát Charles zapůjčil jako první z knih a o které vyprávěl, jak moc jí měl v dětství rád.

Fillip nevěděl jak reagovat. Byl naprosto ohromený laskavým gestem, kterým ho Charles překvapil. Pohlédl na něj, v očích otázku, jestli to muž naproti němu myslí vážně. Pak zase on překvapil sám sebe, přistoupil k Charlesovi a dlouze a vděčně jej objal. Poté odešel zpátky k ostatním, aniž by věděl, že tím souhrnem doteků, kterým ho obdařil, daroval Charlesovi ten nejlepší dárek...