Nesnáším pražská léta.

            Jakmile se teploměr vyhoupne nad sedmadvacet a rozpálí se všudypřítomný asfalt, je ve městě na chcípnutí. Letos bych navíc za těch sedmadvacet ještě byl docela rád.

            Už dobrou hodinu jsem stepoval na hlaváku, kde mi společnost dělalo jen pár bezdomovců, okolo kterých se vznášel pach moči. Už bylo dost po jedenácté a vlak, na který jsem čekal, už tu měl dávno být. Ale nedá se říct, že by mě jeho zpoždění nějak překvapilo.

            Najednou se tabule příjezdů obnovila a mnou očekávaná souprava se prodrala rovnou do první pětice. Ve stejnou chvíli se spustilo hlášení: „Mezinárodní noční expres číslo 113/405/22 Vltava ze směru Moskva Belorusskaja, Minsk Passažirskij, Ostrava hlavní nádraží a Praha hlavní nádraží, přijede na druhé nástupiště. Vlak zde jízdu končí.“

            Cítil jsem, jak se mě zmocňuje napětí a snad i trochu nervozita. V duchu jsem se snažil krotit – ostatně už mi není osmnáct, abych nadšeně běžel přivítat svou drahou na nástupiště. Tedy, svého drahého. Svým způsobem.

            Uběhlo možná deset nebo patnáct minut, než se z podchodu vyvalili dorazivší cestující: většina z nich po dlouhé cestě vypadala dost sešle. Zdá se, že lůžkové vozy nezachrání všechno. Ale co, když je Fjodor takovým odpůrcem létání, ať si tu železnici užije.

            V záplavě Rusů jsem marně pátral po tom svém. Když začal dav řídnout, nemohl jsem se ubránit špatnému pocitu a nevědomky jsem přestal přešlapovat na místě. Říkal přece, že přijede tímhle vlakem, ne?

            Nakonec nádraží zcela utichlo. Většina lidí se přesunula buď pod zem do metra, nebo si zavolala taxík. Chtěl jsem to vzdát a vypravit se domů, když v tom se z podchodu ozval nezaměnitelný zvuk plastových koleček kufru. A pak jsem ho konečně po čtyřech měsících uviděl: šel přímo ke mně a bohužel nebyl sám. Provázeli ho dva slušně rostlí chlapi v uniformách, kteří vedle stosedmdesáticentimetrového Fjodora vypadali jako prvotřídní gorily. Nejdřív jsem je měl za normální policajty, ale to bylo spíš zbožné přání. Jakmile přišli blíž, rozeznal jsem na jejich uniformách červené insignie příslušící Mezinárodnímu úřadu pro magickou bezpečnost.

            Veškerá radost ze mě vyprchala rychleji, než jsem si to vůbec stihl pořádně uvědomit.

            Fjodor se ale tvářil klidně a nad věcí, což mi dodalo trochu sebejistoty. Na druhou stranu, kdyby mi byla víc jak čtyři století, asi by mě taky nerozházela každá pitomost. Přesto jsem si všiml, že je po dlouhé cestě trochu méně upravený, než u něj bylo zvykem. Na své iluzi raného čtyřicátníka si obyčejně zakládal, teď však vypadal o něco starší. Krátké tmavé vlasy měl trochu rozcuchané a v modrých očích se zračila únava z dlouhé cesty. Přesto kolem sebe měl pořád tu svoji auru nevyřčené arogance… Která povolila, když došel ke mně.

            „Viktore,“ oslovil mě namísto pozdravu, jakmile byl dostatečně blízko. Nejistě jsem přešlápl. Mám ty dva ignorovat? Fjodor si s nimi zjevně hlavu nelámal, tak jsem se rozhodl následovat jeho příkladu.

            „Nečekal jsem, že budeš mít doprovod,“ pokusil jsem se do přivítání přidat trochu nadsázky, ale moc se mi to nepovedlo. Pořád jsem mág – i kdybych neměl s Úřadem pár neveselých zkušeností, stejně bych byl v přítomnosti jeho goril nervózní.     

            „Ani já, mrzí mě to, ale nalepili se na mě jen, co jsem vylezl z vlaku,“ povzdychl si a podíval se na svůj doprovod. Zdálo se, že jeho vynikající čeština ty dva uniformované blby překvapila, protože se po sobě podívali, jako kdyby právě spatřili jednorožce. Jeden z nich – učebnicový příklad nácka – se neubránil znechucenému výrazu.

            „Pane Rimský, opravdu bychom měli jít,“ oslovil Fjodora náckův kolega, když si všiml nelibosti svého parťáka. Což byl nečekaný projev slušnosti. Ani jsem nestihl vyjádřit vlastní podiv. Jasně jsem totiž viděl, jak se Fjodorovi zablesklo v očích, načež se ostře otočil rovnou do osobního prostoru toho chudáka: „Nejel jsem dva tisíce kilometrů řešit vaši neschopnost. Když už máte tu drzost přijít za mnou s žádostí o pomoc, jen co se nadechnu pražského vzduchu, tak čekám, že budete stát a šoupat nohama, než si vyřeším své záležitosti.“ Na to pěšák zmlknul. Být na jeho místě, udělal bych totéž. Fjodorův hněv nebyl mířený na mě a stejně jsem měl nutkání se mu omluvit.           

            Seřvaná gorila se nejdřív zatvářila šokovaně a dost nepřátelsky. Aby ne, běžně Úřad šikanoval nás. Teď tu však jeho poskoci žádali mága o pomoc a nechali na sebe křičet. Ale asi byli hodně zoufalí, obzvláště když přišli za Fjodorem, který zažil zvěrstva, jež se Úřad snažil několik posledních desetiletí vyžehlit poměrně slušným PR.

            Poté, co si zjednal pořádek, se Rus otočil zpátky ke mně. Přišlo mi, že se celou touhle situací tak trochu baví, ale mohl jsem se mýlit. A upřímně jsem doufal, že se mýlím. Z tohohle totiž nekoukalo nic dobrého.

            Bez varování mě vytrhl z myšlenek, chytil mě za ruku a přitáhl k sobě – div jsem nezakopnul. Objetí, které mi věnoval, bylo vřelé ale příliš krátké.

            „Přijedu za tebou, jakmile to bude možné,“ řekl, když náš stisk povolil.

            „Mohl bych jet s tebou,“ nabídl jsem obratem a Rus se nad tím zamyslel překvapivě dlouho. Čekal jsem, že odmítne. Ostatně jako vždycky, když jsem projevil zájem míchat se do jeho záležitostí.

            „Nerad bych tě tahal do chřtánu Úřadu,“ pronesl opatrně. Blíž k souhlasu už se nikdy nedostanu.

            „Není mi patnáct, Fjodore, já už tam párkrát byl,“ ohradil jsem se mnohem víc hrdinsky, než jak jsem se cítil. Na to se Fjodor zatvářil dost kysele. Za běžných okolností mě bavilo ho popichovat a připomínat mu, že jakkoliv jsem vůči němu mladý, nejsem žádné děcko. Teď ale nebyl čas na žertování.

            „Budiž,“ souhlasil s přikývnutím.

            Myslím, že jsem na něj chvilku koukal s otevřenou pusou a asi při tom vypadal jako idiot, ale u všech démonů, byl tohle vůbec skutečný Fjodor?

            Pohůnci se na sebe nejistě podívali, ale neodvážili se nic namítat. Asi Fjodorovu pomoc potřebovali opravdu hodně a měli strach, že by ji odmítl poskytnout, kdyby se nějak vzpírali.

 

Odvedli nás ke své služební audi a nechali nám zadní sedačku. Jeden by se při pomyšlení na to, v čem se vozí policie, skoro zasmál. Jenže Úřad, navzdory jménu, nebyl státní instituce a rozpočet měl podstatně štědřejší. I když jsem ale zapadal do polstrované sedačky, necítil jsem se ani trochu pohodlně.

            „O co vlastně jde?“ zeptal jsem se, jakmile jsme odbočili na magistrálu.

            „Nejsem si jistý, ale prý to má něco společného s artefaktem, který jsem Úřadu kdysi svěřil.“

            „Cože?“ určitě jsem se přeslechl. Mág, který dal Úřadu nějaký artefakt?

            „Měl jsem k tomu své důvody,“ dodal, jako by mi četl myšlenky. Tentokrát ale nemusel – každého by napadla podobná otázka. Těžko říct, jestli se mi na obličeji zračil víc údiv nebo nesouhlas. Raději jsem se v tom ale nevrtal a koukal z okýnka, za kterým se míhalo nezvykle klidné Karlovo náměstí. Zatím jsem nechtěl slyšet víc. A už vůbec jsem se před gorilami nehodlal s Fjodorem hádat.

 

Pražská a potažmo tedy česká centrála sídlila na Novém městě, kde zabírala celou pětipatrovou budovu, která byla dost velká na to, aby se atriu uprostřed dalo říkat zahrada.

            Na nádraží jsem nelhal, už jsem tu párkrát byl, ale za okolností, které mi neumožnily příliš se rozhlížet. Z venku centrála nepůsobila nijak zvlášť výjimečně. Nebo alespoň v okolní historické zástavbě ne. Překvapily mě však její podzemní garáže – docela by mě zajímalo, jak je dostali pod bezesporu památkově chráněnou budovu.

            Ze své dřívější návštěvy jsem si odnesl pocit, že vevnitř vypadá budova spíš jako vojenská základna než vesměs byrokratická instituce. Teď si možná říkali „úřad“, ale organizační struktura se ani po několika staletích prakticky nezměnila.

            Téměř na každém rohu stála ostraha, která nám ale překvapivě nevěnovala pozornost, zjevně stačilo mít dvě gorily za zády. Byl jsem nervózní a snažil jsem se to skrýt za kamennou tvář. Na druhé straně Fjodor, jak se zdálo, si tu připadal stejně doma jako kdekoliv jinde. To jeho sebevědomí a způsob, jakým shlížel na ostrahu, jsem mu trochu záviděl. Když se mu někdo odhodlal podívat zpříma do očí, nelekl se a neucukl. Naopak pohled podržel dost dlouho na to, aby se vzdal vyzyvatel. A obvykle vyhrál.

            Vyvedli nás až do posledního patra, které bylo nápadně honosnější než ta spodní. Koberec na chodbě tlumil naše kroky a decentní osvětlení vytvářelo skoro hotelovou atmosféru. Zastavili jsme u jedněch z mnoha dvoukřídlých dveří, ke kterým jmenovka na zdi přiřadila jméno „plk. ThDr. Anselm Richter“. Nečekal jsem, že skončíme u vrchnosti. Ani jsem si nevzal sako! Na ironickou paniku jsem ale nedostal čas: jeden z našeho doprovodu zaklepal na dveře a záhy jsme jimi prošli.

            Bez mučení se přiznám, že jsem Fjodora nechal vejít jako prvního a držel se tak nějak půl kroku za ním. Kancelář jsem jen zběžně přelétl očima a nebyla nijak výjimečná. Na druhé straně vlastně ani moc nevím, co jsem čekal. Možná středověké mučicí nástroje?

            Obrátil jsem pohled k jejímu majiteli: byl jím veskrze obyčejně vyhlížející blonďatý čtyřicátník v bohatě dekorované uniformě. Střetli jsme se pohledy, když ale pak blonďák promluvil, bylo to k Fjodorovi. Jeho angličtina měla tvrdý přízvuk. I bez něj by však dle jména nebyl problém poznat, odkud je. Představil jsem si ho, jak někde pózuje v uniformě jednotek SS, a s přihlédnutím k jeho práci, bych neřekl, že jsem byl moc mimo.

            „Jsem plukovník Richter, aktuálně zastávám funkci regionálního velitele,” představil se krátce. „Posaďte se, prosím. Obávám se, že tohle bude na delší povídání,“ pokynul ke dvěma židlím před svým stolem. „Nevím, kolik vám toho řekli na cestě sem, ale pokud se alespoň trochu drželi protokolu, moc toho být nemohlo. Rád bych to napravil.“

            Ať už byl podezřele slušný z nutnosti nebo ironicky, vůbec se mi to nelíbilo. Když mi tehdy nadávali, řvali na mě a mlátili mě, bylo mi v podstatě příjemněji. Ale možná přesně za tohle má ty svoje frčky. Dovede někoho unudit k nepozornosti a pak mu bodne kudlu do břicha, zatímco nižší šarže spoléhají na přímočařejší metody.

            „Před několika dny jsme zjistili, že byl z našeho sejfu odcizen jistý předmět. Žádné z mnoha vyšetřování neprokázalo, že by se na místě vyskytoval někdo nadaný,“ spustil Richter.

            „Proč tu tedy jsme?“ zeptal se Fjodor s předstíranou trpělivostí. Moc dobře jsem ale viděl, jak nervózně poklepává nohou. Na chvilku jsem se zabavil představou, jak se na toho fricka vrhne a nacpe mu do chřtánu jedno ze svých pověstných ohnivých čísel. Nakonec jsem se ale raději vrátil do reality, protože mi cukaly koutky. Poposedl jsem si na nepohodlné židli a založil ruce na prsou. Richter mi věnoval krátký tázavý pohled a vrátil se k tématu.

            „Ze dvou důvodů. Za prvé: jedná se o artefakt, který jste nám svěřil v roce,“ prohrábl papíry ve složce na svém stole, „1917. Rasputinovo Půlnoční ostří. Za druhé: jste pravděpodobně jediný žijící člověk, který zná magický otisk té věci.“

            „Která v první řadě už dávno neměla existovat. Svěřil jsem vám ji pod podmínkou, že bude zničena,“ konstatoval Fjodor.

            „Ano, to se bohužel ukázalo jako podstatně složitější, než jsme mysleli.“

            „Lžete,“ Fjodor sice ani náznakem nezvýšil hlas, ale jeho tik teď byl trochu výraznější.    Richter si povzdechl. Ten blbec netušil, že balancuje na ostří nože a já mu to rozhodně nehodlal říkat. Jen jsem si v duchu pro všechny případy připravil pár zaklínání.

            „Neznám veškeré detaily ohledně toho předmětu, pane Rimský, velká část dokumentů Ruské centrály z let 1900 až 1945 byla zničena. Je svým způsobem zázrak, že artefakt vůbec zůstal u nás,“ pokračuje Richter ve výmluvách.

            Připadal jsem si jako páté kolo u vozu. Vůbec jsem netušil, o čem se ti dva baví, ale Rasputinovo jméno mě rozhodně zaujalo.

            „Také mě to překvapuje. Předpokládám, že jste mě sem zatáhli, protože chcete, abych vám ji našel,“ shrnul Fjodor, zatímco jeho tik zmizel. Těžko říct, jestli to bylo dobře nebo špatně.

            „Jak už jsem řekl, znáte tu zbraň lépe než kdo jiný,“ zopakoval Richter.

            „Ta proklatá věc je z jiného vesmíru, se všemi těmi moderními pomůckami, které používáte, by neměl být problém ji vystopovat. K tomu mě opravdu nepotřebujete,“ Rus přestával být nad věcí.

            „Jak, z jiného vesmíru?“ otočil jsem se k Fjodorovi a ani se nesnažil zakrýt svoje zmatení.

            „Ne celá. Rukojeť je sice vyřezaná z dračí kosti, ale čepel je ukuta z kovu, který pochází z jiné reality,“ vysvětlil mi. Tedy, vysvětlit se pokusil, ale mně to stejně nedávalo moc smysl. Cer do mě roky ládoval znalosti horem dolem a poměrně dobře si vybavuju, že draky označil za báchorky pro děti. A kov z jiné reality? Taková pitomost. Přenést cokoliv mezi realitami bylo proti veškerým základům fungování vesmíru.

            „V tom je bohužel právě problém. Nedokážeme detekovat magii, která používá zcela jiné rezonanční frekvence. Klidně byste ten artefakt mohl mít tady za pasem a nikdo by nic nezjistil,“ pokrčil rameny Richter.

            Těkal jsem mezi nimi pohledem a pořád se snažil pochopit, proč se o tom baví jako o skutečné věci.

            „K čemu vám pak ty vaše hračky jsou, hm?“ zamumlal otráveně Fjodor.

            „Prosím, pane Rimský. Jsem si jistý, že si, stejně jako já, uvědomujete závažnost situace,“ opřel se Richter o stůl a naklonil se dopředu, snad aby zdůraznil svá slova. Fjodor jeho gesto napodobil z druhé strany stolu. Vlastně vypadali trochu jako dva kohouti na smetišti, ale jen jeden měl moc z toho druhého udělat lusknutím prstu hromádku popela. Možná bych si ale tu bitku neměl představovat tak živě. Kdyby se tu cokoliv semlelo, nedostali bychom se živí asi ani do hlavní haly.

            „Závažnost si uvědomuji. Ale také jsem si vědom toho, že kdybyste splnili svou část dohody, tak k téhle situaci vůbec nedošlo,“ zavrčel Rus a byl jsem si dost jistý, že tentokrát mu jeho přízvuk neuklouznul náhodou.

            „Nemá smysl se dohadovat, čí je to vina, teď je nutné najít artefakt dřív, než ho někdo použije,“ pokračoval Richter ve své spanilé jízdě vstříc smrti. Svým způsobem jsem ho trochu obdivoval, že si tváří v tvář Fjodorovi dokázal zachovat sebevědomí a zdání klidu.

            „Tahle věc není jako nějaký grimoár nebo zakletá obětní dýka. Není to katalyzátor, ale magický ekvivalent atomového reaktoru. Musí se s ní pracovat velice opatrně a její použití vyžaduje perfektní znalost zvláštních rituálů, které vytvořil sám Rasputin. A ten si je, naštěstí, vzal s sebou do hrobu. Z principu nejvyšších zákonů navíc stále platí, že pokud se někdo s ostřím pokusí provést rituál a podělá ho, tak se jeho moc obrátí proti němu. Šance že tu věc někdo použije tak, jak zamýšlel, je mizivá.“

            „Jsem seznámen s principy magických toků,“ ohradil se Richter na Fjodorovo školení. Dost by mě zajímalo, co se vlastně příslušníci Úřadu o magii učí. Moje oči utekly ke dvěma dřevěným knihovnám, které jsem při prvním obhlédnutí kanceláře jen zběžně přelétl, jako by se v nich snažily nalézt odpověď na otázku. Většinu hřbetů jsem přečíst nedokázal, ale několik mi bylo povědomých. Třeba všech třináct svazků Kodexu. Sakra, co bych za ně dal.

            „To je možné, ale ta dýka tokům podléhá jen v těch skutečně základních věcech. Říkám, že je její úspěšné použití nepravděpodobné, nikoliv nemožné,“ opravil ho Fjodor.

            „Přesně z toho důvodu ale potřebujeme vaši pomoc.“

            Hm, takže teď to zkoušel přes Rusovo ego? To by vlastně mohlo vyjít. Možná, že fricek není tak hloupý, jak vypadá.

             „Tak to byste se mnou měl konečně začít jednat narovinu. Tu věc ukradl někdo z vašich lidí, že je to tak?“ odhodil trpělivost Fjodor.

            „Obávám se, že to je nejsnazší vysvětlení.“ Aby Richter přiznal něco takového, musel být zoufalejší, než jsem si myslel.

            „Proč by to někdo dělal? Bez nadání je artefakt úplně k ničemu,“ podotknul jsem dřív, než jsem se stihl uhlídat.

            „Na to bych znal odpověď ještě raději než vy, to mi věřte,“ zadíval se na mě blonďák a na moment jsem měl pocit, že to bylo poprvé, kdy si plně uvědomil mou existenci.

            „Já nicméně nemám pravomoc vyšetřovat důstojníky Řádu,“ odsekl Fjodor s jistou definitivností. To že použil staré označení, neuniklo ani mně, ani Richterovi, který si jen frustrovaně promnul spánky.

            „Vy ne, ale samozřejmě můžete požádat Radu nejvyšších magických autorit o patřičné pověření. Případně si vemte na pomoc někoho, kdo už takové pověření má,“ znovu se zadíval na mě, jako kdyby chtěl něco naznačit.

            „Prosím?“ Fjodor byl evidentně překvapený stejně jako já, ale dokázal svou otázku aspoň vyslovit.

            „Pan Černý je de jure zmocněncem Rady. Která, jak nepochybně víte, má nárok zasahovat do našich záležitostí na základě Vídeňské úmluvy.“

            Fjodor se na mě podíval, jako kdybych mu zabil matku a ukopal psa. Já jsem na druhé straně tápal, jestli by mě víc měla zaskočit skutečnost, že ten šmejd evidentně celou tu dobu ví, kdo jsem, nebo informace, o kterou se podělil.

            „Nemám tušení, o čem to mluví,“ ohradil jsem se a dal do toho možná trochu víc agrese, než jsem zamýšlel. Vlastně mě uráželo, že se musím před Fjodorem nějak ospravedlňovat. Nebyl jsem ničím zmocněncem a tím méně Rady. Jsem jen obyčejný čaroděj, asi ne úplně k zahození, ale vedle Fjodora? Opravdu ničím výjimečný.

            „Pochybuji, že máme mylné informace. Kopie příslušného dokumentu je založena v systému a pochopitelně byla také ověřena pravost originálu.“

            „Z čeho to zmocnění vychází?“ dotázal se Fjodor, načež vytáhnul z kapsy svůj telefon. Stará odřená nokie s prasklým displejem se k němu hodila asi jako Starobrno ke kaviáru. Nezdálo se, že by s přístrojem zamýšlel něco jiného než si s ním zaměstnat ruce.

            Richter chvíli něco datloval, pak ještě delší chvíli čekal na výsledek a mezi tím si prsty bubnoval o stůl. „Ctihodný Cer Karne ustanovil Viktora Černého vykonavatelem své vůle při Radě nejvyšších magických autorit. Dokument je čtyři roky starý,“ prohlásil sebejistě, když se mu konečně načetl sken dokumentu.

            O tomhle jsem nevěděl. Jistě, byl jsem Cerův učedník, ale nikdy mi neřekl, že mě vzal oficiálně pod křídla Rady. Ani jsem nevěděl, co přesně obnáší být vykonavatelem vůle pár tisíciletí starého nižšího boha. Najednou jsem pocítil ukrutnou touhu odsud vypadnout.

            „To ale pořád znamená, že musí konat na žádost Karneho,“ podotkl Fjodor. Cítil jsem z něj napětí a bylo mi jasné, že za něj z části můžu i já.

            „Bylo by to ideální, ale upřímně, on bude každému stačit ten papír,“ Richter si založil ruce na stole. Najednou jsem měl pocit, že se tu hraje nějaká hra, které dost dobře nerozumím, ačkoliv jsem její součástí. A to se mi ani trochu nelíbilo. Moje touha vypadnout dosáhla bodu zlomu.

            Bez varování jsem se zvedl a položil Fjodorovi ruku na rameno s obligátním: „Na slovíčko.“

            Richter nás zpražil pohledem, ale neřekl nic. Vytáhl jsem Rusa na chodbu a zavřel dveře.

            „Co to má znamenat?“ rozhodil jsem rukama z části frustrovaně, z části bezradně.

            „Na to bych se mohl ptát já tebe. Jsi pod ochrannou Rady a nikdy ti nepřišlo, že bys mi to měl říct?“ Nemýlil jsem se, byl teď nabroušený i na mě.

            „Možná bych řekl, kdybych o tom věděl. A co na tom vlastně tolik záleží?“

            „To je na delší diskuzi, na kterou teď nemáme čas. Potřebuju ale vědět, jestli s tím souhlasíš.“

            Tak on potřeboval, to je krásné. „S čím přesně mám souhlasit?“ vyjel jsem na něj a upřímně doufal, že mu konečně dojde, že není jediný, kdo má chuť se rvát.

            „Tu zbraň musíme najít, Viktore.“ Asi to opravdu pochopil, protože byl najednou jako beránek.

            Jindy bych jeho sebeovládání obdivoval, teď mě ale jenom víc vytočilo. „Neříkals, že je nepravděpodobný, že ji někdo vůbec zvládne použít?!“ vyštěkl jsem.

            „Žerty stranou, prosím,“ odrazil můj výpad.

            Zaskřípal jsem zuby a bez přemýšlení udělal krok do jeho osobního prostoru. Fjodor se ani nehnul.

            „Já nežertuju. Jak si vůbec dovoluješ mě osočit ze zamlčování, když ty sám ses nikdy neobtěžoval mi říct, že se paktuješ s nima,“ mávnul jsem rukou k zavřeným dveřím. Připadal jsem si jak černoch, jehož nejlepší kamarád se po letech jen tak z ničeho nic zmínil, že si občas skočí na pivo s klukama z Ku-Klux-klanu.

            „S nikým se nepaktuju, přeháníš. Později ti to vysvětlím,“ snažil se mě uchlácholit, ale já tyhle jeho výmluvy už slyšel nesčetněkrát. Měl jsem chuť mu na místě jednu vrazit, ale ovládnul jsem se. Sevřel jsem ruce v pěst a nehty si zaryl tak silně do dlaně, až to zabolelo.

            „Na co mě vlastně potřebuješ?“ zavrčel jsem.

            „Na to, abych mohl zmáčknout podezřelé a zjistit, co se tady stalo a kde ten artefakt je.“

            „Nejsem zrovna prototyp soukromýho vočka, pokud sis toho za těch bratru šestnáct let ještě nevšim.“

            „Pomůžu ti,“ zkoušel mě chlácholit.

            „Jasně,“ odsekl jsem v nezastírané ironii. Úplně jsem viděl, jak se Fjodor zjeví na prahu nějakého vysoce postaveného důstojníka Úřadu a pak si spolu sednou na čaj a sušenku o páté. Mnohem pravděpodobnější byla možnost, že se Fjodor zjeví na prahu, zazvoní a do dvaceti vteřin skončí s kulkou v hlavě.

            „Viktore, prosím tě o to,“ požádal, a znělo to tak cize, že jsem si najednou potřeboval dát trochu odstup. Couvnul jsem dozadu a měřil si ho pohledem. Hledal jsem nějakou známku lži, ale pro jednou jsem měl pocit, že nekoukám na jednu z jeho dalších přetvářek.

            „Odpřisáhni mi tady na čest svého otce, že jsi nevěděl o ničem z toho, co Richter říkal,“ přitlačil jsem Fjodora k pomyslné zdi. Sice to ode mě byla podpásovka, jenže s tímhle Rusem to jinak nešlo. Mimo jiné třeba proto, že ono „jednat s někým narovinu“ rád aplikoval na ostatní, ale výhradně ne na sebe. Ó, ano, Fjodor Petrovič Rimský mě za ta léta, co ho znám, připravil o hodně iluzí.

            Chvíli se na mě díval tím svým ublíženým pohledem, než si povzdychl při zjištění, že zkrátka nemá smysl zkoušet mě obměkčit. „Přísahám, že jsem to nevěděl,“ přikývl. Na památku svého otce by neplival, tím jsem si byl setsakra jistý.

            „Dobře, udělám to,“ souhlasil jsem nakonec, jako by výsledek naší diskuze nebyl předem daný. Kolem prstu mě měl omotaného už roky a nedalo se říct, že by mi to vadilo. Přesto jsem se ale nemohl ubránit pocitu, že jsem si právě přivázal k noze pořádnou kouli.

 

#

 

Potřeboval jsem originál toho dokumentu, o kterém mluvil Richter, což znamenalo jít za Cerem.

            Uplynulá noc s Fjodorem se nesla ve znamení neklidného spánku nás obou, ale zatímco já jsem se s tím nějak vyrovnal, Rus měl ráno mizernou náladu. Byl zase jednou tajemný jako hrad v Karpatech a řekl mi, ať jdu sám, že se s Cerem vidět nemusí. Nešťoural jsem se v tom. Předchozí den jsem se dozvěděl víc, než jsem chtěl, nepotřeboval jsem další nálož.

            Cer Karne, můj mentor a nižší bůh, navzdory své podstatě nevypadá nijak výjimečně. Potkat ho na ulici, tak se za ním otočíte jen podvědomě, protože tak nějak vycítíte, že je na něm něco zvláštního. Pak si ale řeknete, že se vám jen něco zdálo, protože jste minuli průměrného šedivějícího, byť udržovaného padesátníka. Jediné, co ho prozrazovalo, byly oči. Byly tmavě hnědé a na první pohled působily přívětivě, ale nikdo se do nich nevydržel dívat moc dlouho, mě nevyjímaje. Vypadal takhle, když jsem ho poprvé potkal ve svých třinácti, a teď, o jednadvacet let později, se na něm nic nezměnilo.

            Zastihnul jsem ho akorát během přípravy oběda. Ne že by potřeboval jíst – při životě jej drží lidská víra –, ale prý mu to přišlo jako dobrý koníček. V kuchyňské zástěře a se skleničkou červeného po ruce vypadal spíš jako žena v domácnosti.

            „Úcta ke starším ti nikdy nešla,“ prohlásil jen tak mimochodem, než na pánev rozbil vejce.

            „A tobě zase respektování soukromí,“ odvětil jsem s lehkým pobavením.

            „Mám to v popisu práce,“ prohlásil nevzrušeně, zatímco vedle vajec položil slaninu, až to zasyčelo.

            „Víš, proč jsem přišel?“

            „Ne, ale vím, že v tom má prsty Fjodor. Cítím ho až sem,“ pronesl překvapivě útočně.

S přehnaným gestem jsem nasál vůně kuchyně: „Seš si jistý, že cítíš Fjodora a ne tu slaninu?“

            „Proč tě poslal, Viktore?“ ani na okamžik nezvedl oči od plotny, ale stejně jsem věděl, že veškerou jeho pozornost mám já. Můžu vás ujistit, že to není příjemný pocit. Měl jsem tušit, že Cer z toho všeho nebude nadšený. A že se mi o tom dokumentu nezmínil záměrně.

            „Řekl ti o tom Fjodor?” zeptal se, jakmile jsem prozradil, proč jsem vlastně přišel. Agrese ale byla pryč, místo toho zněl spíš smířeně. Vyklopil jsem mu všechno, co se předchozí noc stalo, protože stejně nemělo smysl mu něco zatajovat nebo snad dokonce lhát. Takhle převyprávěné ty události zněly ještě o něco hůř.

            „To není dobré, Viktore. Ani trochu se mi to nelíbí. Měl bys od toho dát ruce pryč,” zadíval se na mě a dopil svoji sklenku červeného. Bez zaváhání došel ke dřezu, napustil do skleničky vodu a lusknutím prstu ji proměnil v další víno. Na chvilku jsem si vzpomněl, jak mi to kdysi přišlo komické.

            „Na to už je trochu pozdě,” konečně jsem se odlepil od futer a šel si sednout ke stolu. Cer mi bez ptaní strčil talíř.

            „Oba dobře víme, že není. Ale je mi jasné, že jakmile je v tom namočený Fjodor, tak ztrácíš soudnost,” vylovil z kredence sůl a pepř a obojí postavil na stůl, než si přisedl se svou porcí.

            Chtěl jsem se nařčení bránit, ale co jsem asi tak mohl říct? Ostatně, kývl jsem na pomoc s něčím, co smrdělo pěkným průserem, a já o tom prakticky nic nevěděl. To opravdu nebyl dobrý argument.

            „Proč jsi mi neřekl, že jsi ze mě udělal… co vlastně?” zabodl jsem vidličku do slaniny.

            „Svého zmocněnce. A udělal jsem to jen pro tvoji ochranu, nepotřeboval jsi o tom vědět.”

            „Vždyť jsem pod tvojí ochranou, ne? Tak k čemu Rada?” Slanina byla perfektně osmažená. Ne dost na to, aby se mi pod vidličkou začala drolit, ale zároveň chutnala nádherně slaně.

            „Viktore,” oslovil mě s trpělivostí rodiče. Tuhle jeho pózu jsem upřímně nesnášel, ale už dávno jsem si uvědomil, že nemá smysl proti ní protestovat. „Už bys neměl být tak naivní. Ano, samozřejmě jsi můj chráněnec, ale to ani zdaleka nestačí. Naopak to z tebe dělá cíl pro mnohem nebezpečnější existence, které by se rády dostaly ke mně. Neřekl jsem ti to, protože jsem ti nechtěl dělat zbytečné starosti, stejně bys s tím nic nezmohl.”

            Nekomentoval jsem jeho slova a předstíral plné zaujetí jídlem. Vejce byla dobrá, ale rozhodně ne slepičí.

            „Ta věc… Půlnoční ostří, víš o něm něco?” změnil jsem téma po chvíli ticha přerušovaného cinkáním příborů. Trochu jsem doufal, že Cer, obvykle hotová studnice vědomostí, mi řekne nějaké podrobnosti. Tentokrát ale jen zavrtěl hlavou.

            „Jednu dobu se něco proslýchalo o tom, že se do lidských rukou dostal velice mocný artefakt, ale potom zvěsti utichly. Doufal jsem, že to nebyla pravda, ale víc opravdu nevím. Kdo ví, jestli je mezi těmi historkami a ostřím vůbec nějaká spojitost.”

            „Podle Fjodora je to kombinace dračí kosti a kovu z jiného vesmíru. Jestli si dobře vzpomínám na to, co jsi mě učil, tak by nemělo být možné ani jedno.”

            „Prakticky nic, co souvisí s magií, není úplně dáno. Magie samotná ostatně pracuje s krajní nepravděpodobností, k tomu by ti ale více řekl Fjodor, já tomu vědeckému pohledu nikdy moc neuvykl,” zamumlal přes vydatné sousto svého jídla.

            „Takže říkáš, že je možné cokoliv. Naprosto cokoliv.”

            „Jistě. Podívej se na mě, jsem bůh, sedím s tebou ve svém Pražském bytě a jíme spolu smažená vejce se slaninou. To je poměrně dost nepravděpodobné, nemyslíš?”

            Když to řekl takhle, tak samozřejmě bylo, ale já Cera nikdy nedokázal vnímat jako boha. Bude to znít otřepaně, ale pro mě byl jako otec. V tomhle světle byla scéna vlastně domácky obyčejná. Cer se mě ujal, když mě naši vykopli potom, co jsem jim řekl, že na rozdíl od nich, já svoje nadání ignorovat nebudu. Hodně jsem Cerovi dlužil. A on nikdy nechtěl nic na oplátku.

            „Co by taková zbraň mohla umět?”

            „Těžko říci. Záleží, z jaké reality pochází ta čepel a z jakého draka ta kost. I samostatně by ale šlo o velice mocné artefakty.”

            „Můžeš mi dát nějaké měřítko?”

            „Ovlivňování času, manipulace s hmotou v rozsahu států, ovládání počasí na kontinentální úrovni…” řekl to s takovou lehkostí, jako kdyby mi diktoval nákupní seznam. Mně vyschlo v krku a vidličku s dalším soustem jsem raději odložil zpátky do talíře. Fjodor s oním příměrem k atomovému reaktoru vlastně nebyl daleko.

            „Jak je možný, že něco takovýho existuje tak dlouho a nikdo o tom neví?”

            „Dobrá otázka, kterou by se rozhodně měla zabývat Rada,” pokýval souhlasně hlavou a dál nevzrušeně žvýkal.

            „Řekneš jim o tom?”

            „Ne. Ne, když jste do toho zapletení vy dva. Dovedu si představit, co by se strhlo.” Trochu mě odpovědí zklamal. Jasně, měl bych být zodpovědný a snažit se tu věc najít a zničit, ne přihlížet, jak se kvůli ní serve banda opravdu mocných bytostí. Jenže jsem si taky musel přiznat, že na něco takového se necítím ani v nejmenším připravený. Když jsem Fjodorovi slíbil pomoc, netušil jsem, že se dostanu do takového loje. A on se tedy opravdu nepřetrhnul, aby mi o tom včas řekl. Občas se musím ptát sám sebe, proč ho jednoduše nepošlu do háje.

            „Co mám dělat?” podíval jsem se na Cera bezradně.

            „Buď opatrný. Nerad bych tě podcenil, ale obávám se, že teď sis skutečně ukousl velké sousto,” zakousl se do slaniny. Jen jsem doufal, že to neudělal, aby zdůraznil svá slova.

            „Jo, no, to mi už nějak došlo,” přiznal jsem a odsunul talíř s nedojedeným jídlem dál před sebe. Po tomhle mě chuť docela přešla.

            „Rád bych ti pomohl, ale bojím se, že mám jen málo možností.”

            „Jak je to možné?” Cer a málo možností? To je mi novinka.

            „Kdybych se zajímal příliš, tak by si toho mohl někdo všimnout.”

            Nikdy jsem si neuvědomil, že by byl pod takovým drobnohledem. Na druhé straně, už jen existencí musel ležet v žaludku nejen své konkurenci. Seznal jsem, že tady toho asi víc nevykřešu. Přikývl jsem, a zvedl se od stolu.

            „Dáš mi ten dokument?“ požádal jsem.

            Cer jen mávnul rukou a na stole se objevily tenké desky z leštěného hliníku. Měly na sobě vyražený symbol hada požírajícího vlastní ocas. To kdyby náhodou někdo nepochopil, že se Rada nejvyšších magických autorit skládá výhradně z bytostí, které jsou prakticky nesmrtelné. Vzal jsem desky a překvapilo mě, že jsou úplně ledové. Kdoví, odkud je vytáhnul.

            „Děkuju,” podal jsem mu ruku na rozloučenou, ale on místo toho vstal a jednoduše mě obejmul. Chvilku jsem stál jako opařený, než mu objetí opětoval.

            „Dávej na sebe pozor. A Fjodorovi vyřiď, že jestli se ti něco stane, tak si bude přát, aby se nikdy nenarodil.”

            „Jasně tati, a v deset budu doma,” zavtipkoval jsem, ale pravdou je, že mě jeho starost trochu dojala. Jenom trochu!

            „Hodně štěstí, Viktore,” popřál mi ještě, než mě vyprovodil ke dveřím.