Probudil jsem se v posteli – jen v trenkách, bolavý a dezorientovaný. Chvilku jsem se rozkoukával, než mi došlo, že ležím v Cerově bytě. Pak se přese mě všechno převalilo se silou přílivové vlny. Zvedl se mi žaludek a na záchod jsem dovrávoral jen o fous.

            Tajně jsem doufal, že se mi všechno vážně jen zdálo. Že jsem se ožral, přitáhl k Cerovi a měl noční můru. Nebylo by to poprvé. Jenže barvy v mém okolí byly o trochu výraznější, obrysy předmětů ostřejší a vzduch kolem mě se jemně, takřka nepostřehnutelně chvěl všudypřítomnou magií. Říkal jsem si, že jsem třeba předchozí večer zkusil nějaké drogy, ačkoliv jsem nikdy dřív takové potřeby neměl. Jenže když jsem se chtěl poškrábat na prsou, nahmatal jsem jizvu – její tvar a umístění přesně korespondovaly s mými „nevzpomínkami“. Neožral jsem se, ani nezfetoval. Všechno, co si vybavuju, se stalo. Měl jsem Starou krev, o kterou jsem se nikoho neprosil, a přišel jsem o Fjodora, o kterého jsem nikdy přijít nechtěl.

            Spláchnul jsem a sedl si na prkýnko v bláhové naději, že se jen vydýchám a bude mi líp. Leda hovno. Po pár minutách jsem to vzdal, ošplíchnul si tvář a otevřel dveře. V předsíni stál Cer. Opřený o futra zjevně čekal, až vyjdu sám.

             „Promiň. Jen se dám trochu dohromady a vypadnu,” prohodil jsem. Zněl jsem chraplavě a slabě, skoro bych ani nepoznal vlastní hlas.

             „To nemyslíš vážně,” zněla jeho odpověď.

             „Mám svůj byt, nemusím ti tu otravovat vzduch svým zoufalstvím,” pokusil jsem se usmát, ale asi z toho vyšel jen nehezký škleb.

            Cer nic neřekl, přišel ke mně a přitiskl si mě k sobě ve stejně silném objetí, jako kdysi, když mě rodiče vyhodili z domova. Nezmohl jsem se na nic. Neopětoval jsem jeho objetí, nezačal jsem brečet ani křičet. Cítil jsem jen nekonečnou šeď a nepopsatelné prázdno.

             „Pár dnů tady zůstaneš. Aspoň do doby, než… si trochu zvykneš.” Věděl jsem dobře, co ve skutečnosti chtěl říct. Dokud se nesmířím s Fjodorovou… ach, bohové, ani ve svojí hlavě jsem to nedokázal domyslet.

Poslechl jsem a zůstal u Cera. Krom jeho slov mě vždycky z úvah o odchodu spolehlivě vyléčilo připomenutí, že u mě doma jsou Fjodorovy věci a nekonečná samota. Tolikrát odjel, měsíce jsem o něm neslyšel, a ani nevěděl, jestli je pořád naživu. Jenže teď to bylo jiné, teď už jsem neměl žádnou naději na jeho návrat.  

            Prvních pár dnů si vlastně ani moc nepamatuju. Zkoušel jsem číst, dívat se na televizi, projíždět internet, ale dřív nebo později jsem stejně pohledem skončil zakousnutý někde mimo realitu. Cer upustil od svého workoholismu a věnoval se mi: párkrát mě zkoušel přemluvit ke studiu magie, prý bych se měl začít učit zacházet se svojí novou mocí. Ale já ho zase a znovu odmítal. Málo věcí jsem si přál víc než na svoji magii zapomenout. Jenže s ní není nic jednoduché. Talatovi jsem řekl, že magie není jeho děvka, a nebyla ani moje. Občas jsem se ale zapomněl a udělal něco nechtě. Nic vážného, přesto jsem si uvědomoval, že Cer má pravdu. Provádět věci pouhou myšlenkou bylo příliš snadné.

Pár dnů se přehouplo v týden, pak dva. Čas pro mě v tom období plynul jinak. Sléval se a táhl jako žhavá ocel, a bolest ve mně zůstávala pořád stejně palčivá a čerstvá. Vnímal jsem Cerovy stále častější starostlivé pohledy, ale hrát před ním zlepšení by stejně nemělo smysl.

             „Půlnoční ostří jsem osobně zničil. Nikdy ani nemělo vzniknout,” promluvil do ticha jednoho slunečného odpoledne. Dech mi v plicích ztěžknul a já raději odvrátil pohled. Neptal jsem se na ostří, ani na případ. A už vůbec ne na svého otce. Jenže když už Cer začal, nedokázal jsem dál mlčet.

             „Měl jsem Fjodora zastavit. Měl jsem Noře říct, co chystá,” vyslovil jsem slova, která se mi honila hlavou už dlouho.

             „Aby Úřad získal ostří zpátky?“ podivil se Cer.

             „Co je mi po tom? Kdybychom nejeli sami, mohl Fjodor ještě žít.”

             „Viktore, oba dobře víme, že kdyby ses ho pokusil zastavit, zkrátka by jel bez tebe. A jakkoliv nerad to uslyšíš, Fjodor se rozhodl správně,” mluvil nekonečně trpělivě a jediný pohyb z jeho strany představovalo občasné mrknutí. Věnoval mi celou svou pozornost.

             „Jo? Správně pro koho?”

             „Pro všechny. Ostří nepatří lidem do rukou - sám jsi viděl, co dokáže.”

             „Víš Cere, občas se ptám sám sebe, k čemu vlastně Rada je? Určitě jste mohli Černého vyčmuchat sami, zabít ho a ostří si prostě vzít. Ale neudělali jste nic!”

             „Viktore!” zvýšil hlas. Ne moc, ale u Cera nikdy nebylo potřeba víc. „Chápu tvou bolest, ale dokud jsi můj učedník, budeš se mnou jednat s respektem. Jestli jsem mohl udělat, co říkáš? Ano, mohl, a zničil bych křehké příměří, které s Úřadem máme. Jak dlouho by trvalo, než by si někteří z našich řad začali vykládat o lidské oběti, co myslíš? Jak dlouho, než někdo někde rozpoutá válku v něčím jménu? Než se objeví další Rasputin hlásající nadřazenost magicky nadaných? Stávající situace zajišťuje, aby si nikdo bez následků nemohl dělat, co chce. Fjodor dobře věděl, co je v sázce, a musel vědět, že riskuje život, navíc nejen svůj, ale i tvůj. Přesto se rozhodnul ve vyšším zájmu. To je hodné úcty, nikoliv zatracení.”

            Cerových moralizujících proslovů jsem si užil spoustu a jakkoliv jsem ve skrytu duše souhlasil, nedokázal jsem Fjodora odepsat jako mučedníka. Padlého hrdinu za vyšší princip. Pro mě byl mnohem víc a upřímně, vyšší principy jsem měl vždycky trochu na háku. Nevěřil jsem, že by se svět bez Fjodorovy oběti přestal točit. Možná by se jednou, dvakrát zadrhnul, ale pak by se zkrátka uspořádal trochu jinak.

             „Řeknu mu to, až mu někdy ponesu kytky na hrob. Jestli teda zjistím, kde je,” odsekl jsem. Ani nevím, co s Fjodorovým tělem udělali. Snad zpopelnili a rozprášili. Možná vrátili Rusům a ti ho pochovali v nějaké honosné rodinné hrobce. Pod příjmením, jehož se už dávno zřekl. S minulostí, na kterou chtěl zapomenout. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo.

             „Co bys obětoval, kdybys ho mohl přivést zpátky?” promluvil Cer po chvíli dusného ticha.

             „Musíš do toho ještě sypat sůl, Cere?” odpověděl jsem, ale nezněl ani naštvaně, jen lhostejně. Zadíval jsem se ven, kde se mezitím slunce schovalo za hutné černé mraky. Schylovalo se k pořádné letní bouřce. Bylo brzké odpoledne, ale Prahu zahalila tma.

             „Odpověz mi.”

             „Nic nemám, jako bys to nevěděl. Žádný skvělý artefakt, spoustu peněz… Mohl bych nabídnout sebe, ale k čemu by mi byl naživu, když já budu pod drnem?”

             „Máš něco mnohem cennějšího, Viktore,” naznačil a vysloužil si ode mě pochybovačný pohled. „Máš na své straně boha, nebo jsi už zapomněl?”

             „Kdybys mohl, už bys ho dávno přivedl. Občas se neshodneme, ale tohle bys mi neudělal. Nenechal bys mě týdny trpět.”

             „Možná udělal, kdyby byla cena opravdu vysoká,” našlapoval velice opatrně, ale ve svém stavu jsem podobným jemným nuancím nepřikládal důležitost, jakou zasloužily.

             „Promiň Cere, fakt se necítím na hádanky.”

             „Už jsem starý, a v posledních desetiletích můj vliv hodně zeslábl. Zažil jsem podobné výkyvy už mnohokrát, ale tenhle je jiný. Jiná doba má jiná božstva a pro mě už tady není místo.”

            Zbystřil jsem, ale pořád moc nechápal, co chce říct. Určitě nic dobrého, jinak by takhle nezastíral. Chvilku mlčel, než si přisedl vedle mě.

             „Kdysi bych ti mohl Fjodora vrátit a cenu za jeho život si dovolit, ale teď už ne. Jsi můj poslední učeň, věděl jsem to už ve chvíli, kdy jsem tě oslovil. Tehdy jsem jen netušil, jak málo času mi ve skutečnosti zbývá.”

             „Co se mi snažíš říct? Že umíráš? Nebylo smrti už dost?!” trochu mi na konci uklouznul hlas, ale k čertu s tím.

             „Pokud by bohové mohli umírat, tak ano. Už žiju velice dlouho, a teď je vlastně stejně vhodná doba pro odchod, jako jakákoliv jiná. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Hodně jsem v posledních dnech přemýšlel. Víš, nikdy jsi po mně nic nechtěl. Tedy, nic, co bych ti mohl splnit pouze já, ze své podstaty. I proto bych ti chtěl věnovat svůj poslední zázrak, pokud budeš souhlasit.” Musel na mě po lopatě, ale nakonec jsem přeci jen pochopil. A byl bych snad i raději, kdyby ne.

             „Mám obětovat tebe? Za Fjodora? Co to je, kurva, za volbu?!” I mým uším jsem zněl přiškrceně a zoufale. Neměl jsem sílu řešit něco takového. Prostě neměl. Chtěl jsem odejít, ale nedokázal jsem se ani zvednout.

             „Žádná, nad kterou bys musel přemýšlet.” Cer mluvil klidně, rozvážně. Stejným způsobem mi vždycky vysvětloval magii. „Víš, nikdy jsem úplně nesouhlasil s vaším vztahem, a Fjodorovi jsem svůj názor i několikrát řekl. Měl jsem strach, aby tě nevyužil a nezanechal v tobě příliš hluboké šrámy. Asi je vhodná chvíle uznat, že i bůh se může mýlit. Zasloužíte si jeden druhého, v dobrém a špatném smyslu, a já jsem ochoten vzdát se svého zbývajícího času, aby Fjodor mohl žít.” Pousmál se.

            Já nemohl.

             „Cere, něco takovýho přece nemůžu…” Až když mě jemně chytil za ruku, jsem si uvědomil, jak se třesu.

             „Vnímej to jako dar. Nemusíš se trápit hloupou vinou, protože žádnou neneseš. Chtěl bych ti Fjodora vrátit, protože já jsem tvoje minulost a v něm spočívá budoucnost.” Položil mi dlaň na tvář. Jakkoliv jsem Cera miloval, měl pravdu. Věděl jsem jasně, co chci, a ze stejného důvodu se mi ze sebe dělalo zle.

             „Chceš ho zpátky, Viktore?” zvedl mi hlavu, abych se mu musel podívat do očí. Do těch starých, hnědých očí, jejichž tíhu jsem nikdy neunesl. Tentokrát však ano, protože jsem ve svých rukách držel jeho život. Udělal pro mě hodně, a nikdy nechtěl nic výměnou. Dal mi vědomosti a domov, staral se o mě, když jsem byl ostatním ukradený, a vždycky mi naslouchal.

             „Chci,” přiznal jsem a po tvářích mi tekly slzy. První, od Fjodorovy smrti.

             „Budiž,” usmál se. Vlídně a hřejivě. Stejně jako když jsem ho potkal poprvé. Připadal jsem si jako v nějaké tragické hře. Můj vlastní otec mě připravil o muže, kterého jsem miloval. A teď jsem měl obětovat bytost, která mi byla otcem mnohem více, abych to mohl odčinit. Cer mi mnohokrát vyprávěl o rovnováze magie a vesmíru, ale myslím, že jsem ji nikdy na vlastní kůži nepocítil víc, než právě v ten moment. A už nikdy potom jsem ji nepřestal nenávidět.

             „Zavři oči, Viktore,” řekl mi tiše a já poslechl.

Nevím, kdy přesně jsem na tváři přestal cítit jeho ruku. Nevím ani, jak dlouho jsem seděl v potemnělém obýváku se zavřenýma očima a skutečně věřil, že už mi nic nezbylo. Pak se pohovka vedle mě prohnula pod další vahou. Nedokázal jsem otevřít oči, příliš jsem se bál.

             „Viktore,” zašeptal Fjodor a já nakonec odvahu našel.

            Seděli jsme tam dlouho, bez dalších slov. Chtěl bych říct, jak se v tu chvíli všechno projasnilo, slunce vyšlo a Cer si jen odskočil udělat čaj, ale nic takového se nestalo. Starý bůh mi věnoval svůj poslední zázrak, přesně jak slíbil.

Venku se spustil liják a sesadil z trůnu panující horko a dusno.