Ke mně domů jsme se vrátili už téměř před měsícem, ale Fjodor se dosud neodhodlal mluvit o odjezdu do Ruska. S každým dalším dnem ale bylo jasnější, že se tomu tématu dlouho vyhýbat nemůžeme: Fjodor byl stále neklidnější a nepříjemnější, rozčilovaly ho maličkosti a mně pak lezl na nervy zase on.

            Přišel za mnou pár dnů po svém návratu a poděkoval mi, ale víc jsme se o Cerovi nebavili. Fjodor si dobře uvědomoval, co jsem pro něj obětoval, ale odmítal jsem ho tím vydírat. I kdybych na to náhodou měl žaludek, nemohl jsem čekat, že se změní na povel. Kdovíjak dlouho žil sám a byl zvyklý na svůj klid. Jenže i moje trpělivost měla své hranice, a Fjodor na ně začal narážet s drtivou pravidelností.

            Kousavá poznámka tady, malá rozepře támhle, a než jsem se nadál, plánoval jsem v duchu, jak bych mu mohl zakroutit krkem. Právě z takových úvah mě vytrhnul zvonek.

            Za dveřmi stála Nora v doprovodu vysoké, snědší a černovlasé čtyřicátnice – byla mi zvláštním způsobem povědomá, aniž bych si dokázal vybavit proč. Bez keců jsem je obě pustil dovnitř. Vlastně jsem byl za další společnost docela rád.

            Nora se zula, ještě v předsíni mi stiskla ruku a polohlasem popřála upřímnou soustrast. Poděkoval jsem. Jistěže o Cerovi věděla. Všichni zainteresovaní o jeho odchodu věděli. V posledních týdnech jsem proto vyřizoval hodně kondolenčních telefonátů od lidí, o kterých jsem v životě neslyšel. Pokud to vůbec lidé byli.

            Pak mi podala ruku i druhá žena. „Létó, pověřená zástupkyně Rady nejvyšších magických autorit ve věci pozůstalosti Cera Karneho,“ představila se. Létó… Proto mi byla povědomá. Naposledy jsem ji viděl před pár lety v Brně a nerozloučili jsme se zrovna v dobrém. Podle všeho si ale na moji neuctivost buď nevzpomínala, nebo ji nechtěla vytahovat.

            Dámy obsadily pohovku a poté, co odmítly nabídku něčeho k pití, usadil jsem se do křesla naproti. Fjodor zůstal opřený o obývákovou zeď.

            První se slova chopila Nora: „Jakkoliv mě to mrzí, nejdu jen na obyčejnou návštěvu. Některé záležitosti se zkrátka musí urovnat. S Cerovým odchodem je třeba vyřešit otázku jeho pozůstalosti, a pochopitelně také otázku tvého pověření ze strany Rady.“

            Měla samozřejmě pravdu, ale bylo to vlastně poprvé, co jsem si uvědomil praktické následky Cerova odchodu. Jedním z nich byl i fakt, že už jsem nebyl ničím chráněncem. Se svojí stávající mocí jsem ale ochranu stejně moc nepotřeboval.

             „Co se vůbec stalo s Dohnalovou a… zbytkem?“ zeptal jsem se Nory. Nehořel jsem zrovna touhou po detailech, ale potřeboval jsem nějaké rozuzlení. Jasnou a definitivní tečku. A když už jsem měl Noru po ruce, nebylo špatné využít příležitosti.

             „Nevím, kolik ti toho Cer řekl,“ začala nejistě.

             „Nic. Neptal jsem se.“

             „Vypovídal na tvém místě, což je sice krajně neobvyklé, ale z podstaty jeho titulu možné. Právě na základě tvého zprostředkovaného svědectví, spolu s důkazy zajištěnými během vyšetřování, došlo k udělení nejvyšších možných trestů.“

            Ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že Cer si všechno potřebné vytahal z mých vzpomínek – pravděpodobně ještě tu noc, kdy se to celé podělalo. Nepřišlo mi divné, jaké má pochopení, i když se mě na nic nezeptal a já mu nic neřekl. S ním to tak bylo vždycky. Rozuměl jsem, proč mi o svědectví neřekl, ale stejně mě to trochu mrzelo. Poděkoval bych mu, protože mi svým činem ušetřil spoustu bolestivého vzpomínání.

             „Jak dopadl Černý?“ pokračoval jsem.

             „Neposloucháš, co ti říkám, Viktore,“ povzdychla si Nora. „Černý, Dohnalová, Müller, všem přišili magický terorismus, úkladnou vraždu, vraždu ve stádiu pokusu a spiknutí. Minulý týden byli všichni bez výjimky popraveni. Možná by ses mohl občas podívat na zprávy.“

            Její slova mě donutila vzhlédnout. Nečekal jsem, že by Úřad popravil svoje lidi. Spoustu let za katrem, jistě, ale trest smrti? Nikdy jsem neslyšel o nejvyšším trestu pro nenadaného člověka. I u mágů se jednalo o výjimku vyhrazenou těm největším zrůdám.

            Chvilku jsem musel třídit vlastní pocity a Nora mě naštěstí nechala. Pro Lukáše Černého jsem neměl nic než pohrdání. Když mě vyhodil z domu, dával jsem si ledacos za vinu, ale s tím byl dávno konec. Upřímně, byl jsem rád, že ho zabili. Neměl bych, já vím, všechny argumenty jako ‚bez něj bys nebyl‘ a ‚přece nemohlo být všechno jen špatné‘, jsou jistě pravdivé, ale přesto jsem byl rád. Byl jsem ochotný ho nechat na pokoji, celé roky ignorovat jeho existenci, ale v Olomouci jsem pochopil, že jde jen o zbožné přání. Černý byl zahořklý křivdou, kterou si způsobil sám, a zaslepený pokřivenou představou spravedlnosti. Kdyby ho nezabil Úřad, asi bych nakonec přeci jen musel já. Jinak bych od něj neměl klid.

            Když jsem si tohle uvědomil, dýchalo se mi o něco snáz.

            Nora si změny zřejmě všimla a vyložila si ji jako pobídku k pokračování.

             „Asi můžu stejně dobře mluvit do zdi, ale Úřad se mění, Viktore. Richter s podporou nejvyššího velení v Německu prohlásil, že podobná zvěrstva ve vlastních řadách už Úřad tolerovat nebude a naplánoval obměnu velících důstojníků napříč odděleními. Já… nevím, jestli je úplně vhodná chvíle, ale požádal mě, abych vám oběma s Fjodorem vyřídila jeho hlubokou omluvu jménem Úřadu. Vaše i Cerovy zásluhy na řešení případu byly přiznány veřejně. Stejně tak jména a funkce všech odsouzených, aby nebylo pochyb, kde leží vina.“

             „Zajímalo by mě, zda byste jména odsouzených zveřejnili, i kdyby vás o to nepožádala Rada,“ podotkla Létó s blahosklonným úsměvem.

             „A když jsme u Rady,“ chytil jsem se tématu, „co Alexej? Neříkejte mi, že je v celém případu nevině.“

             „To není dotaz na Radu,“ prohlásila Létó a otočila se na Noru.

             „Cokoliv kolem Alexeje je komplikované.“ Nora se ani nesnažila špatné zprávy skrývat. „Jakkoliv silné máme podezření, nemůžeme mu nic dokázat. Alexej není včerejší, a jestli s Černým skutečně spolupracoval, pojistil se důkladně.“

             „Takže se vyvleče?“

             „Viktore, je ve vězení, a ještě hodně dlouho bude. Nikdy se úplně nevyvleče.“

             „Promiň, Noro, ale to jsou kecy,“ opřel jsem se do křesla, jako by mi mohlo poskytnout morální podporu.

             „A co chceš slyšet? Nemůžu Alexeje obvinit z toho, že za ním chodil někdo z Úřadu a pokusil se ho zabít. Není proti němu ani jeden přímý důkaz. Tvoje teorie dává smysl, ale nemůžeme někoho zabít jen na základě teorie. Jestli něco, tak Alexej z celého případu vychází jako oběť, ať se nám to líbí, nebo ne.“

             „Alexej nestojí za tvoje nervy, Viktore. Ono na něj jednou dojde, tolik ti mohu slíbit,“ promluvil Fjodor.

             „Máš pravdu,“ připustil jsem po chvilce ticha. Nemohl jsem s Alexejem nic udělat a Nora byla nejspíš v podobné situaci.

             „Můžu ti poslat závěrečnou zprávu, jestli chceš,“ nabídla.

             „Ne. Myslím, že vím všechno, co jsem potřeboval,“ odmítl jsem. Nechtěl jsem se celou věcí zabývat déle, než bylo nezbytně nutné. Potřeboval jsem ji jen uzavřít sám pro sebe.

 

„Jestli dovolíte, ráda bych přešla k záležitostem Rady,“ ozvala se Létó. Během mého rozhovoru s Norou taktně mlčela, ale když promluvila, bylo zřejmé, že další zdržování tolerovat nebude. „Raději bych tě navštívila za méně politováníhodných okolností, Viktore. Těžko máš náladu na byrokracii, takže se pokusím být stručná. Cer ti odkázal prakticky veškerý svůj majetek, včetně nemovitostí a finančních prostředků. Výjimku tvoří předměty, které musí z podstaty zůstat mezi členy Rady. Součástí jeho vůle byla i prosba, abych tyto náležitosti vyřídila já osobně - a z dobrého důvodu.“ Nastavila ruku, ve které se jí zhmotnily mně už dobře známé stříbrné hliníkové desky. Podala mi je.

             „Cer si přál, abych tě vzala pod svá křídla, pokud by se s ním něco stalo. Zároveň ale chtěl, aby ses rozhodl sám, zda o moji nabídku stojíš.“ Kdoví odkud vylovila moc hezké kuličkové pero. Otevřel jsem desky a zadíval se na dokument s pověřením. Byl stejný jako Cerův, jen jméno, datum a podpis byly jiné.

             „Co přesně by pro mě podpis znamenal?“

             „Nejsem Cer, Viktore,“ zvážněla a zadívala se mi do očí, dokud jsem neuhnul. „Já své lidi využívám často. Nemůžu slíbit, že se ti úkoly budou vždycky líbit, ale za jejich plnění dostaneš vždy zaplaceno. A samozřejmě budeš stejně tak pod ochranou mojí, jakož i celé Rady.“

             „Promyslím si to.“

             „Rozumná volba. Jen bych ti chtěla připomenout následky celého incidentu: Ostří vyvolalo velké vlny na mnoha místech, a ty rozhodně nestojíš na bezpečném kopci daleko od břehu. Možná to bude trvat měsíc, možná rok, ale začnou se o tebe zajímat různí lidé. Nerozmýšlej se zbytečně dlouho.“ Mluvila bez emocí, ale stejně jsem z její strany cítil lehký nátlak.

             „Dobře, budu na to myslet.“

             „Ještě mi, prosím, podepiš přijetí Cerovy vůle a statků s ní spojených.“ Posunula po stole další papíry, které jsem, na rozdíl od pověření, bez váhání podepsal.

             „Víc už vás nebudu obtěžovat. Na viděnou, Viktore. Na shledanou, navrátilče,“ rozloučila se se mnou i Fjodorem a zkrátka zmizela. Ačkoliv přišla s Norou, většinu času ji ignorovala. Ani se s ní nerozloučila.

             „Dobře si tu nabídku od Létó rozmysli,“ navázala Nora. „Velká část Úřadu by tě nejraději viděla mrtvého a mnoho mocností by tě chtělo využít pro vlastní zájmy. Létó nevyjímaje.“

             „Postarám se o něj,“ vložil se do rozhovoru Fjodor, než jsem mohl odpovědět. Nora se na něj nejistě zadívala.

             „Chceš mu zařídit ruský občanství?“

             „Zařídím cokoliv, co mu dopřeje klid.“ Koutkem oka jsem zahlédl, jak se narovnal a přešel ke mně. Ruka na rameni mě překvapila a upřímně jsem si nebyl jistý, jak si to gesto vykládat. Najednou jako kdyby mezi námi nikdy žádné neshody nebyly.

            Nora chvíli opětovala Fjodorovi pohled, než se zadívala na mě.

             „Hlavně nezapomeň, co chceš ty sám,“ řekla mi.

             „Já už si nějak poradím,“ kývnul jsem na ni. Její starosti jsem si svým způsobem cenil, ale nebyla třeba. Možná jsem ještě úplně nevěděl, co se sebou budu dělat, ale byl jsem odhodlaný na něco přijít.

             „Jak je libo,“ pokrčila rameny. Zvedla se z pohovky s jasným úmyslem odejít, ale pak zaváhala.

             „Asi už se neuvidíme,“ pronesla nejistě, „tak bych chtěla říct, že jsem tě ráda poznala. I navzdory všem okolnostem. Možná, že kdybychom se poznali jinde a jinak, mohli jsme být přátelé.“ Usmála se na mě a já cítil, jak mi Fjodor bezmyšlenkovitě sevřel rameno. Ignoroval jsem ho.

             „Možná,“ připustil jsem. Upřímně jsem tomu moc nevěřil, ale mosty jsem pálit nechtěl. „Moje číslo máš. Kdyby ses někdy chtěla sejít jen tak.“ Ucítil jsem, jak Fjodorova ruka na mém rameni ztěžkla ještě víc. Nějaká malá část někde hluboko ve mně se trochu škodolibě bavila na jeho účet.

             „To bych ráda,“ souhlasila a znatelně lehčím krokem vyrazila do předsíně.

             „Mějte se, pánové, a hodně štěstí,“ rozloučila se mezi dveřmi.

 

Fjodor se pokusil utéct do bezpečné vzdálenosti. Nepochybně proto, aby mohl předstírat, že na Noru nežárlil. Byl jsem ale rychlejší a chytil ho včas.

             „Nic mi k tomu neřekneš?“

             „Chtěl bych, abys jel se mnou,“ prohlásil po chvíli napjatého ticha. Takovou změnu tématu jsem nečekal. Pustil jsem Fjodorovu ruku a jen na něj zíral.

             „Do Ruska…“ vyslovil jsem pro jistotu.

             „Změna by ti prospěla. Navíc tě někdo musí naučit zacházet s mocí, jakou teď máš, a centrum Prahy pro trénink není zrovna vhodné místo.“

             „Ale… ty už ji nemáš,“ nechtěl jsem přímo narážet na to, co mu udělali nacisté, ale nemohl jsem si pomoct.

             „To, co se mi stalo, bylo spojeno s mým tělem. Když mě Cer vrátil zpět, nevstal jsem doslova z hrobu. Tohle tělo… není stejné jako to, které jsi viděl zemřít.“

             „To jsi pořád někde pohřbený?“ svraštil jsem obočí nad absurditou svých slov.

             „Pokud dovolíš, nechci nad podobnými věcmi příliš přemýšlet,“ prohlásil, ale podle pobaveného úšklebku si s tím moc velkou hlavu nedělal.

             „Takže máš zpátky svoji moc? A přišels o oheň?“

             „Omlouvám se, pokud ti teď připadám nudný,“ pousmál se, ale v očích mu zůstala vážnost.

             „Ne, spíš… Asi si tě bez ohně nedokážu moc představit.“

             „Ale já ho pořád mám. Oheň byl vždycky můj živel, proto mi předtím zůstal. A proto měl Darius svůj led.“ Na podporu svých slov lusknul a mezi prsty se mu proplazily plameny. Chvilku si je nechal přetékat z jedné ruky do druhé, než zase zmizely.

            Stočil oči zpátky ke mně: „Pojeď se mnou, Viktore. Prosím tě o to.“

            Musel jsem se od těch modrých očí odtrhnout a rozhlédnout se kolem, protože jinak bych mu odkýval cokoliv. Takový na mě měl vliv.

            Měl pravdu, měl bych ho nechat, aby mě učil. Intuice nebyla zázračná a spousta z Cerova učení zkrátka pozbyla platnost. Jenže jsem zrovna neplál vášní k Rusku, neuměl písmo ani jazyk, a nikdy ani moc neuvažoval o stěhování se mimo republiku. Opustil bych celý svůj dosavadní život.

            Druhou možností ale byla samota, která by mě nevyhnutelně čekala, kdybych odmítl. Fjodor by se asi čas od času ukázal, jako všechny ty roky předtím, ale po všem, co se mezi námi stalo a změnilo, jsem návrat ke starým zvykům nechtěl, a dost možná bych ho ani nezvládnul. I s tím, jak mě poslední dobou Fjodor vytáčel, a navzdory tomu, že jsem o něm pořád hodně nevěděl.

            V tu chvíli mi ale došlo, že když Cer mluvil o Fjodorovi a mojí budoucnosti, mluvil právě o tomhle. O novém začátku. Protože ačkoliv to Fjodor neřekl nahlas, nabízel mi podstatně víc než pár lekcí a výlet za hranice.

            Odtrhnul jsem pohled od okna, ke kterému ani nevím, kdy jsem se otočil, a zadíval se zpátky na Fjodora. Racionálně vzato jsem věděl, že se v bytě nic nezměnilo, a stejně mi přišel jiný. Jako kdybych ho do té chvíle vnímal jen napůl, stejně jako Fjodora. Cer mi řekl, že se nemám trápit vinou, protože žádnou nenesu, ale přesto mi trvalo víc než měsíc mu uvěřit a vytrhnout se z letargie. Po týdnech přežívání jsem se najednou začal zase cítit trochu naživu. A věděl jsem, že vlastně nemám na výběr. Ne pokud jsem skutečně chtěl jít dopředu, a ne přešlapovat na místě a stokrát přemýšlet, co jsem mohl udělat jinak.

 

Ve vzduchu viselo vyznání a nevím, jestli spíš moje, nebo Fjodorovo. Nehodlal jsem stát a čekat – nakonec, já se zlomil už dávno. V zatuchlém sklepě, když jsem se díval, jak Fjodor umírá.

            Nadechl jsem se a odhodlal se podívat Fjodorovi do očí. Viděl jsem, jak mu poklesla čelist a oči se mu nepatrně rozšířily překvapením. Znali jsme se příliš dlouho, než aby neodhadnul, co se chystám říct. Ale také jsme se znali příliš dlouho na to, aby mě to říct nechal.

            Utišil mě polibkem.

             „Já vím,“ odpověděl potom na má nevyřčená slova.

             „Pojedu s tebou,“ sdělil jsem mu svoje rozhodnutí.

             „Já vím,“ zopakoval a usmál se.