Let trval jen hodinu, ale přišel mi mnohem delší. A přistáli jsme na něčem, co připomínalo ranvej náhodně umístěnou doprostřed pole.

             „Většinou si sedneme v Berlíně a potom přejedeme autem, ale teď na to není čas,“ vysvětlovala Nora. Asi nebyla zrovna fanynkou bezpečnostních pravidel typu ‚zůstaňte připoutaní, dokud letadlo úplně nezastaví‘, protože se zvedla ze svého sedadla, sotva jsme se dotkli země.

            Navzdory létu byl venkovský ranní vzduch příjemně chladný a trochu mě probral. U budky, kterou jsem odhadoval na improvizovanou řídící věž, stálo přistavené černé SUV s označením Úřadu. S Norou jsme sice nasadili ostré tempo, ale Fjodor se zřejmě ještě úplně nevzpamatoval z leteckého zážitku a trochu zaostával, takže jsme se mu přizpůsobili.

 

Slunce pomalu vycházelo, ale v lesích, kterými jsme projížděli, ještě panovalo přítmí. Řidič po úvodním německém pozdravu taktně mlčel a po autobahnu se hnal solidní dvoustovkou.  Nemluvil ani Fjodor, který byl pořád bledý, ale vypadal už trochu líp než v letadle.

            Výhled kolem dálnice byl dobrých patnáct minut stejný a nezlepšil se, ani když jsme z ní sjeli a pokračovali po okreskách. Nic než moře stromů. Ty se ale po dalších deseti minutách rozestoupily a byly vystřídány mohutnými zdmi z červených cihel korunovanými kroutícími se linkami ostnatého drátu. Zatím jsem necítil nic vyjma špatného tušení, ovšem to se mě drželo už od chvíle, kdy mě Nora probudila.

            Zastavili jsme u strážnice před bránou. Nora si ode mě vzala doklady a pověření, od Fjodora pas, přihodila svou legitimaci a ještě nějaké vytištěné papíry s hlavičkou Úřadu, a všechno podala řidiči. Německému poděkování jsem rozuměl i přes neznalost jazyka.

            Chlap za volantem stáhnul okénko a předal štůsek dokumentů strážnému. Ten se zasekl na papírech od Nory a asi je vážně pozorně četl. Napětí rostlo, atmosféra houstla, ale než mohlo dojít k nějakému skutečnému dramatu, hlídač rozhodně pokýval hlavou a zvedl telefon.

            Hovor trval jen chvilku a pak už strážný otevřel bránu. Projeli jsme jí a tehdy jsem skutečně pochopil, co obnáší vězení pro nadané. Jako by mi dal někdo pěstí do žaludku a já se chvíli nemohl nadechnout – tak na mě dolehla všechna omezení, kterými byl areál vybaven. Instinktivně jsem se natáhl po svoji magii, jen abych zjistil, že ačkoliv ji samozřejmě v sobě pořád mám, vůbec na mě nereaguje.

             „Jen klid,“ řekl mi tiše Fjodor a položil mi ruku na stehno.

            Poprvé mě napadlo, jestli ho za druhé války nedrželi zrovna tady. Původní budovu věznice Řád postavil dávno před dvacátým stoletím a skutečně se jednalo o jedno z velice mála míst, kde se dalo úplně potlačit používání magie. Možná právě proto dokázal Fjodor ta omezení ignorovat? Protože ke svojí nové moci přišel pod jejich vlivem? Nenašel jsem v sobě odvahu, abych se zeptal.

            Vystoupili jsme z auta před hlavním blokem, kde už nás čekal uniformovaný oficír. Ukázkově Noře zasalutoval. Zjevně na takové projevy nebyla moc zvyklá, protože se jen nervózně usmála. Pak na ni spustil v němčině a tím můj přehled o situaci skončil. Nebo jsem si to alespoň myslel, ale naklonil se ke mně Fjodor a začal mi tiše překládat: „Projeli si moji složku a nelíbí se jim, co z ní vyčetli. Prý v povolení, které Nora přivezla, nebyla zmínka o mém příbuzenství s Alexejem.“ Těknul jsem očima k Noře a čekal, jak zareaguje. Po její úvodní nejistotě nezůstala ani stopa a do strážného se pustila s odhodláním a sebejistotou.

            Fjodor mi dál předával podstatné kousky jejich konverzace: Němec byl natolik disciplinovaný, že se zkrátka odmítl pustit s výše postavenou do přímé hádky. Celá roztržka netrvala ani pět minut, než nakonec ustoupil a Nora se na nás otočila se zadostiučiněním ve tváři.

             „Nepustí nás přímo němu, s tím jsem ostatně ani nepočítala. Doktoři si ho nechali na pozorování, ale vyslechnout ho můžeme.“

            Fjodor přikývnul na srozuměnou a Nora strážnému pokynula, ať nás tedy vede.

 

Uvnitř vypadala věznice přesně podle očekávání: Nedostatek oken nahrazovaly zářivky a chodbu vymalovanou nevýraznou šedí v pravidelných intervalech protínaly mříže s elektronickými zámky. Nemít průvodce, nepochybně bych se ve změti koridorů ztratil. Strážný nás ale vedl s jistotou.

             „Přestaň s tím,” napomenul mě Fjodor, když jsem se na něj už snad potřetí otočil. Byl jsem nervózní, ano, ale můj zájem o něj byla spíš jen prostá starost. Nehádal jsem se.

            Byli jsme dovedeni k malé a tmavé místnosti, která se mi ani trochu nelíbila. Její masivně vyhlížející kovové dveře by určitě udržely uvnitř kohokoliv. Nechtělo se mi tam a přes práh mě nakonec postrčil až Fjodor: Jemně se mi opřel rukou do zad a mě ani nenapadlo nějak vzdorovat.

            Prostor nebyl tak bezútěšný, jak se zdál zvenčí. V jedné ze stěn byl totiž zasazený průhled do další cely, tentokrát velmi dobře osvětlené. Oddělovalo nás tlusté bezpečnostní sklo lemované zřejmě stříbrným rámem. Symboly v něm vyryté jsem ale nepoznával. Na druhé straně byl zdánlivě obyčejný nemocniční pokoj, kterému však chyběla okna. Na posteli v něm spal Alexej a pohled na něj nebyl z nejpříjemnějších. 

            Jeho předloktí pokrývaly jizvy a v obličeji na tom nebyl o moc lépe. Zřejmě mnohokrát přeražený nos měl křivý a od levého oka se mu táhnul pruh kůže zdeformované popáleninami až k viditelně zmrzačenému uchu. I přes neudržované vousy a špatně zahojená zranění jsem tušil, že si kdysi s Fjodorem museli být dost podobní. Měli oba stejně úzké rty, výrazné lícní kosti a podobný tvar čelisti. Mimoděk mě napadlo, zda i Fjodor pod všemi permanentními iluzemi, které na sobě má, vypadá nějak takhle.

            Nebylo to poprvé, co jsem o něčem podobném přemýšlel: S ohledem na jeho věk a minulost bylo nepravděpodobné, že by byl stejný štramák jako zamlada. Přesto mě takové myšlenky plnily nejistotou a já se jim snažil vyhýbat.

             „Viktore?” promluvila na mě Nora s jistou naléhavostí v hlase. Uvědomil jsem si její ruku na svém rameni, ale nevěděl jsem, kdy ji tam dala. „Jsi v pořádku?” zeptala se, aniž bych musel něco říkat. Tvářila se vážně, snad až trochu ustaraně.

             „Jo… Akorát jsem nečekal, že bude vypadat takhle.”

             „Celý areál je zabezpečený. Propustí jen zhruba pět procent magie. Dost na to, aby nadaným zůstala jejich dlouhověkost, ale málo na cokoliv jiného. Včetně iluzí.”

            Pomalu jsem se otočil na Fjodora, který stál opodál, jako kdyby se ke sklu ani nechtěl přibližovat. Vypadal pořád stejně. A podle toho, jak koukal na Noru, se mu ani trochu nelíbila její starost o mě.

             „Magie iluzí, které mám na sobě, je už dost stará a od začátku poměrně silná. Musel bych tady zůstat aspoň pár týdnů, než by začala mizet,“ vysvětlil mi stručně, ačkoliv jsem otázku nevyslovil. „Probuďte ho,“ pokračoval a kývnul k Alexejovi.

            Nora jeho požadavek přetlumočila postarší ženě v lékařském plášti, která stála vedle dveří. Nepotřeboval jsem němčinu, abych z tónu doktorčina hlasu vyčetl protest.

             „Jestli ho neprobudí, jsme tady zbytečně,“ zavrčel Fjodor.

             „Nejsem si jistá, jestli je dobré ignorovat doktory,“ oponovala Nora.

             „Jsem jeho bratr, nikoho lepšího na takové rozhodnutí neseženeš,“ připomněl jí.

            Ještě jednou se na nás zadívala, zvlášť na mě. Do tohohle jsem se ale míchat nechtěl.

             „Dobře,“ rezignovala, „jak myslíš.“

 

Sledoval jsem přísně vyhlížející sestru, jak vešla do pokoje a napíchla injekční stříkačku na kapačku. Ať už mu dali cokoliv, nástup byl rychlý. Jen co odešla, otevřel Alexej oči: Byly stejně jasně modré jako Fjodorovy, a vzájemná podoba bratrů byla najednou až nepříjemná. Alexej měl v očích bolest a obezřetnost, ale taky zcela zjevný intelekt. Rozhodně neměl rezignovaný výraz člověka, který se pokusil zabít.

            Zadíval se na nás skrz sklo a zastavil se pohledem na Fjodorovi. V zářivkovém světle vypadal nezdravě, ale zjevně se necítil dost špatně na to, aby nemohl trochu zvednout ruku a ukázat svému bratrovi vztyčený prostředníček.

            Ze skrytých reproduktorů se ozvala ruština. Tichá a slabá. Alexej musel mít někde v pokoji mikrofon.

             „Co říká?“ zajímala se Nora.

             „Ptá se, jestli jsem přišel dokončit vaši práci,“ střelil po Noře pohledem, než stiskl příslušné tlačítko na zdi vedle průhledu. Domluvil a Alexej se na něj chvíli přemýšlivě díval, než odpověděl. Hovořil několik minut a podle protahujících se odmlk ho mluvení vysilovalo.

             „Zkontroluj Alexejovy záznamy, včetně návštěv,“ zaúkoloval Fjodor Noru.

            Přikývla a nechala se odvést kamsi do útrob areálu, my s Fjodorem zůstali. Alexej znovu promluvil a Fjodor se s ním pustil do řeči. Připadal jsem si najednou přebytečný. Nakonec jsem se opřel o zeď a zavřel oči.

            Zaposlouchal jsem se do tichého proudu ruštiny a snažil se aspoň z tónu jejich hlasů odhadnout, o čem se baví. Z několika zmínek o Talatovi a „Germanii“ a Rasputinovi jsem se dovtípil, že počasí to asi nebude, ale o moc víc jsem neodposlouchal. Existovalo kouzlo, které umožňovalo ne přímo ovládnout cizí jazyk, ale dočasně ho zkrátka vnímat ve srozumitelné podobě - jenže tady jsem na něj mohl samozřejmě zapomenout.

 

Naštěstí se Nora vrátila relativně brzy. V rukou nesla objemný šanon označený nálepkou „Naryschkin, A. P.“ a tvářila se dost vážně na to, abychom jí s Fjodorem věnovali plnou pozornost.

             „Tohle je hodně na hraně,“ promluvila a vytáhla štos papírů. „Někdo z pražského ústředí požádal o vydání Alexeje na základě vyšetřování ztráty ostří. Týden předtím, než se, aspoň podle Richtera, skutečně ztratilo. Navíc někdo jako Alexej v žádném případě nemůže být převezen někam jinam, i kdyby náhodou v Čechách bylo zařízení, které by splňovalo devítkové až desítkové zabezpečení.“

             „Proč vůbec žádost posílat, když věděli, že ji Němci zamítnou?“ zeptal jsem se.

             „Dobrá otázka. Za jiných okolností bych tipla administrativní pochybení, ale v jeho případě… moment,“ zastavila se uprostřed řeči a znovu se zadívala do lejster. Několik jich prolistovala a pokaždé sklouzla pohledem na konec stránky. „To snad není pravda. Nějaký podplukovník Müller žádost schválil a zachytil ji až kontrolní orgán. Oni ho vážně málem nechali převézt.“ Zněla, jako by nevěřila vlastním očím.

             „Můžou mít lidi i přímo na nejvyšším velení?“ zadíval se na ni Fjodor se zájmem a založil si ruce na prsou.

             „Upřímně moc nevím, co si myslet, ale rozhodně to nevypadá dobře,“ přiznala a pořád ještě kontrolovala razítka a podpisy. Fjodora si nevšímala.

             „A kde ho chtěli držet?“

             „Na Mírově… to přeci vůbec nedává smysl,“ kroutila nechápavě hlavou a evidentně četla údaje ještě jednou. „Mírov má jen pár vazebních cel pro nadané a stejně by v nich neudrželi nadaného páté nebo vyšší úrovně. Alexej by jim z toho udělal kůlničku na dříví.“

             „Kdo o převoz vůbec požádal? Myslím jmenovitě,“ pokračoval Fjodor ve výslechu.

             „Nevím, nebyli tak hloupí, aby se podepsali. Podali žádost pod hlavičkou Pražské centrály.“

             „Mohl to být Černý,“ prohlásil jsem.

             „Nebo Pokorný. Černý se zatím držel obdivuhodně zpátky. Nebýt Dohnalové, pořád bychom o něm nevěděli,“ oponoval Fjodor. „V knize návštěv není nic?“

             „Ještě jsem se nedívala, žádost mi přišla důležitější,“ vysvětlila Nora, než v objemné složce nalistovala příslušnou sekci. Chvilku procházela kolonky, načež překvapeně povytáhla obočí. „On asi nelhal, když řekl, že se ho pokusili zabít lidi z Úřadu. Včera je tu uvedený zase podplukovník Müller. Prý se jednalo jen o rutinní kontrolu, ale byl s ním hodinu o samotě. Měla bych ho nahlásit.“

             „Ne,“ ohradil se Fjodor v mžiku a vysloužil si tázavý pohled, „mohli bychom vyplašit Černého a lidi, kteří s ním pracují. Alexej by měl svědčit. Umístil bych ho do izolace, aby třeba Müller nezkusil dokončit, co zbabral, ale nedělej nic, co by mohlo vzbudit podezření. Můžeš zařídit, aby ho prohlásili za mrtvého? Černý a jeho komplicové by se mohli trochu uklidnit a my bychom získali víc času.“

             „Zkusím to,“ přikývla, než zase zmizela.

             „Co máš v plánu, Fjodore?“ zeptal jsem se, jakmile jsme opět osaměli.

             „Musíme zjistit, kde Černý schovává Talata a ostří. Nemůže být daleko od Mírova, který je jinak strašně z ruky. Nemělo by smysl tahat Alexeje tak daleko, jen aby ho pak museli vozit zpátky do Prahy kvůli rituálu.“

             „Neříkal Tomáš, že je Talat pořád v Praze?“ podotkl jsem.

             „Mohl být v danou chvíli, ale dává smysl, aby Černý chtěl odvézt ostří někam dál než pár ulic od Úřadu. A rozhodně by ho chtěl mít dál než pár ulic ode mě. Pokud nemáš specializované zařízení, které by jeho moc odstínilo, je velký problém podobně silný artefakt přechovávat v tajnosti. A taková zařízení se neshánějí snadno ani lacino.“

             „Nebudu se ptát, odkud tohle všechno víš,“ okomentovala Fjodorova slova Nora, která se stihla vrátit v rekordním čase.

             „Neptej, ulevíš nám oběma,“ pousmál se na ni Fjodor a já se zdráhal uvěřit, že se právě pokusil o vtip. „Souhlasili s mým návrhem?“

             „Nadšení nejsou, ale ano. Hned ráno vydají prohlášení o Alexejově úmrtí.“

             „Napadá tě nějaké místo v okolí Mírova, kde by se Černý mohl schovávat?“

             „Mě? Ne, musela bych se podívat do soupisky nemovitostí našich lidí i Úřadu.“

             „A můžeš se podívat?“

             „Až budu zpátky v Praze, tak určitě. Ale budu potřebovat pomoc.“ Vyzývavě se zadívala na Fjodora, který jí zhatil plány prostým: „Viktor ti pomůže.“

 

Nora si nechala okopírovat některé klíčové dokumenty z Alexejovy složky, než nám oznámila, že se můžeme vydat zpátky do Prahy. Já zprávu vítal, Fjodor o něco méně.

             „Odvezou nás na Berlínské letiště, cesta bude podstatně příjemnější,“ oznámila Nora.

             „Pojedu vlakem,” odmítl ji Fjodor sebejistě.

             „Vlakem cesta trvá přes čtyři hodiny, chceš zbytečně ztrácet čas?“

             „Raději čas než rozum. Vy dva klidně leťte, můžete se pustit do prověřování, než dorazím.“ Zněl pevně rozhodnutý.

             „No dobře, jak myslíš,” pokrčila Nora rameny. Myslím, že by ho nepřesvědčila ani za zlaté prase.

 

Těsně předtím, než jsme nasedli do auta, si mě Fjodor vzal stranou.

             „Jestli něco zjistíš, neříkej o tom Noře. A jestli něco zjistí ona, zkus ji odradit.”

             „Proč? Chceš se postavit proti Černému, Talatovi a kdoví komu ještě, sám?”

             „Nedovolím, aby se ostří vrátilo do rukou Úřadu,” zavrčel a bolestivě mi sevřel mi paži.

             „Jasně, chápu. Dořešíme to doma,” odbyl jsem ho, když jsem si všiml, jak se k nám blíží Nora.

             „Nasedněte, musíme stihnout letadlo!”