Vrátil jsem se domů, kde bylo absolutní ticho. Samozřejmě mě okamžitě napadlo, že Fjodor zase zmizel, ostatně párkrát už to v minulosti udělal, ale teď by si tím nijak nepomohl. Beze mě by tenhle případ nevyřešil… A navíc tu měl furt svůj kufr.

            Prošel jsem obývákem a desky s Cerovým pověřením hodil na konferenční stolek: Náraz hliníku zahřměl ve stávajícím tichu jako exploze. Po ní byt opět oněměl a já si uvědomil, že stojím s obdivuhodně vymetenou hlavou v obýváku. Svrběly mě prsty. Potřeboval jsem něco dělat. Představa, že bych měl poslušně čekat na Fjodora až se, bozi vědí kdy, vrátí, mě doslova odpuzovala. A tak jsem si šel pro začátek uvařit kafe.

            Z hypnotizování rychlovarné konve jsem procitl do myšlenky, že mám doma dvě knížky, které by mi mohly pomoct s vyšetřováním. Takže jsem zalil hrnek rozpustné kávy a vydal se na lov. Nalezení svazků v chaosu mé specializované knihovny zabralo dobře půl hodiny, ale nakonec jsem se do kuchyně vracel s oběma. Přibral jsem hrnek a vyrazil do obýváku: Po cestě jsem ještě očima zavadil o notebook na pracovním stole, který jsem po chvilce váhání vzal taky. Sice jsem si mohl psát poznámky na papír – dělám to tak radši –, ale v tomhle případě bude elektronická verze dokumentů praktičtější.

            Samozřejmě se nabízí otázka, proč knihy, když mám připojení k internetu. Odpověď je jednoduchá – síť byla stvořena pro běžné lidi. Během života už se mi několikrát potvrdilo, že drtivá většina dostupných elektronických zdrojů prošla na popud Úřadu úpravami. Těm neveřejným se na druhé straně nedalo moc věřit. Encyclopaedia Omnis Obscura, která mi ležela na stole, došla cenzury také, ale v podstatně menší míře.

            V objemném svazku jsem vyhledal Rasputinovo jméno: Heslo o něm uváděla notoricky známá fotka zarostlého muže s pronikavým a zlověstným pohledem. Rasputin, v celé své kráse. Začetl jsem se do textu, jenž se dost lišil od veřejné verze, která jednoho z posledních velkých mágů degradovala na podvodníka těžícího z kultu osobnosti a psychologické manipulace. Tohle ponížení mi přišlo neskutečně sprosté, a to jsem si o skutcích dotyčného myslel svoje. I na stránkách Obskury ovšem Rasputinovu zálibu v magii, která byla později postavena mimo mezinárodní zákony, přešli pouhou lakonickou zmínkou o podezření z pochybných praktik.

            Vytahal jsem z knihy, co šlo, a otevřel druhý svazek – Nauku o magických tocích. Během chvíle jsem si ověřil, že je stejně suchá a nudná, jako v době, kdy mě z ní Cer učil. Ale co jiného očekávat od knihy, která si nikdy nekladla za cíl víc, než jen čtenáři poodhalit základy fungování magie. Od těch nejmenších prvků, které se vázaly na DNA a umožňovaly lidem se správnou genetickou výbavou magii používat, až po principy, jež řídily vesmír. A nejen ten náš.

            To, co jsem po knize chtěl, jsem našel spíše náznakem: V kapitole o rezonančních hladinách byla zmínka o rituálech, které právě díky rezonanci dokázaly na malý okamžik přemostit naši realitu s jinou. Autor se nebál superlativů a vyzdvihoval techniku jako jeden z revolučních objevů. Nikde se přitom neřešilo, že Rasputinovi se přemostění podařilo vytvořit podstatně dříve a pravděpodobně na mnohem delší dobu.  

 

Akorát jsem dopisoval své poznámky a domněnky, když v zámku zachřestily klíče. Moje nálada okamžitě poskočila vzhůru, za což jsem si vzápětí dal mentální facku. Pořád jsem si musel připomínat, že Fjodor přijel jen na chvíli. Vyřeší si svoje, párkrát se spolu vyspíme a zmizí kdovíkam, kdoví na jak dlouho. Jako už tolikrát.

            Jenže když pak stál v předsíni – pěkně upravený, nažehlený a nepřístupný –, bylo mi jasné, že jsem stejně v hajzlu. Jako už tolikrát.

            Navíc byl pryč příliš dlouho, než abych si touhu po něm vůbec vymlouvat chtěl.

            Zvedal jsem se z pohovky a stále ještě věřil, že zvládneme dojít do ložnice. O pár minut později už jsem doufal aspoň v gauč. Když se ani to nemělo podařit, odtrhnul jsem se od Fjodorových úst a jasně ho nasměroval do obýváku. Teď už nebyl moc upravený: Košili měl napůl rozepnutou a v jeho očích se nepřístupnost vystřídala s chtíčem. Slušelo mu to tak mnohem víc.

            Vlastně ani nevím, proč jsem se tolik fixoval na gauč – stejně jsme skončili na zemi. Parkety sice nebyly pohodlné, ale na protesty mi nestačil dech a záhy ani mozková kapacita. Fjodor se skláněl nade mnou, zapřený jednou rukou vedle mojí hlavy. Druhou svíral nás oba a tempo, které nasadil, mi vypálilo z hlavy všechno kromě „víc“ a „prosím“.

            Oč jsem žádal, to jsem taky dostal. Fjodor nad sebou ztrácel kontrolu; já ji neměl už od chvíle, kdy ten parchant překročil práh. Napjal jsem se v podvědomé snaze pomoct něčemu, co už žádnou pomoc nepotřebovalo, a nechal se pohltit orgasmem. V křeči jsem se praštil hlavou o podlahu a bylo mi to úplně jedno.

            Neusnul jsem, ale přesto se probral. Pořád na zemi, a s bolavým zátylkem. Kolem se válely knížky, které jsme předtím zjevně shodili.

            Fjodor ležel vedle mě a zíral do stropu.

             „Chyběls mi,“ řekl tiše. Věděl jsem, že tím nemyslí úplně to, co bych chtěl, ale mohl jsem si aspoň lhát do kapsy.

             „Tak jsi měl přijet dřív,“ okomentoval jsem jeho povzdech bez přemýšlení a vyřčená slova mi velmi rychle zhořkla na jazyku.

             „Hm,“ zamumlal a místo skutečné odpovědi hrábnul naslepo po jednom z kolem ležících svazků.

             „Encyclopaedia Omnis Obscura? Netušil jsem, že máš takový škvár.“

             „Někteří z nás si nemůžou dovolit kompletní vydání Kodexu,“ odvětil jsem a konečně si na podlaze aspoň sednul. V duchu jsem dřevo proklel a zapřísahal se, že příště už na zemi ne.

             „Stačilo by se zeptat.“

             „Kdybych ho tolik potřeboval, půjčím si ho od Cera.“ Měla to být normální odpověď, ale podráždění, které v ní zaznělo, Fjodorovi neuniklo. Povzdechl si a posbíral se z podlahy.

            Tolik k příjemnému přivítání.

             „Viktore,“ začal, ale já ho nenechal domluvit.

             „Neřeš to. Jdu se vysprchovat,“ uzavřel jsem diskuzi a zbaběle utekl.

 

Sprcha mi pomohla, i když míň, než jsem doufal. Byl jsem přecitlivělý a reagoval přehnaně. Moc dobře jsem si totiž uvědomoval, že Cer ráno nežertoval. Opravdu jsem se zapletl do hry, kterou bych nemusel přežít. Fjodor mi sice v minulosti několikrát zachránil krk, ale netoužil jsem mu k tomu dávat další příležitost. Role dámy v nesnázích se mi odjakživa z duše protivila. Zároveň jsem ale věděl, že v téhle šlamastyce se bez trochy pověstné ruské grácie po boku neobejdu, ačkoliv kvůli ní přijdu o hrdost a dost možná také o důstojnost.

            V koupelně jsme se vystřídali beze slova, jako ostatně vždycky. A když jsme se znovu sešli v obýváku, jako by se nikdy nic nestalo.

             „Napadá tě, kde začít?“ zeptal jsem se a sbíral knížky ze země. V duchu jsem si gratuloval k tomu, že mi žádná z nich nespadla na hlavu.

             „Dali mi seznam lidí, kteří měli k ostří přístup. Sice jich není moc, ale situaci nám to zrovna neusnadňuje.“ Na chvilku se vzdálil a při návratu mi podal jediný list papíru, na kterém bylo pouhých pět jmen.

             „Vážně si Richter myslí, že nám tohle projde? Vyslýchat lidi z Úřadu?“ zapochyboval jsem, když jsem si přečetl všechny ty hodnosti. Než mi Fjodor stihnul odpovědět, vyrušil nás zvonek. Nikoho jsem nečekal, ale klidně to mohl být nějaký zákazník.

             „To bude asi omyl,“ zněla moje reakce poté, co jsem otevřel dveře. Stála za nimi totiž blonďatá třicátnice v širokých květovaných šatech, tedy všechno jen ne prototyp mého běžného návštěvníka.  

             „Ne, pane Černý, to nebude,“ odpověděla s pobaveným úsměvem a sundala si sluneční brýle. Její gesto bylo tolik dramatické, až jsem skoro čekal, že se za tmavými skly objeví někdo známý. Ale nestalo se, takže jsem skončil zmatený ještě o trochu víc.

             „Kdo jste?“ zeptal jsem se opatrně. Snažil jsem se o neutrální tón, ale možná se mi do otázky přeci jen vloudila trocha podezření.

             „Nora Miřická. A posílám pozdravy od plukovníka Richtera,“ odpověděla a začala se přehrabávat v bílé kabelce, z níž nakonec naštěstí nevylovila kvér ale služební průkaz.

             „Myslel jsem, že musíte nosit uniformu.“

             „Nemohli bychom si o tom popovídat vevnitř? Je trochu nezdvořilé nechat dámu stát na chodbě, nemyslíte?“

            Tak dámu? Tou byla přesně do chvíle, než se představila. A dál se mi ji rozhodně pouštět nechtělo.

             „Pane Černý… Viktore… můžu vám říkat Viktore?“ ani nepočkala na odpověď, než pokračovala: „Chápu, že mi nevěříte, ale opravdu jsem za vámi přišla, abych vám pomohla. Přísahám.“

            Měl jsem pocit, že neodejde, i kdybych jí zavřel před nosem, tak jsem ji nakonec pustil do bytu. Nechal jsem ji zout a v duchu se snažil rozpomenout, jak velký svinčík doma mám. S Fjodorem jsem takové malichernosti nikdy neřešil, ale u ní jsem, kdoví proč, tu potřebu měl. Možná proto, jak ostře její stylovost kontrastovala s mým bytem.

            Fjodor ji v obýváku zpražil pohledem s tak neskrývaným zájmem, že jsem začal pátrat v paměti, jestli se náhodou někdy nezmínil o nějakých milenkách. Jenže on se mnou nemluvil ani o mužích, tak těžko soudit.

            Pozdravila ho v ruštině. K mému nepříjemnému překvapení. Fjodor jen povytáhl obočí, než jí odpověděl.

             „Když už jsme tu všichni, ráda bych se představila formálně. Jmenuji se Nora Miřická a dělám u rozvědky vy-víte-čeho. Je mi jasné, že mi to nebudete úplně věřit, ale mým jediným úkolem je usnadnit vám práci,“ vysvětlila, naštěstí česky. Neptala se, jestli si může sednout, zkrátka obsadila volné křeslo.

             „Usnadnit naši práci a detailně o ní informovat vaše nadřízené, předpokládám,“ dodal Fjodor.

             „To je samozřejmě pravda. Nakonec, ostří je stále majetkem Úřadu, a pokud se ho podaří najít, tak se tam také vrátí,“ její tón nabral na ostrosti.

             „Nepřipadá v úvahu,“ ohradil se Fjodor. Stejně jako u Richtera v kanceláři se snažil tvářit odměřeně, i když to v něm vřelo. Jenže Miřická ho na rozdíl od jejího šéfa podle mě prohlédla.

             „Vidíte a já přitom měla pocit, že se neptám, ale oznamuji, pane Naryškine“ její úsměv na chvilku povadl.

            Fjodor sebou viditelně trhnul, když uslyšel svoje rodné příjmení.

            Raději jsem hned zasáhl, krev se totiž z parket doluje vážně těžko: „No… dáte si něco k pití, paní Miřická?“

             „Slečno, nebo mi říkejte zkrátka Noro, to bude nejlepší“ opravila mě. „A sklenka vody zní výborně.“

             „Fjodore?“ oslovil jsem ho, abych mu na pár vteřin přetrhl tok myšlenek.

             „Pro mě nic,“ odmítl a dál ji vraždil pohledem.

            Zatím nám pomáhala opravdu znamenitě.

            Přinesl jsem objednanou vodu a sednul si vedle Fjodora. Nora byla stále ještě naživu, ale atmosféra v místnosti se i tak dala krájet.

             „Takže, kam jste se dostali, pánové?“ pokračovala v hazardování se svým životem. Fjodorův pohled okázale ignorovala, a když mluvila, tak spíš ke mně. Skoro jako by trestala tvrdošíjné dítě ignorací.

             „Moc daleko ne,“ přiznal jsem.

             „Donesla jsem veškeré dokumenty, které se týkají artefaktu a přístupů k němu. Vlastně mě překvapilo, jak málo jich je,“ vytáhla z kabelky malý tablet a položila ho na stůl, nedaleko seznamu, který jsme s Fjodorem řešili těsně předtím, než přišla. „Vidím, že už máte seznam lidí k výslechu, to je dobře. Vzala jsem s sebou části jejich složek, které vám můžu ukázat.“

            Řekla to jako by mimochodem, ale Fjodor najednou zbystřil: „Ukažte.“ Stále ještě zněl podrážděně.  

            Nora s úsměvem přikývla, dohledala v tabletu dokumenty a podala jej Fjodorovi. Nahlédl jsem mu přes rameno: Osobní údaje, rodinní příslušníci, minulost, současnost, psychologické profily – bylo tam toho tolik, že jsem si ani netroufal odhadovat, co mohlo být v těch částech, které vynechala.

             „Hmm,“ zamumlal Fjodor, kterého zjevně zaujal generálmajor Jan Pokorný.

             „Narazil jste na něco, pane Naryškine?“ zeptala se s neskrývaným zaujetím Nora, která od úsměvů přešla k vážnosti. Najednou jsem si ji dokázal představit jako zaměstnankyni Úřadu.

             „Možná. A ještě jednou mi řekneš Naryškine, tak tě vyprovodím dveřmi, aniž bych je předtím otvíral.“

             „Tykání by měla nabízet žena, ne?“ podotkla spíše žertem.

             „Opravdu se chceš dohadovat o etiketě s někým, kdo žije víc jak čtyři století?“ zeptal se Rus a zněl vlastně pobaveně, což bylo dobré znamení.

             „Touché. Dobrá, Fjodore, co tě tak zaujalo?“

             „Pokorný. Dělal sedm let dozorce v Kreuzu. V jaké části pracoval?“

             „To bych si musela vyžádat od interního. Proč to chceš vědět?“

             „Protože tam máte jednoho ze dvou mágů, kteří by podle mě mohli se zmizením ostří mít něco společného.“

            Nora ztuhla. „Alexej? Ten tam ale sedí pořád.“

             „To si Řád opravdu myslí, že ho ty mříže zadrží? Měli jste ho zabít, když jste ho zatýkali. Nebo ho pustit na svobodu, aby to mohl udělat někdo jiný,“ zavrčel Fjodor.

             „O kom to mluvíte?“ přerušil jsem je. Tahle přezíravost mi nebyla příjemná ani v Richterově kanceláři, natož u mě doma.

            Nora otevřela pusu, aby mi odpověděla, ale nestihla to. „Mlč! Tohle ti nepřísluší,“ utnul ji svým vytříbeným způsobem Rus.

             „No, tak si posluž,“ pokynula mu a netvářila se přitom dotčeně. Čekal jsem, že si ho za ten výlev podá, ale zjevně jsem ji odhadl špatně.

             „Alexej je můj mladší bratr,“ oznámil mi Fjodor bez náznaku jakéhokoliv zájmu. Jako kdyby mi vysvětloval, že nebe je modré a tráva zelená. Připadal jsem si trochu jako idiot, protože se zdálo, že Nora toho o Fjodorovi ví víc než já.

            Omezil jsem se na prosté „aha“. Nenapadlo mě, jak bych měl reagovat na sdělení, že Fjodorův bratr sedí v nejpřísněji hlídaném specializovaném nápravném zařízení v Evropě. Tedy, otázek bych měl spoustu, jenže i já chápal, že na ně nebyla úplně vhodná chvíle. S Fjodorem si to vyřídím později. Dle toho, jak omluvně se na mě díval, s tím asi i počítal.

             „Proč myslíš, že by v tom Alexej mohl mít prsty?“ roztrhla náš pohled Nora.

             „Asi bych vám měl nejdřív říct, proč Rasputin ostří vlastně stvořil,“ začal Fjodor jednu z nejobsáhlejších exkurzí do své minulosti, jakou jsem u něj za ty roky zažil. „Zastával totiž názor, že schopnost manipulovat s magií z nás dělá něco inherentně lepšího. Že bychom neměli žít vedle lidí, ale spíše nad nimi.“

             „To zní spíš jako Hitler než Rasputin,“ podotkla Nora.

             „Ti dva k sobě měli blíž, než by mi bylo milé,“ přikývnul Fjodor. „Rasputin ale věděl, že mezi tehdejšími mágy bylo jen pár takových, kteří disponovali potřebnými schopnostmi ke splnění jeho plánu. Kdyby však ještě existovala Stará krev, tak by se mu podařilo uzurpovat nadvládu nad světem. Přes dvacet let proto tvořil Půlnoční ostří, s nímž by Starou krev dokázal přivést zpět. Nechybělo mnoho, a vážně by se mu to povedlo.“

             „Proč neuspěl?“ zeptala se Nora.

             „Zabil jsem ho,“ prohlásil věcně.

            Cítil jsem, jak mi klesá čelist. Nutno říci, že Nora na tom nebyla o moc lépe – snad poprvé jsem ji viděl naprosto šokovanou. Automaticky jsem zvednul ruku, abych gestem zastavil konverzaci.

             „Ty jsi zabil Rasputina?“ ujistil jsem se.

             „Nebyl jsem na to sám, ale ano. Zkoušel jsem mu to rozmluvit, ale nakonec mi nedal jinou možnost,“ přikývnul Fjodor zcela vážně.

            Místnost na dlouhé minuty ztichla.

             „Proč jsi ale dal ostří Úřadu? Mohl jsi ho zničit, nebo někam schovat,“ promluvil jsem znovu, jakmile jsem Fjodorovu informaci aspoň trochu vstřebal.

             „Ani jeden z vás nemá představu, jak složité je zničit takhle mocný artefakt. Tou dobou jsem měl i jiné starosti a věděl jsem, že to prostě nestihnu,“ založil ruce na prsou, aby nám naznačil, že z něj už víc nedostaneme.

            Fjodorova minulost nebylo ani tak citlivé téma jako spíš betonový sarkofág. Jen málokdy se mi z něj podařilo něco vydolovat – buď moje otázky zamluvil, nebo řekl narovinu, že o tom nechce mluvit. Takže jsem byl i za tenhle výlet rád.

             „No, já jsem přišla hlavně kvůli těm dokumentům. A i když jsem ráda, že jsme uvedli věci do chodu, tak už musím jít,“ oznámila Nora po zběžném zkontrolování telefonu.

             „Tu pomoc jsem si asi představoval trochu jinak,“ podotkl jsem a vysloužil si za to od Fjodora nevyslovené ale velmi zřetelné varování. Bylo mi jasné, že by ji nejradši vynesl v zubech, ale já se nemohl ubránit dojmu, že jsme se dokázali pohnout kupředu hlavně díky tomu, že přišla.

             „Neboj, Viktore, ještě se uvidíme,“ usmála se na mě. Takhle jsem svoji poznámku pochopitelně nemyslel. Což bylo jasné všem zúčastněným. Možná si prostě jen chtěla ještě jednou kopnout do Fjodora a bylo jí jedno, že si její fórek odskáču já. Pak se rozloučila a odešla.

            Zamknul jsem za ní a vrátil se zpátky do obýváku.

 

Fjodor se sice tvářil neutrálně, ale křeč v ramenou zamaskovat úplně nedokázal. Potřeboval jsem s ním probrat spousty věcí, ale jediný pohled mi stačil k tomu, abych si uvědomil, že na další tlachání už dneska nemá náladu.

            Vstal z pohovky a zamířil ke mně kroky tak ráznými, že mi přeběhl mráz po zádech. Bál jsem se ale zbytečně – jen mě políbil. Krátce a letmo. Nora s ním musela zamávat víc, než jsem myslel.

            Mlčky jsem sledoval, jak se obouvá, a když mi mezi dveřmi řekl, ať na něj nečekám, někde uvnitř mě to zabolelo.