Z postele a Fjodorovy náruče mě vyrvalo zvonění. Sice jsem na sebe v rychlosti natáhnul aspoň trenky a spěchal otevřít, ale nestačil jsem zabránit tomu, aby vyzvánění přešlo v bušení na dveře, jako kdyby snad bylo slyšet víc. Zaskřípal jsem zuby a byl připraven vmést návštěvě do ksichtu pár nelichotivých slov.

            Kukátko mi v chodbě ukázalo Noru. Pochopitelně. Takže jsem si nadávky nacpal zpátky do chřtánu, zrušil ochranné pečeti a otevřel. Podle očekávání se do bytu nahrnula jako velká voda.

             „Kde máš toho ruskýho vola?“ prskla a začala mi stepovat po obýváku, aniž se zula.

             „Vzbudilas nás. Hele, sedni si, já ti udělám kafe… nebo spíš čaj,“ vyhodnotil jsem, že energie má až moc. „Oblíknu se a pak si promluvíme.“

            Podle překvapeného pohledu, který mi věnovala, si asi až teď všimla, jak jsem, respektive spíš nejsem, oblečený.

             „Aha… no,“ zchladla, za což jsem byl vděčný, „dobře. Čaj zní dobře.“

            Vyštrachal jsem zbytek jakési směsi bylin, prý proti stresu, a bez zdržování čaj Noře naservíroval. Pak jsem zapadl zpátky do ložnice.

 

Fjodor si akorát zavazoval pásek modrého županu.

             „Co chce?“

             „Soudě podle toho, jak je nabroušená, si možná chce popovídat o naší návštěvě na centrále,“ střelil jsem od boku důvod, který se mi jevil nejpravděpodobnější. Fjodor si pro sebe něco zamumlal.

             „Vážně s ní chceš mluvit v županu?“ Ani nevím, jestli mě ta představa víc bavila nebo děsila.

             „Viděl jsi někdy Big Lebowského?“ oplatil mi otázku a úplně mi vzal vítr z plachet. Než jsem se vzpamatoval, zmizel za dveřmi.

            Hodil jsem na sebe první oblečení, které mi přišlo pod ruku. Džíny jsem ještě trefil, ale vyšisovaného humorného potisku na tričku jsem si všimnul až v obýváku. Naštěstí měla Nora plné ruce práce s Fjodorem, kterého propichovala pohledem.

             „No, když jsme se konečně sešli,“ začala, jakmile jsem se usadil. Fjodor dál lhostejně srkal svoje kafe a vůbec vypadal, že se ještě úplně neprobudil. „Co jste si vy dva pitomci mysleli?!“

            Všiml jsem si na stolku druhého hrnku s kafem. Udělal na mě udělal podstatně větší dojem než Nořina slova, což se jí asi trochu dotklo.

             „Nic mi k tomu neřeknete? Viktore?“ Fjodorova tichá vzpurnost mě svým způsobem inspirovala, ale já bych Noru, na rozdíl od něj, ignorovat neměl.

             „Co ti mám říct?“ pokrčil jsem rameny. „Dohnalová je až po uši ve sračkách,“ ignoroval jsem Fjodorovo nesouhlasné mlasknutí směřované k mému slovníku. „Kdybychom ji nezmáčkli, nikdy by nic neřekla.“

             „Děláš si ze mě srandu? Pochopitelně jsou způsoby, jak podobné situace řešit. Aniž byste někoho napadli a vyhrožovali magií na půdě Úřadu. Sakra, zrovna vy dva byste to měli vědět!“

             „Kdybychom včera odešli, když nás o to požádala, dávno už by zmizela. Neudělal jsem zmíněné věci bez rozmyslu,“ prohlásil klidně Fjodor.

             „Skvělý, prostě skvělý. Úplně vidím, jak se takový kecy budou vyjímat v hlášení na Richterově stole. Mimochodem, když ji našla ostraha, mlela Veronika něco o tom, že jsi ji ohrožoval magickým ohněm,“ zadívala se na Fjodora.

             „Zjevně si věci trochu přibarvuje,“ podotkl jsem a snažil se tvářit otráveně, nikoliv provinile. „Fjodor ji shodil na zem a vyhrožoval slovně, nic víc.“

            Nora mi věnovala nanejvýš podezřívaný pohled.

             „Vás dva mi fakt byl čert dlužen,“ povzdychla si, než se konečně trochu uvolnila a opřela do křesla. Za nastalé ticho a uklidnění vášní jsem byl opravdu rád.

             „Musím mluvit s Alexejem,“ přednesl Fjodor Noře svůj požadavek po pár minutách ticha. Překvapeně vzhlédla od tabletu, ve kterém se zrovna hrabala, a chvilku si mého společníka mlčky měřila pohledem.

             „Nevím, jestli to dokážu zařídit,“ přiznala nakonec. „Rosenkreuz je pod jurisdikcí německé centrály a vrchního velení. Poptám se na povolení, ale moc si od toho neslibuj. Asi ti nemusím vysvětlovat, že by tě rádi šoupli vedle něj.“

            Podle výrazu Fjodor ani s jinou odpovědí moc nepočítal.

„Nemusím s ním mluvit přímo. Viktora by k němu ale pustit mohli.“

            Svým návrhem mi vyrazil dech. Ještě před týdnem jsem neměl tušení, že nějakého bratra vůbec má, a teď mě za ním chtěl sám poslat?

            Nora zabloudila pohledem ke mně a zamyšleně skousla tupý konec stylusu.

             „S pověřením od Rady by výslech mohl projít,“ kývla hlavou.

             „Jak dlouho bude trvat, než se něco dozvíš?“

             „Nemám tušení, nikdy jsem nikoho do Kreuzu neposílala. Ani na návštěvu.“

             „Je vůbec něco, co s pověřením od Rady nemůžu?“ zeptal jsem se napůl vážně.

             „Nemůžeš třeba zaměstnance Úřadu úkolovat. Můžeš o spolupráci požádat, ale je čistě na dobré vůli místního velitele, jestli ti vyhoví. K Alexejovi by tě pověření teoreticky dostat mělo, ale nemůžeš žádat o jeho propuštění. Pořád jsi jen zmocněnec, ne plnohodnotný člen Rady,“ vysypala ze sebe, jako kdyby to měla nabiflované na zkoušku.

             „Od Fjodora se úkolovat necháš?“ podotkl jsem s úsměvem.

             „Mám vám dvěma pomáhat, ne tiše postávat v koutě,“ oplatila mi úsměv. „Jinak bych vás už dávno hodila do vazebních cel. První na místě činu Pokorného vraždy, vyhrožování důstojnici Úřadu, čarování v hustě obydlené oblasti… netroškaříte.“

             „Jenže Richter ví, že vyřešení tohohle případu je mnohem důležitější, než jakékoliv snadno vyvratitelné obvinění a sporná rozhodnutí, mám pravdu?“ prohlásil Fjodor a určitě šlo o řečnickou otázku.

             „Zajdu za Richterem a uvidím, co se dá dělat. Ale určitě budu mít větší šanci s nějakou hmatatelnější pákou.“

             „Podle Dohnalové měli Alexeje vytipovaného jako možnou oběť pro rituál, který k ostří náleží. Richtera by mohlo zajímat, co celým tím cirkusem sledují. Chtějí svrhnout Radu nejvyšších magických autorit z postu nejvyšší instance ve věcech magických. Stačí ti to jako páka?“

             „Oni chtějí… ale to by mělo katastrofální následky!“ vyrazila ze sebe. „Celá autorita Úřadu přímo visí na Radě, kdybychom neměli její souhlas a propůjčené některé… prostředky, zůstaly by nám akorát pěkný uniformy a spousta zákonů na papíře, který bychom neměli jak vymáhat.“

             „Ano, já vím. A Richter bezpochyby také,“ odvětil Fjodor.

            Já se v jejich debatě trochu ztratil. O součinnosti Rady a Úřadu jsem moc nevěděl. Vlastně prakticky nic. Bylo tak nějak logické, že kdyby božstva a další entity v rámci Rady s Úřadem nespolupracovaly, tak by pro ně nebyl velký problém se ho zkrátka zbavit, ale detaily ohledně mnohými nenáviděné dohody jsem neznal. Zjevně ale nebyli nadaní jediní, komu ona dohoda ležela v žaludku.

             „Dobře, cos říkal, dost mění situaci. A nebudu se ptát, proč jsi mi to neřekl rovnou,“ vstala z křesla, vytáhla telefon a jala se někomu volat.

            Podle angličtiny a všech „ano, pane“ a „ne, pane“, jsem odhadl, že mluví přímo s Richterem. Takovou rychlost jsem nečekal, a soudě z Fjodorova lehce překvapeného výrazu jsem nebyl sám.

 

             „Prý udělá, co bude v jeho silách. Ale vzhledem ke všemu potřebnému papírování nemáte počítat s dřívějším termínem než za týden,“ shrnula svůj několikaminutový rozhovor, když zavěsila.

             „Týden je dlouhá doba, ale budiž, co se dá dělat.“

             „Potřebuju ještě sepsat, co jste mi tady řekli, tak vás nechám zatím na pokoji. Ale jestli máte v plánu další výslechy, hodně bych ocenila, kdybyste se drželi v mezích slušnosti, nebo aspoň zákonů. Jestli budete mít s něčím problém, dejte mi vědět, vždyť na mě máte telefon,“ pronesla hlavně ke mně. Asi jsem v jejích očích byl ten rozumnější a zodpovědnější.

             „Dobře. Ozveš se, až budeš něco vědět?“ zeptal jsem se, jen pro jistotu.

             „Jistě. A s tím držením se zákona si nedělám srandu. Dokonce i Richter má nějaké hranice, které nemůže překročit.“

             „Bereme na vědomí,“ odkýval Fjodor, ale i Nora nepochybně pochopila, že se jí chce akorát zbavit.

             „Fajn, jestli nepotřebujete něco dalšího, tak já půjdu pro změnu dělat něco produktivního,“ kývla na nás a zvedla se k odchodu. Ani jeden z nás ji nezastavil.

 

„Překvapuje mě, že ses s těmi výslechy neohradil,“ přiznal jsem Fjodorovi, jen co jsem zavřel dveře a zpětně aktivoval zabezpečení.

             „Proč bych měl? Stejně už nikoho vyslýchat nepotřebujeme.“

             „Ne? A co Alexej? A Černý?“

             „Alexeje potřebujeme přimět, aby šel svědčit, ale hlavně musíme zjistit, jestli s ním Černý nemluvil. Možná mu řekl, nebo alespoň naznačil, kam se chce s ostřím schovat. Nicméně pokud Alexej nebude chtít mluvit, stejně bychom ho nedonutili. Co se týká Černého, tak v jeho případě už je na nějaké výslechy pozdě. Určitě nebude čekat doma, až si pro něj přijdeme. Včerejšek byl sice hodně užitečný, ale nepochybuj, že jsme podstatně uspíšili Černého plány. Ví o nás a pravděpodobně má i celkem dobrou představu o tom, kolik toho víme my. Můžeme se jen modlit, aby nás nepředběhl.“

             „Asi máš pravdu,“ připustil jsem a rozpomněl se na svoje nedopité kafe. K mému velkému zklamání už bylo skoro studené. „Co teda ale budeme dělat, než Nora vyřídí povolení?“

             „Trochu si odpočineme, získáme potřebný odstup a pro začátek se můžeme konečně vrátit k původnímu důvodu mojí návštěvy,“ usmál se a přitáhnul si mě k sobě. Chvilku jsem chtěl vzdorovat, protože jsem po Nořině návštěvě měl plnou hlavu jiných věcí, ale pro Fjodora nic jako špatné načasování neexistovalo.

 

„Chtěl jsem s tebou něco probrat,“ zamumlal jsem.

             „Teď?“ podivil se Fjodor vcelku logicky. Nebylo mým zvykem vytahovat důležité věci v postorgasmickém rauši, ale bál jsem se, abych téma později nezapomněl. Nechtěl jsem na něj vybalit nepříjemnou otázku rovnou, zvolil jsem proto trochu taktičtější postup: „Může magie reagovat i na zvukové frekvence mimo hranici slyšitelnosti?“

             „Pochopitelně. Jsou techniky, kde se bez infra, případně ultrafrekvencí neobejdeš.“

             „Jaké techniky?“ zajímal jsem se, zatímco jsem mimoděk kreslil prstem vyvolávací kruh přímo na Fjodorův hrudník. Bez fyzické podoby a průvodního zaříkání byl stejně účinný, jako dětské čmáranice.

             „Složité a v Evropě většinou ilegální.“

             „Týká se některá ostří?“

             „Jak tě to napadlo?“ otočil hlavu, aby na mě líp viděl, ale na úzké pohovce si stejně moc nepomohl. Asi mě prohlédl, ale neuzavřel se do sebe, tak jsem pokračoval.

             „Říkals, že je z jiného vesmíru, takže má jiný magický otisk. Jinou rezonanční rovinu.“

             „Správně. Abys mohl ostří použít, musíš předně vědět, jak se s ním, abych tak řekl, dorozumět.“

             „A ty víš jak?“

             „Jak jsem říkal, potřebné informace si vzal Rasputin s sebou do hrobu,“ elegantně se vyhnul odpovědi, ale já se nevzdal.

             „Na to jsem se neptal.“

             „Vím,“ přiznal, když jeho zastírací manévr selhal.

             „A Talat?“

             „O ostří mu pravděpodobně řekl Černý, ale jak by se ti dva dostali k rituálu, je mi záhadou. Podle toho, co říkala Dohnalová, je možné, že jeho postup skutečně znají.“

             „A jak ses k němu dostal ty?“

             „Mohli bychom tohle téma nechat na jindy?“ požádal po chvilce ticha, než mě začal hladit po zádech. Většinou ho na nějaké něžnosti moc neužilo, ale asi se jimi tentokrát chtěl vykoupit z mojí zvědavosti. Ustoupil jsem. V posledních dnech mi o sobě prozradil hodně a většinou se nejednalo o nijak příjemné informace. Dlužil jsem mu trochu volnosti.

            Odvděčil se mi pozváním na večerní drink a bezuzdným poflakováním se do té doby. Jak bych mohl odmítnout.

            Když už přijel, nebylo výjimkou, aby mě zatáhl do některého z dražších pražských podniků. Dle jeho názoru jsem měl nejvyšší čas, abych si začal zvykat na slušné pití, ale to mi říkal zhruba od mých dvaceti. Pokoušel se mě naučit i na kvalitní kafe, ale nakonec mě sám prohlásil za ztracený případ. S alkoholem se tak snadno nevzdal.

 

Večer jsem se vynořil z ložnice ve „slušnějším“, a setkal se s jeho nemilosrdně hodnotícím pohledem. Fjodor můj zjev nijak neokomentoval, což byla vlastně pochvala. Sám se během mého převlékání stačil nejen obléct, ale i upravit. Nikdy jsem nepochopil, jak svoji rutinu stíhá tak rychle.

            Bar byl opravdu dobrý. Nečekal jsem moderní a strohý interiér, protože Fjodor obvykle vybíral místa s tradičnější atmosférou, ale přesto jsem byl spokojený. Také jsem to Fjodorovi řekl a myslím, že ho moje pochvala upřímně potěšila.

            Pro sebe objednal dobrou vodku a nad mým komentářem o ruských stereotypech se jen ušklíbnul. Asi aby se pomstil, vybral mi whiskey, jejíž jméno jsem zkusil vyslovit, jen aby se mi po počátečním „La-“ vydralo z hrdla něco jako zachrčení umírajícího. Fjodor mi věnoval až bolestný pohled, načež jméno raději vyslovil sám.

             „Proto piješ rum? Protože umíš vyslovit název?“ popíchnul mě.

             „Rum je rozumný pití,“ obhajoval jsem se.

             „Takovou pitomost jsem už dlouho neslyšel,“ zasmál se, než do sebe nechal sklouznout čirý alkohol. Bez váhání obsluze mávnul o další.

             „Protože chlastáš vodku. Nemůžeš chlastat vodku a čekat, že pochopíš rum, stejně jako nemůžeš chápat rum a chlastat vodku.“

            Ochutnal jsem svoje pití a musel mu přiznat jisté kvality. Doma bych si takovou whisky nenalil, ale jednou za čas, při zvláštní příležitosti, nebyla vůbec špatná.

            Nakonec jsem Fjodora přesvědčil k Zacapě, výměnou za moji ochutnávku Grey Goose. Oba jsme čekali, že ohrneme nos, ale Fjodor byl nucen uznat existenci pitelných rumů a v mých očích jemná a nevtíravá vodka trochu napravila reputaci zmíněné lihoviny.

 

Z baru jsme vypadli o pár hodin a podstatně více skleniček později. Nebyli jsme sice úplně na plech, ale ke střízlivosti jsme měli dost daleko.

            Razili jsme si cestu tmavými uličkami, protože Fjodor vytrvale odmítal taxi. Naštěstí vybral podnik kousek od Karláku, takže nebyl problém dojít ke mně domů pěšky.

             „Já to tady zkrátka nemám rád,“ promluvil najednou Fjodor tiše a vytrhnul mě z poloopileckého limbu.

             „Kde přesně?“ zmateně jsem se rozhlédl po úplně obyčejné prázdné ulici.

             „Všude. Celé tohle město.“

            Překvapil mě. Nikdy ani nenaznačil nějaké antipatie vůči mé rodné Praze. Pokud něco, tak jsem čekal, že Fjodor její historii ocení. Snad si bude aspoň chvíli připadat trochu doma.

             „Připadám si tu staře,“ dodal ke svému předchozímu sdělení, snad jako vysvětlení, kterým rozboural moji pečlivou imaginární argumentaci.

             „Neviděl bych to tak černě, aspoň některé z budov musí být starší než ty,“ zasmál jsem se vlastnímu vtipu a vysloužil si dotčený pohled.

             „Děkuju za povzbuzení,“ ušklíbl se.

             „Taky jsem mohl říct něco o tom, jak je člověk jen tak starý, na kolik se cítí,“ pokrčil jsem rameny. Provokovat Fjodora, když měl správnou náladu, byla zábava.

             „Ale?“ povytáhl Fjodor obočí, ale zároveň se pousmál. „Neměl bys mít trochu úcty ke starším?“

             „Cer mi říká totéž, ale stejně si myslím, že se věk přeceňuje. Můžeš mít patnáctiletýho kluka, kterej bude mít víc rozumu, než… řekněme, skoro půl tisíciletí starej kmet,“ završil jsem sérii drobných urážek zlatým hřebem.

             „Nikdy jsem nebyl moc dobrý v nahlížení do možných budoucností, ale ve tvojí vidím hodně procítěných omluv a náprav,“ prohlásil s jistotou. No, možná jsem se přeci jen měl trochu krotit, ale v tu chvíli mi Fjodorova slova přišla jen vtipná. Rozesmál jsem se a hodnou chvíli jsem nemohl ani popadnout dech.

            Když mě Fjodor chytil za ramena a otočil k sobě, překvapilo mě to. Stáli jsme jen kousek od lampy a já dobře viděl, s jakou intenzitou se na mě dívá. Zatajil se mi dech a bez rozmyslu jsem se natáhnul pro polibek. Byl krátký a ne zrovna něžný, ale nestěžoval jsem si. Ucuknul jsem, až když mě kousnul do spodního rtu.

            Se zlomyslným úšklebkem se Fjodor otočil a pokračoval v cestě. Vykračoval si, jako kdyby mu celá čtvrť patřila, všivák.

            Jestli jsme měli v plánu pokračovat v posteli, jsem se nikdy nedozvěděl. Dorazili jsme domů, já se svlékl ještě cestou do ložnice a padnul na matraci jako podťatý.

 

V první vteřině jsem nevěděl, co mě vzbudilo. Zamrkal jsem do tmy a cítil, jak se Fjodor vedle mě pohnul. Pak se telefon rozeřval nanovo. Přijal jsem hovor, aniž bych se díval, kdo volá.

             „Viktore, tady Nora.“ Zamumlal jsem, že ji poslouchám. Upřímně jsem ji začínal už trochu nenávidět.

             „Nemůžu po telefonu nic říct, pošlu pro vás auto, máte zhruba dvacet minut. Nezapomeňte si doklady, a hlavně pověření,“ byla zadýchaná a hlas se jí chvěl. Chtěl jsem se dozvědět aspoň něco, ale než jsem se zmohl na otázku, zavěsila.

            Přetlumočil jsem telefonát Fjodorovi, zatímco jsem se snažil vyhrabat z postele. Letmo jsem zkontroloval mobil, který hlásal čtyři hodiny ráno. To bylo nelidské. Jestli jsem si vzpomínal dobře, domů jsme dorazili kolem jedné… A soudě podle rozmrzelých zvuků Fjodor moje nadšení sdílel.

             „Už podruhé za sebou nás vzbudila. Pevně doufám, že naposledy,“ postěžoval si Fjodor. Souhlasil jsem.

 

Obětí časné hodiny, zbytkového alkoholu a nepříjemného dvacetiminutového limitu byla moje košile zapnutá ob jeden knoflík a neupravená změť černých vlasů na Fjodorově hlavě. Přesto jsme stáli před domem s pouhými dvěma minutami zpoždění. Zkontroloval jsem čas, a akorát když telefon klouzal zpátky do kapsy, mě oslnila světla přijíždějícího auta.

            Na místě spolujezdce sice bylo volno, přesto jsem dal přednost zadnímu sedadlu. Skýtalo totiž aspoň iluzi soukromí.

            Řidič se hnal prázdnou ranní Prahou nehledě na semafory nebo rychlostní omezení a díky protekčnímu modrému majáku na střeše mu porušování předpisů prošlo. Naštěstí se mi v autě nikdy nedělalo zle, zato Fjodor nevypadal zrovna šťastně. Při každé prudší zatáčce se instinktivně chytal madla na dveřích, i když se auto nijak dramaticky nenaklánělo.

            Můj první tip ohledně destinace byla pochopitelně centrála Úřadu. Jenže jsme odbočili jinam a zamířili na západ. Další nápad už jsem neměl a zmocňovala se mě nejistota. Mohla to být past: vylákat nás, odvézt někam, bozi vědí kam, a tam nás zastřelit. Zadíval jsem se na temeno řidičovy hlavy a uvažoval, jak rychle bych v případě potřeby dokázal zareagovat. Pak jsem koutkem oka zaregistroval pohyb venku a podíval se z okénka. Nízko letící letadlo s vysunutým podvozkem bylo dostatečnou nápovědou. Za svůj život jsem byl na ruzyňském letišti jen párkrát, ale nikdy bych nevěřil, že se na něj dá z Vyšehradu dostat za deset minut.

 

Jestli Fjodor v autě nevypadal nadšený, tak při pohledu na malé soukromé letadlo, u kterého čekala Nora, chytl odstín čerstvě natřené zdi. Mému napůl spícímu mozku chvilku trvalo, než se trochu nastartoval a nechal mě vzpomenout si na roky zapadlé Fjodorovo přiznání. Tehdy jsem se podivoval nad jeho oblibou vlaků, když jsou letadla podstatně rychlejší. A on se sice chvíli vykrucoval, ale nakonec svůj strach z létání přiznal. Šok, který nepochybně právě zažíval, jsem mu ani v nejmenším nezáviděl.

            Zamířili jsme po asfaltu ke stroji a Fjodor neřekl ani slovo. Musel sice vědět, že svoje obavy neschová, nicméně asi hrdost nebo snad čistá tvrdohlavost mu nedovolily, aby něco přiznal nahlas. Nora se na něj podívala se starostí v očích. Zapadl jsem mimo Fjodorův výhled a dost nápadně jí naznačil, aby mlčela. Pochopila a poslechla.

            Fjodor vystoupal po schůdcích jako první. Zábradlí se držel tak křečovitě, až mi toho kusu kovu bylo skoro líto. Přede mnou šla Nora; výhled na její pozadí se mi sice líbil, ale vzhledem k situaci a hodině mi náladu zvedl jen nepatrně. Zastavil jsem ji, ještě než stihla zabrat místo, slovy „co se děje?“. V dobře osvětleném prostoru bylo vidět, že ani jí se nevyhnuly strasti časného a uspěchaného vstávání. Nebyla zdaleka tak upravená jako jindy a kdo ví, jestli vůbec měla make-up.

             „Řeknu vám, co vím, hned jak odstartujeme.“

             „Fjodor není zrovna nadšenec do letadel, není dobrý nápad ho v tomhle stavu překvapit něčím zásadním.“

            Překvapeně otočila hlavu k řadě sedaček, ale byly příliš vysoké, než aby viděla, kam si sednul.

             „Aha. Tak mu to budeš muset říct sám. Nějak… šetrně. Alexej se pokusil o sebevraždu.“

            Civěl jsem na ni a chvilku přemýšlel, zda jsem se přeslechnul.

             „Cože?“

             „Celé to smrdí, Richter se spojil přímo s velením v Německu, aby mohl povolení vyřídit co nejdřív. O pár hodin později mu volali přímo z Kreuzu. Prý si Alexej nechal propašovat nějakou chemikálii a chtěl se otrávit. Už za mřížema hnije dobře třicet let, a zrovna teď se pokusí zabít? Tomu by nevěřilo ani děcko.“

             „Jo…“ přitakal jsem, pořád trochu mimo. „Bude s námi vůbec schopný mluvit?“

             „Měl by být, dozorci ho našli včas, vypumpovali mu žaludek a nechali si ho na pozorování, nic vážného mu prý není.“

            Neměl jsem tušení, jak novinku sdělit Fjodorovi. Nikdy se o Alexejovi nezmiňoval pozitivně, ale kdoví, jak zareaguje.

 

„Jak ti je?“ zeptal jsem se ho, jakmile jsem si k němu přisednul a zapnul si pás. Nora naštěstí seděla mimo doslech. Za svoji otázku jsem si vysloužil nepříjemně odtažitý pohled.

             „Jako vždycky,“ opáčil a za jiných okolností by bylo až komické, jak se snažil ignorovat vlastní slabost. „Co se stalo?“

             „No… to je složitý,“ začal jsem opravdu zeširoka. Věděl jsem, že vyhýbavost nebyl dobrý nápad, a ve skutečnosti byl ještě o něco horší.

             „Viktore,“ procedil mezi zuby, „ještě chvíli se mnou mluv jako s děckem, a budou tě moci v dětské rakvi i pohřbít.“

             „Promiň, jenom… nevím, jak bych ti to měl říct,“ odmlčel jsem se a chvilku hledal slova. Nakonec jsem zvládnul jen holý základ. „Alexej se pokusil zabít.“

             „Alexej by se nezabil, má se příliš rád,“ prohlásil s neochvějnou jistotou.

             „Po tolika letech za mřížema?“

             „Nepodstatné. Navíc, můj bratr má mnoho nedostatků, ale není diletant. Kdyby se zabít skutečně chtěl, tak se zkrátka zabije.“

             „Nora si myslí, že ho chtěl někdo oddělat. Asi hodně nechtějí, abychom se s ním viděli.“

             „Souhlasím. Načasování je příliš podezřelé, ale o to větší máme šanci. Takhle riskantní krok v krátkém časovém úseku musel nechat nějaké stopy.“

             „Proč ho nezabili už předtím, než jsme se o něj začali zajímat?“

             „Rosenkreuz je výjimečně zabezpečené zařízení a provést v něm něco podobného je krajně nebezpečné. Nechtěli riskovat, dokud nebylo jisté, že nemají na výběr. Tak mi to alespoň přijde.“

            Letadlem v tu chvíli zatřásla mírná turbulence a Fjodor sevřel opěradla, až mu zbělaly klouby. Položil jsem svoji ruku na jeho a on se jí ochotně chopil místo neosobního plastu.

             „Zavři na chvilku oči,“ promluvil jsem k němu a k mému překvapení poslechl.

            Po pár minutách se trochu uvolnil. Byl jsem rád, protože už jsem v jeho sevření přestával cítit prsty.

             „Je ti líp?“ zeptal jsem se.

             „Je, děkuju.“

             „Za málo,“ usmál jsem se, i když mě Fjodor nemohl vidět.

             „Bude s námi chtít Alexej vůbec mluvit?“ vrátil jsem se k tématu.

             „Nebude mít moc na vybranou, ale jestli nám řekne něco užitečného? Kdo ví. Alexej nám neměl důvod pomáhat, teď ho má. Jak ho znám, víc než cokoliv jiného ho urazí amaterismus těch, kteří mu usilovali o život.“

             „Jak dlouho jste se vlastně neviděli?“

             „Sedmdesát let,“ odpověděl a zaskočil mě.

             „Ale…“

             „Máme mezi sebou dohodu. Nebo jsme alespoň měli. Naše další a poslední setkání mělo být na pohřbu toho z nás, který zemře dřív. Neuvidí mě rád a ani já jeho.“

             „Není to trochu cynický? Zvlášť když už nikoho jinýho nemáš?“

             „Rodiče ani sourozence si nevybíráme, zrovna tobě to snad vysvětlovat nemusím.“ Opravdu nemusel.

             „Máš pravdu,“ přitakal jsem a dál nenaléhal.

             „Myslel jsem, že mám tebe, Viktore, nebo jsem se mýlil?“ dodal tiše po dlouhé odmlce. Nevěděl jsem, co odpovědět, a bál jsem se, abych nezačal ještě vážnější a citlivější konverzaci než doposud.

             „Ne, nemýlil,“ řekl jsem mu nakonec a modlil se ke všem bohům, aby to Fjodor nechal být. Nebyl jsem připravený řešit věci, na které narážel, a hodně jsem pochyboval, že on ano.

            Uvědomil jsem si, že mi není úplně příjemné vidět Fjodora nejistého. Chtěl jsem, aby se mi víc otevřel a on mi vyhověl, ale když jsem ho žádal, nevěděl jsem, co přesně takové přání obnáší. Za všechny ty roky, co jsem ho znal, jsem si o něm udělal nějakou představu a až teď mi došlo, že asi uvidím a dozvím se věci, které nejenže nebudou odpovídat oné představě, ale dost možná se mi nebudou vůbec líbit.

            Cítil jsem, jak se mi po těle rozlévají pochybnosti, ale donutil jsem se zardousit je hned v počátcích. Fjodor mi věřil natolik, aby mi svoji nejistotu ukázal. Když jsem ho požádal o důvěru, zároveň jsem řekl, že jsem připravený zbavit se jakékoliv zidealizované představy, jakou o něm mám, ale to mi došlo až tehdy v letadle. Přísahal jsem sám sobě, že nezklamu ani jeho, ani sebe.