Probudil jsem se s pocitem, že se Fjodor v noci vrátil, ale postel vedle mě byla prázdná. Takže se mi to asi jen zdálo. Telefon hlásil osm ráno – čas na kafe a snídani.

            Vyploužil jsem se z ložnice a zamířil do kuchyňského koutu v obýváku, ale dál než do vchodových dveří jsem nedošel: Fjodor se v noci opravdu vrátil, jenom spal, bozi vědí proč, na pohovce. Z vlastní zkušenosti vím, že zrovna na tomhle kusu nábytku si člověk moc neodpočine, a ani Fjodor po noci strávené v jeho objetí nevypadal zrovna nejlíp. I když je pravda, že za Rusovu ztrhanost asi nebude moct jen trocha nepohodlí.   

            Rozhodl jsem se, že je mi to jedno – už mě nebavilo neustále se o něj strachovat. A Fjodor stál o soucit asi stejně jako o choleru. Postavil jsem vodu na kafe, hodil na talířek pár rohlíků a z ledničky vyndal dva jogurty. Skromná snídaně je taky snídaně. Kafe jsem ale uvařil dvě: sobě rozpustné bez ničeho, Fjodorovi turka s mlékem. Můj odhad, že ho vzbudí rychlovarná konvice, byl správný. Na svého turka se nejdřív chvíli šklebil, ale když jsem mu naznačil, že nic lepšího doma nemám, kapituloval a s letmým úsměvem poděkoval.

            Posunul jsem mu nohy, abych si mohl sednout, a pak jsem upil své první doušky kofeinu.

             „Přišels včera na něco?“ změnil jsem téma a načal vlastní jogurt.

             „Jen jsem si potřeboval něco ujasnit. Měli bychom vyslechnout Pokorného a pokud možno co nejdřív,“ chopil se svého hrnku a napil se kafe, které by za jiných okolností bezpochyby nazval lacinou náhražkou.

             „Vážně myslíš, že v tom má prsty tvůj bratr? Že chce dokončit Rasputinovu práci?“

             „Přijde mi jako příliš velká shoda náhod, že bývalý dozorce z Rosenkreuzu má zároveň přístup k Alexejovi a k ostří, které se záhadně ztratí přímo z Úřadu.“

             „Včera jsi řekl, že je Alexej jeden ze dvou mágů, které bys podezíral. Kdo je ten druhý?“

             „Bude lepší, když nejdřív prověříme jednu možnost, než se začneme zaobírat druhou,“ vyhnul se odpovědi a ještě vrátil pozornost zpátky ke kofeinu, aby mi bylo úplně jasné, že víc z něj nevytáhnu. A přesně proto jsem byl včera rád za Noru. Kdyby tu teď byla, určitě by Fjodorovo mlžení nějak rozsekla.

             „Dobře, tak Pokorný,“ svolil jsem.

 

Vypravili jsme se k jednomu z nejvyšších hlavounů Úřadu v republice. Z jeho pověsti jsem měl takový respekt, že jsem se dokonce trochu líp oblékl a standardní triko s džínami nechal doma.  Fjodor nosil košili a oblekové kalhoty běžně, takže na sobě nic neměnil.

Jenže když jsme dorazili k domu Pokorného, čekalo mě překvapení: ani náhodou totiž nevypadal jako místo, které by volalo po formálnějším šatníku. Jistě, pořád to byla vila na Vinohradech, ale tahle vypadala skoro zpustle.

            Vyřvávání zvonku jsme zevnitř sice slyšeli, ale ke dveřím nikdo nepřicházel. Na ulici jsme nakonec stáli možná deset minut a pak Fjodora čekání přestalo bavit. Slyšel jsem ho zamumlat krátkou formuli, jejíž dikce mi byla tak povědomá, že i když zaklínal v ruštině, pochopil jsem, že si chce prohlédnout magické otisky z domu a okolí.

            Chvilku se nepřítomně díval před sebe, načež vyplivnul několik ruských nadávek a bez váhání vyrazil vpřed. Kopnul do branky, která se rozletěla a s hlasitým zařinčením narazila do cihlové zídky. Už během cesty ke vchodovým dveřím rukama obkreslil ve vzduchu malý kruh a dalšími gesty ho doplnil o zbytek znaků. Z vložky dveří se vysypaly jiskry a než jsme k nim došli, bylo otevřeno.

            Ve vchodu mě okamžitě praštil do nosu hrozný smrad. Typický zápach kuřáckého doupěte se mísil s odpadky a sladkým nádechem kazícího se masa. Fjodorův výraz mě zbavil všech pochybností – oběma nám bylo jasné co, nebo spíš kdo, v domě hnije. Přestal jsem dýchat nosem a šel dál.

            Stěny přízemního vestibulu lemovaly pytle s odpadky, nad kterými se vznášely roje much. Letmo jsem nahlížel do místností, zatímco Fjodor se vydal nahoru po povážlivě vrzajících schodech. Kuchyně byla zaskládaná smetím, obývák a ložnice vybydlené. Koupelna pak vypadala jak z průměrného hororu: dlaždice v odstínu hnusné zelenomodré během let pokryl hnědo-černý mastný povlak; baterie pod nánosem vodního kamene a rzi prakticky nebyly vidět. Štítil jsem se něčeho dotknout. Do vany, otlučené a zažloutlé, by se klidně vlezla mrtvola. Tahle ale byla prázdná. Stejně jako zbytek přízemí.

             „Viktore!“ ozval se shora Fjodor, což jen uspíšilo můj výstup do prvního patra, které vypadalo stejně zanedbaně jako přízemí, jen se po něm nepovalovaly odpadky. Zlepšení jsem si pochvaloval přesně do chvíle, než jsem našel Fjodora. A zbytky Pokorného. Při pohledu na zčásti ohořelé a zčásti shnilé kusy masa s trčícími kostmi a rozházenými vnitřnostmi jsem se na moment zapomněl a nadechnul se nosem. Pěkně zhluboka. Jen velmi těsně jsem v žaludku udržel snídani, ale musel jsem se opřít o futra a na chvilku zavřít oči.

            Nebýt relativně neporušené hlavy zhruba sedmdesátiletého důchodce, asi bych dost vážně pochyboval o tom, že by se z té hromady hnusu dal složit člověk.

             „Jak dlouho…“ začal jsem otázku a zbytek věty jen naznačil gestikulací.

             „Nanejvýš tři dny,“ odhadl Fjodor.

             „Tři?!“

            Fjodor se musel plést. Tři dny mrtvé maso sice smrdí, ale spoušť před námi bych tipoval tak na týden, spíš dva. I když, možná s těma všema mouchama… Zarazil jsem nutkání podívat se na mrtvolu z blízka. Něco mi říkalo, že pak už bych tu snídani vážně vyhodil.

             „Hm. Jsou tady cítit zbytky dost mizerného zaklínání, které se minulo účinkem, a než aby rozklad zpomalovalo, uspíšilo ho,“ vysvětlil Fjodor, stále ještě napůl zamyšlený nad vlastními slovy.

             „Možná ho neměl nikdo najít tak brzy? Pak by se čas smrti určoval podle ostatků a stanovili by ho špatně,“ nadhodil jsem, zatímco jsem se ze všech sil snažil soustředit na Rusa a ne na podlahu.

            Fjodor se nad mou otázkou zamyslel a pomalu rozvážně přikývnul: „Myslím, že máš pravdu. V tom případě sem potřebujeme dostat lidi z Úřadu co nejdřív.“

             „Proč?“ Ne že bych snad nesouhlasil, ale naléhavost v jeho hlase mě přesto přiměla zeptat se.

             „Protože to mělo vypadat, že jsem ho zabil já,“ vysvětlil, když kolem mě ve spěchu procházel na chodbu.

            Chvíli jsem se za ním díval, než mi konečně došla tíha toho, co právě řekl. Pak jsem se vydal za ním.

 

Na rozdíl od veřejných ochránců práva a pořádku, ti dohlížející na záležitosti související s magií měli podstatně kratší dojezdové časy. I když možná v jejich spěchu sehrála roli také zmínka o mrtvém generálmajorovi.

            U vily nakonec zastavila dvě auta Úřadu a v těsném závěsu za nimi dorazila úplně zbytečná sanitka. První bylo černé audi, ze kterého se vysoukali tři dobře rostlí chlapi, vedle kterých i gorily, co na nádraží doprovázely Fjodora, vypadaly jako vítězové matematické olympiády. Normální člověk mága na první pohled nepozná, ale tihle na to byli cvičení. Jak čoklové. Okamžitě nás provrtali pohledy a vyrazili.

            Odpor byl zbytečný, v podstatě okamžitě jsem se smířil s tím, že mě naloží do auta a odvezou na centrálu. Fjodor ale byl jiného názoru: postavil se přede mě a přísahám, že zavrčel jak zvíře. Když jsem tenhle zvuk slyšel naposledy, taky mě zrovna tahal z nějakého loje. Zároveň mi došlo, že pokud jsem doufal v nějaké smírčí řešení, s Fjodorovým odhodláním se rozhodně žádného nedočkám. Ruce goril v nacvičeném pohybu hmátly po zbraních. O mou pomoc sice Fjodor přímo nepožádal, ale bylo mi jasné, že s ní počítá. Takže jsem tiše odříkal zaklínadlo pro běžný štít. Pokud neměli speciální munici, měl by stačit. A jestli jo, tak je s námi stejně konec.

            Napětí rozčísla až angličtina s nezaměnitelným přízvukem: z druhého auta se soukal Richter, který byl prostě jen pomalejší než jeho podřízení.

            Jeho povel gorily zaskočil, ale poslechly a stáhly se. Nutno říct, že k mé úlevě.

            „Omlouvám se za nedorozumění. Jste v pořádku?“ zeptal se Richter. Své lidi po cestě nezapomněl sjet pohledem, ale klidně bych se vsadil, že to bylo jen divadlo. Na jeho otázku jsem přikývnul. Nechtěl jsem roztržku rozmazávat víc, než bylo nutné.

             „Jak jste ho našli?“ zeptal se a ohlédl se přes rameno k domu, do kterého spěchali záchranáři s dvěma pohůnky Úřadu v patách. Procesí uzavíraly ještě dvě další postavy v uniformách. Vůbec jsem jim brzké setkání s útrobami vily nezáviděl.

             „Nikdo neotvíral. Takže mě napadlo podívat se na stopy po magické aktivitě v okolí a zjistil jsem, že na domě není žádná ochrana. Na druhé straně uvnitř jsem našel stopy po usměrněné magii,“ shrnul náš postup bez zbytečných průtahů Fjodor. Dění kolem věnoval pozornost spíš naoko. Pečlivěji si prohlížel jen jednoho z trojice gerojů, který stál Richterovi za zády s rukou položenou na pouzdru své zbraně.

             „Proč jste nás nezavolali a místo toho šli dovnitř?“

             „Nemohli jsme vědět, jestli Pokorný není ještě naživu a nepotřebuje pomoc,“ sklouzl jsem do angličtiny a doplnil Fjodora. S jeho tónem krajního nezájmu by mu starost o zdraví generála nevěřil ani hluchý.

             „Dobrá, to chápu,“ přikývl fricek, než najel na klasickou policejní vyslýchačku. „Máte k tomu ještě něco, co by naši technici mohli přehlédnout?“

             „Ať to byl kdokoliv, pokusil se zpomalit proces rozkladu a zmanipulovat odhad doby úmrtí,“ přednesl mu Fjodor.

             „Napadá vás, proč by to někdo dělal?“

             „Aby to vypadalo jako útok ohnivou magií bez otisku.“

             „Někdo to chtěl navléct na vás?“ zadíval se se zájmem na Fjodora.

             „Jak říkám, jde jen o spekulaci. Také bych se ale na něco chtěl zeptat.“

             „Mě?“ podivil se Richter, který evidentně nebyl zvyklý na to, aby jej někdo vyslýchal.

             „Může být,“ souhlasil bez zjevného zájmu Fjodor. „Pokorný je mrtvý několik dnů a stav, v jakém je jeho dům…“ odmlčel a zadíval se ke vchodu do vily. S Richterem jsme jej napodobili, takže jsme si mohli vychutnat pohled na jednoho ze zaměstnanců Úřadu – snad zmiňovaného technika –, který se opíral o futra a zvracel. „A stav, v jakém je jeho dům,“ zopakoval, „naznačuje dlouhodobé zanedbání. Jakou funkci přesně zastával, že jste se po něm nesháněli a nechali ho žít v takovém chlívě?“

             „Jak kdo žije, není naše věc, pane Rimský, to jistě chápete. Generálmajor Pokorný nicméně zastával spíše čestnou funkci, což by mohlo odpovědět na vaši otázku, proč se po něm nikdo nesháněl. Byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti ale… Úřadu nepřišlo morální propustit jej po tolika letech služby.“

            Tohle vysvětlení smrdělo pomalu víc než Pokorného mrtvola. Dát do jedné věty Úřad a morálku vyžadovalo opravdu velkou dávku demagogie. Z jeho bydlení bylo zřejmé, že na něj úplně kašlali, jen se ho prostě nedokázali zbavit.

             „Jestli ale zastával jen čestnou funkci, proč měl přístup k ostří?“ zajímal jsem se. Richter se sice snažil držet emoce na uzdě a nedá se říct, že by mu to nešlo. Ale já byl zvyklý na odměřenost ruského kalibru, takže jsem jeho předstírání bez problémů prohlédl – a moje otázka mu nebyla ani trochu příjemná.

             „Dobrá otázka. Budu to muset prověřit, stejně jako všechny ostatní přístupy,“ odpověděl vcelku uvěřitelně. Během mluvení se mi díval do očí a v jeho hlase zněl nefalšovaný zájem. Na čele mu ale naběhla drobná vráska a do levačky se mu pustil tik, takže bych řekl, že měl k upřímnosti daleko. Mé tušení ještě zesílilo, když si Richter strčil levačku do kapsy, jako kdyby si uvědomil, že by se mohl prozradit.

             „Předpokládám, že vyšetřování budete mít v plné režii vy,“ ozval se vedle mě Fjodor. Skoro jsem slyšel, jak usilovně přemýšlí, i když jsem si netroufal ani hádat, nad čím. Položená otázka byla zbytečná, odpověď na ni jsme věděli všichni. Fjodor ovšem neměl ve zvyku mrhat časem.

             „Samozřejmě. Jakmile budou k dispozici nějaké závěry, dám vám vědět,“ odříkal Richter povinnou mantru a v tu chvíli se moc nelišil od normálního policajta.

            To už se k němu ale blížil jeden z jeho lidí. Mimo zorné pole svého nadřízeného mi věnoval nevraživý pohled a pak se obrátil k Richterovi. „Omlouvám se za vyrušení, pane, technik by s vámi chtěl mluvit.“

             „Jistě, hned jsem tam,“ mávnul plukovník rukou. Gesto bylo pochopeno a pohůnek se vzdálil.

             „Budete mě muset omluvit. Pokud máte nějaké další otázky nebo byste se mnou chtěli mluvit…“ podal Fjodorovi svoji vizitku a vydal se k vile.

            Chvilku jsme tam s Fjodorem stáli, než k nám přišla jedna z goril a taktně nám naznačila, že pokud jsme skončili, tak bychom měli vypadnout.

 

„Proč mám pocit, že nám Richter něco tají?“ zeptal jsem se, jakmile jsme byli bezpečně z doslechu. Zamířili jsme ulicí pryč. Co mi ještě před hodinou přišlo jako příjemná čtvrť, teď zavánělo ponurostí. Trochu jsem přidal do kroku. Po paměti jsem věděl, že nedaleko je park, a otevřené prostranství se zelení znělo lépe.

             „Překvapilo by mě, kdyby ne. Jeho kostlivci ve skříni nás možná nemusí zajímat, ale nelíbí se mi, jak moc se kroutil,“ souhlasil Fjodor a srovnal krok.

             „Přece by nám případ nesvěřil, kdyby v něm měl sám prsty, ne?“

             „Naopak,“ vyvrátil mi Fjodor domněnku, „stavěl by se tím mimo podezření. A ještě by měl přehled o postupu.“

             „To mě nenapadlo.“

             „Všiml sis, že ho mrtvý Pokorný nijak nepřekvapil? Sice měl jen čestnou funkci, ale jeden by si myslel, že smrt generálmajora způsobí větší pozdvižení.“

             „A kolik lidí ví dostatek detailů o tvojí magii, aby se mohli pokoušet z něčeho tě křivě obvinit?“ přisadil jsem si ještě.

             „No vidíš, a mně jsi říkal, že nejsi žádný detektiv,“ pochválil mě Fjodor.

            Fjodorovy komplimenty byly tak vzácné, že mě tenhle úplně vyvedl z míry. Možná chtěl vyžehlit ne zrovna hladké ráno, možná odlehčit ponurou atmosféru. Možná mi chtěl zkrátka jen udělat trochu radost. Nenapadlo mě nic smysluplného, čím bych mu odpověděl, ale chtěl jsem mu naznačit, že si jeho slov cením.

            Stočil jsem své kroky blíž k němu a Rus mi bez okolků nabídl rámě, které jsem přijal. Od kohokoliv jiného bych to vnímal jako vtip nebo snad i výsměch, u Fjodora jsem byl na modernizované přežitky zvyklý. Nakonec, nemohl jsem úplně čekat, že se budeme po Praze vodit za ručičku jako dva puberťáci.

 

Přese všechno, co mě na něm vytáčelo, jsem nikdy nezapomněl, čím si mě před lety získal. Nikdy jsem nezapomněl, protože jak dokazoval i čerstvý incident s Úřadem, pořád to v sobě měl. Jenže dobré úmysly někdy nestačí.

             „Fjodore?“ oslovil jsem ho tiše a napůl alibisticky doufal, že mě třeba přeslechne.

             „Hm?“

             „Proč ses nikdy nezmínil, že máš sourozence?“

             „Nebyl důvod,“ řekl jednoduše. Ale když viděl, že čekám trochu obšírnější odpověď, frustrovaně si prohrábl vlasy a pokračoval: „Alexej je pro mě historie. A byl jí dlouho před tím, než jsem tě poprvé potkal. Nechci a nikdy jsem tě nechtěl tahat do svých problémů.“

             „A kdybych chtěl, abys mě do nich tahal?“

             „Viktore,“ oslovil mě a zněl, jako kdybych mu svou otázkou fyzicky ublížil. Nakonec se na mě jen na chvilku zadíval a zavrtěl hlavou.

            To mě ale nemohlo odradit: „Možná o Alexejovi budu potřebovat vědět trochu víc, než jen že je za mřížemi. Zvlášť jestli ti s tímhle mám skutečně pomoct, a ne za tebou jen vlát jako ocásek.“

             „Dej mi trochu času, Viktore.“  

            Chtěl jsem mu na to něco říct, ale v kapse mi začal zvonit mobil.

 

„Pokorný je prý mrtvý, to jsou mi noviny,“ ozval se z telefonu povědomý ženský hlas. Neměl jsem tušení, kde vzala moje číslo.

             „Noro?“ zeptal jsem se jen pro ujištění. Cítil jsem, jak Fjodor vedle mě ztuhnul.

             „No jistě. Kde teď s Fidem jste?“ zněla nějak vesele. Nepochyboval jsem, že kdyby Fjodor zaslechl, jak mu říká, úplně by se naježil. Nenáviděl jakékoliv zkomoleniny nebo zdrobněliny svého jména.

             „Někde mezi Vršovicemi a Vinohrady,“ popsal jsem přibližnou polohu. Podvědomě jsem začal Fjodora hladit na ruce. Cítil jsem, jak je napjatý, a chtěl mu trochu ulevit, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlel. Moje gesto si ale asi vyložil špatně, protože se mi vzápětí vytrhnul. Zaměstnalo mě to natolik, až jsem přeslechl další Nořinu otázku a musel požádat o zopakování.

             „Ptala jsem se, za jak dlouho budete doma?“

             „Tak za půl hodiny, za hodinu,“ odhadl jsem. Na Výtoň to bylo městskou dopravou kousek, ale té bych se v panujícím dusnu raději vyhnul.

             „Fajn, stavím se. Zatím se mějte,“ rozloučila se a zavěsila.

            Ani jsem nestačil schovat telefon zpátky do kapsy, než mě Fjodor oslovil jménem.

             „Co se děje?“

             „Chtěl bych tě mít na chvíli pro sebe,“ přiznal. Gesto mi přišlo milé, i když pro Fjodora krajně netypické. Zřejmě se mu nezamlouvala představa, že bych ho odstavil na druhou kolej. Mně se na druhé straně líbilo, že mě chce a je ochotný to říct. Takže jsem mu nepřipomínal, že kdyby netrucoval na pohovce, mohl mě mít pro sebe celou noc.

             „Tak jo,“ usmál jsem se a přitáhnul si ho pro polibek.

            Vytočil jsem Noru znovu a zařídil jsem, aby přišla o dvě hodiny později, než původně zamýšlela. Fjodor si sice polohlasem stěžoval, že by chtěl mít klid až do rána, ale měl smůlu.