Nora byla v dobrém rozmaru. V džínách, tričku a s blonďatou hřívou staženou do culíku navíc působila o něco přístupněji.

Pozdravila nás s úsměvem na tváři, který byl o něco širší, než by diktovala zdvořilost. Nabídl jsem jí gestem stejné místo v křesle, jaké si uzurpovala posledně, a sám jsem si sedl vedle Fjodora na pohovku.

            „Neseš dobré zprávy?“ zeptal jsem se. Vzhledem k předchozím událostem mi totiž její dobrá nálada přišla zvláštní už v telefonu. I Fjodor se na ni díval s nedůvěrou.

            „Dá se to tak říct,“ přitakala, jako by chtěla, abych z ní odpovědi páčil.

            „Pokud nemáš čím přispět k vyšetřování, támhle jsou dveře,“ ukázal Fjodor netrpělivě k předsíni. Nebyl sice příjemný, ale ani natolik jedovatý jako při Nořině předchozí návštěvě.

            „Budete mi věřit, když řeknu, že je na velitelství dost lidí, kteří mají ze smrti Pokorného radost?“

            „Vážně?“ dotázal se Rus s nedůvěrou v hlase.

            „Vím, co pro vás Úřad znamená, zvlášť pro tebe, Fjodore,“ zvážněla a zadívala se mu do očí. „Ale není to nějaké mytické monstrum. Ne všichni, kteří pro Úřad pracují, jsou rasistická hovada, která nejdřív střílí a až potom se ptají.“

            „No ne, to ses naučila z nějaké vaší brožurky?“

            „A tvoje univerzální nenávist je snad lepší?“ odsekla zostra. V tu chvíli mi bylo jasné, že ji dostal přesně tam, kde ji chtěl mít. Trochu lítostivě jsem se zadíval na slunečný den za okny a přál si být někde jinde.

            „Můžete si říkat Úřad, můžete si říkat Řád, můžete si přebarvit uniformy na žluto a předstírat, že ukončíte veškerá trápení, co jich na Zemi je. Ale pod tím vším pořád tečou řeky prolité krve.“ S koncem svého proslovu se Fjodor narovnal a jeho hlas nabral až výhružný tón.

            „Je mi dvaatřicet, Fjodore, a ty narážíš na historii starou víc jak pět set let. To jsi ještě nebyl na světě ani ty.“

            „Byli jste vrahy, jste vrahy a vrahy zůstanete. To se s časem nezmění.“

            „Takže my jsme vrazi?! A co ty? Možná bys mi mohl říct, kolik lidí jsi za svoji kariéru zabil, v našich záznamech jsou totiž trochu mezery,“ zvedla se z křesla a já se lekl, že mu snad vážně půjde jednu vrazit.

            Jestli jsem se u první návštěvy obával krveprolití, tak tady mě od něj dělily jen vteřiny. Rozhodl výměnu ukončit než bude pozdě: „A dost,“ zvýšil jsem hlas dostatečně na to, aby mi oba věnovali pozornost. „Jste u mě doma. Jestli si chcete dát přes držku, tak si poslužte, ale někde jinde.“ Nora se okamžitě stáhla a zapadla zpátky do křesla. Přišlo mi, že snad i trochu zrudla.

            „Já… já se omlouvám. To bylo neprofesionální,“ vyrazila ze sebe. Svým způsobem jsem její chování chápal, i když jsem ho rozhodně neschvaloval. Fjodor byl totiž v hledání slabin velmi dobrý a Nora se před ním odkopala sama.

            Otočil jsem se na Rusa a zpražil ho pohledem.

            „Nikdo mi nebude tvrdit, že je Úřad skvělý,“ zavrčel svoje ospravedlnění.

            „Fjodore, jestli nemáš čím přispět k vyšetřování, támhle jsou dveře,“ vmetl jsem mu do tváře jeho vlastní slova.

            Ticho, které následovalo, bylo tak dlouhé, až jsem začínal mít pocit, že skutečně odejde. Svou výtku bych sice zpátky nevzal, i kdyby se spakoval a šel pryč. Ale uznávám, že situaci by jeho odchod neprospěl.

 

Naštěstí se ale i on dokázal chovat úměrně svému věku: „Omlouvám se za zbytečné provokace,“ pronesl a na moment projevil lítost skloněním hlavy. Byl to pro něj jen společenský rituál, ale přesto jsem byl za jeho gesto rád.

Odvrátil jsem od něj pohled a všimnul si, jak na mě Nora překvapeně kouká. Asi nečekala, že bych si dokázal sjednat pořádek. Od vkrádajících se rozpaků jsem proto raději utekl do mělčích vod vyšetřování.

            „Proč by někdo z vašich měl být rád, že je Pokorný po smrti?” začal jsem tam, kde Nora skončila.

            „Nechci zabředávat do zbytečných detailů,” zabodla pohled do Fjodora, který se pro změnu tvářil nezúčastněně, „ale Pokorný byl šovinistické prase. I já jsem ráda, že je po smrti.”

            „Prý měl jen čestnou funkci, nebo tak nám to alespoň bylo řečeno; proč tolik vášní kvůli staříkovi v důchodu?” zeptal se Rus.

            „Heh, čestná funkce, to určitě. Možná už neměl kancelář a jmenovku na stole, ale spousta jeho kamarádů je pořád ve službě a řada lidí prostě jen slepě respektovala jeho frčky,” odfrkla si Nora.

            Předchozí hádka ji musela rozhodit víc, než bych čekal. Stále se jí totiž nepodařilo povznést se nad situaci a byla naprosto průhledná. S Pokorným měla zřejmě nějaké nepříjemné osobní zkušenosti, ale raději jsem se na ně nezeptal, aby se nestáhla do sebe.

            „Stále se pokoušel ovlivňovat chod Úřadu, i když k tomu už neměl mít pravomoc?” naťuknul jsem opatrně.

            „Jo, aktuální nařízení a postupy podle něj nebyly efektivní. Prý jsme vyměkli a bylo jen otázkou času, než si to ‚magická svoloč‘ uvědomí a podřízne nás ve spánku. Snažil se o tom přesvědčit Richtera,” pronášela to skoro jako osobní zpověď a očima těkala po místnosti, jen aby se nemusela dívat na mě nebo Fjodora.

            „Roztomilé,” kvitoval Fjodor. „Co na to Richter?”

            „Richter si uvědomuje, že nežijeme ve středověku, a taky je svázaný zákony, stejně jako vy.”

            „O tom dost pochybuju,” neodpustil jsem si. Zákony platily odjakživa pro někoho víc a pro někoho méně. Jizvy, které mi na levém boku zakrývala permanentní iluze, to jen dokazovaly. Nora sice obhajobu Richtera myslela dobře, ale podle mě zkrátka nevěděla, o čem mluví. Mé oponování ji na chvilku zarazilo.

            „No,” bleskově se vzpamatovala a pokračovala, „Richter s ním nesouhlasil, ale co vím, byl spíš výjimkou. Zvlášť lidi nad ním Pokorného dost podporovali.”

            „Kolik z nich je na seznamu, který nám Richter dal?” dotázal se Fjodor.

            „Když nepočítám Pokorného? Tři, o kterých vím s jistotou – Černý, Novák a Lánský.”

            „Hm,” zamumlal si pro sebe Fjodor, kterému zřejmě došlo to samé, co mně. Celý případ najednou začal smrdět politikou a bojem o moc.

            „Oprav mě, jestli se pletu, ale dosadit do pozice výkonné moci v Čechách Němce není zrovna standardní postup, že?” začal se zajímat Fjodor.

            „Není. Jeho předchůdce byl odvolán kvůli korupci. Richter teď provádí audit České centrály a vyhodnocuje efektivitu našich procesů.”

            „Pokračuj,” ponoukl ji.

            „Já… nevím, kolik vám toho můžu říct.”

            „Sám tě za námi poslal,” připomněl jsem pro změnu já. Bylo vidět, že se s námi o informace podělit chce a potřebuje jen trochu postrčit.

            „Ten odvolaný byl Pokorného syn a vzal si úplatek od člena Rady, aby mu pomohl zbavit se konkurence. Víc nevím, dokonce i interní verze je cenzurovaná. Chtějí to uhrát na zdravotní problémy.“

            Fjodor vypadal, jako kdyby se mu pro jednou nedostávalo slov. A mně sklaplo taky.

            „Myslela jsem, že vám Richter o Radě řekl. Proto na tom děláte,“ dodala a nasadila svému proslovu korunu. Nevím, jestli mi bylo víc líto nás, nebo jí. Spíš jí. My jsme od Úřadu podraz čekali, ona ne.

            Vyjma mého pověření neřekl Richter o Radě ani ň a nás by nějaká souvislost ani nemohla napadnout. Rada nejvyšších magických autorit sestávala z božstev a dalších entit, na které jsem se Cera raději ani nikdy moc nevyptával. Nikdo, kdo má v hlavě aspoň dva neurony, by se dobrovolně nepletl do cesty takové síle a přehlídce pletich a zrad. Podle Nořiných slov byla šance, že se nám právě něco takového nevědomky podařilo.

            „Co všechno o případu víš? Co ti Richter řekl?“ začal Fjodor, když se trochu vzpamatoval. Možná se mi to zdálo, ale zněl podstatně přívětivěji než před chvílí.

            „Ze zvláštního sejfu se ztratil důležitý artefakt, podezřelí jsou důstojníci Úřadu a vzhledem k okolnostem byli k vyšetřování přizváni zmocněnci Rady nejvyšších magických autorit,“ shrnula stručně.

            „Úřad vede vlastní vyšetřování, že ano?“

            „Jistě, co dělá Rada, jde dost mimo Úřad.“

            „Máš přístup ke spisům a hlášením z průběhu šetření?“

            „No, ano, ale ty bych vám ukazovat neměla,“ zarazila se podruhé.

            „Richter s tebou vyjebává stejně jako s námi, copak si to necháš líbit?“ zadíval jsem se na ni pochybovačně.

            „Jestli mnou chceš manipulovat, nemusel bys to dělat tak okatě,“ vyčetla mi, „i když máš pravdu.“

            „Dokážeš zjistit, kdo z Rady mladého Pokorného uplatil, a jak se to u vás řešilo?“ zeptal jsem se, jako kdyby mě před chvilkou neprohlédla.

            „Pokusím se, ale nic neslibuju. Vy byste zatím měli vyslechnout zbytek lidí na seznamu, aby vám je všechny nepovraždili před nosem,“ navrhla a zvedla se k odchodu.

 

Druhá návštěva a zase po ní zůstal pěkný svinčík.

            „Úplně se necítím na další kolo sraček,“ přiznal jsem Fjodorovi, když za Norou zapadly dveře, „alespoň ne dnes.“

            „Ani já ne,“ ujistil mě, než se natáhl na pohovku a zavřel oči. Připojil jsem se k němu, i když to nebylo zrovna dvakrát pohodlné. Fjodor se neptal, jen mi udělal místo.

 

Nevím, kdy jsem usnul, ale vzbudil jsem se do tmy. Překvapilo mě, že jsem z pohovky nespadnul, ale tomu pravděpodobně zabránila Fjodorova ruka kolem mého pasu. Rus sám ještě spal. Býval bych pokračoval ve snění, ale nakonec mi v něm zabránil hlad. Bylo zřejmě víc hodin, než jsem odhadoval, a absence oběda mi také neprospěla.

            Z pohovky jsem spíš sklouznul, než vstal, protože jsem si parádně přeležel nohu. Dobelhal jsem se do kuchyně a pln nadějí otevřel ledničku. Z chaosu uvnitř jsem nakonec vylovil balení kuřecích prsou a vakuovaný výběr zeleniny na klasickou čechočínu. Bylo rozhodnuto. Rýže jsem měl navíc železné zásoby, protože jsem ji kromě vaření občas potřeboval z pracovních důvodů: vedle vody totiž dobře nasává i malé nicotné kletbičky, které na sebe občas lidé uvalují, aniž by si to třeba uvědomili.

            Ponořil jsem se do oplachování a krájení natolik, až jsem na chvíli úplně zapomněl, že v bytě nejsem sám. Když se mě pak Fjodor pošeptáním do ucha zeptal, cože to vařím, škubl jsem sebou a jen šťastnou náhodou se nepořezal. 

            „Čínu,“ odpověděl jsem popravdě a snažil se zamaskovat své leknutí napouštěním vody do hrnce s rýží.

            „To by šlo,“ odsouhlasil, jako bych se ho snad ptal na názor.

            „Jak ses měl?“ začal jsem klasický smalltalk a krájel svoji poslední cibuli. Uvědomil jsem si, že jsme pro samé drama neměli čas ani na naše drobné rituály. Než přijel, neviděl jsem ho čtyři měsíce. Nevolal, nepsal, neexistoval.

            „Bylo lépe, bylo hůř,“ pokrčil rameny, když přešel zpoza mých zad k lince a opřel se, abych na něj viděl aspoň koutkem oka.

            Neřekl jsem na to nic a čekal jsem, až svoji odpověď rozvede. Vždycky zkoušel, jestli si vystačím s málem.

            „Na jaře jsem strávil dva měsíce na Sibiři,” promluvil znovu po chvilce ticha. „Stopoval jsem malé lokální božstvo, jen taková rutinní věc, laskavost. Bylo zajímavé držet se tak dlouho mimo okovy civilizace. Mezi lidmi, kteří jsou schopni věřit natolik, že si svou kolektivní víru zhmotní.”

            „Hmm,” balil jsem nakrájené kuřecí do vrstvičky solamylu a koření se stejnou péčí, s jakou jsem přemýšlel nad jeho slovy. Záhy zamířilo do rozpálené vrstvy oleje. Syčení na chvilku přehlušilo i moje myšlenky. „Nejsi nakonec ty sám výplodem mojí víry?“

            Fjodor si mě chvíli měřil pohledem. Já předstíral plné zaujetí plotnou a prohrábl jsem maso na pánvi.

            „To bys měl dost zvrácené představy o víře, nepřijde ti?“ reagoval nakonec s lehce provokativním úsměvem.

            „Těžko bych byl jediný.“

            „Nebyl, ale na to jsi příliš…“ začal a měl jsem pocit, že na začátku věděl jasně, co chce říct. Pak se nějak zarazil.

            „Ano? Jsem moc co?“ neubránil jsem se úsměvu a snažil se znít, jako by mě odpověď ani v nejmenším nezajímala.

            „Nechme to být.“

            „Ne,“ vylovil jsem maso z oleje a nahradil ho na pánvi zeleninou. „Co jsi chtěl říct?“ Trýznil jsem ho a nepokrytě se bavil.

            „Na úrovni,“ vypadlo z něj nakonec. Věnoval jsem mu nevěřícný pohled a jen těžko zadržoval smích.

            „Nandej prosím tě rýži, když jsem tak na úrovni,“ popíchnul jsem ho. Neodmlouval. Byl rád, že se zbavil palčivého tématu.

 

            „Takže lokální božstvo?” navázal jsem na Fjodora u stolu.

            „Bylo potřeba vyhodnotit, nakolik je životaschopné, a podle potřeby ho buď zdokumentovat, nebo urychlit jeho rozpad. Ruské úřady nemají rády, když se jim po lesích prohání potenciálně nebezpečné bytosti.”

            „Taky byste mohli rovnou vymlátit půlku veškerýho obyvatelstva,” rýpnul jsem si.

            „Nevím, jestli bych se měl smát, nebo urazit,” odvětil Fjodor, ačkoliv z jeho pobaveného úšklebku bylo rozhodnutí zřejmé.

            „No a jak jsi dopadl?”

            „Nějaký potenciál sice mělo, ale pletlo se do práce někomu podstatně vlivnějšímu…“

            „Co z těchhle melouchů vůbec máš?”

            Na chvilku se mi zadíval do očí, zatímco žvýkal sousto. „Svobodu. S ruským občanstvím na mě nemůže Úřad a díky těmhle… laskavostem, mi dává pokoj i naše vláda.”

            „Na tvýho bratra ale Úřad evidentně dosáhnul,” podotknul jsem a rychle obrátil pozornost zpátky k talíři.

            „Vracíš se k němu s obdivuhodnou pravidelností. Proč tě Alexej tak zajímá?”

            „Vážně se musíš ptát?” nezastíral jsem překvapení. Fjodor jen přikývnul.

            „Znám tě už dlouho, ale vlastně o tobě vůbec nic nevím.”

            „Nech minulost spát, Viktore,” řekl tiše, ale naléhavě. „Zažil jsem věcí na několik životů a někdy mi připadá, jako by to i jiné životy byly. Už dávno nesouvisí s tím, kdo jsem teď.”

            „Pomalu i přání dobrýho rána z tebe musím páčit, a pak se objeví artefakt z tvojí minulosti a já se nemám ptát? Kdybys mi prozradil aspoň něco!”

            „V mém věku už slova dávno nejsou důležitá.”

            „Ještě jednou na mě vytáhneš svůj věk a tohle,” výhružně jsem zvedl vidličku s napíchnutou paprikou, „ti někam vrazím.”

            „A co chceš slyšet, Viktore?“

            Než jsem se nad tím mohl zamyslet, protože odpověď bych spatra nedal, přerušil mě Fjodor. A slova k tomu věru nepotřeboval: paprika, kterou jsem jen moment předtím osvobodil z vidličky, mi zaskočila, když jsem v sobě ucítil jeho magii. Byl jemný, ale tohle se bez svolení zkrátka nedělá. Vypoklonkoval jsem ho rychleji než finančák špatně vyplněné přiznání.

            „Možná že pro tebe slova důležitý nejsou, ale pro mě jo,“ zpražil jsem ho.

            Věděl jsem moc dobře, kam tímhle gestem mířil. Chtěl mi připomenout, že mu věřím natolik, abych ho nechal sahat na svou duši. A teď nemluvím v nějakých hloupých romantických obratech, ale o skutečné duši, která odlišuje člověka od prázdné loutky. Co dělá vás vámi. V podstatě jsem Fjodorovi dal do ruky nabitou zbraň a přitiskl si ji na čelo. Vtip byl pochopitelně v tom, že on mi dával stejnou moc nad sebou. Jenže já neměl potřebu ji vytahovat u večeře.

            „Omlouvám se, dovolil jsem si příliš,“ uznal Fjodor a mně nezbývalo než přikývnout.

            „Věřím ti, ale nejsi můj fotr, abys mi řekl jen to, co se ti hodí, a pak mě poslal do mýho pokoje.“

            Fjodor při narážce na mého otce ztuhnul. Zmínil jsem ho schválně, protože jsme oba dobře věděli, že tohle přirovnání má k lichotce opravdu daleko.

            „Mrzí mě, pokud mě vnímáš takhle. Asi si za to můžu sám,“ přiznal s nefalšovanou lítostí.

            „Přestaň s přetvářkama a zamlčováním, dokud ještě můžeš, Fjodore,“ varoval jsem ho.

            „Pokusím se,“ slíbil.