„Koho bys proklepnul teď?“ zeptal se mě Fjodor následující den u snídaně.

            „Já?“ přeptal jsem se, překvapený tou náhlou ochotou nechat rozhodování na mně.

            „Jistě. Pokorný mi od začátku smrděl, proto jsem ho chtěl vyslechnout přednostně. Teď si můžeme vybírat.”

            Přitáhl jsem si tablet, který nám Nora nechala, a prošel zbývající složky.

            „Víš,“ odložil jsem zařízení zpátky na stůl, „myslím, že bychom měli zajít za Cerem. Jestli mladýho Pokornýho vyhodili z Rady za braní úplatků, mohl by o tom něco vědět.”

            Fjodor se netvářil zrovna nadšeně, ale nakonec uznal, že mám pravdu.

            Dohodli jsme se na obědě venku, potom jsem zamířil do Dejvic. Fjodor se mi totiž svěřil, že se s Cerem před nějakou dobou nepohodli, takže k němu raději nechce chodit. Čeho se jejich roztržka týkala, už nezmínil…

 

„S čím mohu pomoci?” zeptal se Cer, jakmile jsem se usadil v obýváku a na stole přede mnou se objevila sklenice s vodou.

            „Říká ti něco jméno Richard Pokorný?” nadhodil jsem a vychutnal si pár příjemně chladivých doušků. Cesta hromadnou dopravou do Dejvic totiž připomínala spíš grilovačku.

            „Jistě, donedávna byl velitelem české odnože Úřadu,” přikývnul Cer. Seděl rovně, ruce založené v klíně a na sobě měl sice letní, ale pořád oblek. Komplet, i s kravatou a vestou. Jenže on byl bůh; neznal horko, chlad, ani pot. Mně bylo vedro i za něj, a to jsem měl kraťasy a lehké krátké triko.

            „Víš, proč skončil?”

            „Nezasloužil bych si své místo v Radě, kdybych o takovém skandálu nevěděl,” pousmál se.

            „Jeho otce někdo před pár dny kuchnul.”

            „Starého Pokorného?” Najednou zněl trochu překvapeně, dokonce si mimoděk poupravil manžetové knoflíčky.

            „Jo. Mohl bys mi říct, s kým se jeho syn zapletl? Možná to nesouvisí, ale neradi bychom něco přehlédli,” rozvedl jsem svůj zájem a sledoval, jak se poloprázdná sklenice naplňuje. Cer nehnul ani brvou, očividně zvažoval, nakolik mě může zasvětit.

            „S Černobohem,“ konstatoval nakonec. „Ale pochybuji, že zrovna on byl zapletený do vraždy jeho otce. Již dříve dostal důrazné varování, že má Úřad nechat na pokoji.”

            „Proč, vždyť vy se jim motáte do práce pořád?”

            „Ale pouze oficiálními cestami,“ poučil mě. „Jakmile se někdo začne uchylovat k uplácení důstojníků a zabíjení vysloužilých veteránů, dostáváme se všichni na dost tenký led. Úřadu ležíme v žaludku od dob Vídeňské úmluvy, a nikdo mu nechce dávat munici, kterou by ovlivnil veřejné mínění.”

            „Takže si myslíš, že případ mladého Pokorného s ostřím a vraždou nijak nesouvisí?”

            „Netroufám si vynést tak definitivní soud. Ale přijde mi krajně nepravděpodobné, aby za krádeží a touto vraždou stál Černoboh. Stáhli by z něj titul i kůži zaživa, a to doslova.”

            „Prý za úplatek chtěl, aby ho Pokorný někoho zbavil. Nepřipadala by v úvahu pomsta?”

            „K ničemu nedošlo, protože Rada odhalila celou záležitost včas. Pokud vás ale Černoboh skutečně zajímá, mohu vám s ním zajistit schůzku. Ale abych byl zcela upřímný - raději bych se tomu vyhnul.”

            „Věřím tvému úsudku,” stáhnul jsem se. Pokud by se Cer raději něčemu vyhnul, tak já dvojnásob.

            „Dobrá. Ještě něco?”

            „Anselm Richter?”

            „Hmm, Richter je zajímavá figurka, ale nenapadá mě, proč by ve vašem případě měl mít nějaké postranní úmysly. Pokud vám o Pokorném neřekl, nejspíš stejně jako já neviděl souvislost. Půl roku je dlouhá doba. Kdyby někdo chtěl, už dávno by se pomstil.”

            Nezmínil jsem se Cerovi o tom, kdo nám o Pokorném řekl, a proč přesně se ptám na Richtera. Takže se mi nejspíš podíval do hlavy, což mi nebylo ani trochu příjemné, ale co jsem mohl dělat?

            „O něčem dalším, co by nám mohlo pomoct, nevíš?”

            „Obávám se, že pro vás nic nemám. Jak jsem řekl, nemohu se zajímat příliš.”

            „Jasně,” přikývnul jsem.

            „Viktore, vadilo by ti trochu se zdržet?“ zarazil mě Cer, když už jsem se chystal k odchodu.

            „Co potřebuješ?“

            „Inu, je mi to trochu trapné, ale pořídil jsem si nový telefon. Nejsem si úplně jistý, jak s ním zacházet,“ přiznal.

            Nejdřív jsem se smích pokoušel přemáhat, ale nakonec jsem prohrál.

            „Jen se směj. Měl bych být, koneckonců trochu důstojnější, to uznávám,“ pokýval starý bůh hlavou.

            Souhlasil jsem, že zůstanu, a proklatou vymoženost se mu pokusím vysvětlit.

 

Ačkoliv byl můj výlet v podstatě zbytečný, zůstal jsem u Cera překvapivě dlouho a venku mě zastihl soumrak. Teploty trochu polevily, ale asfalt sálal s neuvadající urputností.

            Zrovna jsem procházel liduprázdným parčíkem, když jsem ucítil, jak se na mně zachvěla obranná kouzla. Instinktivně jsem se otočil: lampy v parku svítily mdle a já nerozeznal nic víc než siluetu stojící odhadem třicet kroků ode mě. Podle postavy to byl muž, menší než já, zato se širokými rameny.

            Nešlo mi do hlavy, proč ještě nezaútočil. Ve vzduchu jsem sice cítil magii, ale nic víc. Pak mág rozpřáhl ruce v širokém gestu, jako kdyby uváděl představení a ve stejný okamžik se lampy rozsvítily naplno.

            Mágovo velice specifické proplétání prstů jsem v životě viděl jen u dvou lidí a jedním z nich byl Fjodor. Na mysli mi proto ve šťastlivé chvilce prozření vytanulo jméno druhého a hned po něm obranné zaříkání, které jsem zamumlal tak rychle, až jsem měl na chvilku strach, jestli jsem byl dost přesný. Nával slabosti, který následoval, mě ujistil, že ano.

            Pokud jsem se nepletl, stál proti mně Talat. Zkurvysyn, který se mi z našeho setkání před lety zapsal do paměti bolestí a ledem.

            Po okolí se rozlehla hlasitá rána provázená zvukem, který věrně imitoval skřípání nehtů na školní tabuli. V dáli začal štěkat pes. Neviděl jsem, co přesně na mě Talat seslal, ale jeho útok se roztříštil o moji obranu a rozprskl se po okolí ve formě drobných štěpinek ledu.

            Fjodorovi jeho zvláštní moc kterou používal právě gesty znemožňovala používat vyšší obranné techniky a i když jsem netušil, jestli má stejná omezení i Talat, neměl jsem na výběr. Potřeboval jsem ho dostat do defenzivy dřív, než mě odrážení jeho útoků příliš vyčerpá. 

            Další výpad byl podstatně sofistikovanější: Talat totiž poznal, čím jsem se dříve zaštítil, a rozhodl se zkusit soustředit svou sílu do jediného bodu – vyslal proti mně masivní kus ostře vyhlížejícího ledu.

            Projektil se zarazil do mé obrany a odmítal padnout k zemi. Neustále jej hnala kupředu Talatova moc, která byla zřejmě vyšší než moje. Čím déle jsem led zadržoval, tím silněji proti mně dorážel a zaháněl mě do úzkých. Měl jsem málo času a ještě méně možností. Žádná přitom nebyla zrovna skvělá. Takže jsem jednu zvolil a dál mohl jen doufat: pustil jsem štít a ve stejný moment se slepě vrhnul vlevo. Led mě minul jen o chlup. Natolik těsně, až mi po něm na paži zůstal šrám. Škrábanci jsem ale zrovna nemohl věnovat pozornost. Vydrápal jsem se na nohy, zhluboka se nadechl a vychrlil dvě sloky latiny s největší precizností, jaké jsem byl v danou chvíli schopen.

            Ohnivá smršť na moment rozzářila kus parku. 

            Napůl jsem čekal, že se útok rozbije těsně před svým cílem, ale k mé úlevě se tak nestalo. Možná se skutečně nemohl bránit, nebo mě jen podcenil, ale každopádně si svou chybu odskákal. Kvůli dýmu, chvilkovému oslnění a houstnoucí tmě jsem nedokázal říct, jak moc.

            Začal jsem se připravovat na další útok, ačkoliv mi bylo jasné, že k vykrývání Talatových výpadů už nemám dost síly. Ale on naštěstí nepřišel.

            Když se kouř rozptýlil a mé oči si zvykly na tmu, došlo mi, že jsem v parku zůstal sám. Kde ještě před chvilkou stál můj protivník, zbylo jen torzo ledové stěny, kterou zřejmě vytvořil na poslední chvíli. O čemž mimo jiné svědčil i solidní chlístanec krve na zemi.

            Pocit zadostiučinění vystřídalo vystřízlivění. Došlo mi, že mě zachránilo jen prachsprosté štěstí, nic víc. Talat asi jen neodhadl situaci a nechtěl riskovat. Na moment se mi zatmělo před očima a udělal jsem pár nejistých kroků, abych se vůbec udržel na nohou.

            Na chvilku jsem sebou plácnul na lavičku a počkal, až se trochu vzpamatuju. Nejvyšší kouzla byla na hranici mých schopností a držet štít si zkrátka vyžádalo svoje. Sílu mi nedodávalo ani zranění – co jsem měl původně za hloupý škrábanec, byl totiž ve skutečnosti nepříjemně hluboký šrám. Adrenalin mi postupně vyprchal z oběhu a o slovo se přihlásila bolest. Kdybych byl o fous pomalejší, mohl jsem o ruku přijít.

            Až dodnes byl Darius Talat pouhý vybledlý stín z minulosti, ale jen pitomec by naše setkání označil za náhodu. Najednou mi bylo jasné, kdo je tím druhým mágem, kterého Fjodor podezříval z krádeže ostří. I Fjodorovo vykrucování se z dotazů ohledně dalšího podezřelého najednou dávalo smysl. 

 

Samozřejmě jsem se měl vrátit k Cerovi a nechat se od něj ošetřit, jenže jsou situace, kdy člověk moc nepřemýšlí. A tahle byla jednou z nich. Namísto nejjednoduššího a nejrychlejšího řešení jsem si vybral bolestivou cestu tramvají. Zaklínadlem jsem si sice zastavil krvácení, ale na oplátku se mi spustila krev z nosu, kterou se mi tělo pokoušelo naznačit, že je na hranici sil. Nedůvěřivé, podezřívavé i vyděšené pohledy spolucestujících mi v tomhle stavu byly úplně ukradené. 

            Po cestě se můj stav jen zhoršoval, a s ním se postupně měnil plán. Původně jsem si chtěl ošetřit ruku, pak chvíli křičet na Fjodora, a nakonec sebou praštit do peřin. Po pár ujetých kilometrech jsem na tom byl ale tak špatně, že se postel přehoupla z konce posloupnosti na její začátek.

            Zavřel jsem za sebou dveře od bytu a na chvíli dost vážně uvažoval o tom, že si ustelu na dlažbě v předsíni. Plány mi zhatil Fjodor, který se vynořil z obýváku a beze slova mě odtáhl do koupelny. Musel na mně cítit Talatovu magii, ale nekomentoval ji. Sliboval jsem si, že jakmile se vyspím a dám dohromady, tak si ho podám.

            V zrcadle jsem namísto sebe zahlédl trosku po týdenním flámu: ve tváři jsem měl sinalou barvu, moje oči byly skelné a nesoustředěné. Zaschlá krev pod nosem mou image jen podtrhovala.

            „Sedni si,” mávnul směrem k záchodu, než se začal přehrabovat pod umyvadlem, kde hledal lékárničku.

            „Seš vážně romantik,” postěžoval jsem si a poslechl.

            „Když můžeš mlít hlouposti, nebudeš na tom tak zle,” ušklíbl se, načež se vysoukal ze skříňky i se svou kořistí. Krabici s nezbytným minimem léků a přidružených pomůcek jsem neotevřel ani nepamatuju, ale Fjodor by mi jinak neměl čím pomoct.

            Namočil čistý ručník do vlažné vody a kleknul si přede mě, aby si moc nestínil.

            „Tohle bys mohl dělat častěji,” pokusil jsem se přemoct delirium vtipkováním.

            „Utírat tě? To snad běžně zvládneš sám,” setřel mě Fjodor bez váhání.

            „Ne, klečet mi mezi nohama, ty…” vykřiknul jsem bolestí, protože mi ručníkem bez varování přejel příliš blízko šrámu a podstatně důrazněji, než bylo nutné.

            „Na to, jak jsi málem zkolaboval hned za dveřmi, máš nějak moc energie na mluvení. Co kdybys mi raději řekl, co se stalo?” navrhnul. Najednou byl zase opatrnost sama.

            „Jo… potom. Až ti budu moct zakroutit krkem,“ zavřel jsem oči a sesul se ke straně, abych se mohl zdravým ramenem opřít o zeď.

            „Chceš tu usnout?“ zeptal se klidně. Jako bych předchozí větu ani nevyslovil. Nedíval jsem se, ale musel odložit ručník a podle zvuků jsem odhadoval, že něco hledá v lékárničce.

            „Je mi fuk, kde usnu,“ zamumlal jsem spíš pro sebe.

            „Musím ti to zašít. Máš vybavení?“

            „Ne.“

            „Zubní nit, nůžky a jehlu máš?“

            „Mhm,“ přitakal jsem, ale už jsem byl napůl mimo.

            „Ještě chvilku vydrž Viktore, nemůžeš tady spát.“

            „Můžu si spát, kde chci.“

            „No tak, vstávej,“ chytil mě za zdravou ruku a postavil na nohy. Jeho snaha ale vyšla dost vniveč. Už jsem byl moc grogy, než abych se udržel ve vzpřímené poloze.

            Nevím, jak mě dostal do ložnice, ale povedlo se mu to. Na posteli jsem v podstatě okamžitě usnul, ale za okamžik mě Fjodor probral dost nevybíravou fackou.

            „Omlouvám se, zkoušel jsem tě vzbudit lépe ale bez výsledku,“ obhájil se ještě dřív, než jsem ho stihnul probodnout pohledem.

            „Potřebuju, abys byl vzhůru a v klidu,“ vysvětlil. Otočil jsem hlavu k nočnímu stolku a zaregistroval nůžky, nitě, dvě jehly a obvazy. Pochopil jsem, že šití se nevyhnu.

            „Dobře,“ rezignoval jsem a nabídl zraněnou ruku.

 

Vzbudil jsem se s bolavou hlavou a zpocený jako kůň. Venku pomalu zapadalo slunce a přestože bylo vedro, do peřiny jsem byl zachumlaný jak nemluvně. Co nejopatrněji jsem se z ní vymotal a natáhl se pro sklenici vody, která stála na nočním stolku. Z šití jsem si vůbec nic nepamatoval, ale ruku jsem měl obvázanou velice pečlivě. Což se zrovna nehodí, když se potřebujete poškrábat pod obinadlem.

            Zatnul jsem zuby a odemknul telefon, který Fjodor nejenže dal k posteli, ale taky zapojil do nabíječky. Rozsvícený displej mi prozradil, že jsem prospal skoro celý den, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že by mi ještě pár hodin nebodlo.

             „Jak ti je?“ ozval se za mnou Fjodor, zatímco jsem lovil ze skříně něco na sebe.

            „Líp,“ odpověděl jsem popravdě.

            „Co ruka?“

            „Skoro o ní nevím.“ Cítil jsem tlak obvazu, ale když jsem se zrovna nepokoušel na ráně poškrábat, nijak mě neomezoval.

            Otočil jsem se a málem do něj vrazil, protože stál blíž, než jsem čekal. Začal jsem couvat, ale zastavily mě jeho ruce, kterými mě chytil za boky. Byl oblečený jak do divadla, já jenom v trenkách. Za jiných okolností bych kontrast možná i ocenil, teď jsem si kvůli němu ale připadal zranitelně.

            „Jsem rád, že jsi v pořádku,” promluvil polohlasem, než si mě přitáhnul ještě blíž. Vytrhnul jsem se mu a nataženou levačkou mu jasně naznačil, aby si držel odstup.

            „Já jsem taky rád. Ale dejchám spíš tobě navzdory.“

            „Prosím?“

            „Moc dobře víš, co se včera stalo! A kdybys byl tý lásky a varoval mě před Talatem včas, tak bych nemusel dlužit život zkurvený náhodě,“ zavrčel jsem, vytočený, jako už dlouho ne.

            „Viktore…“ měl aspoň dost soudnosti, aby předstíral lítost, „netušil jsem, že je Darius tady. Nikdy jsem tě nechtěl…“ Nenechal jsem ho větu doříct.

            „Ohrozit? To jsi chtěl říct?! Pořád máš plnou hubu keců, jak mě nechceš ohrožovat a zatěžovat. Zrovna předevčírem jsi mi, kurva, něco slíbil, ale všechno je při starým, co?!“

            Fjodor na mě chvíli překvapeně civěl a pak se posadil na postel. Prohrábnul si vlasy s takovou vehemencí, až si úplně zničil gelem posílený účes, na kterém si tolik zakládal.

            „Chápu tvoje rozčilení, Viktore, a omlouvám se. Měl jsem se ti o svém podezření zmínit už dávno. Kdybych věděl, že je Darius v Praze, řekl bych ti o něm, přísahám! Vím, jak naivně to bude znít, ale nechtěl jsem ti ho připomínat zbytečně,“ zadíval se na mě očima plnýma omluv a nejistoty. Uvědomoval si, jak málo chybí k tomu, abych ho vyhodil.

            „Chci vědět, odkud se vzalo tvoje podezření. Řekneš mi všechno, co o Talatovi víš, a začneš tím, proč by mohl chtít ostří. Rozumíš?“ přitlačil jsem, ale vztek už ze mě z větší části vyprchal, když jsem u Fjodora nenarazil na odpor.

            Neřekl nic, jen přikývnul a odvedl mě do obýváku.

 

Nemám představu, jak dlouho jsme vedle sebe seděli v tichu, než se Fjodor konečně odhodlal promluvit. Slunce už dávno zapadlo a v místnosti byla tma, ale ani jeden z nás se neměl k rozsvěcování. Tušil jsem, že pro něj podobné svěřování bude v žebříčku příjemných zážitků někde na úrovni kulky do kolene, takže jsem mu dal prostor, aby si mohl věci pořádně promyslet.

            Něco mě napadlo a na moment jsem se omluvil do kuchyně. Když jsem pak Fjodorovi podával skleničku s větší než přiměřenou dávkou kvalitního rumu, poděkoval. Sám jsem si se svojí sklenkou sednul zpátky vedle něj.

            Začátek Fjodorova vyprávění byl skoro encyklopedický. Darius Talat pocházel z Lotyšska a narodil se prý někdy kolem roku 1870, ale Fjodor si nebyl jistý, nakolik je údaj přesný. Pak ale výrazně upil rumu a zabředl do okolností kolem jejich prvního setkání a téma jeho vyprávění začalo být krajně nepříjemné. Kdybych mu býval nalil jen panáka, určitě by ho do sebe bez přemýšlení kopnul.

            „V devětatřicátém jsem padl do německého zajetí. Darius o tři roky později,“ začal konečně. Tvářil se a zněl vyrovnaně, ale o to větší měla jeho slova dopad. Říká se, že sebehorší pravda je lepší než nejistota, ale když mi Fjodor potom popisoval, co jemu a Talatovi nacisté za války udělali, seznal jsem, že spousta pořekadel jsou prachsprosté lži.

            Bývaly doby, kdy jsem mu jeho oheň a čarování gesty nepokrytě záviděl. Jenže když mi onoho večera vyprávěl, jak ke své schopnosti přišel, jak mu ji vnutili, a tím z něj udělali doživotního mrzáka, závist mě přešla. Najednou jsem chápal, proč tuhle část svojí moci používal nerad a nechtěl o ní mluvit. Zbytek Diplomatica mi hladce sklouznul do krku a pomohl mi strávit Fjodorovu zpověď. Opětovně jsem se zvedl a tentokrát přinesl celou láhev.

            „Nedopadl jsem tak zle, protože můžu praktikovat většinu běžných technik. Talat je na tom mnohem hůř. Nikdy nebyl zvlášť nadaný, a co mu zbylo, nestojí moc za řeč,“ řekl, jako kdyby mě po předchozí náloži chtěl utěšit. Neměl bych ho konejšit já?

            „Proč jde po mně, když ani nevím, co je zač? Před lety jsme na sebe narazili jen náhodou.“

            „Nejde mu o tebe, ale o mě. Protože mně se za války podařilo utéct, zatímco jemu ne. A nedá se říct, že bych se mu snažil pomoct.“ Možná jsem v jeho hlase postřehl záchvěv lítosti, ale kdo ví. Podruhé narazil na dno svojí skleničky, ale už si dolil sám. „V tobě pravděpodobně vidí dobrý způsob, jak se mi pomstít.“

            „A ostří?“

            „Nemám ponětí.“

            „Fjodore,“ začal jsem s otázkou, ale zastavil se. Opravdu potřebuju vědět všechno? A budu si vyčítat, že jsem se nezeptal? Alkohol mi nakonec dal potřebnou kuráž dotaz aspoň načít. „Byli jste někdy s Talatem…“

            „Párkrát jsem s ním měl sex, nic víc,“ přiznal bez vykrucování.

            „A kdyby došlo na lámání chleba a musels ho zabít?“

            „Pak bych ho zabil,“ prohlásil a snad poprvé od začátku rozhovoru se mi podíval do očí. „Sice pro něj mám jisté pochopení, ostatně ublížili nám velice podobně. Nijak ale neomlouvám jeho pomatení, a kdyby došlo, jak říkáš, na lámání chleba, nebudu váhat - to mi věř.“

            „Dobře,“ přikývnul jsem.

            Věřil jsem mu každé slovo, které ten večer řekl. A když se mezi námi ticho protáhlo dost dlouho na to, aby náš rozhovor ukončilo, utrhl jsem se na dlouho odkládanou a už opravdu potřebnou sprchu. Tajně jsem si namlouval, že pak půjdu zase spát, ale po Fjodorově vyprávění se mi nedařilo usnout.

 

K Fjodorovi jsem byl zrovna otočený zády, když jsem na rameni ucítil jeho ruku. Myslel jsem, že už ho nebaví moje roztěkanost, ale pak mě začal líbat na šíji, ovinul paži kolem mého hrudníku a přitisknul si mě k sobě. Rty měl snad jen milimetry od mého ucha a jeho dech byl horký a vlhký. Cítil jsem z něj alkohol, ale ani jeden z nás nevypil dost na to, aby nad sebou ztratil kontrolu. Bezděky jsem se zachvěl, jakkoliv na jeho počínání nebylo nic ani vzdáleně nepříjemného.

            Pootočil jsem k němu hlavu a odhalil krk. Poškádlil mě zuby na hraně čelisti; dobře věděl, co na mě zabírá. Nehodlal jsem se ale nechat zahanbit. Prohnul jsem se v zádech a efektivně se vtiskl do Fjodorova rozkroku. Zadrhnul se mu dech a ruka, kterou mě objímal, na okamžik zesílila svoje sevření. Ještě nebyl úplně tvrdý, ale k nápravě stačilo, abych se o něj chvilku otíral.

            Pak sklouzl rukou níž, takže jsem popustil uzdu svojí magii a nechal ji, aby se mi prolila tělem. Představoval jsem si, jak Fjodorovi začaly brnět konečky prstů, když se mě dotýkal. Znal jsem ten efekt dobře a věděl jsem, že Fjodor pochopí, kam mířím.

            Sled událostí, během kterých jsme přišli o peřinu a Fjodor o boxerky, se slil a zanikl, když se Fjodor dostal k lahvičce s gelem. Chtěl jsem mu usnadnit práci a převalit se na břicho, ale on mě odmítl v zájmu těsnějšího kontaktu. Jen málokdy mu v téhle fázi zbývalo dost trpělivosti k tomu, aby si dával na čas, a dnes to platilo dvojnásob. Snad se chtěl za každou cenu rozptýlit od naší předchozí konverzace, ale nedokázal jsem nad tím moc přemýšlet. Zkuste někdy udržet myšlenku, zatímco vás někdo odhodlaně a velmi dovedně prstí.

            Na svůj mozek jsem se vykašlal akorát ve chvíli, kdy se mě Fjodor dotknul svojí magií – a tentokrát jsem mu vyšel vstříc. Zabořil mi obličej do vlasů, aby utlumil zasténání. Já takový luxus neměl, a kromě toho jsem věděl, jak rád mě Fjodor poslouchá. Posunul se těsně za mě a další krok byl stejně zřejmý jako oboustranně vítaný.

            Pronikal do mě a musel se trochu krotit, jenže už mu pak nezbývalo dost soustředění k ovládání vlastní moci. Zavřel jsem oči a zalapal po dechu, když se hranice mezi námi rozplynula. Nevím, jak bych ten pocit úplně popsal, protože velká část zážitku je zkrátka dost abstraktní. Magie není univerzální, nese s sebou otisk daného člověka. Cítil jsem v sobě Fjodora v podstatně širším významu, než jaký zahrnoval jeho erekci, a vnímal jsem sebe uvnitř něj. Realita přestala být podstatná a rozpila se někde na pozadí našich prožitků.

            V záplavě vjemů jsem se sice začal ztrácet, ale s Fjodorem jsem měl jistotu, že mi nedovolí žádnou velkou pitomost. Právě proto jsem tahal magii do sexu pouze s ním.

            „Viktore, otevři oči,“ promluvil a stáhl se z mojí moci dost na to, abych se vzpamatoval.

            Poslechl jsem a byl poněkud překvapený vývojem situace: už jsem nebyl na boku s Fjodorem za zády. Teď ležel na zádech Fjodor a já seděl na něm. Nevzpomínal jsem si, jak k tomu došlo, a co se dělo mezi tím jsem si vybavoval jen velice matně. Soudě podle potu a bolesti svalů toho asi bylo i víc, než jsem si pamatoval. Chvilku jsem vstřebával situaci, než si mě Fjodor přitáhnul a začal líbat, zatímco plynule převzal kontrolu.

            Nechal jsem ho a užíval si jím zvolené pomalé tempo. Několikrát jsem měl sice nutkání ho popohnat, ale nikdy mi nevyhověl. Vybičoval mě až na samý kraj a pak mě z něj shodil svojí magií. Na malý moment jsem oněměl, když mě znovu pohltily vjemy, ale tohle bylo něco docela jiného. Tentokrát mě zaplavila náhlá úleva. S železnou jistotou jsem věřil, že jakékoliv další opoždění orgasmu, byť o vteřinu, by mě zkrátka zabilo. Ticho mi z úst vyhnal přidušený výkřik následovaný několika dalšími.

            Ale Fjodor ještě neskončil. Zmalátněl jsem na něm, ale zjevně mu to nijak výrazně nevadilo. Aby taky jo, sám se nadechoval jen krátce a trhavě a na nějaký rytmus už se vykašlal. S posledními přírazy zasténal moje jméno. Přál jsem si být trochu víc při smyslech, abych si to pamatoval jasněji.

            Snad příště.