Kapitola I. – Sen

Arlene, broučku, pojď sem za mnou.

Maminko, ty jsi přišla, výskl malý chlapec, rychle slez z postele a rozběhl se k ní.

Ano, přišla za ním, tak jako chodila každý večer, přišla i tento. I když na něj neměla přes den příliš času, či spíše se ke svému synovi nemohla kvůli svému manželovi přiblížit, nikdy si tuto chvíli nenechala ujít.

Byl to jen jejich večer. Její a jejího plavovlasého maličkého andílka. Jejího Arlena. Už od jeho narození věděla, že on bude jiný. Lepší než jeho bratři, kteří se už teď, v tak mladém věku, drželi svého otce a jejich povahy se té jeho dost blížily. Že bude laskavý, hodnější než jeho otec, brutální vrah a násilník.

Jeho srdce bude vlídné a přívětivé, stejně tak jako jeho povaha. Prostě bude jiný. Vyvolený, zašeptala mu do ouška a chlapec jí ovinul svoje drobné ručky kolem krku, když ho zvedla ze země a pevně sevřela ve svém náručí. Své plavé vlasy, husté a vlnité, si vždy, když šla za ním, nechávala volně rozpuštěné. Voněly po růžích a byly jako nádherný zlatavý závoj, za který se mohl ukrýt před celým světem a vším tím, co se dělo tam venku. Rád si s nimi hrál, když mu vyprávěla…

Řekni mi tu pohádku, mami, zaškemral chlapec a dal jí pusu na tvář. Opětovala ji, sedla si s ním na postel, stále ho držíc v náručí. Opřel si hlavičku o její rameno a hrál si s jejími vlasy. Jen na chvíli, Arlene, zašeptala, už je pozdě, v tuhle dobu už všichni malí princové a princezny dávno spí.

Nechci spát, zaškemral chlapec prosebně, ale královna se usmála. Políbila ho na čelíčko a přes jeho protesty ho stejně položila do postele a přetáhla přes něj přikrývku. No dobrá tedy, pomyslel si chlapec, ležet, dobře tedy, ale usnout bez jejich pohádky? Nikdy.

Maminko, zakňoural znovu a královna se zářivě usmála. Její úsměv byl hřejivý a plný lásky. Komu jinému by ji na tomto chladném a nehostinném místě mohla dát?

Dobře, dobře, povím ti ji, však už ji dávno znáš. Ano, znal ji, vyprávěla mu ji každý večer. Protože musela. Protože chtěla, aby si ji velmi dobře zapamatoval. Nechtěla, aby zapomněl, nikdy. A tak ji vyprávěla, stále dokola svému maličkému chlapci, o Temném hvozdu, temném a strašlivém místě, kam se žádný soudný a živý člověk neodvážil již desítky a stovky let vkročit. A kdo tam vkročil, již se živý nevrátil, tak nebezpečné to bylo místo. O posledním Strážci, který se vrátí do ztraceného města kdesi uprostřed tohoto hvozdu, probudí ho k životu, protože až se znovu rozhoří modrý plamen Strážců hvozdu, skončí války a všichni lidé budou konečně žít v míru a lásce.

Pohádky pro děti? Legendy, které odvál prach? Nesmyslné babské povídačky pro dlouhé zimní večery? Fantazie jedné ženy a malého chlapce, mezi kterými právě tento příběh vytvořil tak silné pouto? 

Hlouposti? Výmysly? Fantazie? Možná ano, možná ne. Vždyť ve světě fantazie je možné naprosto všechno. A jednou za čas se mohou stát i zázraky.

Ještě mami, slyšela jeho hlásek, které doprovodilo pořádné zívnutí. Už ne, broučku, vždyť už skoro spíš, povím ti to zase zítra, zašeptala mu sladce do ouška a opět se k němu sklonila, aby ho políbila na čelo. Mám tě rád mami, zašeptal ještě chlapec, který už jen tak tak držel víčka otevřená. Spánek se o něj pokoušel už notnou chvíli, ale on nechtěl promeškat, natož zaspat, jedinou vzácnou chvilku se svojí maminkou.

Mám tě ráda, Arlene, slyšel ještě její hlas, když už ho spánek začal přemáhat a on ten marný boj vzdal. Mám tě ráda, Arlene….

Vstávej….

Vstávej? Proč by ho budila, když sotva usnul?

No tak, Arlene, probuď se! Zatřásla s ním najednou, a pak ještě jednou. No tak, vzbuď se. Proč ho budí?

Mami, zasténal, mami….

„No tak, Arlene, vzbuď se, slyšíš!“ Někdo s ním opravdu prudce zatřásl a princ konečně otevřel oči. Byl to jen a jen sen. Nebyla to jeho matka, nad ním se skláněla Samrin a tvářila se značně rozpačitě. Slyšela ho, jak svoji matku volá ze spaní a na chvíli ji mladého prince přišlo i líto.

„To jsem já, uklidni se. Asi se ti něco zdálo,“ zašeptala tiše, když se Arlen konečně probral a bleskurychle se posadil. Něco se muselo stát! Samrin by nepřišla jen tak, pro nic za nic, uprostřed noci. Něco se muselo stát. Něco s…..

A na jejím obličeji, jen matně ozářeným slabým světlem lucerny, to viděl. Oči rudé, plné slz, při pohledu na ně se mu téměř zastavilo srdce. Umřel?  Ale ne, smála se, po dlouhé době se konečně smála. Byla na ní znát úleva, radost. Už nějakou dobu nic z toho v její tváři neviděl. A teď, smála se i plakala. Obojí zároveň, nemohla již jinak, protože její srdce bylo příliš vyčerpané událostmi dnů minulých.

„Samrin, co se děje?“ roztřeseně ze sebe vyhrkl Arlen, Samrin se posadila k němu na postel a položila mu ruku na rameno.

„Probudil se, Arlene. Horečka mu klesla, konečně, ani jsem s tím už nepočítala. A před chvílí se probral,“ smála se a Arlenovi poskočilo srdce úlevou a neskutečnou radostí.

„Je vzhůru, Arlene. Bude žít.“

Tak přesně tohle se odehrálo jedné noci před třemi týdny.

Byl to šťastný konec těm krutým dlouhým dnům a nocím, které snad už Arlen přestal i počítat. Hodiny, dny i noci, vše mu splývalo v jednu dlouhou žalostnou chvíli, mučivou a krutou, drtící jeho už tak ztrápené a zkoušené srdce. A ve které nedokázal vnímat nic ve svém okolí. Vše vyplňovala jen myšlenka na jeho Vlka, ležícího v bezvědomí a těžce raněného, na pokraji smrti. A on nemohl nic dělat. Vlastně mohl, pouze se modlit k bohům, úpěnlivě a horoucně je prosit o jeho život.

Ano, modlil se k nim prakticky pořád, aby mu jeho Vlka vrátili zpět. Možná proto, že to byl jediný člověk, který ho měl kdy rád, možná i ze svých vlastních sobeckých důvodů.

Copak nemá právo být šťastný? A s kým jiným by asi tak mohl být? Nedokázal si představit život bez něj, bez jeho milovaného Vlka.

Vždyť tak dlouho trvalo, než k sobě našli cestu. Ta cesta byla neskutečně krutá a trnitá. Plná krve a bolesti. Štěstí si je hýčkalo vždy jen chvilku, a pak je zase opustilo, snad aby se z dáli potměšile dívalo na to, jak si s tím společně poradí. A když se dostatečně nasmálo a snad je i trochu politovalo nad tím, jak to zase zvrtali, se na chvilku zase stavilo na kus řeči.

Pak, když ho té noc Samrin vzbudila, najednou všechno dostalo jasnějších barev i tvarů. Dny se staly dny a noc zase nocí, a rána už nebyla tak mlhavá a zarmucující. Štěstí a naděje se opět vrátily do osady, aby alespoň na nějaký čas vystřídaly strach a dosud panující beznaděj.

Nejen Talan, ale i ostatní bojovníci se díky laskavé a skvělé péči léčitelky Samrin a ostatních žen pomalu uzdravovali ze svých zranění. Včetně jejího vlastního muže, vůdce klanu Kendala, který si také z boje odnesl nemalý šrám a vážné poranění.

Ale jak potom Arlenovi řekla Samrin, Talanovo uzdravení považovala za malý zázrak. On byl jediný, nad kým definitivně zlomila hůl. Aby ne, když prince poslala, aby se s ním rozloučil, sama předtím ztratila jakoukoliv naději na jeho probuzení. A pak, o dva dny později, kdy už z tím nikdo nepočítal, horečka pomalu ustoupila a Vlk, po tolika dlouhých dnech v hlubokém bezvědomí, konečně otevřel oči.

Ano, protože zázraky se prostě někdy stávají, pokud na ně věříte a pokud si je ze srdce přejete. Anebo proto, jak pravila Samrin, je Talan prostě tvrdý bojovník s hodně tuhým kořínkem, který se jen tak nevzdává a nějaké škrábnutí ho prostě nepoloží. Ovšem, takto žertovala, až když měla jistotu, že již Talanovi nic nehrozí a smrt byla zažehnána zcela a definitivně. A nikdy ani na vteřinu nezauvažovala o jiných možnostech, než že její léčivé ruce a vědomosti a Talanova nezlomná vůle k žití, byly toho příčinou.

Do osady se pomalu vracel život, v tom nejlepším slova smyslu. Svůj domov Vlci ubránili a nyní se ho snažili znovu obnovit. Nebylo to poprvé, kdy se museli bránit, nebylo to poprvé, kdy si museli znovu něco vybudovat. Ano, bylo to vyčerpávající, stále dokola, ale klan Vlků se jen tak nenechal zdolat. A tak ti, co byli zdraví, nelenili a vrhli se do práce. A že jí nebylo málo. Pomalu a jistě opravovali, budovali, stavěli, zima nezima. Nový přístřešek pro koně místo zničených stájí, spravovali poškozené domy, stavěli nové místo těch, které definitivně lehly popelem. S prokřehlými prsty, ale odhodlaným srdcem, dávali jejich osadě nový háv i život.

Však příroda se rozhodla k nim být hodně přívětivá a sněhu bylo zatím pomálu. Snad aby se celý klan mohl vzpamatovat, aby zbytečně netrpěli krutými zimními podmínkami, odříznutí od světa hluboko v lesích. Bylo dost zásob, bylo dost zvěře v lesích, aby bylo co jíst. Nikdo se nikdy nevzdal a ani nevzdá.

A tak se osada zhluboka nadechla mrazivého, leč svěžího zimního vzduchu a rozhodla se, že navzdory osudu, který ji stále tak krutě zkouší, bude prostě dál žít.

A přežil i Talan i jeho křehký princ, jehož srdce bylo teď naprosto rozpolcené. Radost, kterou cítil, tvrdě přehlušovaly výčitky a vina, kterou pociťoval kvůli Daregově smrti. Nikdo z osady neznal opravdové okolnosti jeho skonu, všichni si mysleli, že Dareg zemřel při statečné obraně klanu Vlků a jejich domova. Skutečnou pravdu o jeho zradě znal je Arlen a Talan. Arlena nikdy ani ve snu nenapadlo někomu o tom říct. Nikdo by mu nevěřil, kdyby jen naznačil, co se ve skutečnosti stalo, zřejmě by ho ihned pověsili. Aťsi tedy zůstane Dareg nadále v očích všech v osadě udatným a statečným bojovníkem. Pravdu si nechají s Talanem pro sebe. Navždy.

Jenže Arlen se až příliš ponořil do pocitu viny, a slovíčko kdyby se stalo jeho denním průvodcem. Kdyby, kdyby…..kdyby ho Talan nechal v té rokli, kdyby se sem nevraceli, kdyby, kdyby…..

Stejně tak jako sny, noční můry o jeho matce, se staly jeho pravidelnými nočními návštěvníky.  

Nebude to mít ještě jednoduché, křehký princ s laskavou duší, a vlastně ani jeho statečný Vlk.

Protože sny a povinnosti se někdy jen velmi těžko skloubí dohromady.

A některá životní rozhodnutí v budoucnu mohou bolet…..