Kapitola III. - Usmíření

Princ se konečně otočil na bok a přitiskl se jeho rozložité hrudi, zatímco Talan, který na tohle netrpělivě čekal tolik týdnů, ho počastoval několika polibky do vlasů. Konečně se na princově tváři objevil úsměv a lehce zaklonil hlavu, aby si Vlkovy rty mohly najít ty jeho. Stále stejné, a přitom pořád vzrušující. I jeho polibky, i jeho doteky.

„Máš pořád studené ruce,“ zašeptal Vlk, když sevřel princovy ruce do těch svých, a rty se letmo dotkl jeho prokřehlých prstů.

„Začalo sněžit,“ zašeptal Arlen v odpověď, „a hodně. Zítra bude minimálně po kolena sněhu,“ povzdychl si smutně.

„Sakryš,“ zahartusil Vlk,“ tak to budeme muset s návratem do srubu počkat, až trošku poleví,“ dodal a popravdě, bylo to i pro něj docela nemilé. Už když se probral, doufal, že se třeba uzdraví dřív, než zima propukne v plné své síle. Jenže nečekaná a poměrně bohatá sněhová nadílka mu během následujících chvil sebrala radost. Uvěznila je tady, bohužel, a výhledově na docela dlouhou dobu.

„Srub už není,“ zašeptal najednou Arlen a znovu sklopil oči, „asi o něm věděli. Shořel na prach. Nezbylo z něj vůbec nic.“

Vlkovi se na chvíli překvapením zastavil dech, ale opravdu jen na malý okamžik. „Nu dobrá, snad nebude problém postavit si nový, ne? A možná i lepší a větší,“ zasmál se, i když je pravda, že ho to přece jenom trochu zamrzelo. Bydlel tam hodně dlouho a docela si tam zvykl. Bylo tam ticho a klid, byl dobře chráněný a vůbec mu jeho domov, který sice považoval jen za jakýsi provizorní, za tu dobu přirostl k srdci.

Spíše ale Talana přemohla zvědavost, odkud to vůbec Arlen ví. Silně pochyboval o tom, že v době, kdy se osada po boji velmi vratce a bolestivě stavěla na nohy, by se lovci vydali tak daleko jen proto, aby se ujistili, že jejich srub stojí. Hloupost.

„Odkud to víš?“ nedalo to Vlkovi a Arlen pokrčil rameny.

„Vím. Byl jsem tam,“ řekl tiše, klidně, jako by se nechumelilo, a na Talana jeho slova působila spíše jako ta fujavice, která byla slyšet za okny a která se opírala do dveří, až občas lehce vrzly.

„Ty jsi tam byl?“

„Ano,“ zazněla znovu prostá odpověď a Vlkovi to prostě pořád hlava nebrala. „Sám?“

„Ano,“ odpověděl znovu netečně princ a Vlkovi se začala z toho snad i hlava točit.

„A to ses nebál?“ zeptal se ho Vlk zmateně. Cože? Jeho vystrašený princ a sám v hvozdu?

„Ne.“

„Arlene, u všech bohů, co tě to napadlo? Co kdybys ještě narazil na někoho z nich? Nebo se někde ztratil,“ hudroval naoko nazlobeně Vlk, ale Arlen jen znovu pokrčil rameny.

„Proč bych se ztrácel, cestu už znám,“ zašeptal princ úplně klidně. Ne, cesta a nebezpečí hvozdu mu vůbec nepřišla tenkrát na mysl. „Šel jsem tam, když jsi byl v bezvědomí. Nemohl jsem tu vydržet, musel jsem alespoň na chvíli pryč. Jenže, náš srub už není. Náš domov už není,“ vzdychl a Talan ho znovu něžně políbil na čelo.

„A když se na to ptáš, tak ne, nebál jsem se hvozdu. Bál jsem se jen toho, že zemřeš. A že tu zůstanu úplně sám.“ Hlas Arlenovi přeskočil a jeho krásné modré oči se zaleskly, snad i jedna slza princi stekla po tváři.  „Strašně jsem se bál, Vlku.“

„Tak teď už nemusíš mít strach. Teď už máme před sebou jen to hezké,“ zašeptal mu Vlk do ucha, ale to slovíčko slibuji k tomu raději nepřidal. Už mnohokrát nezvládl svůj slib vyplnit. Snad bude jeho touha a přání silnější než kdejaký slib, pomyslel si, netuše, že jeho myšlenka je v tuto chvíli více než bláhová a že se jim štěstí zase jen vysměje do tváře.

Ale teď? „Dobře,“ usmál se princ, věřil svému Vlkovi opět každé slovo a snad trochu ukonejšen jejich rozhovorem, konečně si mohl vychutnat jeho přítomnost. Zaklonil hlavu a přivřel oči, tiše vzdychl, když ho Talan přitáhl k sobě a vášnivě políbil. Byl to snad nejdelší polibek, jaký kdy zažili, jako by si chtěli vynahradit každou ztracenou minutu, vteřinu, hodinu. Celé ty nekonečné týdny. Téměř se mu ani dechu nedostávalo, a když mu Vlk sjížděl rukou níž a níž, věděl, že …... Prostě se jen otočil na druhý bok, jeho mužství uvězněné v kalhotách se až bolestivě napínalo. Vlkova ruka mu pomohla zbavit se toho nepotřebného kusu oblečení.

Tuto noc rozhodně spát nebudou.

A žádný návrat do hvozdu a žádné budování nového domova, a vůbec, už jsem vám pomohla ažaž, rozhodla příroda a jako naschvál naštvanému Vlkovi a zarmoucenému Arlenovi nasypala z nebe pořádnou bílou studenou nadílku. Napadlo během pár dní a nocí tolik sněhu, že ho bylo pomalu až po pás. Na druhou stranu, příroda tak dopřála Vlčímu klanu i trochu oddechu. Stezky byly zasypané, lesem ani horami se projít nedalo, na druhou stranu hranic by se člověk dostal, leda by uměl létat. Zima tak znamenala chvíli odpočinku, kdy se v osadě snad i čas zastavil. Čas ano, život ne. Ten běžel dál, a přinášel sebou jak ty pěkné, nové věci, tak i ty smutné a bolestivé. Inu, to je prostě život.

A dny plynuly a přecházely v týdny….

„Ta tvoje ruka se mi vůbec nelíbí. Co tvoje prsty?“ Samrin s podmračenou tváří, ale s bedlivýma očima prohlížela Talanovy záda. Kousek od lopatky, přesně v místě, kam ho Dareg bodl, měl již zahojenou narůžovělou jizvu.

„Pořád brní,“ zavrčel Talan, protože ho pravidelné prohlídky u Samrin nebavily. Ano, byl jí vděčný za záchranu života, ale teď už to považoval za zbytečné. Sevřel ruku v pěst, prsty ho nepříjemně zabrněly, občas se stalo, že v nich ztratil cit. Prokletý Dareg….

„Nevrč,“ štěkla na něj Samrin, protože toho měla plnou hlavu. „Zahojilo se ti to velice dobře, ale vážně si nevím rady, Talane,“ povzdechla si nakonec smutně a hodila Vlkovi košili, aby s oblékl.

„Byla to velmi hluboká rána a vážné zranění, možná máš poškozený sval. Těžko říct,“ pokrčila rameny, trochu rozzlobená sama na sebe, že si s jeho zraněním neporadila lépe.

„Prostě se stalo. Meč uzvednu, bojovat můžu, postarám se o sebe, tak co. Jen to občas zabolí, ale dá se s tím žít,“ zabrblal Talan a už by byl nejraději na odchodu.

A sekeru taky snad ještě uzvednu, pomyslel si sám pro sebe. A dokud má sílu, tak ho žádná bolavá ruka nezastaví.

„No ano, asi se s tím budeš muset naučit žít, mrzí mě to,“ vzdychla si Samrin zklamaně a Talan se na ni zadíval. Vypadala pořád unaveně a snad jí přibylo i pár šedých vlasů. Však starostí a trápení si nedávno užila nad hlavu a radostí se ji staly pouze zachráněné životy. I tak měl Vlk pocit, že jí snad pořádně nikdo nepoděkoval. Vždyť nebýt jí, bylo by mrtvých mnohem více.

Vzal její ruku do své a ona se na něj překvapeně podívala. „Samrin, nedělej si s tím hlavu. To se prostě ve válce a v boji stává. Je to jen malé zranění a dá se s tím docela dobře žít. Zachránila jsi mi život, děkuji ti,“ a rychle ji políbil na tvář. Nevěděl, jak jinak jí poděkovat a jak jinak se jí odvděčit. Konečně se zasmála a možná se jí i trošku ulevilo po jeho slovech, protože byla upřímná a od srdce. A ona to moc dobře věděla.

„Dobře, dobře, Talane, možná mi to bude dělat ještě chvíli těžkou hlavu, ale vážně už jen chvíli,“ smála se a pak stejně ještě na okamžik zvážněla. „Poslyš, stejně by ses měl opatrovat. Moc se nepřemáhej, jasné?“ mrkla na něj a Talan jí to odkýval a stejně si myslel své. Tedy, hlavně myslel na to, aby se to, pokud možno, nedoneslo k Arlenovi. Kdyby se princ dozvěděl, že kvůli Daregovi bude nadosmrti tak trochu mrzák, asi by se v těch výčitkách už nadobro utopil.

„Nech si to pro sebe, Samrin, ano,“ požádal, ale soudě dle jejího obličeje, asi už bylo pozdě. Pokrčila rameny a honem rychle odvedla řeč jinam. „S tím přemáháním to myslím smrtelně vážně, Talane. Ne, že půjdeš vyhazovat sníh a podobně, rozumíš,“ pomalu na něj zahrozila prstem a pak se na něj spiklenecky podívala, až se trochu Talan zhrozil, co ještě přijde.

„Víš, co si myslím? Že bys měl mít u sebe někoho, kdo se o tebe alespoň v nějakých věcech postará,“ usmála se co nejmileji, “co ty na to? To přece není tak úplně špatná myšlenka, ne?“

„Arlen mi pomůže, když bude potřeba,“ zahučel Vlk, když si oblékal kabátec a chystal se k odchodu. Co nejrychleji, pokud možno.

„No, toho kluka jsem teda rozhodně nemyslela,“ zněla rázná odpověď a Talan se tvářil, že ji přeslechl a dál pokračoval v oblékání. Samrin byla ale neodbytná, a nehodlala Talana pustit k odchodu, dokud mu svoji myšlenku nesdělí až do konce.

„Třeba by se tu našla jiná osůbka pro tebe, jen se stačí rozhlédnout,“ uchichtla se, což Vlka mírně překvapilo, protože takhle se normálně nevyjadřovala. A takové to ženské chichotání, žvanění a tlachání ho popravdě lehce vyvádělo z míry a neměl ho moc rád.

„Už musím jít, ještě jednou děkuji, Samrin,“ nekompromisně uzavřel Vlk jejich rozhovor a otočil se odchodu.

„No dobře, dobře,“ slyšel ještě za sebou Samrin, „ale dobře si to promysli,“ volala na něj ještě mezi dveřmi, nicméně Talan to odbyl jen mávnutím ruky. Něco jako dej mi pokoj. Ale kdepak ženy, ty jsou možná někdy bojovnější a dravější než muži, zvláště, chtějí-li si prosadit vlastní cíl a vezmou si něco do hlavy.

A zvláště, když se jedná o ženu náčelníka klanu.