Kapitola IX. 

Druhý den se Vlk z osady nehnul, a poslal za sebe na hlídku někoho jiného. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by tu prince nechal samotného a nemocného. Možná, že Arlena mohlo tohle přesvědčit o opaku slov dvou závistivých dívek, ale nepřesvědčilo. A stejně tak se posmutnělý a zmatený Vlk nedozvěděl, co se s jeho princem děje.

Horečka mu klesla, zimnice zmizela, ale princova mlčenlivost byla mnohem děsivější. Nereagoval na nic z toho, co mu Talan říkal, jen ležel a smutně zíral kamsi do prázdna. Z jídla pozřel jen malý kousek, doškrábané a sedřené ruce si nechal ošetřit s apatickým výrazem ve tváři. A pak se znovu otočil a usnul. Nebo zíral do stěny. A tak pořád dokola. A stále mlčel.

Dost. A dost. Jestli kdy Talanovi došla trpělivost, tak to bylo právě teď. Tohle místo se pro ně stalo doslova prokletím, a pro Arlena obzvláště. Byl čas si konečně dupnout a odejít. Jen škoda, že tohle svoje rozhodnutí svěřil Talan tomu nepravému.

„Viděl jsi, jak vypadá,“ zavrčel Talan na Kendala, když přišel k němu domů. Kvůli hlídkám za zítřek, a především kvůli svému definitivnímu rozhodnutí, které mu hodlal sdělit. Jenže starý kmet se jen zasmál a mluvil podobně, jako jeho žena před dvěma dny.

„Ale no tak, trocha práce snad ještě nikoho nezabila. To jsem nevěděl, že mu ani sekeru nemůžeme dát do ruky, princátku,“ ušklíbl se na Vlka, který se hodně mračil a vůbec mu to nepřišlo k smíchu.

 „Dobře víš, jak to myslím. Tohle nebylo jen od štípání dřeva,“ odvětil vztekle, ale Kendalovi to zase tak tragické nepřišlo. Plácl ho bujaře po zádech.

„No to jsem nevěděl, že to princátko je z cukru,“ zachechtal se, zatímco Talan uvažoval, jestli je teď ten pravý čas mu konečně dát do zubů.

Nebyl, ale byl ten pravý čas oznámit jeho rozhodnutí. „Jak se uzdraví, odcházíme,“ řekl prudce a docela ho potěšilo, že Kendala přešel ten jeho škodolibý úsměv.

„Ale no tak, neříkej, že je to kvůli pár mozolům. Ruce mu snad neupadnou,“ zavrčel kmet a Talan zavrtěl hlavou.

„Ne, to není kvůli tomu. Ale je čas, domluvili jsme se spolu, že odejdeme po slavnostech. A je po nich. Odcházíme hned, jak se Arlen dokáže postavit na nohy,“ odvětil Vlk a Kendal na něj zůstal zaraženě koukat.

„Takže sis to nerozmyslel? Všichni v osadě jsou připraveni přijmout tě jako svého vůdce, muži se na to těší, Emblyn se těší, a ty to opravdu chceš jen tak hodit za hlavu? Opravdu nechceš pokračovat v rodové linii. Co rodinná čest? Co by na to řekl….“ Chtěl mluvit dál, ale Talan ho rozhodným mávnutím ruky zastavil.

„Dost, rozhodl jsem se. Odejdeme. A nemám ti k tomu víc co říct, Kendale,“ odsekl Vlk razantně, možná víc, než původně sám chtěl. Ale prostě to z něj vylítlo úplně samo.

„Takže nás tady necháš, svoje lidi, svůj klan a vyměníš nás za královskýho spratka?“

Kendal zvýšil hlas, a Vlk se zarazil. Starý vůdce zuřil, a to byly chvíle, když z něm měl i Vlk trochu strach.

„Tvůj otec se musí v hrobě obracet,“ procedil Kendal mezi zuby a Talana jeho slova ranila. Na druhou stranu, i když si myslel, že alespoň trochu začal Arlena respektovat a došel k poznání, že princ není jako jeho otec, nebylo tomu tak. Pravda se objevila v nečekanou chvíli. Jenže zřejmě i Kendalovi došlo, že slova, která právě vypustil ven, nebyla zrovna nejvhodnější. Uvědomil si až příliš pozdě jejich plný dosah a sám se zarazil. Na chvíli zavřel oči a bylo vidět, že přemýšlí.

„Dobrá tedy, nebudu tě přemlouvat, vidím, že to nemá žádný smysl. Ale ještě tě chci požádat o jednu věc. Poslední, úplně poslední, ještě před tím, než odejdeš. Někteří z klanu se rozhodli tu zůstat, ale většina se chce vrátit zpět do města. Pozítří, hned ráno, je vypravíme na cestu. Jde o to, že tam bude hodně žen, děti…prostě potřebuju, abys jel s ostatními muži jako doprovod. Víš, že cesta je dlouhá a může být nebezpečná, nechci je pouštět samotné. Čím víc vás bude, tím líp,“ řekl už trochu smířlivějším hlasem a opatrně se na Talana podíval.

A teď to byl Vlk, kdo urputně přemýšlel. „No tak, Talane, prosím, je to kvůli bezpečnosti žen. Víc už od tebe nežádám. Jenom pak nakoupíte ve městě zásoby a dovezete je zpět. Nic víc už po tobě nechci. A pak si běž, kam chceš, klidně i s tím klukem. Násilím tě tady držet nebudu,“ zabručel, koukal přitom do stolu a Talana napadlo, jestli je mu vážně hanba za to, co mu právě řekl, nebo to jen hraje.

Nechtělo se mu, ale nakonec se rozhodl Kendalovi vyhovět.

„Dobře,“ vzdychl nakonec a Kendal kývl spokojeně hlavou. Potom, co se domluvili jakžtakž v klidu na dalších hlídkách, Talan z jeho domu odešel. Ale nedobrý pocit, který se z jejich rozhovoru usídlil v jeho srdci, ten nezmizel. Nikdy nechtěl odejít z osady s tím, že si všechny znepřátelí. Ale možná tomu tak nakonec bude. Zamrzelo ho to, ale věděl, že s tím, co mu Kendal plánoval, by tu nikdy nebyl šťastný. I když se musel vzepřít rodinné tradici. Ale pořád doufal, že jeho čest mu zůstala, a snad zůstane v i očích ostatních z klanu a osady.

Nebyl by tu šťastný. Nebyl.

Šťastný bude jen svobodný, venku, v náruči zeleného lesa. S Arlenem.

„Horečku už nemáš, vypadá to, že budeš v pořádku.“ Talan se nahnul nad Arlena, zavrtaného až po uši pod dvěma teplými pokrývkami. Princ přikývl, ale kloudného slova z něj Vlk za celé dva dny nedostal. Bylo ráno, výprava do města se začala chystat už za časného kuropění. Venku slyšel ženy, rovnající věci na vozy, netrpělivě peskující ukňourané a ospalé děti, a volající na své muže. V osadě byl zase ruch jako v úle. Celá výprava musela vyrazit hodně časně, čím větší kus cesty ušli za světla, tím lépe.

„Jedu s nimi jako doprovod, Arlene. Kendal má strach o ženy a děti, rozumíš?“ sdělil Vlk plavým rozcuchaným vlasům a kývnutí mu potvrdilo, že ho princ slyší. Byl to docela úspěch.

„Měl bys ještě pár dní odpočívat, požádám ještě Kendala, aby tě nechal být v klidu, než se vrátim,“ hlesl Vlk směrem k lůžku, když si oblékal kabátec, i když tentokráte bez valné odpovědi. Zvenku slyšel svoje jméno. Volali ho, zřejmě už bylo vše nachystáno a výprava byla připravena vyrazit směr město.

„Až se vrátím…“ nadechl se Talan, ale Arlen se najednou otočil a podíval se na něj. Jeho pohled byl vyprahlý, bez jiskry, obličej unavený a ztrhaný, až Talana při pohledu na něj píchlo u srdce.

„Talane, můžeme jít do Temného hvozdu?“ zeptal se ho tiše princ a Talan na něj zůstal bez hnutí zírat.

„Cože?“ nic víc ze sebe nevypravil, měl dojem, že se prostě jen přeslechl, ale princ mu to znaveně zopakoval znovu.

„Můžeme jít do Temného hvozdu? Chci tam jít, Talane, chci se tam jít podívat.“

Temný hvozd? Co? Jaký hloupý nápad to zase Arlena plácl přes čelo, to nepochopil. Jen se mu prohnalo hlavou, zda to byl ten pravý důvod princovy paličaté zamlklosti? Bál se mu to snad říct? Zeptat se na to, co ho možná tížilo, i když znal dopředu Vlkovu zamítavou odpověď? Ne, to by bylo jednoduché a dost nepravděpodobné vysvětlení.

„Arlene, to snad nemyslíš vážně. Co ti to, prosím tě, přelítlo přes nos?“ zamračil se Talan. Ano, byl rád, že konečně po dvou dnech slyší princův hlas, ale vážně musel přijít zrovna s touhle otázkou? Pěkně praštěnou otázkou.

„Je to pro mě moc důležité,“ zašeptal princ, ale Talan rázně zavrtěl hlavou.

„V žádném případě, Arlene. Co tě to vlastně napadlo?“ zamračil se, ale princ jako by jeho odpověď neslyšel.

„Jen se tam můžeme podívat, prosím,“ zašeptal prosebně, ale u Vlka neuspěl. Ne touto šíleností. Zvenku znovu slyšel svoje jméno, byl netrpělivý a potřeboval tenhle hovor rychle ukončit. Nebyl totiž o ničem.

„Ne, Arlene, nepůjdeme se tam ani podívat. A proč? Protože do Temného hvozdu by šel jen naprostý a úplný blázen. Jestli ti Denkarský hvozd připadá strašidelný, tak Temný hvozd je peklo, rozumíš, hotové peklo na zemi. Ani šílenec by tam nevkročil,“ odbyl prince, zatímco rychle hledal svůj meč.

„Naši lidé tam utíkají, slyšel jsem to. Třeba žijí,“ slyšel nejistý princův hlas. Popadl meč, postavil se doprostřed srubu a zpříma se na prince podíval. „Utíkají? Ano, utíkají před smrtí do náruče smrti, to jsi chtěl říct. Kdo tam vstoupí, umře, Arlene, rozumíš? Tvůj otec tam poslal vojáky, vrátil se jen jeden, pološílený hrůzou, a stejně do dvou dnů zemřel. Je to naprosté šílenství,“ zamračil se. Jak jen to princi měl vysvětlit, aby to pochopil?

„Ale to město…,“ zašeptal Arlen, a Vlk už toho měl dost a razantně zvedl hlas.

„Není Arlene. Možná kdysi, před stovkami let, a to bohové ví jestli. Jsou to jen hloupé pohádky. Nic takového jako nějaké ztracené město neexistuje, rozumíš, není. A ty jsi snad už dost velký na to, abys nevěřil babským povídačkám a nějakým hloupým dětským pohádkám, sakra.“ Možná chtěl k tomu ještě něco málo dodat, ale zaťukání na dveře mu jeho myšlenky i řeč přetrhlo. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl Kendal.

„Čeká se jen na tebe,“ zahučel a Talan kývl na souhlas. Počkal, až Kendal zmizí a znovu zrakem spočinul na princi, jeho pobledlé tváři a očích, tak zoufale prázdných a s plných bolesti. Najednou se mu nechtělo odejít. Něco v něm najednou začalo křičet neodcházej, neodcházej, zůstaň tady s ním. Snad šestý smysl, intuice, ale on ji už poněkolikáté zahnal do kouta a s opovržením zašlápl do země jako bezbranného broučka.

„Promluvíme si, až se vrátím. Prosím tě, odpočívej,“ řekl už smířlivějším hlasem a usmál se na ležícího Arlena.

„Dobře,“ zašeptal princ a přesto, jak moc mu teď srdce krvácelo, nedokázal ho nechat odejít bez rozloučení. Musel se s ním rozloučit. Nadzvedl se na lůžku a podíval se na odcházejícího bojovníka…

„Talane,“ hlesl tiše a Vlk se mezi dveřmi ještě otočil.

„Dávej na sebe pozor, ano.“

Usmál se na něj, a Vlk mu jeho úsměv oplatil. Jestli to jen bude v jeho silách, splní to.....