Kapitola IV.  - Gord

„A to jsi mi jako chtěl říct kdy, Talane?“

Ach ano, je to pravda. Ženy neumí mlčet.

Něco jako tajemství neexistuje. A když se řekne, nikomu to neříkej, je to, jako kdyby člověk řekl, vykecej to všude. Takže, ačkoliv Talan požádal Samrin, aby se nikde o jeho zraněné a stále bolavé ruce nezmiňovala, asi už bylo příliš pozdě. A Vlk se ani raději neptal, kde a od koho se to Arlen dozvěděl, či která slípka mu to tak rychle vykdákala.

„Nic to není,“ zabručel nasupeně a věnoval se skládání dřeva k ohništi. Ale Arlenův upřený a nazlobený pohled cítil v zádech.

„Já slyšel něco jiného, Talane. Proč jsi mi to neřekl?“ zeptal se znovu, nespouštějíc z Vlka oči.

Co teď? Lhát nebo mluvit pravdu? Tak snad raději tu pravdu, ať je sebebolestivější.

„Protože jsem nechtěl, abys to věděl. Zbytečně bychom to zase museli řešit,“ zabručel znovu Vlk a vážně už to nechtěl rozebírat. Princ byl ovšem jiného názoru.

„Asi bych si toho nikdy nevšiml, viď?“ zamračil se princ a znělo to od něj snad i trochu sarkasticky, Talan konečně doskládal to dřevo, pomalu vstal a podíval se něj.

„Ne, asi by sis toho všiml Arlene, jednou. Takže, znovu. Nic to není,“ řekl tak důrazně, jak jen mohl, „a není to nic vážného, meč uzvednu, jen to občas zabolí, věř mi. Takže to nebudeme řešit, ano?“ zamračil se, aby bylo jasné, že se o tom nechce bavit, ale princovi to bylo asi jedno, jak se na něj tváří.

V jeho krásné tváři to viděl, zase tu lítost a provinění, vinu, která jeho utrápenou duši užírala kousek po kousku stále víc. Bylo těžké mu vysvětlit, že za nic z toho, co se děje, nemůže. To se jen osud rozhodl, že je oba semele, jak jen to půjde. Jak moc si Vlk přál, aby se do jeho duše vrátil klid a radost. Místo toho měl pocit, že je princ stále myšlenkami naprosto někde jinde, snad v úplně jiném světě a někdy ani nevnímá, co mu kdo říká.

„Je mi to líto,“ zašeptal Arlen a sklopil hlavu. Ne, tohle nebude lehké, pomyslel si Talan.

„Nemusí,“ usmál se shovívavě na prince, aby ho utěšil, „nemusí. Kromě toho, já spoléhám na to, že u sebe budu mít jednoho skvělého prince, který mi se vším pomůže, bude-li potřeba. Nebo se mýlím?“ řekl potichu a trochu spiklenecky, a rychle se k němu nahnul a políbil ho.

Arlen vyjekl překvapením, protože ve dne podobné intimnosti nikdy nepřipadaly v úvahu, to si moc dobře hlídali. Nicméně, dveře byly zavřené, Gord si podřimoval na židli u ohniště a v dohledu nebylo ani živáčka.

„Talane,“ princovy tváře zčervenaly studem, což Talana překvapilo a zároveň i vzrušilo. U všech bohů, kdyby teď byli někde v sami, v lese, ve jejich domě, nemusel by si tady krást každý dotek a pohlazení jako nějaký zločinec. A kdyby byli sami, ručí za to, že by u jednoho polibku rozhodně neskončilo a že by Arlena….

Ne, ani přemýšlet se tu nedalo a tak ho z jeho trochu nemravných myšlenek vytrhlo hlasité zaťukání. V duchu zasakroval, ostatně víc ani nestačil.

„Dobré ráno.“ Dveře se otevřely, na prahu se objevila Emblyn s mísou koláčů a zářivým úsměvem.

„Nesu vám snídani,“ usmála se na Talana a svůdně zamrkala očima, když mísu pokládala na stůl. Arlena jako vždy zdatně ignorovala, ale princ tajně doufal, že si snad může dát taky.

„Díky, Emblyn,“ zamručel Talan netrpělivě, protože přišla absolutně nevhod, přetrhla mu rozmluvu s Arlenem a taky ty jeho příjemně hříšné myšlenky. Nicméně, přijít o pár chvil dřív, možná by jim ta mísa přistála na hlavě. Bylo to o fous, doslova. Nicméně, Emblyn se rozhodně neměla k odchodu a místo toho si dala ruce v bok a rozhlédla se po místnosti.

„No tady to vypadá. Samrin říkala, že tu mám trochu poklidit a asi by to i potřebovalo, jak se tak koukám,“ zavrtěla hlavou a ztrápeně se povzdechla.

„Já tu uklízel,“ zahučel za ní Arlen naštvaně, ale Emblyn mu nevěnovala nijak velkou pozornost.

„No to si nemyslím. Já snad jako žena poznám, kdy je to potřeba. A každý dům potřebuje ženskou ruku, viď, Talane,“ zasmála se na něj a Talan pokrčil rameny. Jediná ženská ruka v domě, kterou kdy zažil, patřila jeho matce, kdysi dávno, než zemřela. A od té doby se staral sám o sebe i o svůj příbytek tak, aby nezhynul ve špíně a nepořádku. Což se mu vedlo po celý jeho samotářský život.

„Ale prvně snídani, pojď,“ nenechala ho oddychnou Embyln a honem odsunula židli od stolu, snad aby se posadil. „Samrin říkala, že se nemáš namáhat,“ culila se na něj a Talanovi tohle její vrkání začínalo trochu vadit.

„Já si umím sednout sám,“ zavrčel, ale nakonec se podvolil, protože Emblyn byla prostě neodbytná a jak usoudil, asi by jen tak neodešla, kdyby si nesedl, nenajedl se a nenechal ji poklidit už poklizený srub. A motala se tam ještě notnou chvíli.

A jeho smutný princ se vytratil tiše, bez snídaně, ani nevěděl jak.

Snad jediné, co Arlena těšilo v těchto dnech, byla krása zimních dnů a především vědomí, že zima je už z větší části za nimi. Vydrž, vydrž, říkal si každým dnem a těšil se na jaro tak, jako snad nikdy ve svém životě. Jenže, pořád byl ještě sníh, a kromě těch krásných okamžiků, jako byly tiché noci s jeho Vlkem a sněhem pokrytá příroda, sebou život přináší i ty těžké.

To je prostě lidský život, začíná, a až když už máme všechny listy ve své knize života popsané, prostě skončí. Každý má svůj čas určen, smrt je neúprosná a nemá slitování. Užil sis dost, je čas, řekne si a jediné, co ostatním zbývá, je ronit slzy smutku nad vaším skonem.

A setkání se smrtí, kterou nečekáte, může být šokující.

„Gorde, vstávej,“ zatřásl s tělem vetchého staříka Arlen, protože mu připadalo velice podivné, že ještě nevstal. Normálně byl vzhůru ještě dříve, než vstával Vlk, proto si vždycky dával velký pozor, aby po chvilkách s Talanem usínal na svém místě. Ale dnes, pořád asi spal – tedy, asi?

„Gorde?“ Ani na druhé zatřesení ho nevzbudil, staříkova bezvládná ledová ruka ho vyděsila k smrti. V panice zavrávoral a stačil jen roztřeseně vyhrknout Talanovo jméno. Věděl, co se asi stalo, ale zároveň se bránil té myšlence i skutečnosti, nechtěl si připustit, že ten milý stařeček, o kterého se tu měsíce staral, je prostě pryč.

Talan věděl hned, kolik uhodilo, stačilo se jen podívat. Tolikrát už hleděl smrti do očí, že ji poznal na sto honů.

„Je mi to líto,“ řekl smutně bledému Arlenovi, který se sotva držel na nohou. „Sedni si, jdu pro Kendala,“ a položil princi ruku na rameno. „No tak, posaď se, Arlene.“ Na tu lavici ho musel nakonec usadit sám. A princ seděl, díval se, jak přišel Kendal, a posléze další muži, jak odnášejí Gordovo tělo ven…a vše se dělo tak nějak zpomaleně, zmateně, jako sen, ze kterého se nemohl probudit. Talan ho nechal v klidu sedět, aby se trochu vzpamatoval.

Vlastně nebylo na co čekat, pohřbili ho ještě ten samý den. Sešla se celá osada, a nejedna slza ukápla, i Arlenovy oči byly rudé od pláče. Ale za svoje slzy se nestyděl, teď ne.

„Udělal jsi pro něj, co jsi mohl. Hezky ses o něj vždycky staral,“ snažil se ho Talan večer utěšit a Arlen jen smutně kývl a přistrčil k Vlkovi prázdný hrnek. Jak moc nepil, tedy alkohol, vlastně nikdy nepil, dnes si dal. Na Gordovu počest, na lítost, smutek, na svoje výčitky, kterých byl pořád plný, bolavé srdce plné vzpomínek, tíživé sny a splín. Chtěl to prostě zapít, i když si ještě medovinu ochutil pár slzami.

„Doufám,“ usmál se posmutněle na Talana. Vzpomněl si na Gordova poslední slova, když ho včera večer ukládal ke spánku.

Jednou z tebe bude skvělý vládce, řekl mu najednou. Ne, nebude, Gorde, nikdy ze mě nic takového nebude. Jak by taky mohlo?

Ale ano, já to vidím ve tvých očích. Usmál se, když držel jeho ruku v té své, věkem vrásčité a roztřesené. Ano, jednou bude….

Hloupé mámení, zmatené myšlení starce, kterému již stáří zatemnilo hlavu nebo jeho budoucnost? Teď to bylo Arlenovi jedno.

„Už ti nenaleju, jdi spát,“ odsunul Vlk hrnek na konec stolu a Arlen se zamračil. „Proč ne, jsem snad dospělý, chci ještě.“

„Dospělý možná, ale pít neumíš. Jdi spát, potřebuješ si odpočinout,“ pobídl ho Vlk, ale princi se nechtělo. „Ale ty sis ještě nalil,“ řekl trucovitě a Vlk si pomyslel, že už je to tak tak.

„Ano, ale já můžu, na rozdíl od tebe mám léta zkušeností a tréninku,“ zasmál se, a mezitím, co pečlivě kontroloval okna a zamčené dveře, prostě protestujícího Arlena zahnal na kutě.

Arlen si to vzal takovým lehce vratkým krokem rovnou ke svému místu na spaní. „Stejně se mi ještě nechce spát,“ zamumlal, když sebou plácl na slamník. Vzdychnul si, a usnul prakticky hned, a tak rychle, že se ani nestačil přikrýt.

Talan se musel smát. „Kdepak princi, ty nemůžeš moc pít,“ zašeptal, když se nad něj naklonil, pečlivě ho přikryl přikrývkou, a ještě mu věnoval jeden polibek na čelo.

„Krásné sny, Arlene.“

Nikdy nesmíš zapomenout, Arlene, rozumíš?

Ano, maminko.

Nikdy nezapomeň. Nikdy……