Kapitola X. - Zpráva

A nebylo to zase tak těžké, vrátit se v pořádku.

Cesta jim ubíhala poměrně v klidu a Talan si docela oddechl, když všechny svoje lidi v pořádku doprovodil do jejich domovů. Samozřejmě, nezapomněli ani na Kendalův příkaz, nakoupili ve městě zásoby, prodali nějakou tu medovinu a kožešiny. Talan měl dost času, aby se pořádně porozhlédl po místních trzích a modrý kabát, který teď vezl schovaný ve své brašně zpět do osady, mu udělal radost. Byl pro Arlena, do chladnějších ranních a letních nocí se mu bude hodit, a Vlk tak trošku doufal, že mu vykouzlí úsměv na tváři.

I když mu princův stav přidělával starost, doufal, že klidný rozhovor po jeho návratu mu snad poodhalí princovy chmury. Doufal v to hodně. Ale na co těšil nejvíc, byl jejich konečný odchod. Však poslední promluva s Kendalem, který na něj čekal před srubem, když vyjížděli, přinesla jeho duši konečně trochu klid.

„Poslyš, Talane,“ promluvil starý kmet s vážnou tváří a nic nedbal na to, že Vlka zdržuje v odjezdu. Prostě měl na srdci důležitější věci. „Musím se ti omluvit. Ano, představoval jsem si tvoji budoucnost trochu jinak, tady u nás, s námi, to víš, viď?“ řekl smutně a Talan kývl.

„No jo, já tak trochu doufal, že to prostě předám tobě, ale pokud opravdu nechceš, nebudu tě nutit. A omlouvám se, za to, co jsem řekl o tvém otci. Přehnal jsem to,“ dodal zkroušeně a Talan mu to vážně uvěřil, „tvůj otec byl můj dobrý přítel a já si ho velice vážím. I tebe. A tak tomu bude, i když odsud odejdeš. Pamatuj si, tady budeš mít vždycky dveře otevřené, když budeš potřebovat,“ a plácl Vlka bodře do zad. Bylo to znamení smíru a Talanovi se vlastně ulevilo.

Přemýšlel o tom celou cestu do města i z města zpět do osady. Ano, ulevilo se mu, svět byl náhle jasnější a čistší. Bylo mu jasné, že jeho rozhodnutí snad Kendal nějak diplomaticky předá i ostatním osadníkům, a on bude konečně moc vzít Arlena a odejít. Cesta mu připadala nekonečně dlouhá, toužil už být v osadě, u svého prince, dát mu dárek, sevřít ho v náručí a za každou cenu z něj dostat, co ho vlastně trápí. Promítal si v hlavě místa, která by byla nejvhodnější pro jejich srub, rozhodně to musí být na místě, kde hodně svítí slunce. Arlenovi by určitě chybělo. Slunce, čistý vzduch, náruč lesa. Všechno to vonělo svobodou a volností. A láskou….

Talan se zhluboka nadechl. Ano, to bylo ono, přesně po tomhle jeho srdce toužilo. Jen oni dva a svoboda. Mohlo snad existovat na světě něco lepšího?

Tak na takových vznosných myšlenkách se Vlk dokázal vznášet celou cestu do osady. Jenže, osud tentokrát opět zaúřadoval a štěstí, které při nich těch pár měsíců stálo, naposledy ke statečnému válečníkovi vztáhlo svoji hřejivou náruč…..

Všiml si, už když projížděl osadou, těch zvláštních uhýbavých pohledů žen i mužů. Sledovali ho, a pak se zadívali do země, netroufali se podívat se mu do očí. Nic si z toho nedělal, předpokládal, že už jim Kendal sdělil jeho rozhodnutí odejít z osady a možná se na něj trochu zlobili. Inu, čekal to a neměl problém se s tím poměrně rychle smířit.

Odvedl koně do stájí a vydal se ke srubu. Doufal, že Arlen stále leží a odpočívá, jak mu nakázal. Jenže, srub byl prázdný. Prázdný a tichý, oheň v ohništi už dávno dohořel a ve srubu byl zvláštní chlad. Ale nic víc, než je princ někde venku, že už je mu lépe a nevydržel ležet jen tak v posteli, nic víc mu na mysl nepřišlo. V klidu si odložil meč, svlékl si kabátec a koženou brašnu položil na stůl. Vytáhl z ní kabát, který koupil pro Arlena a položil ho na stůl.

Snad se bude princi líbit, pomyslel si, bude se mu hodit k jeho nádherným modrým očím.

Ozvalo se zaťukání na dveře a starý kmet se objevil ve dveřích. Talan se usmál a dál ve věnoval vyndávání věcí z brašny.

„Zdravím Kendale,“ prohodil směrem ke dveřím, „nevíš, kde je Arlen?“

Byl celý nedočkavý, až svého prince uvidí a dá mu jeho dárek, ale až teď si všiml, že Kendal zůstal stát zaraženě u dveří.

„Co je?“ usmál se na něj, ale když viděl kmetovu tvář, úsměv ho přešel. Byla strnulá, šedá, bez výrazu, a nevěštila pro Vlka nic dobrého. Žádné dobré zprávy.

A zničehonic mu srdce sevřela ledová ruka a strašlivá předtucha sevřela jeho mysl. Kendalův obličej, pohledy lidí v osadě. Něco se muselo stát.

Něco hrozného. Něco s…..

Kendal pomalu přešel až k němu a položil mu ruku na rameno. „Sedni si, Talane, musíme si spolu promluvit,“ řekl sklesle, tichým, na něj až nepřirozeným hlasem. A ledové sevření zesílilo a svíralo jeho srdce stále silnějším stiskem.

„Kendale, kde je princ?“ zeptal se ho, ale najednou se děsil té odpovědi, kterou uslyší.

„No tak, Talane, sedni si,“ slyšel znovu Kendala, zavrtěl hlavou, ale kmet ho jemným tlakem na rameno nakonec donutil se posadit, a sám si sedl na lavici naproti němu. Byly na něm vidět rozpaky, nevěděl, jak a kde začít.

„Co se děje, Kendale? Tak kde je Arlen?“ vydechl Talan a strach ho sevřel pevně do náručí tak, že se sotva dokázal nadechnout. Předzvěst hrůzného visela ve vzduchu a Vlka znovu zamrazilo ve strašlivé předtuše. Kendal k němu konečně zvedl oči a v nich nebylo v nich nic dobrého. Byla v nich smrt a chlad.

„Talane, mám pro tebe špatné zprávy,“ řekl tiše a Talan nevědomky sevřel ruku v pěst, zatímco starý kmet tím divným nepřirozeně zbarveným hlasem pokračoval.

„Talane, když jsi byl pryč, stala se nehoda,“ polkl a odmlčel se, snad sbíral odvahu, jak tu zdrcující zprávu Vlkovi říct.

„Je mi to líto, Vlku, ale princ nežije.“

A ledová ruka dál drtila srdce statečného bojovníka a celé jeho tělo polil studený pot. Zíral na Kendala, nevěřícně, a doufal, že vše, co teď slyšel, byla jen lež. Hloupý, škodolibý výmysl, kterým ho chtěl Kendal jen vytrestat za jeho odchod.

„Nevěřím ti, lžeš,“ vyrazil ze sebe Talan zoufale, ale Kendal jen posmutněle zavrtěl hlavou.

„Je mi to strašně líto, Talane, ale nemám důvod ti lhát. Princ už nežije, moc mě to mrzí, opravdu.“ Znovu ucítil ruku starého kmeta na svém rameni, ale tu šílenou tíhu, která drtila jeho srdce, bolest, kterou právě cítil, té ho žádný dotek zbavit nedokázal. Ani ten nejlaskavější.

„Nevěřím ti, to není pravda,“ znovu zasténal Talan, musel se třesoucíma rukama opřít o dřevěný stůl a byl rád, že ho Kendal donutil sednout. Teď stát, nohy by ho neunesly. A zvětšující se bolest v hrudi mu znemožňovala dýchat i myslet. Jeho otupená, zmatená mysl odmítala přijmout to, co teď slyšela. To, co mu Kendal opakoval už poněkolikáté….

„Co…co se stalo?“ Sotva ze sebe těch pár slov vyrazil. Kendal tiše seděl, stále s rukou na jeho rameni a těžce si povzdechl.

„Je to celé moje chyba,“ pronesl a Talan se na něj vyděšeně podíval,“ je to moje chyba, Talane. Po té naší poslední rozmluvě jsem opravdu hodně přemýšlel. Mrzelo mě, jak jsem se choval. K tobě, i k němu. Opravdu mě to mrzelo, věř mi, prosím. Chtěl jsem to jen napravit. Když se mu udělalo dobře, napadlo mě, že ho vytáhnu ven, aby se trošku zotavil, nadýchal se čistého vzduchu, a tak jsem ho vzal s chlapama na lov. Jenže…,“ zhluboka se nadechl, bylo na něm vidět, jak těžce hledá co nejohleduplnější slova, aby zničenému Talanovi vyjevil pravdu.

„Jenže ten kluk se pustil kolem rokle, sakra Talane, ty sám dobře víš, jak zrádné a nebezpečné jsou tam cestičky. Volali jsme na něj, ať neblázní, ať se vrátí, ale on neposlouchal. Já nevím proč, snad nám chtěl něco dokázat, jak je statečný, že se nebojí, že dokáže lovit i sám, já nevím. Ale vždyť ty jsi ho znal nejlíp, víš, jaký byl tvrdohlavý. Prostě…“ a zase následovala delší pauza, ale Talanovi už jeho slova začala splývat. Sotva dokázal dýchat, natož pak poslechnout si to, co mělo následovat.

„Prostě na chvíli nám zmizel z očí, slyšeli jsme jen výkřik. A pak…pak už bylo jen ticho. Zřítil se do rokle. Noc předtím pršelo, cestičky byly rozbahněné, klouzalo to. Neměl šanci to přežít, nikdo by to nepřežil. Víš sám, jak to tam vypadá.“ Ta poslední slova už sotva dokázal Kendal vyslovit.

 „Je mi to moc líto, Talane. Sice jsem nikdy nechápal proč, ale vím, že jste byli dobří přátelé,“ dodal ještě opatrně, stále s rukou na Talanově rameni.

„Ne,“ zavrtěl Talan hlavou. Až teď mu začala, pomalu a plíživě, se smrtící jistotou, docházet Kendalova slova. „Ne, nevěřím ti, lžeš,“ zasténal, když mu začalo docházet, že princ je opravdu pryč.

Pryč. Navždy. Že už ho nikdy neuvidí. Že už nikdy neuvidí jeho nádherné ocelově modré oči, zářící hvězdami a modrým plamenem, jeho úsměv, jeho nádhernou tvář. Že se už nikdy nedotkne jeho krásného těla, už se spolu nikdy nebudou milovat, neuslyší jeho něžný hlas. Už nikdy nezčechrá jeho plavé vlnité vlasy.

Že už ho nikdy nepolíbí.

Nedokázal tomu uvěřit, jen zoufale zavrtěl hlavou. Jeho srdce křičelo a bránilo se té beznaději a trýzni, které teprve měly přijít. Bránily se té osamělé, nemilosrdné a černé budoucnosti, která měla následovat. Marně.

„Je mi to líto, vím, že mi nevěříš, ale…“ slyšel ještě Kendala, ale on už nechtěl slyšet nic víc.

„Běž, jdi pryč, Kendale“ vyrazil se sebe zoufale, naplněn tak strašlivou bolestí, jakou ještě ve svém životě nezažil. Kendal pokýval hlavou, pochopil, že Vlk chce být teď sám. Zvedl se, opustil srub a zanechal Talana jeho mučivé prázdnotě a zoufalství.

Seděl tam, statečný Vlk, dlouho a potichu, sám v tom sžírajícím mrtvolném tichu jejich srubu a jeho život se právě teď roztříštil v bolestivé agónii na malé kousky. Opatrně vzal do rukou kabát, který Arlenovi koupil. Líbil by se mu, jeho krásnému princi. Určitě by měl velikou radost, dozajista by ho potěšil. Nikdy určitě nedostal od nikoho žádný dárek.

Ten byl pro tebe, Arlene….zašeptal.

Na okamžik zahlédl jeho krásnou tvář, rozzářenou, milující a slyšel jeho hlas.

Talane, Talane…..Jenže to možná šeptal jen vítr v korunách stromů. Zašeptal tichounce a zmizel, odnesl sebou naději i lásku, a rozfoukal ji v mracích do ztracena….

Svíral v rukou dárek, který chtěl svému princi dát, a do modré látky se jedna po druhé vpíjely jeho slzy bolesti.

Arlen, jeho Arlen už nežije.

Jeho princ je mrtvý.....

KONEC (čtvrté části)