Kapitola VII. - A život jde dál

Ať tě to ani nenapadne, Vlku. Talan se usmál, protože chtěl prince jen poškádlit, moc dobře věděl, co na něj platí. Trocha něhy určitě, ale i drsnost se princi líbila, nebránil se, když z něj nedočkavě Vlk stáhl košili a odhodil ji kamsi stranou. Jen by překážela.

Tady si to mohli opravdu vychutnat, pomalu, tak, jak byli zvyklí. Arlen tiše zasténal, když Vlk polaskal jazykem jeho bradavku a neklidně sebou zavrtěl. Byl tak moc vzrušený a Talan ho zase bude takhle trýznit až do bezvědomí. Pomalými, vlhkými polibky pokrýval jeho krk, hruď, břicho, pomalu se dostával níž a níž, dokud Arlen nezačal sténat a jeho prsty nesevřely křečovitě Vlkovu košili.

„Talane, prosím,“ sténal a šeptal jeho jméno, zatímco Vlk si svlékal košili, pak pomalu začal rozepínat jeho kalhoty a postupně zbavil jeho i sebe veškerého oblečení. Hřejivé paprsky slunce v kombinaci s neskutečně vášnivými doteky jeho Vlka působily na prince doslova magicky.

„Talane, prosím, já…já už to…nevydržím,“ sotva se sebe dokázal vyrazit a jeho prsty se zaryly do země, když ucítil jeho jazyk za svém penisu. Jemně ho laskal a třel, až se Arlen doslova začal topit ve vlně neskutečné slasti. Nedokázal si pomoci, nešlo to, ale tady si mohl dovolit popustit uzdu své vášni. Jeho tělo se vzepjalo a výkřik pohltily skály a stromy. Jeho tělo se chvělo v orgasmu, který přišel tak rychle a nečekaně, že se až na okamžik zastyděl.

„Omlouvám se,“ celý zčervenal, ale jestli to bylo tím teplým jarním dnem či prožitým okamžikem, těžko říct. Přikryl si dlaněmi obličej, protože se opravdu zastyděl, ale Talan se usmál. Tohle by bylo to poslední, proč by se na prince hněval. Naklonil se k němu.

„To nic, vždyť ještě nekončíme,“ šeptal mu do ucha a Arlen se znovu zachvěl a přivřel oči v očekávání přílivu další rozkoše. Cítil Talanovy prsty putující po jeho stehně, ve chvíli, kdy jeden vnikl do jeho dírky, jen znovu přidušeně zasténal. Dráždil ho až příliš dlouho, až dokud ho princ, s tvářemi zrudlými horkem, neprosil o smilování.

„Kdyby to bolelo, řekni,“ zašeptal mu znova Talan do ucha. Za všech okolností byl ohleduplný, protože nechtěl svému princi způsobit žádnou bolest. Ovšem Arlenovi to teď bylo jedno.

„Nemluv a dělej,“ nedočkavě ho popoháněl, v hlase netrpělivost a v očích chtíč, jako dlouho předtím ne. Ano, bolelo to, sykl, ale následující okamžiky ho opět vynesly do nebeských výšin. A stejně tak i jako pohled na Vlkovo nahé tělo nad ním, každý jeho pohyb, polibek, dotek.

Zbožňoval jeho něhu, kterou by do takového válečníka málokdo řekl, ale i jeho dravost a drsnost, tu tvrdost, kterou dokázal drtit jeho tělo. Bylo to vášnivé, vzrušující i bolestivé. Cítil, jak zrychluje, opojné chvění přešlo v závrať a vyvrcholení bylo doslova explozí jejich vášně. A vzrostlé stromy a temné skály byly němými svědky jejich touhy a lásky.

„Chybělo mi to, tak moc mi to chybělo,“ oddechoval Arlen, když se trošku vzpamatoval, zatímco Talan nemohl uvěřit, že si to dnes princ užil rovnou dvakrát.

„Aspoň vidíš, jak jsi neskutečný,“ smál se Arlen, zatímco oplácel Vlkovi jeho polibky a o chvíli později se už mračil a protestoval, když ho Talan zatáhl do vody, aby se trochu osvěžili a zchladili.

„Je to studený,“ drkotal princ zuby, když vylézal z vody, ale teplé sluneční paprsky je brzy osušily a ukolébaly je společně s tichem hvozdu ke krátkému odpočinku. Popravdě, ani jednomu se najednou nechtělo zpět do osady, i když pravda, každému z jiných důvodů.

Arlen ležel, hlavu opřenou o Talanovu hruď a užíval si té opojné chvíle, která skončí hned, jak se slunce začne klonit k západu. A s odchodem se vrátí i starosti. Ale teď, teď si mohl ještě užít Talanovu přítomnost a dotek jeho ruky, která ho objímala a občas jemně zašimrala. Možná aby neusnul, možná si i Vlk chtěl svého prince dosyta nabažit dřív, než jim zase osada ukradne jejich soukromí.

Ano, přesně tak to bylo, protože to místo je okrádalo o chvíle, které mohli trávit společně, chvíle, kdy si jen povídali či se milovali. A přesně to Talanovi začalo tak moc vadit. Nechtěl si krást jeho polibky, objetí, potajmu jako zloděj po nocích, v obavě, že někdo vstoupí, uvidí je a odsoudí. Navždy. Tak by to bylo a ne jinak. Protože teď, po tom, co spolu prožili, po tolika měsících, kdy se postupně poznávali a zjišťovali, že chtíč a vášeň se postupně může změnit v něco krásnějšího, chtěli už být jen spolu. Oba to tak cítili, ale…

Ale teď tu leželi, oba ponořeni do vlastních myšlenek a starostí. Jeden měl hlavu zatěžkanou povinnostmi, které ho svazovaly a poutaly na místo, kde být nechtěl. A druhý svými sny, se kterými se nikomu nesvěřil a které ho volaly a táhly na místo tak děsivé, že by se tam nikdo se zdravým rozumem neodvážil vstoupit.

Ale teď oba mlčeli.

„Budeme se muset už vrátit,“ zatřásl Talan s Arlenem, kterého zpívající příroda přece jen ukolébala ke krátkému spánku, a ten se jen neochotně zvedl. Začali se oblékat.

„Můžeme jít,“ prohodil Arlen, když na sebe hodil kabátec a vzal si meč. Nečekal, že ho Talan zničehonic popadne za ruku a přitáhne k sobě. Nečekal jeho objetí a překvapilo ho to, když si ho přitáhl k sobě, přesně s tím pohledem z očí do očí, jako tenkrát, když se Arlen zotavoval ze svých zranění. Jen pohled, ve kterém bylo vepsáno vše…a jeden polibek, který byl cennější než všechny poklady světa. Arlen to věděl.

A pak už museli opustit konejšivou náruč hvozdu, a vrátili se zpět do osady.

A v osadě na ně samozřejmě čekala spousta dalších povinností. Jako by si Kendal usmyslel, že když už chce Talan odejít, tak ho musí pořádně zapřáhnout, aby si těch posledních pár týdnů pořádně se svými lidmi užil.

„Potřebuju, abys teď chodil víc na hlídky,“ mručel na něj trochu protivně starý kmet, zatímco si na zápraží svého domu zapaloval dýmku, „jsem nějaký nachlazený a mám teď málo lidí. Nevadí ti to, že ne?“

Co mohl Vlk dělat? No ano, je fakt, že hodně mužů ještě pořád pomáhalo s opravami či ženám na polích, ale Talan měl někdy pocit, že to už trochu přehání. A Kendal se ještě k tomu tak nějak mimochodem a nenápadně mezi ostatními bojovníky klanu zmínil o tom, že by velice rád Talana uvítal jako trvalého obyvatele osady a také jako budoucího vůdce klanu. Jistěže to vyvolalo velké vzrušení, a tak se Talan místo klidu dočkal spíše opaku, protože muži byli touto myšlenou naprosto nadšení.

Možná to Kendal udělal i úmyslně, snad doufal, že když nedokázal zatím Talana přemluvit on, pomůžou mu s tím i ostatní. A ty k tomu ani nemusel nikterak nutit. Poplácávali Talana po zádech s tím, jak jsou hrdi na to, že se velení klanu dostane do jeho rukou. Jak jsou rádi za to, že budou mít tak statečného a silného vůdce, stejného, jakým byl jeho zesnulý otec. A jak se moc těší, že s nimi zůstane v osadě, a jak mu závidí tu nejhezčí holku široko daleko. To zase byla práce Samrin, jak jinak. Mluvili o tom v podstatě pořád, když byl Talan někde v dohledu a když byl s nimi na hlídce, neposlouchal prakticky nic jiného.

Zdráhal se, odporoval, snažil se naznačit, že nemá ani jednu z těchto věcí v úmyslu, ale narážel na jejich odmítavost. Nikdo z nich nedokázal pochopit, z jakého důvodu by vlastně Talan nechtěl zůstat mezi nimi, teď, když bylo veškeré nebezpečí zažehnáno a mohl si tu v klidu žít. A Arlenovo jméno si před nimi netroufal vyslovit, protože věděl, že ho nemají rádi. To mohl říct jen Kendalovi, že důvod jeho odchodu je slib, který princi dal. Ale ten pravý, skutečný důvod, proč s ním chce jít, tak ten nemohl v osadě říct živé duši.

A postupem času mu došly síly a zjistil, že jim není schopen říct ani důvod, a vlastně ani svůj nesouhlas. Vzdorovat tomu nátlaku, který se na něj začal valit ze všech stran, bylo nesmírně těžké a vyčerpávající. A večerní pohovory u Kendala, který si ho pod nejrůznějšími záminkami volal k sobě, mu taky moc nepřidaly. A jestli se Arlenovi před jejich malým výletem do lesa zdálo, že byl Talan nevrlý, tak v posledních dnech už se s ním nedalo mluvit vůbec. Cítil se rozpolcený a znavený, všemi těmi řečmi o cti, rodině, klanu, jeho předcích a tím, co by měl či neměl udělat.

„Dnes jsem mluvil s chlapama,“ Kendal se spokojeně usmál, když si s pohárem medoviny sedal proti Vlkovi, „říkali, že když se rozhodneš, tak za léto bys měl ten svůj dům postavený. Asi by si na tom dali záležet, aby to měli co nejrychleji,“ a spiklenecky na Talana mrkl. Talan tušil, už když za ním večer šel, že o ničem jiném to nebude. Unaveně zavrtěl hlavou.

„Nemyslím, názor jsem nezměnil,“ řekl, ale se sklopenou hlavou, doufajíc, že to Kendal snad pro tentokrát vezme. Nevzal, ale to se dalo předpokládat.

„Inu,“ nevzdával to Kendal, „už moc času na rozmyšlenou nemáš. Slavnosti se blíží,“ dodal. Ano, to Talan moc dobře věděl.

„Vím, říkal jsi to,“ zabručel nevrle, ale Kendalovi to bylo zřejmě jedno, jak moc je na něj protivný. Usmál se na utahaného Vlka, který si spíš přál být po celém dlouhém dni v posteli a spát, a pokýval hlavou.

„Ano, vím, ale zeptat se tě musím. Pořád doufám, že si to rozmyslíš a lidi tady taky.“

A tak to bylo vlastně pořád dokola. Den po dni, kdy byl od ráno do večera pryč a z nějakého důvodu měl i Arlen tolik práce, že se vracel někdy až v noci. Unavení, utahaní, neměli na sebe zničehonic ani pořádně čas. A zatímco se Talan snažil vrátit do svého srdce rovnováhu a nenechat se stáhnout Kendalem a svými lidmi, nevšiml si, že Arlenovy oči opět přestaly zářit.

Co se to najednou stalo? Jak si toho mohl nevšimnout?

„Talane, chtěl bych se tě na něco zeptat, je to důležité,“ řekl tiše princ, jednou brzičko ráno, místo pozdravu. Byla to ta krátká chvíle, kdy vstávali, a kdy měli šanci se vidět a promluvit spolu. Dřív, než se rozešli každý po své práci.

„Večer,“ zamručel Vlk, zatímco přemýšlel, kolik lidí a kolik hlídek dnes vlastně půjde kontrolovat stezky, kdo bude na hlídce večer a tak dále. I tohle Kendal na nějakou dobu přehodil na něj, prý z únavy, a Talan toho měl plnou hlavu.

„Dobře, večer,“ zašeptal princ, Vlk jen mávl rukou, protože už zvenku slyšel svoje jméno. Dnes odcházeli brzy. Možná, že kdyby se někdy ráno více zdržel, až se trochu víc rozední, viděl by unavenou Arlenovu tvář, tmavé kruhy pod očima, krvavé mozoly na rukou od těžké práce, kterou mu Kendal naložil. Byl tak unavený, že v noci tvrdě spal a neslyšel, jak se princ v noci neklidně převrací, tížen nočními můrami.

Jak si toho jenom mohl nevšimnout? Nevšiml, prostě na to neměl čas.

A úplně nejhorší, nejstrašnější věc, kterou mu nakonec Kendal provedl bylo, že ho donutil na slavnosti tančit s Emblyn…..