Kapitola VIII. - Pomluvy

 

„Jdi pro ni,“ drcl loktem Kendal do Talana, který seděl vedle něj a rozhlížel se. Popravdě, Emblyn ho naprosto nezajímala, i když viděl, jak po něm pokukuje. Ignoroval ji, i Kendala a jeho popichování. Hledal jinou osobu, která mu tady chyběla.

„Slyšíš mě,“ pokračoval kmet vedle něj a Talan dělal, že ho neslyší.

„Kde je Arlen?“

Od rána ho neviděl, vstával tak časně, že byla ještě tma a princ ještě spal. Z hlídky se vrátil až k večeru a ve srubu ho nezastihl. Kendal ho hned zahnal k připraveným stolům plným jídla, aby se po namáhavém dni trochu občerstvil.

„Nevím, asi pomáhá Samrin,“ pokrčil rameny Kendal. Talan se už už zvedal, že se po něm půjde povídat, ale starý kmet ho strhl zpět.

„Ani na to nemysli, Talane. Vím, že jste přátelé, ale sem nepatří a nemyslím si, že by si někdo přál, aby tady mezi námi seděl. Tohle snad pochopíš, ne,“ zasyčel na něj a Talan vzteky zatnul zuby. Opět to byla ta chvíle, kdy by ho nejraději praštil. Zůstal sedět, ale nějak mu přestalo chutnat. Doufal aspoň, že princi dali najíst předtím než ty hory jídla, pečeného masa, koláčů a litrů medoviny nanosili na připravené stoly. Louče plály, osadou se rozléhal zpěv a křik dětí, pro které to byla vítaná událost. Přece jenom, konala se jednou ročně, proto si ji všichni nadmíru užívali.

„Jdi pro ni,“ zavrčel znovu Kendal na Talana, „její otec to očekává.“ Talan se zhluboka nadechl. Tak tohle ne. Jenže Kendal se nevzdal.

„No tak, jestli pro ni nepůjdeš, tak se strašně urazí. Nevíš, jak mu to mám potom vysvětlit?“ vrčel na něj potichu a Talan si pomyslel, že je mu to vlastně i celkem jedno, jak si Kendal tohle u otce Emblyn vyžehlí. Nicméně, po chvíli pošťuchování se zvedl, ale jen proto, aby měl od něj klid.

A zatímco poslouchal její štěbetání a pozoroval její úsměv, kterým se ho tak marně snažila okouzlit, po očku sledoval okolí, jestli někde nezahlédne prince.

Nezahlédl, netušil, že prince si zavolal Kendal a večer, když dokončil práci, skončil jako ten poslední pohůnek u něj v kuchyni. Každá pomocná ruka se hodí, sdělila mu s úsměvem Samrin. Tohle umyj, tohle připrav, tohle odnes, slyšel jeden příkaz za druhým, až už únavou sotva stál na nohou a sedřené ruce ho bolely k uzoufání. Seděl tiše, v té malé místnosti za Kendalovou kuchyní, aspoň na malý okamžik si chtěl odpočinout od toho zmatku kolem. Slyšel hudbu a zpěv, cítil lítost a žal, ale bylo mu jasné, že o jeho přítomnost na slavnosti nikdo nestojí. Chápal to.

Klaply dveře. Zůstal dál tiše sedět a odpočíval a doufal, že příchozí si ho nevšimnou a nezahrnou další horou zbytečných úkolů.

„Vezmi támhle ty koláče,“ slyšel dívčí hlas a další mu vzápětí odpověděl.

„Tyhle? Dobře.“ Dívčí smích se rozlehl kuchyní a oba hlásky si pochvalovaly dnešní večer. A nejen to….

„Já Emblyn tak závidím,“ slyšel jednu z dívek a pak následoval hluboký povzdech, „ona se tak má. Taky bych si chtěla takhle zatančit,“ a následoval další povzdech a příval veselého dívčího smíchu.

„Taky jí závidím. Talan je nejhezčí muž tady v osadě, a taky nejstatečnější. A představ si to, slyšela jsem, že bude vůdce klanu. Převezme to po Kendalovi, aby to zůstalo v jeho rodině,“ řekl důležitě první hlásek a druhá dívka užasle vypískla. A přesně to byla ta chvíle, kdy Arlen ztuhl zděšením. Nedokázal se ani pohnout, jen naslouchat jejich slovům, která mu pomalu začala trhat srdce na kusy.

„Otec mi to říkal. O to víc jí závidím, mít za manžela takového hezkého chlapa, a ještě vůdce klanu, to se každé nepoštěstí,“ vzdychla si první dívka a druhá jí přitakala.

„Já jsem to taky slyšela, Kendal to prý už s jejím otcem domluvil, svatba prý bude začátkem léta. Tak to je za chvilinku. A šušká se, že Talanovi postaví dům, hned vedle toho mrňavého srubu. Z toho prý bude seník nebo něco takového,“ smála se druhá, „u všech bohů, ta se má. Taky bych se chtěla takhle vdát. Doufám, že jí budu moct jít za družičku.“

„To já taky. A představ si, co mi Emblyn řekla. Ale je to tajné, tak to nikomu neříkej. Že se prý už políbili. Já bych taky chtěla, aby mě políbil nějaký pěkný muž,“ zanaříkal první hlas a pak se obě zase začaly smát na celé kolo.

Asi už měly pobráno, co potřebovaly, protože během chvíle se jejich hlasy vzdálily. Zůstal jen prázdný tichý dům a v něm mladý princ, kterému bolestí krvácelo srdce. Nedokázal uvěřit tomu, co teď slyšel. Celý se roztřásl, jeho tělem lomcovala zimnice a sotva dokázal vstát z lavice, na které seděl.

Takže takhle to bylo? Proto byl Talan poslední dobou tak nevrlý a mlčenlivý? Měl si brát Emblyn. Měl se vrátit do vedení klanu a zůstat v osadě. A co všechno to, co mu říkal, co mu slíbil? Jejich návrat do hvozdu, jejich dům. Co jejich štěstí? A jejich láska? Copak to byla všechno jen lež? Proč mu to neřekl?

Neměl snad statečný Vlk odvahu říct mu z očí do očí, že je konec?

Třásl se jako list ve větru, když vratkým krokem sešel těch pár schodů z Kendalova domu a pomalu se odpotácel do srubu. Hlava mu třeštila a hruď mu svírala bolest mnohem větší, než jakou kdy zažil. Chtěl si jít lehnout, chtěl spát, usnout navždy a už se nikdy neprobudit. Jenže ani ke svému místu nedokázal dojít, nešlo to, třesoucí se nohy ho nechtěly za žádnou cenu poslouchat. Zapotácel se, chtěl si aspoň sednout, ale ani to se mu nepodařilo. Klesl na zem, rukama se opíral o lavici a zoufale se rozplakal.

Tohle se už nedalo vydržet.

 

Nezapomeň, Arlene, nezapomeň….

A její slova, její krásné oči a zářivé plavé vlasy se zničehonic rozpustily v šeru, děsivém, které ho vtahovalo a obklopovalo, dusilo a svíralo tak, že se sotva dokázal nadechnout. A pak, desítky obličejů, prázdných očí naplněných jen děsem a zoufalství, ruce, které se k němu natahovaly a strhávaly ho do hlubiny, která se pod ním otevřela jako bezedný chřtán….Třásly s ním, slyšel jejich hlasy, křik, svoje jméno….

 

„Arlene, no tak Arlene, vzbuď se, slyšíš.“ Jen těžko se princ probíral z těžké noční můry, ale hlas, který ho vzbudil, dobře znal. A ten hlas byl plný strachu….

„No tak, Arlene,“ něčí ruce ho pevně sevřely a Arlen se konečně probral. Pořád seděl na zemi, opřený o lavici. Nebyl se schopen zvednout, a zcela vyčerpaný únavou a pláčem tam prostě usnul. A tak ho našel i Talan, který se konečně vrátil z oslavy. Neměl tam moc stání, ale z donucení tam prostě musel vydržet sedět, dokud se znavení obyvatelé osady nezačali pomalu vytrácet do svých domovů. A kromě toho, ráno brzy vstával na hlídku.

Jenže návrat do srubu mu způsobil spíš šok.

„Arlene.“ Z nelítostného snu do náručí ještě krutější reality.

„Co se ti stalo? Co ti je?“ slyšel Talanův ustrašený hlas. Konečně se trochu vzpamatoval.

„Nic mi není, nech mě,“ odstrčil jeho ruku, která se mu snažila pomoci, a pokusil se vstát. Nešlo to, zesláblé končetiny odmítaly spolupráci a jeho pokus skončil opět na zemi. Talan se už na nic neptal, zvedl malátného prince a přes jeho tiché protesty ho odnesl na svoje lůžko.

„Celý hoříš,“ pronesl zděšeně, když se dotkl Arlenova čela, po kterém stékaly kapičky potu. Jenže princ znovu odstrčil jeho ruku, za žádnou cenu nechtěl přijmout jeho pomoc, a začal se znovu pomalu zvedat.

„Nic mi není, jsem v pořádku. Chci si lehnout k sobě. Nech mě být.“

Talan měl co dělat, aby ho uložil zpátky, v hlavě neskutečný zmatek, co zase princ vyvádí a co mu to zase přelétlo přes ten jeho královský nos.

„Nech mě,“ mávl Arlen znovu rukou a Talan ji pevně chytil. Až teď si všiml odřenin a krvavých mozolů a možná až teď zaregistroval, jak pohublý a ztrhaný je princ ve tváři.

„Co se ti stalo?“ Otázka, na kterou nedostal odpověď.

„Nic,“ Arlen se vyškubl a z posledních sil se otočil na bok, zády k němu. „Nech mě být.“

Talan se zvedl, ale ne proto, že by hodlal prince poslechnout, ale proto, že vyrazil ven a běžel rovnou pro Samrin. Už se sice chystala do postele, ale Talanovi vyhověla, a i když u toho trochu špačkovala, na Arlena se přece jen šla podívat.

„Má jen slabou horečku, to se snad toho tolik neděje, ne? Dám ti nějaké bylinky,“ zívla a podívala se na Talana.

„Kvůli tomu jsi mě sem táhl?“ Vlk se zamračil a zvedl Arlenovu ruku.

„Podívej se na tohle. Jak k tomu přišel?“ Samrin znovu zívla a pokrčila rameny.

„Talane, pár mozolů ještě nikoho nezabilo, nebo snad jo? Pokud já vím, štípal dřevo, to snad není tak těžká práce, ne?“ Znovu si zívla a bylo jí vcelku jedno, že je Talan vzteky bez sebe. Tohle určitě nebylo jen od štípání dřeva.

„Samrin?“ zavrčel, „podívej se na něj, jak vypadá,“ ale žena jen mávla rukou.

„Já vážně nevím, jaká práce byl byla vhodná pro prince,“ rýpla si jízlivě, protože byla unavená a naštvaná, že tu musí být. Tuhle větu musel Vlk hodně těžko překousávat.

„Donesu ti teda i nějakou mast,“ zamračila se, otočila na patě a práskla dveřmi. Přišla o chvíli později, s mastí a bylinkami a snad se jí její slova rozležela v hlavě, protože Talanovi slíbila, že se ráno na Arlena přijde podívat.

Než se rozhořel oheň a začala bublat voda v malém kotlíku nad ohništěm, ošetřil Talan Arlenovy zkrvavené ruce. A bledý princ se zatnutými zuby a slzami v očích držel, ale na Talana se nepodíval ani jednou. Zíral kamsi do prázdna, do tmavého koutu srubu a jeho tělo se chvělo záchvaty zimnice. Dal mu napít léčivého odvaru, pečlivě ho přikryl, ale když se dotkl jeho ruky, Arlen znovu ucukl.

„Nedotýkej se mě. Nech mě být.“

Nedotýkej se mě, nech mě být. Nedotýkej se mě.

Jeho slova zamrzela Vlka víc než cokoliv na světě. Nechápal, co se děje, a už vůbec nevěděl, proč se mu princ nechce svěřit. Seděl u něj, dokud neusnul a vlastně u něj opět proseděl celou noc, jako tenkrát, když se princ zotavoval ze svých zranění. Celou noc přemýšlel, co se vlastně stalo, ale odpověď nenašel.

Tedy ne dostatečně uspokojivou.....