Původně měl Sepp v plánu zastavit se po práci v krčmě, ale neměl na Ralu náladu. Pak ho napadlo, že by se mohli jít vykoupat do jezera nedaleko odsud, po parném dni mu to najednou přišlo jako skvělý nápad. Potřebuje se osvěžit a třeba se mu zchladí i myšlenky. Donesl náčiní domů a pak se Salanem v patách vyrazili. Cesta nebyla dlouhá, jen asi deset minut od vesnice.
Když k došli k vodě, pomyslel si, jak to jezeru dnes sluší. Bylo stále horko, ale slunce pomalu klesalo a jeho paprsky se odrážely na hladině s náležitým třpytem. U břehu se svlékl do naha. Kolem nikdo nebyl, jen v dálce zahlédl bárku rybáře Rona, ale ten už byl nejspíše s ostatními v hospodě. Salan na mladíka nečekal a radostně skočil přímo do vody. Sepp se musel usmát nad jeho nadšením, zatímco pomalu kráčel hlouběji a hlouběji. Voda byla osvěžující a pomalu jej obklopovala až se konečně položil a nechal se jí nadnášet. Otočil se na záda, díval se na nebe a cítil se mnohem lépe. Okolo byl nádherný klid, jen zvuky přírody a voda ho ochladila, dopřál si přesně to, co dnes potřeboval. Jemné pohupování vlnkami jej uklidňovalo, bylo to velice příjemné.
Byl ve vodě asi čtvrt hodiny, docela dlouho. Salan vylezl už před nějakou dobou a teď polehával na břehu. Seppa už začal přepadat chlad a taky měl prázdný žaludek, takže pomalu vylezl z vody, oblékl mokré tělo a šli domů. Měl teď celkem dobrou náladu, cítil se jaksi odpočatý a unavený zároveň. Doma se pak se Salanem najedli a najednou byla venku noc a on už se těšil do postele.
Lehl si na kavalec a během pár minut usnul. Nějaká Rala, nebo stvoření v lese mu únavou ani nestihli přijít na mysl.

Seppe…

Uslyšel své jméno. Tichý hlas mu byl povědomý.

Seppe…

Otevřel oči. Světnice byla temná, oknem ji lehce osvětloval studený svit měsíce, ale nikde nikdo. Byl si ale jistý, že slyšel, jak někdo říká jeho jméno. Ještě jednou se rozhlédl a pak znovu zavřel oči, že bude pokračovat ve spánku.

Seppe…

Zamračil se a znovu zvedl víčka. Málem leknutím vykřikl. U jeho obličeje se skláněla postava s očima bez bělma a bílou kůží. Varis.
Vyděsil se, protože neslyšel, že by se přiblížil a najednou byl tak blízko. Jeho tvář byla nad tou jeho, havraní vlasy mu splývaly až je mladík cítil na svých ramenech. Jeho křídla byla rozpjatá a skoro se nevešla do místnosti. Sepp se mu díval do očí a když pominul prvotní šok, uvědomil si, že se nebojí. Bylo to celé zvláštní, všude kolem bylo ticho a klid, ale s jakousi nadpřirozenou příchutí.
Sepp ležel na zádech, sledoval tu bílou tvář. Pak se Varis beze slova pomalu sklonil k jeho ústům.
Políbil ho.
A Sepp se nebránil. Jen ztuhnul překvapením a nechal ho až se nakonec rozhodl mu polibek, k vlastnímu překvapení, oplatit. Chutnal totiž tak skvěle a bylo to tak příjemné…

Otevřel oči a posadil se. Kolem bylo šero, sotva začalo svítat. Varis nikde. Promnul si tvář, když si uvědomil, že to byl jen sen. Ten nejdivnější, co se mu kdy zdál. Alespoň doufal, že se mu to jen zdálo, protože i tak z toho byl zmatený. Nemohl uvěřit, že, byť jen ve snění, dělal takové věci – a co hůř, líbilo se mu to.
Něco je špatně. Musí v tom být něco jiného, nějaká magie, on by jinak něco takového nikdy neudělal. Zamračil se a dostal vztek, když ho napadlo, že mu Varis lže. Říkal, že není žádný démon, ale očividně používá nějaká kouzla a snaží se ovládnout jeho mysl. Tak to je, jiné vysvětlení neexistuje.
Ani se nenasnídal, jen sebral věci a vyrazil do lesa. Šel rychle, protože byl pořád podrážděný z toho snu a měl v plánu Varise přímo konfrontovat. Tohle si nenechá líbit, nedovolí mu, aby mu lezl do hlavy, ještě po tom, co tak riskoval a pomohl mu. Zanedlouho přešel mýtinu, urazil ještě pár metrů a došel k místu, kde měl být Varis.
Opravdu tam stále byl, zahalený pod křídly, jako by to byl štít. Přistoupil k němu a když se nepohnul, šťouchl do něj botou. Konečně se kopule peří otevřela a ukázala ležící bytost. Když spatřila Seppa, mírně se usmála a pomalu se posadila. Mladík se zamračil.
„Co za kouzla používáš, démone?“ Procedil skrz zuby. Překvapeného výrazu na Varisově tváři si nevšímal.
„Jaká kouzla? Už jsem ti říkal, že vypadám sice jinak než ty, ale nejsem žádný démon,“ odpověděl mu okřídlený. To Seppa naštvalo ještě víc. Byl přesvědčený, že teď lže, že s ním jen manipuluje. Ačkoliv to normálně neměl ve zvyku, tentokrát se neudržel, sklonil se ke stvoření a silnou paží ho chytil pod krkem.
„Neopovažuj se mi lhát! Nevím, co jsi zač, ale na místě tě zabiju, jestli mě budeš obelhávat!“ Vykřikl mladík a zesílil stisk. Varis vytřeštil temné oči, rukama se snažil odstrčit dlaň, která jej rdousila a snažil se popadnout dech. V Panice roztáhl křídla a začal jimi mávat, jak se pokoušel dostat od Seppa, ale dřevorubec měl strašnou sílu a nechtěl povolit.
„Já...N-ne…“ pokusil se promluvit, ale kyslík už mu docházel. Nakonec svěsil křídla i ruce a vypadal, že omdlí.
V tu chvíli se Sepp polekal sám sebe. Tohle přeci není on, není vrah! Přeci mu nepomohl aby ho teď zabil. Jako kdyby jej dlaň začala pálit, rychle povolil stisk a odskočil stranou. Varis dopadl na zem, zhluboka natáhl vzduch do plic a pak se dávivě rozkašlal. Pak zůstal ležet se zavřenýma očima a hluboce oddechoval.
Sepp se vyděšeně díval a zpytoval svědomí. Nechápal sám sebe, nevěděl co to do něj vjelo a najednou měl strach, jestli mu nějak neublížil. Roztřeseně si klekl a chtěl se ho dotknout, ujistit se, jestli je v pořádku. Než to udělal, jedno křídlo se zdvihlo a máchnutím jej odstrčilo pryč. Byla v něm překvapivě veliká síla. Varis se zvedl, opřel se o loket a pohlédl mu do tváře.
„Idiote!“ Zakřičel a znovu jej přepadl záchvat kašle. „Co to do tebe, k sakru, vjelo!?“
„J-já nevím,“ řekl mladík omluvným hlasem, „promiň. Jsi v pořádku? Omlouvám se…“ Vydral ze sebe a sklopil zrak.
Varis ho chvilku podezřívavě pozoroval. Nakonec si znovu lehl a zavřel oči. „Jo...Jen mě příště nezachraňuj a nech mě rovnou umřít, když stejně nechceš, abych žil…“
„Tak to není!“ Ohradil se dřevorubec. „Já...těžko se to vysvětluje. Měl jsem divný sen a dostal strach. Nějak mě to přemohlo,“ snažil se ospravedlnit.
„Blázne,“ zašeptal ležící Varis. „Zabil by jsi mne kvůli špatnému snu? Vy lidé jste opravdu blbci.“ Řekl a chvilku bylo ticho. Sepp si pomyslel, že má nejspíš pravdu a zastyděl se, když mu došlo, jak absurdní bylo jeho chování. Jenže pořád neví, co je Varis vlastně zač a jestli mu může doopravdy věřit. Kvůli tomu zpanikařil.
Chtěl něco říct, ale pak si všiml, že Varis odpadl. Přiklekl k němu blíž, aby na něj dosáhl a vzal jeho hlavu do dlaní. Začal jej plácat po tváři, když si uvědomil, že upadá do bezvědomí.
Pak mu to došlo – byl tu už několik dní a sotva se napil, natož aby jedl. Poslední co měl, byl ubohý tenký krajíc chleba. Sepp rychle sáhl do uzlíku, vyndal lahev vody a pak si sedl tak, že mohl bezvládné tělo podepřít a donutit alespoň do polosedu. Opřel si Varise o rameno, otevřel lahev a přiložil mu ji k ústům.
„Varisi! Hej, Varisi,“ snažil se ho probrat a když pootevřel oči, dal mu pít. „Musíš se napít, slyšíš? Potřebuješ vodu.“
Prvních pár pramínků mu steklo po bradě. Když ale ucítil chuť pramenité vody na jazyku, s vypětím sil popadl nádobu a vypil ji téměř naráz. Poté si oddychl a nechal se spustit zpátky na zem. Sepp vyndal plátky sušeného masa. Už mu je chtěl dát, pak si ale uvědomil, že jsou moc tvrdé na to, aby je teď Varis rozkousal, sáhl tedy po krajíci měkkého chleba. Odlomil kůrku a pak mu vložil malý kousek do pootevřených úst.
Varis začal pozvolna sousto zpracovávat. Polk a nechal si dát další, pomalu, až nakonec snědl půlku krajíce.
„Už je mi líp,“ řekl unaveně. „Asi jsi mě vážně nechtěl zabít, když mě znovu zachraňuješ,“ usmál se. Na to Sepp nic neřekl. Podal mu zbytek chleba, aby jedl sám a on začal uždibovat. Přesunul se k jeho noze.
„Podívám se na to. Musím to znovu vyčistit,“ řekl. Varis zdráhavě kývl, věděl už, že ho čeká další bolest, ale musí vydržet. Dřevorubec silnými dlaněmi povolil obvaz překvapivě jemně a zadíval se na ránu. Nečekal, že by se zranění zlepšilo, byl rád a trochu se mu ulevilo, že nevypadá hůř. Snad se mu opravdu podařilo předejít infekci.
Dotýkal se nohy co nejméně to šlo, pak vzal lahev s alkoholem, ránu bez milosti polil a vyčistil. Uklidňoval Varise, který mezi tím začal sténat bolestí, že bude brzy hotov a že musí vydržet už jen chvilku. Pak ránu opět obvázal čistým plátnem a jemně kotník položil na zem.
„Myslím, že to bude dobré,“ zhodnotil, „jen to chce ještě nějaký čas a nesmíš to namáhat.“ Podíval se na unavené stvoření. „Tím myslím, že by jsi se neměl snažit odejít. Prozatím.“
Varis na něj upřel pohled. „Vypadám, že bych byl schopný se odtud dostat?“ Řekl pichlavě. Pak zavrtěl hlavou. „To je jedno...Děkuju.“
Chvilku bylo nepříjemné ticho, Sepp nevěděl, co by měl ještě říci. Rozpačitě se rozhlédl.
„Tvé vrány se ještě nevrátily?“
Na to se Varis pousmál. „Říkal jsem, že nechci aby mě viděly umírat. A nevěděl jsem, jestli přežiji noc.“ Pak na Seppa mrkl. „Buď rád, že tu nebyly. Kdyby viděly, jak jsi mě napadl, nepřežil bys,“ řekl a usmíval se, ale tak nějak záhadně. Myslel to vážně a zároveň působil, že je rád, že se to nestalo. Na to Sepp jen nasucho polk, když si uvědomil, že se to opravdu mohlo stát.
„Za to se opravdu omlouvám. Ne kvůli vranám. Ale protože já takový opravdu nejsem. Nakonec,“ odmlčel se a zahleděl se do země, „jsem z toho vyděšený asi víc než ty.“
Okřídlený přikývl. Věřil mu, protože viděl, že ho to doopravdy mrzí a je z toho nesvůj. Pomyslel si, že už ho v tom nebude máchat, zpytování svědomí už bylo učiněno za dost a přeci jen, dneska mu opět pomohl.
„Seppe,“ oslovil ho poměrně důvěrným tónem, což mladíka překvapilo. „Jsi zatím nejhodnější člověk, kterého jsem doposud poznal.“ Řekl a usmál se. Dřevorubce to očividně dostalo do rozpaků, což mu přišlo celkem zábavné, ale myslel to vážně. Viděl, jak se mladík zarděl, pak se zvedl a posbíral věci.
„No...já...musím jít pracovat. Budu jen kousek odsud, tak se pak ještě zastavím, než půjdu domů a zkontroluju tě,“ řekl, aniž by se na stvoření podíval, pak se otočil a kvapně odešel. Varis se tomu usmál a sledoval ho, dokud nezmizel mezi stromy. Pak se položil na zem, schoval se pod křídly a zanedlouho usnul.
Dnes bylo dusno a horko. Vzduch byl těžký a nasáklý pachem blížící se bouře.

Sepp pracoval dlouho. Pokaždé, když odsekl jednu větev z pokáceného stromu, mimoděk upřel pohled směrem, který vedl k Varisovi. Když se u toho přistihl, vynadal si a snažil se soustředit na práci. Podařilo se mu to na chvilku, pak se zase napomenul, když stočil zrak oním směrem. Ptal se sám sebe, co se to s ním děje. Je to snad jen obyčejná obava o zraněného? Určitě ano. Přesvědčoval se, že má jen starost o někoho, kdo leží zraněný uprostřed lesa, vysílený, v horku a s nebezpečím, že jej někdo najde, což by mělo fatální následky. Zachránil ho přeci, takže (i přes to chvilkové pobláznění) nechtěl, aby jej cokoliv ohrožovalo.
A pak si znovu vzpomněl na ten sen. Na jeho tvář, co se k němu sklání, ústa která jej záhy políbila a chutnala jako nevyřčené tajemství. Ten sen byl tak živý, opravdový, měl pocit, jako by se to skutečně stalo, proto byl i tak zmatený. A jak si přehrával snovou událost znovu a znovu, najednou upustil sekeru na zem.
Sepp byl panic. Působilo to skoro neuvěřitelně, vzhledem k tomu, jaký o něj děvčata jevila zájem. Jednou se líbal s dcerou mlynáře, ale tehdy ho to nijak nezaujalo, vlastně na tom neviděl nic příjemného. Neměl potřebu dotýkat se jejích prsou, sevřít její boky, prozkoumat co skrývá pod sukní. Vůbec ho to nelákalo. Často pak přemýšlel, jestli s ním není něco v nepořádku a dost se i styděl, že nedokáže pociťovat to, co by muži v takových chvílích pociťovali. Pak mu zemřel otec a tyhle věci a starosti odsunul někam daleko, nebyli pro něj důležité. A když už se smířil se smrtí tatínka a nebylo nic, co by mu bránilo opět se tím zaobírat, pochopil, že prostě není jako ostatní chlapci, přestože nevěděl proč.
Jenže teď, když vzpomínal na ten sen, stále dokola, něco se stalo. Při vzpomínce na Varisova hřejivá a jemná ústa ucítil v kalhotách pnutí. Najednou byl vzrušený a čím více na sen myslel, tím větší měl nutkání dotknout se sám sebe a ulevit tomu pocitu. Ještě chvíli se pral s racionálním myšlením, s hlasem, který mu říkal, že je to zvrhlé, když už nemohl vydržet.
Opřel se zády o strom, rozvázal tkanici u lněných kalhot a vyndal ztopořený úd. Jak se jej dotkl, začal se uspokojovat, snažil se ulevit tomu silnému pnutí, nejprve pomalu a pak přidával na rychlosti i intenzitě. Zavřel oči, opřel hlavu o silný kmen a jen co sevřel víčka, viděl před sebou Varisovu tvář. Jeho temné, ale pronikavé oči, pramen černých vlasů, sklouzávající mu z ramene, lesklé, nádherné peří jeho křídel. Jeho rty a polibek…
Tiše zasténal a ucítil na dlani své vyvrcholení. Netrvalo to dlouho. Během pár okamžiků už nebylo žádné vzrušivé opojení, co by mu zastřelo mysl a on se najednou cítil trapně. Jako kdyby prozřel, cítil jen stud sám před sebou. Rychle si tedy oblékl kalhoty, ruku otřel o mech a trávu na zemi a zařekl se, že něco tak divného už nikdy neudělá. Nervozně se rozhlédl a oddechl si, že jej alespoň nikdo neviděl.
Rozpačitě pak opět zvedl sekeru a pustil se do práce. Už ale jen na chvíli, protože byl večer a slunce líně klesalo. Sbalil věci a vydal se zpět k Varisovi, jak předtím slíbil. Byl stále zahalen pod peřím a když se Sepp přiblížil a tiše promluvil, nic se nestalo. Jen křídla se trochu pohnula, to bylo vše. Mladíkovi došlo, že nejspíše spí a nechtěl ho budit. Zalovil v uzlíku, a pod jedno křídlo opatrně strčil lahev vody a pár plátků sušeného masa. S Varisem to ani nehlo, spal tvrdě a tak se dřevorubec nakonec otočil a šel domů.
Cestou, když už byl skoro u vesnice, si všiml, že nad ním proletěla osamělá vrána. Okamžik ji sledoval, pak vykřikl:
„Dávej na něj pozor!“ A aniž by čekal na nějakou reakci, pokračoval v cestě.
Před domem se opláchl u kádě, byl z práce v horku zpocený. Kolem šel zrovna pár děvčat, a když jej spatřily, jak se svlečený do půl těla osvěžuje vodou, zčervenaly a začaly si pošeptávat. Bylo mu to jedno, vlastně je sotva vnímal. Doma jej pak přivítal Salan. Sepp se zastyděl, že ho nechal doma samotného celý den, ale pořád ještě nechtěl riskovat jeho bezpečí.
I když byl mladík unavený, rozhodl se, že to čtyřnohému kamarádovi alespoň trochu vynahradí a šel se sním na chvilku projít. Šli k jezeru, kde se zvíře zchladilo v průzračné vodě, zatímco Sepp sledoval oblohu. V dálce nebe tmavlo, téměř černalo. Možná přijde bouřka, ale od jezera bylo vidět dost daleko a mohla se jim ještě vyhnout. Mladík by si to přál, protože při pohledu na mračna měl nezvykle špatný pocit.
Zavolal na Salana a pomalu šli domů. Tam něco pojedli a pak se dřevorubec unaveně svalil na pryčnu a za pár chvilek tvrdě usnul.

Probudily ho rány. Do jediného okna v malé světnici bušily veliké dešťové kapky. Sepp se posadil a díval se, jak do skla naráží nejen voda, ale i listí, malé větve a klacíky. Přešel k oknu. Venku nepanovala bouřka – bylo to přímo boží dopuštění. Prudké nárazy větru lomcovaly okenicemi, déšť byl tak silný, že bylo vidět jen pár metrů před sebe, vítr pohazoval opuštěnými vědry a dalšími předměty, které vesničané nechali venku. Do toho černá obloha neúnavně blikala blesky a hromy hřměly takřka nepřetržitě. Takovou bouři Sepp nepamatoval, bylo to děsivé.
Pohlédl na Salana, který se choulil na podlaze. Bylo poznat, že je zvíře vyděšené, takže se na něj usmál, přiklekl k němu a pohladil ho.
„To nic, kamaráde, jsem tady. Je to jen bouřka.“ Uklidňoval psa láskyplně a hladil ho po hlavě, Ten mu na oplátku olízl dlaň. Sepp opět pohlédl z okna a byl rád, že je doma. Být teď venku by mohlo být dost nebezpečné. A pak ztuhl.
Vzpomněl si na Varise. Na Varise, který v tomhle běsu leží v lese, neschopen odejít a nemá ani možnost se schovat.
Zaklel. A pak znovu a znovu. Přemýšlel co udělat a díval se z okna na tu spoušť. Představil si Varise, jak tam leží, promoklý na kost, doufá, že jej nezasáhne veliká větev, nebo vyvrácený strom.
Jestli se on sám vydá do lesa, bude to velice nebezpečné. Třeba se dokázal dostat někam do bezpečí, třeba ani nebude nutné, riskovat život, přemýšlel a hrozně si to přál, protože se mu do vichřice ani za mák nechtělo.
A samozřejmě, i kdyby to tak nebylo, mohl se na něj vykašlat. Nemusel riskovat, nemusel se vydávat do nebezpečí. Ale je opravdu takový člověk? Opravdu by ho tam mohl nechat, hlavně i poté, co se ho celou dobu snaží zachránit? Zavrtěl hlavou. Co mám dělat, sakra, co mám udělat? Přemýšlel a přál si, aby to za něj mohl rozhodnout někdo jiný, aby dostal alespoň nějaké znamení, které by ho přimělo odhodlat se.
Za pár minut přišlo.
Seděl u Salana, hladil ho ve snaze jej uklidit a rozhodoval se, když u okna uslyšel zvuk odlišný od zuřivé bouře. Vzhlédl a spatřil vránu, jak zobákem ťuká na sklo. Ze všech sil bojovala s poryvy větru, musela být vyčerpaná. A statečná. Byl zázrak, že se sem dokázala dostat.
Sepp přiskočil k oknu a otevřel jej. V tu ránu pták vletěl dovnitř a sním i déšť, vítr a nepořádek, co létal ve vzduchu. Dalo mu nemalou práci okno opět zavřít, jak se pral s poryvy vzduchu. Když se mu to podařilo, otočil se na opeřence. Stál teď na tenkých nohách a Salan jej zvědavě očichával. Vrána musela být unavená a mladík si všiml, že letky na pravém křídle má polámané. Byla však odhodlaná a než k ní přišel, sama k němu doskákala, zobákem uchopila lem kalhot a tahala.
„Co se děje? Je v pořádku?“ Mluvil na ní a ona se ho stále snažila dotáhnout ke dveřím. Jasně, že není, pomyslel si dřevorubec, jinak by tu nebyla a nesnažila se ho dostat ven. Povzdechl si. Chtěl jsi znamení? Tady ho máš!
Jemně ptáka odstrčil. „Ano, ano! Jdu...“řekl mu. Tolik se mu nechtělo, ale věděl, že už sám kvůli sobě musí. Dal svíčku do lucerny, zavřel ji a pak si přes sebe přehodil pytel, jako provizorní plášť.
„Kamaráde, neboj se, hned se vrátím,“ řekl Salanovi, který jen zakňučel, ale zůstal ležet. „A nech toho ptáka napokoji, jasné?“ upozornil ho ještě, zhluboka se nadechl a vyšel ze dveří, které pak pracně zabouchnul.
Přimhouřil oči, jak mu do hned začaly létat kapky. Plamínek svíčky se v lucerně zuřivě mihotal, ale nezhasl, za což byl rád. Vydal se tedy k lesu. Vítr jím lomcoval, pohyboval nohama, jako by se brodil blátem. Došel na okraj vesnice a zastavil se, když spatřil jak se stromy nebezpečně ohýbají a vržou. Najednou do něj udeřil silný poryv větru, až zavrávoral. V ten samý okamžik se jen několik málo metrů od něj vyvrátil strom i s kořeny a za děsivého zvuku padl k zemi. Sepp se na to díval, zvedl ruku s lucernou a naposledy zaváhal.
„Bože můj...Jsem pitomec,“ řekl si nakonec a pomalu vešel do útrob černého lesa.