Sepp nejprve ucítil tupou bolest hlavy. Pomalu otevřel oči a spatřil nízký strop, osvětlený slabým teplým světlem několika svící. Posadil se a opatrně si sáhl na místo, kde jej Kes udeřil. Hlava mu třeštila a nahmatal bouli, ale jinak byl v pořádku. Rozhlédl se kolem.
Ležel dosud na zemi, pod sebou jen kus pytloviny. Tmavá chladná místnost byla naplněná několika sudy a různým nářadím a harampádím. Tušil kde je – musel to být sklep Kesovi hospody. V jedné ze stěn bylo u stropu malé okénko. Mladík namáhavě vstal a přešel k němu, ale bylo víš než on a jediné, co z něj mohl vidět, bylo tmavé nebe plné hvězd. Z hrůzou si uvědomil, že musel být mimo celý den, venku byla tma, buď byl pozdní večer, nebo už hluboká noc. Vztekle udeřil pěstí do zdi vedle okna, když ho napadlo, že Varis už může být mrtvý. Neměl tušení, jaké plány s ním vesničané mají, ale věděl, že to nebude nic hezkého. Tolik se o něj bál, tolik doufal, že ještě žije a strašlivě si vyčítal, že ho neochránil.
Poté se napomenul. Tohle nesmí dělat. Nesmí propadat beznaději a zoufalství, dokud si není jistý, že je po všem. Jestli je Varis stále naživu, musí se pořád snažit ho zachránit. Možná ještě není vše ztraceno.
Došel ke dřevěným okovaným dveřím a vzal za kliku. Bylo zamčeno, ale to čekal. Přesto ho to rozčílilo a začal klikou lomcovat. Nebylo to k ničemu, začal tedy pěstmi bušit na dřevo.
„Otevřete! Pusťte mě ven! Sakra, hned mě pusťte!“ Křičel z plných plic vztekle a stále bušil do dveří. Snažil se dělat co největší hluk, aby jej nemohli přeslechnout. Jenže ani po chvíli se nic nedělo a tak ho napadlo, že zkusí hrubší sílu. Ustoupil a pak ramenem prudce do dveří narazil, doufajíc, že by je snad mohl vyrazit.
Po několika pokusech, kdy se na dveřích neobjevila žádná známka pohybu, to vzdal. Rameno ho bolelo a došlo mu, že takhle to také nepůjde. Rozhlédl se tedy kolem, jestli nenajde něco, čím by dveře vypáčil, nebo rozbil. Haraburdí zde bylo dost, musel přeci najít něco, čím by si pomohl. Začal se prohrabávat v bednách, díval se po zemi, kolem sudů, odhodlaný a přesvědčený, že něco jistě objeví, když zaslechl klíč rachotící v zámku.
Přiběhl ke dveřím zrovna když se otevřeli a pak nepatrně couvl, když dovnitř vešel Kes. Kdyby byl sám, snadno by jej odstrčil, ale přišel v doprovodu dalších tří mužů, z nichž jeden byl onen pastýřský hromotluk. Sepp nikdy nepatřil ke slabým, ale tenhle chlapík byl ve vesnici známý svou silou a byl o půl hlavy vyšší, než on. Neměl teď šanci takovou přesilu porazit.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se hospodský upřímným hlasem. Sepp na něj vrhl vražedným pohledem.
„Kde je? Co jste mu udělali, je naživu?“ Vyhrkl na něj místo odpovědi. Kes si povzdechl. Nějak doufal, že až se Sepp probere, to tajemné očarování, které mu ďábel způsobil, bude pryč. Nechtěl tu chlapce držet, ani se s ním dohadovat. Ale bylo mu jasné, že za takových okolností by mohl dělat problémy.
„Vidím, že ses toho kouzla ještě nezbavil,“ prohodil k mladíkovi sklesle. To jej očividně ještě více popudilo.
„Žádný pitomý kouzlo neexistuje, ty tupče!“ Zakřičel na hospodského a kypěl vzteky a bezmocí. „Ničím takovým mě neomámil! Jestli je ještě naživu, musíte ho pustit! Vím jistě, že není nebezpečný a nic vám neudělá. Klidně se zaručím vlastním životem!“
„A jak si můžeš být tak jistý?“ Vyprskl jeden z mužů.
Sepp chtěl odpovědět, ale pak se zarazil. Měl by jim povědět, že už se dávno znají? Bude mít pak problémy, že to před celou vesnicí tajil a ohrozil všechny obyvatele. A budou mu vůbec věřit? Zuřivě přemýšlel, jestli má vůbec jinou možnost.
„Táto,“ ozval se dívčí hlas, než stačil něco vyslovit. Všichni se otočili ke dveřím, ve kterých stála Rala a držela podnos. Pomalu vešla, a položila na jeden ze sudů tác s miskou jídla a džbánem vody. Kes na ni jen kývl a ona se pak vrátila ke dveřím, avšak neodešla a sledovala muže.
„Nemůžete mě tady takhle držet. Uhněte mi z cesty,“ Zasyčel Sepp a udělal pár kroků dopředu mezi chlapi, aby mohl projít. Všichni ho ale hrubě popadli a odstrčili zpátky. Vyjeveně, překvapený, kam až se situace vyvinula, na ně chvilku zíral a pak to zkusil znovu, hruběji. Muži ale měli převahu, opět ho chytili a tentokrát už nepustili, když sebou začal vztekle zmítat.
„Dejte ty pracky pryč, hajzlové! Pusťte mě!“ Snažil se jim vytrhnout, kopal kolem sebe.
„To, bohužel, nemůžu udělat, Seppe,“ řekl klidně Kes, který stál naproti němu. „Je mi to líto, opravdu. Ale mohl by jsi dělat potíže. Dokud se tvůj přístup nebo situace nezmění, musíš tu zůstat.“
„Seru na vás!“ Křičel mladík a pořád se zuřivě snažil vymanit z jejich sevření. Začínal být už hodně zoufalý. Pak pohledem zavadil o Ralu. Všiml si, jak se tváří, měla úzkostný výraz a bylo poznat, jak je jí celá situace nepříjemná. Mrzelo jí, že se Seppem takhle zachází – jako s nějakým šíleným vězněm.
„Ralo! Ralo, pomoz mi!“ Zkusil to mladík a oči se mu zalily slzami bezmoci. Dívka se nejdříve zatvářila překvapeně, že jí oslovil, pak smutně sklopila zrak. To už se muži rozhodli odejít. Všichni najednou zabrali a odstrčili Seppa až upadl na druhý konec místnosti a narazil do stěny. Než se stihl zvednout, opustili sklep a bylo slyšet, jak zamykají mohutné dveře.
Sepp vyskočil a utíkal k východu, kde začal silně bušit a kopat do dřeva.
„NE! Prosím!“ Křičel. Pak ho přepadla tíseň a strach a on se hlasitě rozplakal. Sesunul se podél dveří. „Prosím...řekněte mi alespoň, jestli ještě žije…“ Řekl zoufale, zatímco mu po tvářích tekly veliké slzy…

Nevěděl, jak dlouho už je tu zavřený. Když se trochu uklidnil a přestal plakat, zvedl se a opět se vydal hledat něco, co by mu pomohlo dostat se ven. Nebylo tu však zhola nic, čím by si mohl otevřít těžké dveře. Byla stále noc a on počítal každou vteřinu, kterou tu ztrácel. Jestli Varise ještě nezabili, mohlo se to stát každou chvilkou co je tady a to bylo strašlivé pomyšlení, které jej doslova mučilo.
Už nevěděl, co by měl dělat. Teď seděl opřený o stěnu, zoufalý, bezradný. Cítil se tak strašně. Všechny jeho nápady jak se odtud dostat nešly uskutečnit, byl tu prostě uvězněný. Nebyl způsob, jak by se mohl osvobodit a pomoct Varisovi. Rezignovaně zabořil hlavu do dlaní.
Seděl tak a mohla uběhnout zhruba hodina, když za dveřmi zaslechl hlas. Vyskočil na nohy a přiběhl ke dveřím, kde položil ucho na mořené dřevo.
„Seppe? Slyšíš mě?“ Ozvalo se tlumeně z druhé strany. Poznal hned Ralin hlas.
„Ralo! Ralo, prosím, řekni mi to! Řekni, že ještě žije!“ Řekl zkroušeně. Zavřel oči a modlil se v odpověď. Dívka, jako kdyby se rozhodovala, nejprve mlčela. Pak konečně odpověděla:
„Je naživu,“ řekla a musela slyšet, jak si Sepp oddechl úlevou. „Ale…“ začala a pak se odmlčela.
„Mluv. Prosím,“ pobídl jí mladík, který větřil špatné zprávy.
„Seppe. Je to strašný,“ ozvalo se přes dveře znepokojeně. „Mám pocit, jako kdyby všichni zešíleli. Celá vesnice je na nohou. Všichni oslavují u ohně na návsi. Ale mě to přijde divné. Chovají se, jako kdyby probíhal nějaký zvrácený rituál, nelíbí se mi to.“
„Co tím myslíš?“ Zeptal se a z jejích slov mu přeběhl mráz po zádech. „Ralo, co mu udělali?“ Zašeptal se strachem.
Několik okamžiků bylo ticho. To Seppa děsilo ještě víc. Najednou v zámku zarachotil klíč, dívka odemkla a pootevřela dveře.
„Slib mi, Seppe, že jestli tě pustím, nebudeš mi dělat problémy.“ Apelovala na něj a on horlivě přikývl. O kousek ustoupila, aby mohl vyjít ze sklepa a u prvního schodu, vedoucího do šeku, se k ní otočil.
„Proč to vlastně děláš, Ralo?“
Dívka se zadívala do země a pokrčila rameny. „Ani nevím. Nemyslím jsi, že by jsi lhal. Jestli tvrdíš, že není nebezpečný, tak ti věřím. Navíc, přijde mi divné už jen to, že na nás neposlal vrány.“
Sepp se nad tím zamyslel, i jemu to přišlo zvláštní. Pak si ale vzpomněl na jeho vyprávění, na to, jak strašně smutný byl, když mluvil o velikém zabíjení, které proběhlo před stovkami let. Hádal, že se drží zuby nehty, aby to neproběhlo znovu, přestože on sám trpí.
„A jestli je nevinný, jak říkáš, to, co se teď děje venku je prostě strašně špatné.“ Dodala dívka a chytila Seppa za paži, přičemž se mu podívala do očí.
„Seppe. To, co se děje venku, je šílené. Musíš mi slíbit, že zachováš klid. Já tě za ním dovedu, ale musíme být nenápadní. Všichni popíjejí u ohně, takže bychom měli nějak proklouznout. Ale musím vědět, že až to uvidíš, neprozradíš nás.“ Řekla s nejvyšší vážností a jeho znovu popil studený pot. Slíbil jí co chtěla, ačkoliv neměl ponětí, jak vážné to je.
„Pojď za mnou,“ vyzvala ho a od toho okamžiku byli jako špioni. Vydala se nahoru po schodech, nejprve vykoukla, aby se ujistila, že v hospodě nikdo není. Mávla na něj, aby ji následoval k zadnímu vchodu a vyšli z budovy. Plížení jim usnadňovala tma, i tak si ale dávali pozor, když skrčení přebíhali mezi skromnými domky. Náves byla blízko, jen pár metrů od nich. Světlo od velikého ohně je mírně ozařovalo, tak si museli dávat dobrý pozor. Byl slyšet bujarý hluk, smích, dokonce písně, jako kdyby to byla největší oslava v roce. Sepp vzteky zatnul pěsti, oslavovali bolest a utrpení někoho jiného. Někoho, kdo byl odsouzen bez soudu, nevinného.
Na okamžik se podíval směrem k návsi, když narazil do dívky. Ta se k němu otočila, položila si prst na rty a dřepla si podél stěny, jednoho z domku, kde se zastavila. Sepp udělal totéž, protože si všiml, proč se tak náhle zarazila.
Pár metrů před nimi stál jeden z vesničanů a močil. Musel být už úplně pod obraz, protože mezitím párkrát zavrávoral, a málem si pochcal boty. Namáhavě si pak zapnul kalhoty a klopýtavě se odebral uličkou zpátky k ohni.
Na nic nečekali a jen co byl vzduch čistý, znovu se kvapem, skrčení rozeběhli. Mladík se už dovtípil, kam zřejmě míří. Rala ho vedla směrem k veliké stodole, kde vesničané uchovávali společné zásoby všeho druhu. Byl to jakýsi komunitní sklad, ze kterého si mohli obyvatelé brát a zároveň měli povinnost do něj přispívat. To bylo pečlivě zaznamenáváno, aby si nikdo nemohl přilepšit na úkor druhých.
Stodola měla veliká dvojkřídlá dřevěná vrata, byl to také jediný přístup dovnitř a směřoval přímo k návsi. Oba se zastavili za posledním domem, který byl vedle stodoly, odtud se mohli dostat k boční stěně budovy. Rala se otočila k Seppovi.
„Je uvnitř. Pokusím se odlákat pozornost, abys mohl vklouznout dovnitř. Nevím, jak na tom je, jak to vypadá, ale musíš být rychlý. Snaž se ho co nejdříve dostat ven a pak utíkejte do lesa. Tam za vámi pak přijdu a donesu, co bude potřeba. Ale nesmí vás nikdo vidět, Seppe.“
Mladík odhodlaně přikývl. Než se dívka začala plížit zase pryč, chytil ji za ruku.
„Díky,“ řekl a ona s mírným úsměvem přikývla. Pak se vydala směrem odkud přišli, aby mohla upoutat pozornost na druhou stranu od stodoly. Sepp napjatě poslouchal a když se ozval všeobecný hlahol, jak se k nim oblíbená dívka připojila, vyrazil. Slyšel, jak Rala křičí, ať přestanou hrát voloviny a zahrajou tu její. Když se ozvala hudba místních muzikantů a její zpěv, byl už u boční stěny stodoly.
Viděl teď na náves, na veliký oheň uprostřed a kolem něj dokola postavené lavice. Někdo seděl, někdo postával u naraženého sudu, někdo tancoval. Opravdu z toho udělali oslavu, jakou tahle vesnice nepamatuje. Nikdo ale nevěnoval pozornost stodole a tak Sepp během několika vteřin vyběhl zpoza rohu ke vchodu dovnitř. To co spatřil mu doslova zastavilo srdce.
Na dřevě vrat byla přibitá Varisova křídla.
Na několika místech chyběla pera, tam, kde měla být přirostlá k tělu kapala krev. Vysela tam rozpjatá, ozdobená dokonce bílými květy a pentlemi.
Svět kolem Seppa se na okamžik zastavil, dokázal jen nevěřícně zírat. Když ho Rala varovala, nemyslel, že to bude TOHLE. Ale měla pravdu, ti lidé museli zešílet. Opravdu už to byl zvrácený rituál.
Probral se a rozhlédl se, zda si jej někdo nestačil všimnout, když byl v šoku. Naštěstí byl vzduch čistý a ostatní se dál bavili. Rychle zvedl západku a vklouzl dovnitř.
Bylo tam najednou zvláštní ticho, jak hluk a halas zvenčí zeslábl. Budova byla celkem dlouhá a k protější stěně, k jejímu konci, vedla ulička. Jinak byly po stranách systematicky rozložené různé věci, srovnané podle kategorií, od jídla, po nářadí, látky a kůže, balíky slámy, dřevo. Až na konci bylo trochu volného placu. Tam, na kamenné zemi ležel Varis.
Sepp se rozeběhl uličkou a padl k němu na kolena. Ležel na boku, zády k němu, nahý. Ruce měl spoutané za zády a mladík uviděl dvě veliké krvácející rány na jeho lopatkách. Byly hluboké a zahlédl i kousky kostí, které měly být součástí jeho křídel. Málem se rozplakal, když to uviděl, ale napomenul se, že musí být silný. Musí mu pomoci.
Vstal a popadl první nástroj, kterým mohl rozříznout provazy, jež jej poutala. Malý nůž z jedné bedýnky nástrojů mu k tomu dostatečně posloužil. Pak mu opatrně položil ruku na rameno.
„Varisi,“ zašeptal. Nahnul se, aby mu viděl do obličeje, ale byl zakrytý černými vlasy. Neodpovídal a ani se nepohnul. Seppa s hrůzou napadlo, že jde pozdě.
„Varisi, to jsem já. Jsem tu, dostanu tě odsud,“ sklonil se k jeho uchu a znovu zašeptal. Na to se ležící tělo trochu pohnulo. Mladík mu odhrnul vlasy z tváře a když Varis trochu pootočil hlavou, vykřikl.
Místo levého černého oka, zela jen krvácející díra. Vypíchli mu jej a Seppovi došlo, oč tu jde.
Cílem rituálu bylo zbavit Varise všeho, čím se odlišuje od lidí. Křídla, oči, nehty...kůže. Tak měli v plánu jej zabít, dlouze a bolestivě, tak budou mít pocit, že démona opravdu zničili. Až z něj udělají něco lidského, něco co bude připomínat člověka, kterého lze zabít snadno, odstraní nejprve démona a pak zbytek.
O levé oko už se postarali, ale za chvíli přijde na řadu druhé. Musí odtud ihned pryč.
„Seppe…?“ Vydral ze sebe tiše Varis.
„Jsem to já,“ pohladil jej po vlasech, „vezmu tě pryč, neboj se.“ Řekl. Vložil pod něj paže a zvedl jej do náručí. Varis by zakřičel bolestí, jak se jeho záda pohnula, ale byl příliš slabý a také v polovědomí, takže jen hlasitě zasténal. Sepp jej k sobě ochranitelsky přitiskl a vydal se uličkou k východu.
„Ach Varisi...proč jsi je nezavolal?“ Povzdechl si mladík a nečekal odpověď. Ta ale překvapivě přišla.
„Nechtěl jsem...d-další krveprolití…“ Ozvalo se. Varisovi dávalo velikou námahu mluvit, ale dával do toho poslední zbytky sil. „...p-pak už...jsem... neměl jsem... s-sílu…“
Sepp na to nic neřekl, jen ještě o něco pevněji sevřel bezvládné tělo. Byli asi uprostřed uličky, když se vrata začala otevírat. V panice zaplul mezi srovnané bedýnky s ovocem a zeleninou, kde se skrčil. Varise opatrně položil na zem a připlížil se k uličce, aby mohl vykouknout na příchozí.
Byli dva. Pastýřský hromotluk a Tirol. Sepp, pevně sevřel malý nožík, který si u sebe nechal, když rozřezával Varisova pouta. V žádném případě jej nechtěl použít, ale byl odhodlaný to udělat, když bude muset.
„Je pryč! SAKRA, JE PRYČ!“ Uslyšel Tirolův řev, když došli na konec budovy. V hlase měl vztek, ale mladík rozpoznal i strach. Mezírkou mezi bednami spatřil oba muže, jak se rozhlížejí a Tirolovy zděšené oči.
„Padej varovat ostatní,“ vykřikl na hromotluka a strčil do něj. Ten se rychle rozeběhl ven. Kováře ale napadlo, jestli démon není ještě někde uvnitř. Byl překvapivě celkem odvážný, když tu zůstal sám, to by od něj Sepp nečekal.
Za to ale nehodlal promarnit příležitost. Bylo mu jasné, že za chvíli se sem naženou ostatní a také věděl, že má pro něj Tirol slabost. Možná, že když přesvědčí jednoho, ostatní se uklidní a budou pak moci komunikovat a ledacos zachránit. Postavil se tedy a vyšel z úkrytu. Muž, dosud otočený zády, se vylekal, když jej spatřil. Myslel, že je to Varis, o to překvapenější ale byl, když se místo něj objevil Sepp.
„Seppe,“ oslovil ho vyjeveně, „co tady děláš?“
„Co jste to udělali?“ Otázal se hořce místo odpovědi. „Copak jste se všichni dočista pomátli?“
Tirolův pohled potemněl, když mu došlo, oč se jedná. Sepp tu neměl být, měl být zavřený v Kesově sklepě, dokud nebude po všem. Unikl, nebo ho někdo pustil a to kováře naštvalo.
„Jsi omámený jeho kouzlem. Nemůžeš tomu rozumět.“
„Rozumím tomu moc dobře!“ Rozhněval se mladík. „Odsoudili jste bez soudu někoho, kdo je nevinný! Všichni jste se museli zbláznit! To vy jste tady zrůdy, ne on!“
Tirol se chvilku beze slova mračil, pak se ale zle pousmál. „Je pořád tady, že?“ Zeptal se, ale odpověď už znal. „Je přímo vedle tebe,“ zazubil se a Seppovi to připadalo děsivé.
Nemělo ale cenu zapírat. O krok couvnul, když se k němu muž klidně rozešel. Tirol byl najednou děsivý, protože si něco uvědomil. Má navrch. Za poslední roky se nikdy necítil tak sebevědomě a silně. Byl teď někdo, kdo je tu opravdovým pánem.
„Hochu, nech toho, dokud můžeš. Prostě uděláme co musíme a pak bude všechno zase v pořádku.“
„To nedovolím. Nedopustím, aby jste mu znovu ublížili!“ Vyštěkl Sepp.
Tirol, stále s úsměvem teatrálně rozhodil rukama. „No tak! Podívej se, jsi tu sám. A sem každou chvilkou přiběhnou ostatní. Nemáš šanci. Tak se vzdej, dokud tě můžou ostatní ještě omluvit.“
Na to jen Sepp zarytě mlčel a nespouštěl z muže pohled. Urputně přemýšlel, jak by se z této situace mohli dostat, nejlépe, aby už nikomu nebylo ublíženo. Zvažoval všechny možnosti – když se vzdá, Varise zabijí, to bylo jisté a on už už nebude mít možnost ho zachránit. Mohl by nějak přemoci Tirola. Ne jej nutně zabít, snad jen nějak uzemnit. Ale k čemu, když už jsou jistě ostatní na cestě sem a v pohotovosti.
Pak ho něco napadlo. Chtějí démona? Mají ho mít.
„Varisi.“ Oslovil ležícího milence na zemi a doufal, že je stále při vědomí. Při tom nespouštěl z Tirola oči. „Varisi, slyšíš mě?“
Nic se za ním mezi bednami neozývalo, i tak ale doufal, že ho slyší. „Zavolej je. Zavolej je, ale řekni jim, ať neútočí.“
Pořád nic. Ale mladík si všiml, jak Tirol naproti němu, zvedl obočí a možná trochu znervózněl. Když se ale ani po minutě či dvou nic neudálo, roztáhl ústa ve výsměšném úšklebku.
Sepp rezignovaně zavřel oči a svěsil ramena. Bál se teď otočit nejen kvůli Tirolovi, ale taky protože, že Varis by mohl být už mrtvý.
„No, tak snad bychom toho už mohli nechat, co mys-“ řekl kovář, ale rázem sklapl, když zvenčí uslyšel podivné výkřiky. Zamračil se a podíval se k východu z budovy.
Pár sekund na to, se vrata rozrazila a dovnitř vletělo hejno černých ptáků. Bylo obrovské a za neuvěřitelného hluku šustícího peří a vraního křiku, začalo zběsile létat celou budovou. Tirol, ale i Sepp se přikrčili a chránili si obličej pažemi, než se nálet uklidnil.
Nastalo překvapivé ticho a když mladík sklonil ruce a rozhlédl se, naskytl se mu pohled, který téměř vyděsil i jeho samotného. Všude kolem, na zemi, na bednách, na policích, kde se jen dalo, seděla jedna vrána vedle druhé. Ani jedna však nevydala hlásku, skoro se ani nehýbaly, o to děsivější to bylo. Jako armáda, co čeká na další rozkazy.
Dřevorubec se vzpamatoval jako první a napřímil se. Když teď viděl muže, jak se krčí a strachy se rozhlíží kolem, silně potlačil nutkání se mu také vysmát. Místo toho k němu udělal krok a vážně promluvil:
„Jsou i venku a je jich hodně. Jestli zaútočí, nemáte šanci.“ Sklonil se k němu. „Teď pomalu vyjdi ven a promluvíš k celé vesnici. Stařešiny a děti, ať jdou domů. Ostatní se ani nepohnou, rozumíš?“
Tirol bázlivě zakýval hlavou.
„Až vyjdeme ven, necháte nás v klidu projít. Odejdeme v pořádku a nikomu se nic nestane. Jestli se ale někdo o něco pokusí, jestli bude napadena jediná vrána, bude to váš konec.“ Varoval ho a sledoval, jak prchá ven. Chvíli pak čekal a poslouchal, jak Tirol promlouvá k ostatním. Neslyšel přesně co říká, na to byl hlas moc tlumený, ale když ztichl, mladík se otočil k Varisovi.
„Jdeme,“ řekl a zvedl jej do náručí. Pomalu se rozešel ke vchodu, držíc bezvládného, ale stále živého milence. Byl nervozní. Ve skutečnosti se strašně bál, aby nikdo neudělal žádnou hloupost. Vyšel ven a mezi vraty se zastavil.
Každý na návsi se na ně podíval. Někteří vystrašeně, někteří zlostně. Každopádně, jediné, co teď bylo slyšet, byl praskající oheň. Sepp se rozhlédl a i když byla tma, věděl, že jsou všude kolem. Na stromech, na střechách domů, na zemi. Vrány napjatě čekaly, sem tam zahlédl pohyb, tu zase jak se světlo odráží od korálkových očí. Bylo jich hodně, stovky, možná tisíce, to nedokázal kvůli tmě odhadnout. A byl rád, že to nevidí, protože i jemu z toho běhal mráz po zádech.
„Chceme jen odejít! Nikomu dalšímu se nemusí nic stát!“ Prohlásil hlasitě Sepp a udělal první krok. Pak další a další. Šel pomalu, téměř obřadně. Cítil na sobě pohledy vesničanů, ale upřeně se díval před sebe, i když kráčel přímo mezi nimi. Jak je pomalu minul, otáčeli se za ním, nikdo neřekl ani slovo. Mladík toho chtěl říci hodně – chtěl je proklít, za to, co Varisovi udělali, vpálit jim, že tohle se vůbec nemuselo stát a že jestli se teď bojí, je to správně. Protože to je to, co chtěli, o co si koledovali. Ale mlčel.
Teď bylo nejdůležitější, dostat se do bezpečí. A tak šel, pomalu, vnímal téměř nesnesitelné ticho a všudypřítomné pohledy sousedů, lidí, které znal od útlého dětství, lidi, které měl snad i rád, ale ze kterých se stali zrůdy.
Došel k okraji návsi, když se zastavil. Pohlédl na jednoho z mužů, který stál jako zařezaný a kterého překvapilo, když jej oslovil. Byl to rolník jménem Tollo, zdatný lučištník, stejně starý. Sepp hořce zavzpomínal, jak si jako děti hrávaly.
„Přiveď mi Salana,“ řekl mu bezbarvě. Hoch nejdříve vystrašeně váhal, pak se ale rozeběhl k Seppovu domku.
Dřevorubec nehnutě čekal, až se vrátí, snažil se nevšímat si ostatních.
„Seppe…“ ozval se najednou tichý hlas. Sklonil hlavu a uviděl, že Varis se na něj dívá, tedy tím zbylým čím mohl. Musel mít strašné bolesti, ale Sepp byl rád, že je při vědomí, že ho neztrácí.
Poklekl, na okamžik zapomněl na lidi za sebou. Varisovi nohy položil na zem, ale stále jej držel, jeho trup opřený o klín, podpírající ho levou paží. Druhou rukou ho pohladil po tváři.
„Jsem tady, držím tě. Za chvilku už bude po všem,“ konejšil ho.
Varis, jako kdyby se díval skrz něj. Sepp doufal, že až se odsud dostanou, bude mít dost času, postarat se o něj, než bude pozdě.
„Děláš velikou chybu, kluku,“ ozvalo se za ním. Aniž by se otočil, poznal Kesův hlas. Slyšel v něm strach ale i zlost.
„Sklapněte!“ Zasyčel mladík. „Nic z toho všeho se nemuselo stát, kdyby jste tak neprahli po krvi a poslouchali. A jak jsem říkal – teď chceme jen odejít a nikdy se nevrátit.“ Prohlásil. Dál už nikdo neřekl ani slovo.
Čekali ještě pár minut, když už si dřevorubec začal říkat, proč to Tollovi tak trvá. Ani Salan k němu dosud nepřiběhl a to bylo divné. Jeho dům byl blízko, měl by být zpátky během chviličky. Něco se děje, něco špatného. Měl pravdu.
Už se chtěl otočit na dalšího muže, aby je oba přivedl, když se ozval svištivý zvuk. Sepp ztuhl a dlouho se odhodlával sklonit hlavu, když si uvědomil, co se právě stalo. Ruce se mu roztřásly, sevřel Varise co nejpevněji a pak se na něj podíval. Jeho oko zůstalo otevřené a nepohyblivé, nedýchal. Šíp ho zasáhl do spánku, zemřel během okamžiku. Sepp zvedl pohled a spočinul jím na Tollovi, který stál mezi domy a v ruce svíral luk. Nehnutě se vytřeštěně díval, jako kdyby nemohl uvěřit, že to opravdu udělal. Kolem vládlo hrobové ticho, všichni čekali, zda se něco bude dít, zda ptáci kolem zaútočí.
Pak Seppa opustil prvotní šok, do očí se mu vedraly slzy. Znovu se sklonil a vydral ze sebe bolestný křik, který skoro trhal uši. Opřel se s Varisem čelo na čelo a hořce se rozplakal. To probralo i vesničany.
Postupně se kolem začal ozývat smích a jásot, nejprve opatrně pak hlasitěji, přidávali se další a další, až se celá vesnice poddala okázalému radování, nedbaje ptačího nebezpečí, které tu stále bylo. Vrány se ani nepohnuly, ale toho si teď nikdo nevšímal. Před Seppem se objevila postava.
„Je po všem! Říkal jsem ti to. Je mrtvý, už není kdo by na nás ty svině poslal. Prohrál jsi. Tak ho pusť, ať ho můžeme spálit,“ řekl povýšeně Tirol. Stál před truchlícím mladíkem, jako pán tvorstva, s rukama v bok a pocitem zadostiučinění. Sepp se na něj podíval, z jeho očí kanula jedna slza za druhou, přes vzlyky nebyl schopen promluvit. Zakroutil tedy hlavou, aby bylo jasné, že jim Varise jen tak nevydá.
„Tak dost! Přestaň mě už srát,“ rozčílil se kovář. „Máš štěstí, že Tollo nezastřelil i tebe, i když by sis to zasloužil! Tak už toho koukej nechat a pusť ho!“
Sepp se podíval na Varise. Zvedl ruku a zatlačil zbývající oko, pak jej k sobě přivinul. Cítil se strašně, poraženě, bezútěšně. Byli už tak blízko, zbývalo tak málo, a vše by dopadlo jinak. Nevěděl, co jiného by teď měl dělat, bylo opravdu po všem. Naposledy milence stiskl v náručí a už byl odhodlaný jej pustit. Pak se ale naposledy podíval na jeho tvář.
Na vypíchnuté oko, na smrtelnou ránu ve spánku. Na paži cítil rány po uťatých křídlech...Ne! Takhle to nejde. Takhle to nemůže skončit. Nemůže přijmout bezpráví a brutalitu, které se ti lidé dopustili.
V Seppově očích se objevil stín. V hlavě, jako by mu snad něco přecvaklo, přestal plakat a přepadla ho hořká zášť. Zavřel oči a tiše promluvil, tak tiše, že mu ani Tirol, stojící před ním, nemohl rozumět.
„Vemte si je. Zabili vašeho pána. Vím, že to chcete, čekáte na to. Říkám vám, jsou vaši, skoncujte s nimi.“
Byl sice tichý, ale najednou měl pocit, že ho vrány prostě musely slyšet. On je cítil, cítil někde uvnitř sebe, jak touží po odplatě za svého dobrého pána. A stejně tak s nimi, svým nitrem, promlouval.
Když otevřel oči, nic se nedělo. S temným pohledem, upřeným na Tirola se s Varisem postavil. Jen tak tam stál, díval se kováři do očí a byl plný nenávisti a vzteku. Tirol mu pohled sebevědomě oplácel, mlčky se naparoval a užíval si pocit nadřazenosti. Jak ho ale Sepp upřeně sledoval, všiml si, že jeho výraz se začíná měnit. Z jeho úšklebku se pomalu tvořila grimasa strachu a zděšení, až nakonec polekaně vykřikl. Sepp nevěděl proč, ale byl s tím spokojený. Neměl tušení, že bělmo jeho očí se pozvolna vytrácí a pohlcuje jej černota. Ani neměl čas nad tím přemýšlet, protože vteřiny na to, se ozval první vraní křik a postupně se ozývaly další a další.
Slavící vesničané, je nejprve neslyšeli, jak začali znovu oslavovat. Když ale ptačí sbor sílil, utichaly postupně hlasy lidí. Začalo jim docházet, co se děje. Z pár zakrákání byl najednou narůstající hluk tak silný, že vesničané téměř neslyšeli jeden druhého. Někteří si zakrývali uši, z oken domů se vystrašeně dívaly děti a staří. Ti jediní, budou tuto noc v bezpečí. A Rala, kterou Sepp v davu našel a hlavou jí pokynul, aby se utíkala schovat. Zděšeně se na něj podívala a vykřikla, když spatřila jeho změnu. Oči už měl stejně černé, jako předtím Varis. Taky jeho kůže výrazně pobledla a nehty se prodloužily a zčernaly. Ani sama nevěděla, jestli se chtěla schovat sama za sebe, nebo jí pohled na mladíka tak vyděsil, každopádně, nakonec se rychle rozeběhla do nejbližšího domu a zabouchla za sebou dveře.
Pár sousedů si toho všimlo a rozhodlo se pro to samé, schovat se v budovách. Pokoušeli se ale marně – jak se za Ralou dveře zavřely, začalo peklo. Téměř v jedné vteřině se všechny vrány zvedly a zaútočily. Na návsi se objevil temný oblak, ptáci byly všude a bylo jich tak moc, že přes ně nebylo možné ani vidět. Míchali se rychle, jako vír, jako silné tornádo a nikdo neměl šanci jim uniknout.
Sepp stál na místě, Varise v náručí, klidný, s kamennou tváří. Byl uprostřed ptačí bouře, ale ani jedna vrána o něj ani pírkem nezavadila. Vesničané křičeli, ze všech sil se snažili uniknout, ale nebylo jak. Někteří už padali k zemi, buď už mrtví, nebo je ležíc vrány uklovali k smrti.
Sepp pomalu vykročil z návsi. Vzpřímeně, jeden krok za druhým za sebou nechával ječící lidi, kterým už nebylo pomoci. Bylo mu to jedno. Dostali, co zasloužili, tak to bral a ani se neohlížel. Jen jednou se, na konci vesnice zastavil, to když na zádech ucítil bodavou bolest. Byla najednou tak silná, že padl na kolena a pevně sevřel Varisovo mrtvé tělo. Ze zad mu během pár vteřin doslova vyrašila mohutná křídla, ze kterých ještě tekla krev, jak se prodrala skrz jeho kůži. Mladík se na pár vteřin vydýchal, nijak ho to nepřekvapilo. Aniž by o tom nějak přemýšlel, nebo to chtěl, věděl, že to přijde. Co promluvil k vranám, cítil tu změnu, která v něm započala, cítil to ve svém nitru a pochopil. Už nikdy nebude jako dřív. V okamžiku, kdy milovaný Varis naposledy vydechl, zemřel svým způsobem i samotný Sepp. Mladý dřevorubec už neexistoval, místo toho se samovolně zrodil někdo jiný.
Nový Vraní pán.
Postavil se znovu na nohy a roztáhl černé perutě, jako by se po dlouhé době protahoval. Nevnímal křiky z vesnice, ani hluk, vydávaný, rychlými křídly. Rozešel se pomalu dál, pryč z vesnice a jediné, co ho zamrzelo bylo, že Tollo zabil Salana, to mu bylo jasné. Věnoval mrtvému příteli několik vzpomínek a zakrátko už byl z vesnice venku.
Nezastavil ale, a v poklidu pokračoval k jezeru. Teprve na jeho pláži se zastavil a položil milovaného do písku. Poklekl vedle něj a věnoval mu poslední polibek. Pak se na něj jen díval dokud nepřiletěli jeho služebníci.
Stalo se tak za několik málo minut. Aniž by se ozval jediný zvuk, pověděli mu, že je konec. Mlčky přikývl. Obrovské hejno se usadilo všude kolem. Cítil jejich bolest a smutek, ze ztráty milovaného pána a oni cítili ten jeho. Naposledy zvedl ruku a pohladil Varise po tváři.
Poslední dotyk a pak se jeho přítel začal pomalu měnit v prach. Vůbec to mladíka nepřekvapilo, jen sledoval, jak jeho tělo mizí a je postupně odváto mírným vánkem do vln jezera. Když už bylo tělo nadobro pryč, nezbylo z něj ani smítko,

Vraní pán se postavil a věnoval jezeru poslední pohled. Na to roztáhl křídla a jako kdyby to dělal celý život, prudce jimi máchl. Zvedl se do vzduchu a následován svými věrnými vranami navždy zmizel v temnotě noci.