Bylo léto a horka byla tento rok opravdu veliká. Sepp proto vyrážel do lesa už velice brzy, vstával ještě za tmy, protože kolem poledne se, i přes stíny stromů, už téměř nedalo pracovat.
Za šera se Salanem vyšli z domu, vesnice ještě spala. Brzké vstávání mu nedělalo problém a vlastně měl tuto část dne celkem rád. Všude bylo takové ospalé ticho a klid. Sepp byl na ostatní milý a slušný, ale už od mala byl samotář a málomluvný, takže mu nevadilo, že s nikým cestou neprohodí ani slůvko. I práce v lese, daleko od ostatních mu vyhovovala. A když ho přeci jen sem tam přepadla samota, měl Salana a nebo zašel do krčmy. To se ale často nestávalo.
Také měl rád přírodu, les. Byl mu skoro domovem, cítil se tam uvolněný a sám sebou, jako nikde jinde.
Na mýtinu, kde zrovna kácel a zpracovával dřevo, to bylo zhruba dvacet minut chůze. Když dorazili, dal se hned do práce a začal zbavovat pokácený strom větví. Odsekával slabší a silné odřezával pilou a práce mu šla od ruky. Kůži na dlaních měl za ta léta ztvrdlou, odolnou proti mozolům a třískám. Salan se mezitím potuloval kolem, čenichal, značkoval, nebo si lehl a začal pochrupávat. Ve stínech stromů, mezi barvami lesa, jeho bílá srst vyčnívala.
Nebylo neobvyklé, že se vytratil ze Seppova dohledu. Zvíře instinktivně prozkoumávalo okolí, někdy jeho pozornost upoutalo zvíře, za kterým se rozeběhl, ale nikdy se nevzdálil natolik, aby neuslyšel Seppovo hvízdání, znamení, že se má vrátit.
I dnes se Salan vydal na průzkum. Tentokrát zase o kousek dál, neboť chytil stopu. S čenichem u země sledoval neznámý pach a zmizel mezi stromy. Slyšel pravidelné údery sekery do dřeva, jak jeho pán pracoval a vzdaloval se od něj.
Sepp se mezi údery rozhlédl, ale nijak jej neznepokojilo, že psa nevidí. Však věděl, že se potuluje někde kolem a pracoval dál. Po pár minutách, kdy odřezával jednu ze silných větví, uslyšel Salanovo štěkání. Poznal, že je už celkem daleko, ale to nevadí a zprvu tomu nevěnoval pozornost. Jenže pes nepřestával a jeho hlas zněl podivně. Jako by se bál a snažil se něco zastrašit. Bylo to jiné, než když štěká na veverku či jiné zvíře. Sepp poslouchal a pak mu to nedalo. Položil pilu a vydal se zvědavě za hlukem.
Jak přistupoval blíže, neměl už pochyb, že jeho přítele něco opravdu rozrušilo. Trochu znervózněl, protože mu došlo, že by mohl být poblíž medvěd, či jiné nebezpečné zvíře. Zpomalil tedy a snažil se pohybovat tišeji.
Jak se soustředil, nadskočil leknutím, když mu nad hlavou nečekaně prolétlo hejno vran. Zvedl hlavu a překvapeně zamrkal. Seskupení bylo obrovské, mohlo mít tak tři sta jedinců a vydávvalo strašný, až děsivý zvuk. Sepp tohle nikdy neviděl. Při pohledu na takové množství mu tuhla krev v žilách.
Pořád zíral k nebi, když ho vytrhl další štěkot. Dostal nepříjemný pocit, že se tu něco děje. Něco děsivého, špatného. Pomalu se sunul dál mezi stromy, když konečně zahlédl Salanovu bílou srst. Přiblížil se k němu ještě víc a všiml si, že je pes v pozici, ze které by měl zaútočit. Štěkotem a vrčením vraštil mordu a odhaloval bílé ostré zuby.
„Salane,“ oslovil ho opatrně mladík, „kamaráde, co se děje?“
Zvíře mu nevěnovalo pozornost, dál upíralo zrak na zdroj neklidu před sebou. Sepp k němu přistoupil a podíval se tím směrem.
V ten okamžik úplně ztuhl. Krve by se v něm nedořezal, jak jej zaplavila vlna naprostého strachu. Snad ani nedýchal.
Spatřil, asi tři metry od sebe, něco, co na první pohled vypadalo, jako obrovská hromada peří. Jenže, ono se to HÝBALO. Neměl tušení, na co se dívá, ale když se peří pohnulo o něco víc a odhalilo co se pod ním skrývá, srdce se mu děsem zastavilo. Tmavá lesklá stěna se zvedla on uviděl postavu, na první pohled tak podobnou člověku a přesto úplně jinou. Peří, kterým se zahalovala byla vlastně obrovská mohutná křídla. Stvoření sedělo na zemi, na sobě jakýsi černý hábit z lesklé a jemné látky, ramena zahalená záplavou černých dlouhých vlasů, připomínajících noc. Sepp si všiml jeho rukou – bílá kůže, dlouhé prsty, které by měly být zakončené nehty, ale v tomto případě připomínaly spíše ostré černé drápy.
Mladík jen zíral, neschopen slova. Pak si bytost uvědomila jeho pozornost a otočila k němu obličej. To už dřevorubec vykřikl. Najednou jej sledoval pár očí, vraních očí. Byly celé černé, jako nejhlubší propast, chybělo jim bělmo.
Sepp o krok ustoupil. Postava zvedla paži směrem k němu, jako by po něm šátrala, ale nehnula se z místa. Nohu měla totiž uvězněnou v ocelové pasti na medvědy a to bylo poslední, čeho si mladík všiml, než se vydal a útěk.
„Salane!“ zakřičel a ve vteřině se otočil a vyděšený utíkal pryč. Bezmyšlenkovitě uháněl lesem, klopýtal přes větve a kořeny, Salana, který byl rychlejší, před sebou. Nevěděl kam utíká, chtěl být jen co nejdále od toho stvoření, které ho děsilo k smrti. Otočil se jen jednou, aby zjistil, zda je pronásledován. I když nebyl, stále běžel a běžel dokud už nevystačil s dechem. Pak se zastavil a padl, uřícený, na kolena. Zhluboka oddechoval a snažil se vytřást z hlavy ten pohled.
„Tak..mi řekni...zešílel jsem?“ Zeptal se mezi nádechy čtyřnohého přítele. Možná by si i přál, aby to bylo výplodem jeho fantazie, ale věděl, že to bylo skutečné. Salan se k němu přiblížil a olízl mu tvář. Sepp jej pohladil a stále se díval za sebe, jestli jej bytost nepronásleduje. Byl hodně nervozní.
Ještě chvilku nabíral vyčerpané síly, když se konečně postavil. Byl najednou bezradný, vůbec nevěděl, co by měl udělat. Přišlo mu absurdní, jít teď jen tak domů a dělat, že se nic nestalo. Řekl si tedy, že se ze všeho nejdříve zkusí opatrně vrátit na mýtinu pro nástroje a pak uvidí.
Bál se. Místo, kde pracoval, bylo jen kousek od toho stvoření, ale dodal si odvahy. Když bude dost tichý a nenápadný, vezme rychle co potřebuje a zmizí. Navíc ho napadlo, že kdyby ho chtěl tvor pronásledovat, už by to udělal.
Přesto se rozešel pomalu, stále se rozhlížel a napínal uši, zda nezaslechne něco podezřelého. Napadlo ho, že se asi úplně zbláznil, když hned nevyběhl z lesa a nevaroval vesnici. Sám sobě svoje chování nedokázal vysvětlit. Srdce mu zběsile tlouklo, jak se přibližoval k mýtině.
Už ji měl na dohled, ale nejprve se schoval za strom a pozoroval. Když vypadalo vše v pořádku, obezřetně vystoupil z úkrytu a došel až ke kládě, kterou předním opracovával. Salan jej následoval stejně tiše a nervozně.
Popadl sekyru, pilu a lahev. Pak se pomalu, s očima upřenýma směrem vedoucím k bytosti, vydal na cestu do vesnice. Pár metrů couval. Nakonec se otočil a utíkal domů, co mu nohy stačily.

Doběhl do domu, nevšímajíc si překvapených pohledů vesničanů, které cestou míjel. Práskl za sebou dveřmi, opřel se o ně zády a oddechoval. Utřel si pot z čela a nakonec se mu nohy roztřásly a on si musel sednout. Svezl se na podlahu a objal Salana.
„Kamaráde,“ zašeptal mu do srsti, pokoušel se ho uklidnit, ale potřeboval to spíše on sám. „Co to k sakru bylo?“ Vzal jeho hlavu do dlaní a pohlédl do jeho tmavých očí. „Viděl jsi to taky, že? Nebo jsem se dočista pomátl?“
Zvíře nečinně hledělo a Sepp ho znovu objal. Ruce se mu třásly.
„Co teď budeme dělat? Měli bychom to všem říct? Varovat je?
Ale taky budeme možná vypadat jako šílenci…“ mluvil na Salana, ale spíše přemýšlel nahlas. Měl pocit, že se mu teď hlava rozskočí. Vůbec nevěděl, co si má myslet, natož co udělat. Stále byl vyděšený, uklidňoval se pomalu a přemýšlel.
Jakmile zavřel oči, vybavil se mu ten pohled, ta bytost, tak příšerná, tak neuvěřitelná. Nechtěl na to myslet, přesto se to pořád dokola vracelo.
Ta obrovská křídla.
Ta bílá kůže.
Místo nehtů drápy.
Nelidské oči, plné černi a temnoty…
...A ta past.
Otevřel oči a napřímil se. Vzpomněl si, že stvoření bylo chyceno do velké kovové medvědí pasti. Nejspíše proto ho nepronásledovalo. Vstal a začal přecházet po světnici sem a tam, jak přemýšlel. Vzpomněl si na vyprávění o vraním démonovi. Musel to být on! Existuje! Vraní pán existuje a on ho právě viděl!
Ten, kterého vrány poslouchají, kvůli kterému kdysi zabíjely. Je to on a právě teď sedí v lese, lapen do pasti. A možná právě proto se nechal vidět, díky tomu ho mohl Sepp vůbec spatřit.
Pak ho napadla další věc – je sice raněný, ale jestliže je to taková bestie, jak se vypráví, proč na něj neposlal své věrné? Proč nepřikázal vranám, aby Seppa i Salana uklovaly k smrti? To hejno, které viděl, by to lehce zvládlo a kolem jich může být ještě mnohem více.
Mladík se zastavil, když ho napadlo, že to může být i jinak. Co když je tu možnost, že ho prostě zabít nechtěl? Třeba je to úplně naopak, možná by sám potřeboval pomoc. Kdyby si s pastí dokázal poradit, pravděpodobně by se pohyboval dál jako stín, neviděn, jak pravý legendy. Ale zřejmě byl zraněný a nemohl se kovu zbavit.
Sepp se podíval na Salana, který si lehl na své místo a odpočíval. „Co bych měl udělat, Salane?“ Zeptal se ho tiše. Jeho přítel se nepohnul, jen se na něj podíval. Mladík si bezradně sedl na lavici. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek, spousta argumentů pro i proti.
Měl by varovat vesničany, aby je ochránil? Jenže ti by s tím udělali rychlý proces, nejspíše by zabili dříve, než by začali přemýšlet. A stále tu byla možnost, že je to jen výplod jeho fantazie. Pak by byl do smrti za blázna.
Ale co když je opravdu nebezpečný? Mohl by pak Sepp za zkázu celé vesnice, protože nic neřekl, démon se dostal na svobodu a zaútočil? Stále je tu ale fakt, že ho nechal žít...A může mladík nechat zemřít někoho, o kom sám doopravdy nic neví? Nechat ho napospas osudu a nepomoci?
Zabořil hlavu do dlaní a měl pocit, že mu praskne, jak bojoval sám se sebou.
Nakonec, protože nebyl z podstaty žádný zbabělec, vyhrála další silná lidská vlastnost. Zvědavost ho donutila, aby se zvedl, naplnil láhev čerstvou vodou, ukrojil kus chleba a vyzbrojil se sekerou.
Salan viděl, že se jeho pán chystá odejít a vydal se k němu. Mladík ho ale zastavil a pohladil.
„Zůstaň tady, kamaráde. Nechci aby se ti něco stalo, je to nebezpečné, vlastně je to asi hrozná šílenost, tak tu na mě počkej,“ usmál se na věrné zvíře a když se vrátilo na své místo, nadechl se a opustil dům.

Plán měl následující: přiblíží se k postavě jak jen to půjde aniž by si jej všimla. Bude ji sledovat a pak se rozhodne co dělat dál.
Byl to příšerný plán. Vlastně to ani plán nebyl. Ale Sepp se snažil zachovat klid a zdravý rozum tím, že bude o situaci přemýšlet a bude postupovat metodicky. Celou cestu, a rozhodně nespěchal, si nadával, několikrát se zastavil a potlačoval nutkání otočit se a pádit zpátky. Bojoval se zvědavostí a pudem sebezáchovy, nakonec ale došel na mýtinu a odtud pokračoval dál. Ještě o něco více zpomalil a doslova se začal plížit. Ještě pár kroků…
Spatřil to. Tiše se schoval za široký kmen smrku a nenápadně pozoroval. Stále to tam bylo, ale nezdálo se, že by si ho všimlo. Stvoření teď mělo jiné starosti a utvrdilo Seppa v domněnce, že je tu uvězněno.
Pozoroval, jak se bytost snaží dostat pryč. Vždy roztáhla svá temná mohutná křídla a pokusila se vzlétnout. Jenže past měla pořád připevněnou k noze a musela působit opravdu velikou bolest. Pokaždé totiž několikrát máchla křídly, vznesla se nad zem, pak ale zaúpěla a padla k zemi. Mezi pokusy o odlet se pokoušelo stvoření roztáhnout kov rukama. Bylo už však vyčerpané a sevření ocelových zubů bylo silné, takže i to vždy dopadlo neúspěchem. Navíc noha nevypadala vůbec dobře.
Po pár dalších pokusech už bylo unavené natolik, že když znovu padlo na zem, zůstalo bezvládně ležet. Sepp si pomyslel, že teď by bylo v celku bezpečné odhalit svou přítomnost a dovědět se víc. Okamžik si ještě dodával odvahu, pak se narovnal a vystoupil zpoza kmene. Udělal pár malích krůčků a zastavil se, neměl zatím potřebu jít blíž. Byl dost daleko, aby byl mimo dosah, zároveň dost blízko na to, aby ke stvoření hodil láhev vody. Jak to udělal, upoutal na sebe pozornost.
Bytost se nejdříve podívala, co u ní přistálo a pak si všimla Seppa. Posadila se, černé perutě svěšené jako závoj. Sepp, připravený na cokoliv, stál a čekal co udělá, odhodlaný ve vteřině utéct pryč.
Démon vzal lahev do ruky, podezřívavý zrak upnutý na mladíka. Otevřel ji, přičichl a když zjistil, že je to voda, obrátil ji dnem vzhůru a začal hltavě pít. Nebylo pochyb, že musel mít velikou žízeň, všechno vypil téměř naráz a Seppa napadlo, jak dlouho už tu asi je.
Ani jeden nepromluvil a Sepp mu pak hodil i kousek chleba. Přišlo mu to na okamžik hloupé, hází mu jídlo jako zvířeti. Ale nevěděl co je zač, třeba to nakonec je nějaké podivné zvíře a on neví jak nebezpečné. Proto si stále držel odstup a napjatě pozoroval, jak bytost sahá po chlebu. Jíst ale nezačal.
„Proč to děláš?“ Zeptalo se stvoření najednou. Hlas mělo sametový a mluvil tiše a podezřívavě. Sepp vykulil oči. Vůbec ho nenapadlo, že by to umělo mluvit, natož jeho jazykem. Pak se trochu vzpamatoval.
„Co jsi zač?“ Zeptal se, aniž by mu odpověděl. Stvoření se pousmálo.
V tu chvíli se nad nimi objevilo veliké hejno vran. Vydávalo strašlivý kravál, až se Sepp instinktivně přikrčil. Ptáci tentokrát neletěli dál, seskupení se stočilo a vrány jedna po druhé začaly přistávat všude kolem. Posedaly si v korunách stromů, na silnějších keřích, na zemi. Pak jejich hlasy utichly a to bylo snad ještě děsivější.
Jedna z vran přistála vedle stvoření a přihopkala k němu. On natáhl ruku, pták mu skočil na hřbet dlaně a on ji pohladil po lesklém peří. Díval se na ni láskyplným pohledem, když opět promluvil.
„Nemám jméno, které by jsi dokázal vyslovit. Nicméně,“ položil ptáka zpátky na zem a věnoval Seppovi pohled, „tvůj druh mi dal několik jmen.“
Mladíka ptáci kolem dost znervózňovali. Přesto mu bojácně pohled oplácel. „Takže jsi to vážně ty. Vraní démon.“
„Když mi tak chceš říkat,“ pokrčil rameny. Vzal kus chleba, který mu Sepp hodil, kousek rozdrolil mezi dlouhými prsty a hodil jej vranám, které se na drobky vrhly. „Nemůžu říct, že by mi tohle označení lichotilo. Ale na tom nezáleží,“ doházel chléb a složil ruce do klína. Pak se znovu podíval na Seppa.
„Pomůžeš mi?“ Zeptal se na rovinu a ukázal na uvězněnou nohu. Už jen od pohledu vypadala velmi bolestivě. Hluboké rány po kovových zubech ještě zhoršil, jak se pokusil dostat pryč, tkáň měl teď úplně rozdrásanou.
Sepp váhal. Jak má vědět, že nepovolí past a on jej nenapadne? Jak se na něj díval, nepřišel mu zase tak nebezpečný. V tuto chvíli působil dokonce bezmocný. Ale zdání může klamat. A navíc ty legendy…
„Nemám jistotu, že mne pak nenapadneš. Jak ti mám věřit?“ Řekl nakonec. Démon nehnul ani brvou.
„Proč bych to dělal?“ Zeptal se. „Proč bych tě zabíjel, když mi pomůžeš?“ Podíval se na mladíka a pak opět pohladil vránu, která stála vedle něj. „Věř mi, kdybych chtěl, abys zemřel, dávno by se o to postaraly,“ mávl rukou. Ptáci všude kolem zakrákali a pak znovu utichli.
„To už by ses odtud nedostal,“ konstatoval Sepp. „Osvobodím tě a ty mne necháš zabít.“
„Nemám pro to důvod,“ odpověděl mu démon znovu a už se mračil. Očividně se ho Seppova ostražitost dotýkala.
„Legendy praví něco jiného. Kdysi dávno jsi bezdůvodně vraždil a-“
„TO JE LEŽ!“ Zakřičel démon z plných plic a lesem se ozvala ozvěna jeho hlasu. Sepp leknutím nadskočil. Bytost na něj ukázala dlouhým prstem a mračila se. Byla rozčílená a peří na křídlech se jí zlostí načepýřilo. „To je sprostá lež!“ Zopakoval démon tišeji skrz zuby. Okolo očí potemněl a od spánku se mu najednou táhlo skrz bílou kůži několik černých žil. Vypadal teď ještě děsivěji.
Seppa jeho reakce překvapila. I kdyby teď věděl co na to říct, nedostal možnost. Démon sklopil hlavu, stín z jeho očí potemněl a vypadalo to, že se trochu uklidnil. Pak se podíval mladíkovi do očí.
„Nech mě tady, chceš-li. Ale nedělej to jen kvůli pohádkám a lžím, o kterých nic nevíš.“ To bylo vše, co k tomu řekl.
Sepp stál a nevěděl, co dělat. Cítil ale, že dneska už víc nezvládne, bylo toho prostě moc. Musel nejdříve vstřebat, že se tu baví s bájnou bytostí, která by ani neměla existovat. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Měl toho pro dnešek už dost.
Beze slova, jako omámený, se prostě otočil a vydal se domů. Ani se neohlédl, když na něj vraní pán volal, už nemohl. Šel pomalu, hlava se mu motala, cestou nad vším přemýšlel a když nakonec došel k okraji vesnice, zastavil se.
Díval se na ty lidi, své více či méně známé, komunitu, ve které vyrostl a žil celý život.
Když se pak rozešel ke svému skromnému domku, věděl přesně, co musí udělat.