Tirol se se namáhavě zvedl a posadil se na svém kavalci. Protřel si obličej a rozhlédl se po světnici, která byla mírně řečeno, zaneřáděná. Páchlo to tu alkoholovými výpary, Tirolovým nemytým tělem, špinavými hadry, zkaženým jídlem. Povzdechl si a mátožně vstal. Udělal krok a strčil do prázdné lahve od pálenky, která se válela u pryčny. Odkutálela se do rohu místnosti a aby ji zvedl, poškrábal se v rozkroku a přešel ke kádi, aby si opláchl obličej.
Nežil vždy takhle. Byl spořádaný a pracovitý, ve vesnici celkem vážený. Jeho kovářské umění bylo známé široko daleko, měl na své řemeslo talent a měl ho rád. Když ale před dvěma lety zemřela jeho milovaná žena, Dara, na horečku, všechno se obrátilo vzhůru nohama. Děti neměly. Ten den s ní zemřel i kus Tirola a od té doby, se z jeho světa stala jedna veliká šeď. Jídlo najednou chutnalo jako popel, práce jej nenaplňovala, jediné, co stálo za jeho pozornost byl alkohol. Od té doby jeho jediný přítel, který ho, jak doufal, zabije dříve, než si na život sáhne on sám. To by však nikdy okolí nepřipustil. A pořád měl sem tam světlejší dny. Třeba když zašel do lesa za Seppem, který toho sice moc nenamluvil, o to více byl lepší posluchač. To mu alespoň na čas pomohlo, když se mohl vypovídat a mladý dřevorubec byl jediný, který mu to dopřál. Měl ho za to rád, možná víc, než mohl mladík tušit.
I po včerejším alkoholovém opojení si proto vzpomněl, jak se srazili na pěšině. Byl sice už hodně pod parou, ale i tak si všiml, že hoch vypadá hodně rozrušeně a jak rychle zmizel v lese. Zamračil se a usušil si obličej prvním kusem látky, který popadl. Napadlo ho, jestli je mladík v pořádku, ale byl také zvědavý, proč se v takovou dobu a tak spěšně hrnul do hvozdu. A jelikož neměl zrovna nic na práci (kovařině se věnoval už jen zřídka, zpravidla jen aby si vydělal na alkohol a něco k jídlu) rozhodl se, že to prozkoumá.
Zaštrachal po světnici, aby našel oblečení, které nejméně zapáchá, oblékl se a vyrazil z domku. Probudil se dříve, než myslel, bylo krátce po svítání a většina vesničanů ještě spala. Vydal se, nejprve trochu potácivě, k Seppovu domku a zabušil na dveře. Ani ho nenapadlo, že by mohl ještě spát, věděl, že v letních časech vstává z celé vesnice jako první. Nic se ale ani po několika pokusech neozvalo a tak vzal za kliku a pomalu nahlédl dovnitř.
Vrány poslední dobou vídal nad vesnicí téměř obden. Byl však zřejmě jediný, koho to tolik znepokojovalo, ostatní jej měli spíše za blázna. Viděli je všichni, a pravdou bylo, že byli překvapeni, že se vrátily. Ale nedávali tomu takovou váhu jako Tirol.
Ten, když nakoukl do světnice Seppova skromného domu, zahlédl jen Salana, jak spokojeně spí u pryčny. Jinak byla místnost prázdná. Už chtěl zavřít dveře a odejít, když si všiml něčeho neobvyklého. Dveře opět otevřel a vešel dovnitř. Salan znal jeho pach, věděl, že tento člověk je mu znám, takže jen líně zvedl hlavu a pak ji zase položil a pokračoval v odpočinku.
Tirol došel k předmětu, který jej zaujal, sehnul se a zvedl ho. S podivným pocitem se teď díval na vraní pero, temné, hladké a lesklé. Přišlo mu zvláštní, že našel takovou věc a spojil si to se zvláštním chováním mladíka. Kdokoliv jiný, by si pomyslel, že je to možná náhoda, věc, kterou by se nezabýval. Ale byl to bohužel Tirol, kdo pírko našel.
Jeho bujná fantazie, podporována legendami, kterým bezmezně věřil, ho donutila k obavám. Neváhal proto, rychle vyšel z domu a vydal se rovnou k lesu. Dostal strach, Seppovi se mohlo něco stát a ty proklaté vrány s tím mají co dělat, pomyslel si. Jako by ho chtěl osud utvrdit, než zmizel mezi stromy, nad hlavou mu prolétlo hejno vran, mířící přes les. Pak už neměl žádné pochyby.

Mýtina, kde věděl, že Sepp pracuje, byla jeho cíl. Šel poměrně rychle, navzdory své fyzické kondici. Netrvalo tedy dlouho a ocitl se na onom místě, kde doufal, bude mladík opracovávat klády a kácet. Když ale nezaslechl žádné údery sekery, či něco podobného, začal být ostražitý. Nevědomky se přikrčil a pokusil se být co nejtišeji, jak pomalu postupoval dál. Plíživě vyšel zpoza stromů a rozhlédl se. Nejprve nic neviděl, tak se odhodlal udělat ještě pár kroků.
Pak se jeho srdce leknutím málem zastavilo a on potlačil výkřik zděšení, natolik byl náhle uvědomělý. Díval se, s hrůzou, na dvě těla, ležící u sebe. Ale jedno nebylo lidské.
Mělo až moc bílou kůži a hlavně, ze zad se mu táhla obrovská černá křídla. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pod jedním křídlem ležel Sepp, vypadal bezbranně, měl zavřené oči. Tirola nemohlo napadnout nic jiného – je to vraní démon, skutečně existuje. Nějak přemohl Seppa, možná je dokonce mrtvý. Drží si ho teď, jako kořist, jiné vysvětlení toho výjevu nenašel. Zíral na ně s vytřeštěnýma očima a krve by se v něm nedořezal. Ze šoku se probral, až když se okřídlená bestie trochu pohnula.
V tu chvíli na nic nečekal, rychle se otočil a pádil zpátky do vesnice. Nikdy v životě takhle rychle neběžel, nedbal ani na docházející dech a stružky potu, co mu lemovaly obličej. Poháněl ho strach a taky považoval za svojí povinnost varovat ostatní, než ten ďábel dostane i je. Párkrát i zakopl, ale ani to mu nezabránilo v běhu.
Do vesnice se dostal pozoruhodně rychle. Jak míjel po pěšině kolemjdoucí, všichni se zmateně otáčeli. Tirol se ale nezastavil, dokud zadýchaně nepřiběhl do krčmy a prudce rozrazil dveře. Hospodský Kes, který zrovna v lokále utíral stoly, překvapeně vzhlédl. Pohled na rudého a zadýchaného Tirola jej překvapil.
„Co se děje? Máme ještě zavřeno, to víš,“ řekl mu, ale když se kovář vyčerpaně zhroutil na jednu z lavic, přepadly ho obavy. Tirol vypadal, jako kdyby měl na místě vypustit duši.
„Ralo, dones trochu vody!“ Otočil se směrem k výčepu, kde v zadní místnosti jeho dcera pracovala. Pak se podíval na muže a zamračeně mu položil ruku na rameno. Ten zakroutil hlavou.
„Vodu ne…,“ popadal dech, „kořalku!“ Poručil si zadýchaně a Kes mu chtěl nejdřív vyčinit, že ještě neotevřeli. Když ale viděl, v jakém je stavu, přikývl a sám mu šel k výčepu nalít. Donesl mu panáka alkoholu, sledoval, jak jej do sebe kovář hodil a pak se k němu posadil.
„Co tě to popadlo, kovařino? Vypadáš, že tě každou chvilkou porazí.“
„Byl jsem...v lese. Sepp...Sepp je asi mrtvej!“ Soukal ze sebe a natáhl ruku s pohárkem, aby mu dolil. V tom se k nim přidala Rala.
„Co to říkáš?“ Optala se vyděšeně, zatímco její otec naléval další kořalku. „Jak jsi na to přišel?“
Tirol tekutinu doslova zhltnul na jeden zátah. „Dostal ho! Viděl jsem, jak pod ním leží a nehýbe se. Určitě ho dostal!“
„O čem to mluvíš? Kdo?“ Zeptala se znovu, teď už netrpělivě dívka.
Na to Tirol vyskočil na nohy a rozkřikl se: „Vraní démon! Viděl jsem ho a vlastní oči! Držel toho hocha!“ Zakřičel. Rala a Kes se na sebe podívali. Hospodský si nakonec povzdechl.
„Co to plácáš? Beztak se ti jen něco zdálo. Tirole, měl by jsi s tím pitím přestat,“ řekl a chtěl odejít po své práci, podrážděný, že je tak vyděsil.
Jenže Tirol ho popadl za košili a vztekle přitáhl k sobě. „Nevěříš mi?! Tak se běž podívat na mýtinu! Ale, radím ti dobře – vezmi si s sebou vidle a rozluč se s dcerou! Už by jsi jí totiž nemusel spatřit!“ Prskal vztekle a to Kesa překvapilo. Tirol teď rozhodně nevypadal, že by si vymýšlel, zvláště když si jej přitáhl ještě blíže k obličeji. „Vím co jsem viděl. A musíme jednat, nebo Sepp nebude jediný, kdo to odnese!“ Zasyčel a pak hospodského pustil.
Ten se vztekle ošil, ale to, jak kovář mluvil ho znervóznělo. Podíval se na svou dceru, která vše se strachem pozorovala. I ona vypadala přesvědčeně a on si pomyslel, že jestli má ten blázen pravdu, mohla by být skutečně i jeho dcerka v nebezpečí. Ještě chvilku o tom přemýšlel, pak se zadíval na Tirola.
„A co tedy máme, podle tebe, dělat?“ Zeptal se.
Kovář rozhodil rukama, jako by to měl vědět. „Chytit toho ďábla, samozřejmě! Aby už nemohl nikomu ublížit. A pak se rozhodneme, co dělat dál.“
„Ale to by bylo strašně nebezpečné,“ ozvala se Rala. „Co kdyby na nás poslal své vrány?“
Tirol se zamračil. „To udělá tak jako tak. Když jej překvapíme, máme alespoň nějakou šanci.“ Řekl rozhodně. A dávalo to smysl. Kes tedy konečně přikývl. Pak se věci daly do pohybu, poměrně rychle.
Hospodský byl velice vážený u ostatních vesničanů. Když tedy přišel na náves, kde zrovna probíhaly malé trhy a promluvil, vesničané nejprve váhali, ale Kes uměl být přesvědčivý a svoji pozici v komunitě uměl využít.
Promluvil o tom, co se děje a vyzval všechny schopné muže aby se vybavili vším, čím se dá bránit a taky provazy. Důrazně všechny upozornil, že démona nechtějí zabít, ale jen zajmout. Poté že se domluví, jak pokračovat.
Muži z vesnice tedy popadli vidle, sekery, dokonce i cepy. Připravili si lasa, aby mohli vraního pána spoutat a pak vyrazili směrem k lesu. Někteří se báli, někteří byli až moc odhodlaní, každopádně, bylo jich poměrně dost. Zbytek vesnice pak sledoval, jak mizí mezi stromy, modlíc se, aby byli v pořádku.

„Dobré ráno,“ probudil Seppa tichý hlas. Pomalu otevřel oči a spatřil Varise, jak se nad ním sedíc naklání. Usmál se na něj a pak mladíka pohladil po tváři.
„Dobré ráno,“ odpověděl mu a opětoval mu úsměv. Ležel na zádech a nechal se Varisem políbit. Když se pak okřídlený znovu posadil, roztáhl křídla a pak se trochu prohnul v zádech.
„Taky jsi tak rozlámaný?“ Zeptal se se smíchem. „Mě bolí celé tělo.“
Sepp se trochu pohnul, zvedat se mu ještě nechtělo, ale musel uznat, že i on cítí jisté svaly z noční námahy. Byl to přeci jen úplně jiný druh pohybu, než na jaký byl zvyklý.
„Jo, taky. Ale tak nějak příjemně,“ pohladil Varise po leském, hebkém peří, které ho stále obklopovalo, jako nějaký štít.
Zavřel oči, jen tak, z toho pocitu libosti, který teď cítil. Měl dobrou náladu, poslouchal zpěv ptáků a pokožkou hltal příjemné sluneční paprsky, které se prodraly mezi stromy. Napadlo ho, co teď s nimi asi bude dál. Ale cítil se tak dobře, že o tom v tuhle chvíli nechtěl přemýšlet. Na to bude čas později a tak si v klidu užíval tu pohodu.
„Dnes je krásné ráno,“ slyšel Varise vedle sebe a přikývl. „Ale musím přiznat, že mám docela hlad. Dal by si klidně něj-“
Varisův hlas najednou zmlkl a místo toho se ozval nepříjemný chraplavý zvuk. Sepp otevřel oči a vykřikl překvapením, když uviděl milence, jak má vytřeštěné oči a otevřená ústa. Kolem krku měl smyčku lana, kterou se v panice snažil povolit. Mladík se rozhlédl a uviděl zástup mužů, který se ostražitě přibližoval a ve kterých poznal své sousedy. Jeden z nich držel konec lasa, které lapilo Varisův krk a držel je napnuté.
Sepp znovu vykřikl a vrhnul se k okřídlenému, který se zoufale snažil prsty provaz povolit. Mladík k němu natáhl ruce a pokusil se o totéž, ale bylo to téměž nemožné. Varis začal zběsile mávat křídly, přesně jako bezbranný pták v síti, možná se pokusil vznést a uletět. Neměl ale šanci, sotva popadal dech a muži už byli o moc blíž. Byli stále opatrní, ale už cítili, že mají výhodu. Na to začali házet další lasa a byli už natolik blízko, že minuli jen párkrát.
Postupně lapili jedno zápěstí, pak křídlo, vzápětí kotníky, až byl Varis natolik znehybněn, že jej za provazy začali tahat k sobě.
„Ne! Přestaňtě! Nechte toho, dost!“ Křičel na ně Sepp, ale nikdo ho nevnímal. Byli příliš soustředění postarat se o Varise, jako o potencionální nebezpečí, že nevěnovali mladíkovi pozornost. Hlasitě na sebe pokřikovali a sotva jej mohli slyšet.
Přitáhli ho po zemi k sobě a vrhli se na něj. Ti co se nestarali o jeho znehybnění stáli na dosah, připraveni použít nástroje, kdyby bylo potřeba. V kruhu stáli kolem, odhodlaní podat, sekat a bít, kdyby se Varisovi náhodou podařilo uvolnit pouta, nebo se bránit.
Sepp z kleku vyskočil na nohy a klopýtavě spěchal k houfu rozlícených mužů. Chtěl se dostat dovnitř kruhu, k Varisovi, ale nemohl se přes statné vesničany dostat a ani na něj neviděl. Dva chlapi se k němu nakonec otočili a pokusili se ho uklidnit.
„Hochu, jsi v pořádku? Není ti nic?“ Zeptal se ho jeden a držel ho zpátky. Možná si myslel, že se k démonovi dostat, aby se mu pomstil.
„Neboj se, my se o něj postaráme,“ řekl odhodlaně druhý.
Sepp hbitě zakroutil hlavou. Ve tváři se mu objevil zoufalý výraz. „Ne, vy to nechápete!“ Vykřikl a pořád se snažil dostat do kruhu, zatímco jej stále drželi zpátky. „Není nebezpečný! Nic neudělal, pusťte ho!“ Křičel.
Oba muži se na sebe s podivem zadívali a už chtěli něco říct, když se za nimi vítězoslavně ozval křik.
„Máme ho! Jdeme!“ Kdosi uprostřed seskupení zakřičel a ostatní mu s máváním provizorními zbraněmi a halasem odpověděli. Konečně se kruh rozestoupil. Sepp zděšeně uviděl Varise, ležícího na zemi. Nemohl se skoro pohnout, jak jej zpacifikovali. Celé tělo měl omotané provazy, i mohutná křídla mu dokázali připoutat k tělu, aby jimi nemohl máchat a někoho tak zranit. Dokonce i v ústech se mu lano zařezávalo do koutků rtů, aby jej muži umlčeli. Nemohl se bránit, byl bez šance.
Seppa ten pohled odrovnal, bylo mu Varise strašně líto, sám trpěl, když ho takto viděl. Zvláště, když se jejich pohledy na kratičký okamžik střetly, než ho vesničané za volné konce provazů začali táhnout směrem k vesnici. Ve Varisových očích byl znát strach i to, jak prosí Seppa o pomoc. A mladík si uvědomil, že sice neví, co mají jeho lidé v plánu, ale jestli má Varis naději, tak je tou nadějí on.
S veškerým odhodláním a silou rozrazil muže na konci zástupu a s řevem se vedral přímo k jejich zajatci. Celým tělem se nad něj sklonil, jako kdyby ze sebe dělal štít. Všichni se překvapeně zastavili a sledovali jeho počínání.
„Zpátky!“ Zakřičel mladík z plných plic. Ve tváři měl vztek, byl najednou jako zvíře, co chrání svou kořist. „Jděte od něj! Zapřísahám Vás!“
Chlapi se po sobě podívali. Byli tak překvapeni, že v tu chvíli nevěděli, co mají dělat. Pak jejich zraky spočinuli na Kesovi, ze které ho se stal nejmenovaný velitel. Ten ucítil jejich tiché naléhání.
„Chlapče, co to děláš? Běž od něj,“ zamračil se na Seppa, ale sám cítil rozpaky. Všichni dřevorubce znali od mala, vážili si jej stejně, jako kdysi jeho otce a měli ho rádi. Věděli, že není hlupák, o to víc je jeho konání zaskočilo.
„Musíte ho pustit! Není nebezpečný, vím to, neublíží nikomu z vás, ani vesnici.“ Řekl Sepp.
Kes se zamračil ještě o něco víc. Nedokázal pochopit, jak si může být tak jistý a ještě tolik riskovat svůj život i životy ostatních. Mladík ho začínal rozčilovat, přestože mu nechtěl nijak ublížit.
„Nebuď hlupák! Je to démon. Nemůžeme riskovat, že nás všechny pozabíjí.“ Odsekl mu hospodský a dav mužů souhlasně zahučel. „Běž od něj, než se ti něco stane.“
„No tak, Seppe. Měj rozum! Je zázrak, že ještě žiješ, já myslel, že už tě zabil, když jsi vedle něj ležel,“ ozval se přemlouvavě Tirol. Měl o chlapce strach.
Sepp ale jen urputně zavrtěl hlavou. „Nic nechápete! Neublíží vám. Vypadá možná trochu jinak, ale není to démon! Nechte mě ho pustit a uvidíte!“ Otočil se obličejem k Varisovi. Jeho pohled ho bodl u srdce. Pak začal prsty povolovat uzly, aby ho rozvázal, aniž by čekal na jejich odpověď. Tolik se snažil, aby pouta rychle povolil, že nepostřehl, jak se Tirol naklonil ke Kesovi.
„Musel ho nějak očarovat. Určitě ho nějak omámil, aby trousil tyhle nesmysli a on mohl utéct,“ zašeptal Kovář muži do ucha a ten po chvilce přikývl, protože to pokládal za jediné možné vysvětlení Seppova počínání. Hospodský, ač nerad, najednou otočil vidle, které dosud držel. Jedním krokem přistoupil k mladíkovi, který k němu byl otočený zády a napřáhl se. Udeřil Seppa násadou do hlavy, dost silně na to, aby ho omráčil, ne však, aby mu způsobil zranění.
Sepp jen hlasitě vydechl, zatmělo se mu před očima a pak se v bezvědomí svezl k zemi.
Varis to s vytřeštěnýma očima sledoval, pokusil se zakřičet, ale kopanec do břicha od jednoho z mužů jej umlčel.
Tirol položil Kesovi ruku na rameno, jako by ho chtěl upokojit, že se zachoval správně, ačkoliv věděl, že on sám by to Seppovi nikdy neudělal. Na to se dali všichni zase do pohybu. Varise táhly bolestivě po zemi, ten u toho zatínal zuby do provazů v ústech, jak mu povrch země a všechno na něm drásalo kůži. Bezvládného Seppa si pak, za pomoci ostatních, přehodil přes rameno jeden statný pastevec a skupina se vydala zpátky do vesnice.

Nikomu nepřišlo zvláštní, že vraní pán okolo sebe nemá žádné vrány, které by mohli zaútočit a bránit ho. V tu chvíli na mýtině nebyl jediný opeřenec a ani jeden z mužů si to neuvědomoval. A přitom by pro Varise bylo tak snadné, povolat je a nechat všem vyklovat oči...